ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1290.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1290/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 16. 1. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného D. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 7 To 478/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 124/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 24 T 124/2017, byl obviněný D. K. uznán vinným zločinem opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku a podle §360 odst. 1 tr. zákoníku za použití §175 odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 7 To 478/2017, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl po úpravě popisu skutku a upřesnění tzv. právní věty tak, že obviněného opět uznal vinným spácháním zločinu opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku a podle §360 odst. 1 tr. zákoníku za použití §175 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.
Obviněný se trestného činu dopustil podle rozsudku odvolacího soudu tím, že (zkráceně uvedeno) dne 9. 6. 2017 kolem 22:50 hodin v XY, jako osoba dlouhodobě zneužívající návykové látky, poté co požil marihuanu a pervitin, čímž si přivodil toxickou psychózu, v důsledku čehož byly jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti zcela vymizelé, vstoupil otevřenými dveřmi do kanceláře dispečinku Dopravního podniku města Děčín, kdy v každé ruce držel nůž o délce čepele 35 cm, přítomnému dispečerovi poškozenému L. A. sdělil, „jdu si dobít telefon, vypadni odsud, nebo ti něco udělám“, vzbudil u něho obavu o jeho život a zdraví, což poškozeného přimělo k útěku z kanceláře na parkoviště autobusů.
Obviněný se tak, podle tzv. právní věty rozsudku, po požití návykové látky z nedbalosti přivedl do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustil činu jinak trestného jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
II
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním obviněný D. K. S odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, obsaženého ve výroku o vině. Poukázal na to, že dovolací soud a priori na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřehodnocuje skutkové závěry soudů, ale podle judikatury Ústavního soudu v případě tzv. extrémního nesouladu právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, nemůže dovolací soud pominout právo obviněného na spravedlivý proces. K tomu odcitoval části některých rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývajících se tzv. opomenutými důkazy.
V další části svého dovolání pak své námitky rozvedl a uvedl, že okresní soud pochybil především tím, že neprovedl navrhované důkazy, které byly ve věci zcela zásadní, a tím porušil jeho právo na spravedlivý proces. Odvolací soud se to snažil napravit, ale také mu nedokázal zajistit toto jeho právo, nedostatečně se vypořádal s navrženými důkazy a opomenul provést jím navržené důkazy. Ač z obsahu spisu vyplývá více možných variant průběhu skutkového děje, odvolací soud se omezil pouze na konstatování, že navržené důkazy považuje za nadbytečné. Podle obviněného je ale provedení prověrky na místě a rekonstrukce činu významné z důvodu „poukázání na nemožnost skutku se stát tak jak byl popsán poškozeným“. Přitom odvolací soud zamítnutí důkazních návrhů postavil na skutečnosti, že se jedná o vazební věc. Dodal, že byl skutek nesprávně posouzen jako zločin opilství, když mu byly omamné a psychotropní látky zjištěny pouze z orientačního testu v moči v neurčené výši, z provedeného dokazování nevyplývá, že by byl notorickým uživatelem těchto látek. Celé trestní řízení je v jeho očích postaveno na konfrontaci dvou osob a soud neprovedl rekonstrukci či prověrku na místě, což je pro objasnění dané věci zcela zásadní. Ve věci existují pochybnosti a soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, jelikož provedené důkazy vykládaly pouze v jeho neprospěch.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 1. 2018, č. j. 7 To 478/2017-228, rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. 11. 2017, č. j. 24 T 124/2017-197, a sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby. Ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. učinil podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody do rozhodnutí Nejvyššího soudu, protože nespáchal trestný čin a ve věci přichází v úvahu aplikace zásady in dubio pro reo.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že se obviněný domáhá přezkumu skutkových zjištění, a to v přesvědčení, že je ve věci extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Obecně uvedla, že prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu lze vytýkat pouze vady hmotněprávní, tedy že skutek zjištěný soudem je nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv o tento trestný čin nejde. Obviněný brojí pouze proti skutkovým závěrům a v návaznosti na změnu skutkových zjištění se domáhá změny právní kvalifikace jeho jednání. Podle svědeckých výpovědí se ale projevoval jako smyslů zbavený, což bylo potvrzeno i znaleckým posudkem, ze kterého vyplynulo, že jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly zcela vymizelé. Pokud soudy neprovedly navrhované důkazy, tento postup jasně odůvodnily. Státní zástupkyně ve věci nespatřuje ani namítaný extrémní rozpor a s ohledem na to, že námitky obviněného cílí mimo hranice uplatněného dovolacího důvodu navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §256i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
III
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Je vhodné připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
Obviněný sice v úvodu dovolání v souladu s uplatněným důvodem dovolání obecně uvedl, že rozhodnutí soudu druhého stupně „spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen v jeho výroku o vině“, ale ve skutečnosti zjevně s takto zjištěným skutkem nesouhlasí a veškeré jeho konkrétní námitky naopak směřují výhradně proti správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu. Neodpovídají proto uplatněnému důvodu dovolání. Obviněný námitkami prosazuje svoji verzi skutkového děje, z níž dovozuje, že se žádného trestného činu nedopustil. S tím plně koresponduje i odkaz obviněného na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu o tzv. extrémním nesouladu, který se týká právě nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich soudy vyvozenými skutkovými závěry, tedy skutkových okolností a nikoliv právního posouzení skutku zjištěného soudy. Námitky proti právnímu posouzení skutku uvedenému ve výroku o vině odpovídají důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud mají hmotněprávní povahu. Nejvyšší soud je proto povinen z hlediska takových hmotněprávních námitek napadené rozhodnutí přezkoumat, aniž by bylo nutno namítat tzv. extrémní rozpor. Ten je v dovolání namítán pouze v případě námitek proti skutkovým zjištěním soudů, které jinak pod žádný dovolací důvod podřadit nelze.
Celé své dovolání obviněný postavil pouze na nesouhlasu se skutkovými závěry soudů, rozporuje závěry znaleckého posudku i věrohodnost svědků. Tyto jeho námitky však neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze dodat, že se námitky obsažené v dovolání shodují s jeho obhajobou z původního řízení a vypořádal se s nimi jak nalézací, tak následně odvolací soud. Protože se Nejvyšší soud s argumentací a závěry soudů zcela ztotožnil, bylo by nadbytečné k opakovaným stejným námitkám obviněného argumentaci soudů bezúčelně opakovat. Proto Nejvyšší soud považuje za postačující a plně odkazuje na odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů. Obviněný nabízí svou vlastní verzi skutkového děje, která však byla soudy správně odmítnuta, protože je v rozporu s řadou provedených důkazů.
S odkazem na jím navrhovanou verzi skutkového děje obviněný také namítl, že byla postupem soudů porušena zásada in dubio pro reo. K této námitce považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci. Nejvyšší soud, s ohledem na důkazní situaci ve věci, nemá důvod na uvedených závěrech cokoli měnit.
Pokud obviněný ve svém dovolání namítal, že nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, podle kterého je závislý na omamných látkách a v době spáchání byly jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti zcela vymizelé, a proto byl uznán vinným spácháním zločinu opilství, tak je zjevné, že se opět jedná pouze o snahu obviněného prosadit svoji verzi obhajoby, že byl zcela příčetný, ničeho nezákonného se nedopustil a jednal tak, jak sám tvrdí. Lze dodat, že pokud by bylo prokázáno, že nejednal v nepříčetnosti, připadalo v úvahu, že bude uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jako zcela trestně odpovědný pachatel. Protože obviněný byl v případě trestného činu opilství ohrožen vyšší trestní sazbou, soud v souladu s ustanovením §360 odst. 1 tr. zákoníku ukládal trest v rozmezí trestní sazby pro trestný čin vydírání podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, když podle §360 odst. 1 tr. zákoníku, dopustí-li se obviněný činu jinak trestného, na který zákon stanoví trest mírnější, bude potrestán tímto trestem mírnějším. Obviněnému byl navíc uložen trest na samé spodní hranici trestní sazby uvedené §175 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud tedy obviněný brojí proti zjištění, že dlouhodobě zneužívá omamné a psychotropní látky, že si jejich požitím přivodil toxickou psychózu a byl v době činu nepříčetný, je to jenom výrazem jeho snahy prosadit svoji verzi průběhu skutkového děje, tedy že se vlastně ničeho protiprávního nedopustil a svědci lžou.
Lze tedy uzavřít, že závěry soudů jsou podepřeny dokazováním, které prokázalo, že se skutek stal tak, jak je uvedeno ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu. Nic na tom nemění ani procesní námitka o neprovedení obviněným navržených důkazů. Odvolací soud uvedl, a Nejvyšší soud se s tím s ohledem na důkazní situaci zcela ztotožnil, že tyto navržené důkazy jsou nadbytečné. Nemohly by totiž zvrátit skutkové závěry soudů, které mají v již provedených důkazech spolehlivý podklad. Odvolací soud tedy odmítl provést další navrhované důkazy jednoznačně z důvodu jejich nadbytečnosti. Pokud přitom také uvedl, že by to jen prodlužovalo trestní řízení, které je navíc vedeno vazebně, tak to nelze vykládat jako obviněný v dovolání, že vazba byla důvodem neprovedení navrhovaných důkazů.
Obviněný tak sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají. Předmětem právního posouzení, jehož nesprávnost lze namítat, je skutek tak, jak ho zjistily soudy.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky.
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a obviněný je také v dovolání uvedl. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Děčíně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel i Krajský soud v Ústí nad Labem, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor.
Nelze přisvědčit námitce obviněného, že soudy neprovedly navržené důkazy, které byly pro věc zcela zásadní, a proto je v řízení vada spočívající v opomenutých důkazech. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že není povinností soudu provést veškeré důkazy, které strany navrhnou, avšak tento svůj postup musí náležitě odůvodnit. Obviněný navrhoval v průběhu celého řízení různé důkazy (nový znalecký posudek, zajištění fotografií policistů, rekonstrukce věci atp.), kdy okresní soud těmto návrhům nevyhověl. Protože se řádně nevypořádal s odůvodněním tohoto postupu, byl tento nedostatek napraven v řízení o odvolání, konkrétně na str. 6 rozsudku odvolacího soudu. Lze bez dalšího shrnout, že zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného. Jestliže v dovolání obviněný tuto obhajobu opakuje, lze proto odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, které se přehledně a výstižně vypořádaly s jednotlivými aspekty obhajoby obviněného.
Právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že obviněný je pachatelem předmětného činu. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného D. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 1. 2019
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu