ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1294.2019.1
tdo 10037 Tdo 1294/2019-990
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 11. 2019 o dovolání obviněných O. L. , nar. XY v Rize, státního příslušníka Lotyšské republiky, trvale bytem XY a A. M. , nar. XY v Nodale, státního příslušníka Lotyšské republiky, trvale bytem Lotyšská republika, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 7 To 20/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 8/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných O. L. a A. M. odmítají .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2019, č. j. 43 T 8/2018-760, byli obvinění O. L. a A. M. shledáni vinnými zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustili ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl obviněný O. L. odsouzen podle §145 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let. Obviněný A. M. byl odsouzen podle §145 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl také uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let. Současně bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Podle učiněných skutkových závěrů se obvinění dopustili uvedených deliktů jednáním spočívajícím v tom, že dne 13. 3. 2018 okolo 15.10 hodin v Praze 5, ul. XY, před XY v autobusu Dopravního podniku hl. m. Prahy v lince č. XY ve směru do centra, ve kterém bylo kromě řidiče přítomno minimálně dalších 17 cestujících, po předchozí slovní rozepři mezi obviněným O. L. a poškozeným A. Š., kterou vyprovokoval obviněný, sedící na sedačce před poškozeným, tím, že poškozeného nejprve slovně obtěžoval, a přestože ho poškozený žádal, ať ho nechá být, ve svém jednání pokračoval, neustále se na poškozeného otáčel, dotýkal se ho, sahal mu na oděv, a poté, co poškozený po opakovaném slovním upozornění ve snaze obviněného od tohoto jednání odradit vytáhl plynový revolver, obviněný O. L. vstal ze svého místa a přistoupil k sedačce, na které poškozený seděl, udeřil ho do ruky, v níž držel revolver, snažil se mu revolver vytrhnout, když vyšla rána a autobusem se začal šířit plyn, začal poškozeného bít pěstí do horní části těla, mezitím k nim přiběhl obviněný A. M., který vylezl na sedačku za poškozeným, pravým kolenem přiklekl na poškozeného, a v době, kdy byl poškozený již zcela paralyzovaný a nehybný, obviněný O. L. poškozenému zasadil nejméně 12 silných úderů pěstí do oblasti hlavy, kterou měl poškozený zčásti opřenou o okénko autobusu, obviněný A. M. na poškozeného levou nohou dvakrát šlápl a i poté, co obviněný O. L. vytrhl poškozenému revolver a z místa odcházel, obviněný A. M. nehybného poškozeného pravým loktem třikrát silně udeřil do oblasti hlavy a jednou mu z vysoka sedl na trup, tohoto jednání se dopustili, přestože si byli vědomi, že mohou poškozenému způsobit vážná zranění a v útoku pokračovali i přes žádosti spolucestujících, aby poškozeného už nechali být, potom z autobusu vystoupili a odešli, aniž by se zajímali o zdravotní stav poškozeného, který v důsledku jejich jednání utrpěl úrazové krvácení pod pavučnicí, krvácení pod tvrdou mozkovou plenu nad pravou mozkovou polokoulí, pohmoždění mozku v oblasti pravého spánkového laloku a levého čelního laloku, krevní výron v měkkých tkáních v oblasti horní čelisti a v čelně spánkové krajině vlevo, v důsledku čehož se u poškozeného vyvinul úrazový otok mozku vedoucí k útlaku spodinových tepen mozku, nedostatečnému okysličování mozku s následným rozsáhlým změknutím mozkové tkáně zasahující pravou mozkovou polokouli a s krvácením do bílé hmoty mozku, následkem čehož se u poškozeného rychle rozvinula porucha vědomí, přičemž smrt se podařilo oddálit jedině včasnou operací, přes níž se poškozený z hlubokého bezvědomí neprobral a na živu byl udržován jedině soustavnou vysoce specializovanou péčí v nemocničním zařízení a jeho zdravotní stav se neustále zhoršoval bez prognózy zlepšení, až dne 11. 7. 2018 ve 14.25 hodin vyústil ve smrt poškozeného v důsledku zánětu dýchacích cest jako následku dlouhodobého upoutání na lůžko v hlubokém bezvědomí.
3. Uvedený rozsudek napadli oba obvinění a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze odvoláními. Z podnětu odvolání O. L. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 4. 2019, č. j. 7 To 20/2019-870, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody ohledně jmenovaného obviněného a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle §145 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, k jehož výkonu ho podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání obviněného A. M. a státní zástupkyně ohledně tohoto obviněného potom vrchní soud týmž rozhodnutím podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti zmíněnému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali oba obvinění prostřednictvím téhož obhájce obsahově blízká dovolání, v nichž uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jejich odůvodnění uvedli, že nenapadají skutková zjištění soudů obou stupňů, nicméně měli za to, že na jejich základě nebylo množné učinit dovozené právní posouzení. Následně poukázali na §29 odst. 1 a 2 tr. zákoníku a dodali, že přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit především se zřetelem k intenzitě útoku a vlastní obrany, přičemž je zjevné, že obrana musí být silnější než útok. Nesmí být však zcela přehnaná. Je nutné ji současně hodnotit se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok. Obviněný O. L. se v návaznosti na to neztotožnil se závěrem soudů obou stupňů, podle něhož poškozený vytáhl zbraň, protože odvracel nebezpečí, které mu hrozilo ze strany obviněného. Její vytažení a namíření na obviněného nebylo možné posoudit jako přiměřenou nutnou obranu, ale jako reakci zcela nepřiměřenou a přehnanou. I podle soudu prvního stupně přitom bylo otázkou, zda je tasení revolveru v autobuse plném lidí rozumné. Obviněný O. L. dále odmítl, že by vyprovokoval primární slovní konflikt. Obviněný A. M. v návaznosti na shodný úvod namítl, že přiběhl k potyčce mezi spoluobviněným a poškozeným až poté, co poškozený vytáhl zbraň a padl výstřel. Nebyl si přitom vědom toho, kdo konflikt vyvolal, ale měl obavu o život a zdraví spoluobviněného, svého tchána, kterému pomohl, když k nutné obraně je oprávněn i ten, kdo odvrací útok směřující proti jiné osobě. Navíc byl silně rozrušen a měl sníženou schopnost plně a racionálně kontrolovat své chování. Oba obvinění nakonec dodali, že pokud by jejich jednání mělo být hodnoceno jako extenzivní exces z mezí nutné obrany, je nutné s ohledem na §3 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „trestní zákon“), věnovat zvýšenou pozornost nebezpečnosti činu pro společnost.
5. S ohledem na popsané skutečnosti obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i předcházející rozsudek Městského soudu v Praze podle §265k tr. ř. zrušil a věc přikázal podle §265l tr. ř. znovu projednat a rozhodnout, případně aby podle §265m tr. ř. rozhodl ve věci sám a zprostil je obžaloby.
6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovoláním obviněných uvedla, že uplatnili shodné námitky, jako činili od počátku trestního řízení a rovněž i v řádných opravných prostředcích, s nimiž se soudy obou stupňů zaobíraly. Bylo přitom konstatováno, že poškozený zvolil vytažení zbraně prostředek sice neadekvátní, nicméně stalo se tak za situace, kdy již nevěděl, jak obviněného O. L. zastavit. Navíc jej užil pouze k zastrašení. Na to následoval brutální fyzický útok, který nebyl jednáním v nutné obraně.
7. Státní zástupkyně proto navrhla dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněná.
8. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovoláních (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněné mimořádné opravné prostředky jsou v této trestní věci přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byly podány osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
9. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
10. Obvinění svá dovolání výslovně opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění.
11. K tomu je potřeba uvést, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.
12. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je stav extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
13. Nejvyšší soud konstatuje, že takové vady ve věci obviněných O. L. a A. M. shledat nelze. Přesto v podaných mimořádných opravných prostředcích obvinění (byť shodně konstatovali, že skutková zjištění soudů obou stupňů nenapadají) v části správnost skutkových závěrů soudů zpochybnili. Obviněný O. L. tak učinil, pokud jde o vyprovokování celého konflikt a dále pokud jde o okolnosti vytažení zbraně poškozeným (tedy že konflikt nevyvolal a poškozený na něj v neadekvátní reakci mířil zbraní), obviněný A. M. potom stran svého zapojení do konfliktu, resp. stav, ve kterém se nacházel (tedy, že pouze pomáhal se bránit spoluobviněnému, a to v silném rozrušení). Jak ovšem konstatovaly soudy činné dříve ve věci, a to na základě dostatečně širokého dokazování, které se opíralo zejména o výpovědi řady přímých svědků, nijak nespojených s obviněnými ani s poškozeným, a dále o kamerový záznam z autobusu, v němž došlo k útoku, především jediným a zásadním iniciátorem celého děje byl obviněný O. L., který začal opakovaně a neodbytně obtěžovat poškozeného. Poškozený se několikrát ohradil a žádal obviněného, aby svého jednání zanechal, se stejnou výzvou se na obviněného obrátili i další cestující, obviněný však v útocích, byť prozatím nikoli výrazně intenzivních, přesto velmi nepříjemných, pokračoval. V návaznosti na to poškozený vytáhl plynový revolver, pouze za účelem odrazení obviněného od jeho útoků, a nikoli za účelem střelby, když k výstřelu došlo až poté, co obviněný obešel sedačku, chytil poškozeného za ruku, v níž revolver držel a začali se o něj přetahovat. Současně je nutné doplnit, že obviněný A. M. se zapojil do útoku sice posléze, avšak tak, že jednak poškozeného přiklekl, čímž eliminoval případný odpor na počátku fyzického napadání a sledoval, jak ho obviněný O. L. bije, a jednak ho i sám několikrát udeřil, resp. šlápl na něj a sedl. Současně bylo zjištěno, že oba obvinění poškozeného napadali opakovaně, po delší časový úsek, v němž jim byla zcela zřejmá jeho neschopnost odporu, resp. nehybnost, přičemž když svůj útok ukončili, v klidu a bez zájmu o další osud poškozeného odešli.
14. Pokud tedy obvinění v dovoláních tvrdili jiné okolnosti průběhu skutkového děje, činili tak v rozporu se zjištěními soudů, které mají dostatečný podklad v provedeném dokazování a nejsou s ním v žádném, natož extrémním nesouladu. V daném rozsahu se tedy argumentace obviněných s tvrzeným dovolacím důvodem míjí.
15. V dalším, pokud se jedná o důkazní situaci, hodnocení důkazů a na to navazující skutková zjištění, Nejvyšší soud odkazuje na rozhodnutí soudů obou stupňů, neboť není namístě v rámci dovolacího řízení skutečnosti uvedené v jimi vyhotovených odůvodněních opakovat.
16. Pod uplatněný dovolací důvod však bylo možné podřadit v podstatě shodné tvrzení obviněných, podle něhož se svého jednání dopustili v nutné obraně, popřípadě v extenzivním excesu z nutné obrany, který bylo namístě zohlednit v rámci nebezpečnosti činu pro společnost podle §3 odst. 2 trestního zákona, byť tak částečně obvinění činili v návaznosti na výše zmíněná odlišná skutková tvrzení. Této jejich argumentaci nicméně nebylo možné přisvědčit.
17. Podle §29 odst. 1, 3 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
18. Z citace tohoto ustanovení je zřejmé, že zásadním momentem pro jeho aplikaci je útok, ať již hrozící nebo trvající, směřující proti některému ze zájmů chráněných trestním zákoníkem. Aniž by pak bylo nutné šířeji poukazovat na související výklady nebo soudní praxi, je možné toliko zmínit, že proti jednání v nutné obraně není nutná obrana přípustná (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 4 Tdo 527/2015).
19. Jak je zřejmé ze shora popsaného skutkového děje, jednání obou obviněných bylo po celou dobu jeho realizace útokem a v žádném okamžiku nepřešlo do nutné obrany, která by snad měla jejich agresi jakkoli vyvinit. Naopak poškozený byl trvale v postavení cíle tohoto útoku, resp. posléze jeho obětí a v žádném momentu se nestal útočníkem. Neplatí to ani pro okamžik, v němž vytáhl svoji zbraň. I když je nepochybně v případě tasení jakékoli zbraně v autobuse plném cestujících namístě zvažovat rozumnost takového postupu, jak také správně zmínily soudy obou stupňů, nelze přehlédnout, že poškozený v daném okamžiku již byl terčem fyzického útoku obviněného O. L., přičemž vytáhl zbraň, a to plynovou, pro jeho odrazení či zastrašení, nikoli ke střelbě bez dalšího (proto také na obviněného nevystřelil, ani v době jeho přecházení k poškozenému, ale k výstřelu došlo až posléze, při přetahování se o zbraň). Obviněný O. L. se ovšem tímto zřetelným signálem, že si poškozený jeho protiprávní jednání nepřeje, odradit nenechal a naopak zvýšil razanci své agrese, což vedlo k dalšímu napadání a v konečném důsledku ke smrti poškozeného.
20. Obviněný A. M. se potom k útoku obviněného O. L. připojil až po výstřelu z pistole a lze připustit, jak rovněž zmínily oba soudy činné dříve ve věci, že v prvním okamžiku mu nemusela být zcela zřetelná podstata konfliktu a postavení jeho stran (předtím komunikoval prostřednictvím mobilního telefonu), nicméně s ohledem na jednoznačnost průběhu agrese tak musel seznat vzápětí. Přesto se bez dalšího aktivně přidal do počínání, které se s obranou zcela míjelo, resp. bylo toliko ubíjením nehybného poškozeného.
21. Lze doplnit, že se ze strany obviněných nejednalo o jeden či dva izolované údery, které by snad mohly za určitých okolností vyplývat z neporozumění celé situaci či z chybného úsudku o ní, ale o postupné koordinované napadání, prosté relevantního rozrušení, a poté o klidný odchod od zcela zjevně závažně zraněného poškozeného.
22. Čin obviněných tudíž byl, pokud jde o nemožnost aplikace §29 odst. 1 tr. zákoníku, posouzen zcela správně, neboť podstatou jednání obviněných nebyla jakákoli obrana, tím méně nutná ve smyslu citovaného ustanovení. Právní posouzení zjištěného skutkového stavu proto bylo soudy činnými dříve ve věci učiněno správně a bez vad a Nejvyšší soud se s ním v plném rozsahu ztotožňuje.
23. V závěru svých dovolání obvinění namítli, že pokud by jejich jednání mělo být hodnoceno jako extenzivní exces z mezí nutné obrany, bylo nutné s ohledem na §3 odst. 2 trestního zákona věnovat zvýšenou pozornost nebezpečnosti činu pro společnost. K této části argumentace je namístě uvést, že jednání obviněných, kterého se dopustili 13. 3. 2018, bylo s ohledem na §2 odst. 1 tr. zákoníku posouzeno podle tohoto zákona (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů), a nikoli podle trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009. Ustanovení §3 odst. 2 trestního zákona proto nebylo a nemohlo být ve věci nijak aplikováno, stejně jako v něm se odrážející materiální, resp. materiálně formální pojetí trestného činu, které bylo s přijetím nové právní úpravy opuštěno. Současná úprava pak v obdobném smyslu zakotvuje zásadu subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku), jejíž užití však není v předmětné věci zjevně namístě (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Navíc je nutné doplnit, že jednání obviněných, jak již bylo řečeno, nelze posoudit jako extenzivní exces z nutné obrany (tj. exces co do doby zákroku, tedy pokud by obrana nebyla provedena v době, kdy útok trval či přímo hrozil), neboť obranou (a rovněž ani předčasnou či následnou) v žádném okamžiku nebylo. Úvahy naznačeným směrem tudíž postrádají podklad.
24. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že námitky předložené obviněnými v dovoláních se v části míjí s věcným naplněním tvrzeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., v části zbylé jim není možné přisvědčit.
25. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jsou zjevně neopodstatněná. Učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 11. 2019
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel