ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1172.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1172/2019-384
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2019 o dovolání obviněné R. J. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 10 To 119/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 T 109/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné R. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. 2. 2019, č. j. 4 T 109/2018-312, byla obviněná R. J. shledána vinnou přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto přečiny a další sbíhající se trestnou činnost byla odsouzena podle §325 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zrušení výroků o trestech, týkajících se sbíhající se trestné činnosti, včetně rozhodnutí obsahově navazujících.
Shora uvedených trestných činů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustila obviněná tím, že dne 24. 1. 2018 v době kolem 10:18 hod. řídila osobní motorové vozidlo Renault Laguna po silnici č. II/113 z XY směrem do XY, a to pod vlivem návykové látky, přičemž z toxikologického vyšetření krve odebrané téhož dne ve 14:40 a 15:05 hod. byla zjištěna přítomnost metamfetaminu v koncentraci 696 ng/ml a jeho metabolitu amfetaminu v koncentraci 47 ng/ml, což je množství, které jí neumožňovalo bezpečné řízení vozidla, a to přesto, že věděla, že jí byl příkazem odboru dopravy Městského úřadu v Českém Brodu ze dne 8. 9. 2017, č. j. MUCB 57602/2017, který nabyl právní moci dne 30. 9. 2017, uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na šest měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto příkazu, přičemž v katastru obce XY v km 2,378 před křižovatkou se silnicí č. I/12 u vjezdu do bývalého autoservisu zastavila s vozidlem na znamení A. B., prvního člena hlídky OO PČR v XY, provádějící silniční kontrolu, u okraje silnice za současného zastavení osobního motorového vozidla Škoda Fabia, po příchodu druhého člena hlídky J. S. k jejímu vozidlu však v úmyslu vyhnout se silniční kontrole se opět rozjela tak, že nprap. J. S. byl nucen ustoupit dozadu, aby se vyhnul možnému střetu, a při objíždění před ní stojícího vozidla zleva ohrozila A. B., který stál čelem ke stojícímu vozidlu a jejímu odjezdu se pokusil zabránit pootočením těla čelem k přijíždějícímu vozidlu a znamením k zastavení vztyčením pravé ruky, na což nereagovala a pokračovala v objíždění stojícího vozidla, v důsledku čehož došlo ke střetu této jeho ruky s pravou přední částí kapoty vozidla ujíždějícího směrem na XY, ztrátě rovnováhy, kterou ustál, a odřenině zápěstí jeho pravé ruky, která si vyžádala ošetření bez pracovní neschopnosti a trvalých následků.
Obviněná napadla rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, směřujícím do výroku o vině a trestu, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 5. 2019, č. j. 10 To 119/2019-349, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti všem výrokům usnesení Krajského soudu v Praze podala obviněná dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění uvedla, že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, což založilo porušení jejího práva na spravedlivý proces. Tento rozpor obviněná spatřovala v případě zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku konkrétně v tom, že z provedených důkazů nijak nevyplynulo, že by svým vozidlem najížděla do poškozeného policisty A. B., neboť se svými manévry snažila pouze uniknout policejní hlídce, naopak poškozený se svým aktivním pohybem pokoušel její vozidlo zastavit, resp. přetlačit, což se mu logicky nepovedlo. Poškozený se tedy obviněné snažil vrhnout do její jízdní dráhy a ke střetu vozidla s jeho rukou došlo v momentu, kdy bylo vozidlo již částečně na jeho úrovni. Na posuzovaný případ proto nelze aplikovat usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 7 Tz 58/2011, zmíněné odvolacím soudem. Stejně tak v případě policisty J. S. nebylo jednoznačně prokázáno, že by před autem obviněné uskakoval. Jmenovaný navíc nebyl v probíhajícím trestním řízení označen za poškozeného a necítil se jednáním obviněné ani ohrožen, avšak odvolací soud posoudil jednání obviněné jako pokračující užití násilí na obou policistech (tedy i ve vztahu k J. S.). Pro tento závěr nebyly dostatečné důkazy a jednalo se o překvapivé rozhodnutí, když pro předmětný skutek (vůči J. S.) ani nebylo zahájeno trestní stíhání. Při posouzení zmíněného děje navíc soudy obou stupňů vycházely zejména z výpovědí obou policistů, které jsou však navzájem značně neurčité a v rozporu s dalšími důkazy, s čímž se soudy dostatečně nevypořádaly. Skutkový děj se tak zakládá na pouhé spekulaci obou soudů, což pro závěr o vině obviněné nestačí, a nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo a zásadou materiální pravdy. Odvolací soud také odmítl provést revizní znalecký posudek s ohledem na jeho nadbytečnost, ačkoli znalcem nebyla jednoznačně vyvrácena možnost provést rekonstrukci průběhu střetu. Pokud jde o přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, obviněná namítla, že z provedeného dokazování nijak nevyplynulo, že by požila návykovou látku před jízdou, ale stalo se tak až po jízdě. V případě výpovědi obviněné a svědkyně, policistky K. H., která měla obviněnou hlídat po jejím zadržení při převlékání a na toaletě, se jednalo o tvrzení proti tvrzení, přičemž svědkyně měla dostatečnou motivaci, aby nevypovídala pravdu, jelikož by se tímto přiznala k porušení svých povinností při výkonu služby. Jestliže byla její výpověď označena jako konzistentní a přesvědčivá, obviněná namítla, že se jednalo o profesionála, který je k tomuto školený. Pokud tedy soudy nenechaly zpracovat znalecký posudek z oboru toxikologie k prokázání doby užití pervitinu, došlo k porušení práv obviněné, jelikož soudy nemohou vycházet z výpovědi znalkyně z jiného oboru či odborného vyjádření toxikologa, které je pouze listinným důkazem.
Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že argumentaci obviněné nelze podřadit pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod, neboť primárně nesouhlasila s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy a jaká skutková zjištění z nich učinily, a dále namítla existenci opomenutých důkazů. Výhrady tedy mířily do oblasti skutkových zjištění a hodnocení důkazů, což je v dovolacím řízení zásadně vyloučeno. Výjimku představuje případný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, který však v posuzované věci nelze shledat. Skutkové závěry mají oporu v provedených důkazech, a to zejména ve svědeckých výpovědích a kamerovém záznamu, v podrobnostech lze pak odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně. Stejně tak zde tento soud vysvětlil, proč neakceptoval důkazní návrhy obviněné a označil je za nadbytečné, s čímž se lze ztotožnit, tedy nebyly opomenuty. Zároveň shledal přiléhavým odkaz krajského soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 7 Tz 58/2011, neboť se věc řešená v tomto rozhodnutí v podstatných bodech překrývala s projednávanou věcí. Neztotožnil se pak s tvrzením obviněné, podle něhož byla odsouzena pro skutek, pro který nebylo zahájeno trestní stíhání, jelikož ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku bylo patrné, že totožnost skutku zůstala zachována. Závěrem dodal, že obviněná v podstatě pouze opakovala svoji argumentaci z předchozích fází trestního řízení, se kterou se již soudy správným a dostatečným způsobem vypořádaly, když tyto námitky označily za nedůvodné.
Proto státní zástupce navrhl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzený důvod odpovídá důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Obviněná své dovolání výslovně opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumu, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v jeho odůvodnění.
K tomu je potřeba zmínit, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
V podaném mimořádném opravném prostředku ovšem obviněná primárně napadla správnost skutkových zjištění a správnost procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl, a teprve v návaznosti na to právní kvalifikaci. Její námitky tedy směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a proti rozsahu dokazování, přičemž se obviněná snažila provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající její představě o skutkovém ději, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, jsou zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
V návaznosti na to Nejvyšší soud konstatuje následující. Pokud jde o rozsah dokazování, obviněná předložila návrhy na jeho doplnění, které ovšem soudy neopomněly, ale shledaly je nadbytečnými a svůj postoj přiměřeně odůvodnily. S jejich argumentací se Nejvyšší soud ztotožňuje. Stran návrhu na provedení rekonstrukce průběhu střetu vozidla obviněné s policistou A. B. (poškozeným) lze konstatovat, že tento průběh byl dostatečně ověřen z již provedených důkazů (kamerového záznamu a výpovědí svědků). Byl i vyhotoven posudek znalce z oboru silniční dopravy, jehož závěry byly nicméně relativizovány s ohledem na absenci přesných vstupních údajů (zcela přesné polohy automobilů a poškozeného). Za popsaných okolností jsou další analýzy proběhnuvšího děje zjevně nadbytečné (bod 10. usnesení krajského soudu).
Správný je pak i závěr soudů ohledně nedůvodnosti vypracování znaleckého posudku z oboru toxikologie, pokud jde o možnou dobu užití drogy, jelikož bylo v řízení zjištěno a zdůrazněno, že vyjma alkoholu nelze u návykových látek, z důvodu nikoli lineálního odbourávání, z výsledku rozboru krve zjistit, kdy přesně došlo k jejich aplikaci (bod 13. usnesení krajského soudu). Tato skutečnost, tedy doba aplikace, pak současně dostatečně vyplynula z jiných provedených důkazů (viz dále).
Na základě provedeného a dostatečného dokazování a po hodnocení důkazů byl následně dovozen průběh skutkového děje, jenž není domněnkou ani spekulací, ale vyplývá ze zmíněného procesního postupu. Na uvedeném ničeho nemění, že obviněná svoji vinu, resp. spáchání části trestné činnosti, vyjma přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, odmítla a podala svůj popis průběhu jednání stran úniku či odjezdu z místa policejní kontroly a doby aplikace návykové látky, neboť její tvrzení byla vyvrácena.
Pokud jde o momenty skutkového děje kvalifikované jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, je nutné konstatovat, že svědecké výpovědi policistů A. B. a J. S. nejsou nevěrohodné, naopak jimi předložený popis celé události byl v podstatných bodech konzistentní a navzájem se shodoval. Za okolnosti nepodstatné lze pak považovat, zda poškozený vkročil do vozovky či nikoli, když mezi automobilem svědkyně I. V. a vozovkou, mezi nimiž poškozený stál, byl pouze nepatrný prostor, ve kterém zjevně došlo a nutně muselo dojít ke kontaktu poškozeného s vozidlem řízeným obviněnou. Stejně tak není relevantní údajný nesoulad ohledně tvrzení týkajících se zvedání ruky poškozeným, neboť je zjevné, že poškozený nejprve svou ruku zvedal k pokynu pro zastavení obviněné, což se následně proměnilo na obranný manévr, kterým se snažil zmírnit náraz vozidla.
Naopak dovolací argumentaci obviněné ohledně těchto výpovědí lze považovat za zcela účelovou a překrucující reálný průběh děje. Rozhodně totiž nelze souhlasit s tvrzením předloženým v dovolání, podle něhož se poškozený do jízdní dráhy obviněné „vrhnul“ či se snažil její jedoucí automobil rukou „přetlačit“. Z kamerového záznamu je zřejmé, že poškozený očividně učinil úkrok, resp. krok do boku od auta svědkyně I. V. ještě předtím, než se obviněná dostala svým vozidlem přímo před něj, jelikož ji zcela celou dobu pozoroval a jakmile se začala rozjíždět, tak tento krok učinil. O nečekané vkročení se tak v tomto případě nemohlo jednat, neboť obviněná měla reálnou možnost poškozeného spatřit. Poškozený se navíc v obdobné pozici nacházel i před jejím rozjezdem, čehož si musela být vědoma, přesto pak zvolila trasu v těsné blízkosti levé strany auta svědkyně I. V., a tedy i poškozeného.
Naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu násilí proti úředního osobě podle §325 tr. zákoníku pak bylo s ohledem na zjištěný děj konstatováno zcela správně. Byť k tomu relevantní a dovolacímu důvodu odpovídající argumentaci obviněná nepředložila, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podstatou jednání kladeného obviněné za vinu nebylo úmyslné najetí na poškozeného (což by bylo i jiným trestným činem), ale její rozhodnutí ujet z místa policejní kontroly způsobem spočívajícím ve velmi rychlé akceleraci v těsné blízkosti přítomných policistů tak, že J. S. byl nucen ustoupit dozadu, aby se vyhnul možnému střetu a. A. B. se pokusil znamením rukou obviněnou zastavit, ta však nereagovala, těsně projela kolem něj a způsobila mu zranění, to vše za situace, kdy měl s ohledem na další vozidlo omezený prostor. Je dokreslujícím faktem, že bezprostředně na to obviněná projela blízkou křižovatku bez ohledu na označení, které jí ukládalo zastavit. Cílem jejího jednání pak zjevně bylo působit na přítomné policisty, aby upustili od probíhající kontroly a současně aby jí nemohli v tomto úniku žádným způsobem zabránit. To je ostatně patrné již ze samotné výpovědi obviněné a těch částí výpovědí svědků, v nichž shodně uvedli, že se obviněná rozjela razantním způsobem bez snahy se přítomným osobám výrazněji vyhnout.
Podstatou celé předmětné situace tak byl na straně jedné řádný výkon pravomoci ze strany policistů při silniční kontrole a na straně druhé nebezpečný cílený únik obviněnou vozidlem z místa kontroly a snaha o její eliminaci bez ohledu na okamžité prostorové dispozice (vzájemné postavení dalších vozidel a policistů) a tudíž za současného způsobení zranění jednomu z nich. Naopak je nutné odmítnout tvrzení obviněné, podle něhož podstatou děje byl chybný postup policistů, kteří místo aby ji nechali odjet, se jí, resp. jeden z nich, pokoušel rukou zastavit, a proto se zranil.
S ohledem na naznačená skutková zjištění je potom i hmotně právní posouzení zcela v souladu s judikaturou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 7 Tz 58/2011), neboť policisté byli v důsledku rozjetí se obviněnou donuceni upustit od zákroku, tedy se jednalo o užití násilí ve smyslu §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, resp. se zbraní podle odst. 2 písm. a) tohoto ustanovení, a to v přímém úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele. Uvedené však lze zmínit toliko na okraj, protože byť obviněná na zmíněné usnesení rovněž odkazuje, činí tak v návaznosti na jí tvrzený, tedy od závěrů soudů odlišný skutkový děj.
Nejvyšší soud doplňuje, že obviněná byla soudem prvního stupně uznána vinnou zločinem násilí proti úřední osobě za situace, kdy ve skutkové větě bylo konkrétně zahrnuto i její jednání vůči J. S. (byť nebyl označen jako poškozený a jednání vůči němu bylo méně intenzivní), a to způsobem, který byl užit již v obžalobě. Její námitka, že se v případě usnesení odvolacího soudu jednalo o překvapivé posouzení skutkového děje, je proto zcela nepřípadná. Totožnost skutku pak zůstala s ohledem i na obsah usnesení o zahájení trestního stíhání bez pochyb zachována, tudíž je zcela nesprávné tvrzení, že se jednalo (ve vztahu k J. S.) o skutek jiný (další), pro který nebylo zahájeno trestní stíhání obviněné (viz závěry publikované pod č. 6/1962 Sb. rozh. tr. a Šámal P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 2722). V daném ohledu se tedy soudy žádného pochybení nedopustily.
Shodně nemá Nejvyšší soud žádné výhrady ke skutkovým závěrům soudů obou stupňů, pokud neuvěřily tvrzení obviněné, že užila drogy až po jízdě. Bylo jimi přitom důvodně vycházeno z výpovědi svědkyně K. H., stran které nebyly zjištěny žádné důvody, jež by svědčily o její nevěrohodnosti. Naopak u obviněné bylo poukazováno na podstatné rozpory v jejích výpovědích ohledně druhu a času aplikace návykové látky. Užití návykové látky před jízdou navíc, byť vedle uloženého zákazu řízení, zjevně představovalo podstatnou motivaci pro způsob ujetí od silniční kontroly, který byl popsán výše, při zohlednění nepochybného vědomí obviněné o tom, že její vozidlo, resp. její osoba jako řidička, již mohla být identifikována. Skutková zjištění (i navazující právní kvalifikaci) je namístě i v tomto ohledu akceptovat.
V podrobnostech, pokud se jedná o důkazní situaci, hodnocení důkazů a na to navazující zjištění, Nejvyšší soud odkazuje zejména na body 10. až 13. odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, neboť není nutno v rámci dovolacího řízení skutečnosti uvedené v jimi vyhotovených odůvodněních plně reprodukovat.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněné neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v §265b tr. ř. Proto dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 10. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel