ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1304.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1304/2019-623
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. 11. 2019 o dovolání obviněného R. S. , nar. XY v XY, občana Republiky Kazachstán, trvale bytem XY, Kazachstán, v České republice bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2019, sp. zn. 4 To 103/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 188/2018 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2019, č. j. 4 T 188/2018-486, byl obviněný R. S. uznán vinným organizátorstvím zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. a), §173 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně s odsouzeným V. K. poškozeným E. M. škodu ve výši 433 000 Kč, obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., škodu ve výši 19 000 Kč a A. S. nemajetkovou újmu v penězích ve výši 70 000 Kč.
Uvedeného trestného činu se obviněný podle zjištění Městského soudu v Brně dopustil v podstatě tím, že začátkem listopadu 2017 v Brně s příslibem již odsouzenému V. K., že mu pomůže vyřešit dluh vůči jeho osobě, vymyslel plán loupežného přepadení, V. K. přesvědčoval, aby provedl loupežné přepadení podle jeho instrukcí, a souběžně i vytvářel podmínky pro spáchání činu tím, že dne 19. 11. 2017 mu nabízel nezjištěnou pistoli, kterou V. K. odmítl, a zapůjčil mu tedy kuklu a přislíbil obstarání jízdního kola, a instruoval ho o místě, kde má loupež provést, a to v kanceláři na XY v Brně, o které věděl, že zde dochází k výběru nájemného, následně se dne 20. 11. 2017 kolem 14:30 hodin opětovně sešel s V. K., předal mu jízdní kolo a dal mu pokyny k provedení loupeže s tím, že na něho bude čekat u garáží u nádraží XY, načež V. K. kolem 15:13 hodin provedl podle pokynů obviněného loupež, během níž poškozené A. S. způsobil drobnější zranění především v podobě odřenin a zhmožděnin rukou, poškozenému E. M. škodu v podobě odcizené finanční hotovosti 452 000 Kč (z této částky přešla škoda ve výši 19 000 Kč na Kooperativu pojišťovnu, a. s.), bezprostředně po spáchání činu V. K. veškerou uloupenou finanční hotovost spolu s jízdním kolem, maketou pistole a kuklou v batohu předal obviněnému, aby mu tak splatil svůj dluh.
Odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2019, č. j. 4 To 103/2019-540, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve v obecné rovině namítl, že hodnocení důkazů provedené oběma soudy je zcela v rozporu se zásadami formální logiky. Odvolací soud zkonstruoval skutkový děj, který nevyplývá z žádného z provedených důkazů, a nevypořádal se s důkazními návrhy uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Obviněný zdůraznil především význam navrhovaných výslechů E. D. a P. V. Došlo tak podle něho k nepřípustnému zásahu do jeho základního práva na spravedlivý proces. Následně zopakoval svou dosavadní obhajobu, že s předmětnou loupeží nemá nic společného, v době jejího spáchání se nacházel se svými přáteli v Praze, kde byl od 19. 11. 2017 do 21. 11. 2017. Tuto skutečnost dokládá pořízená fotografie ze dne 20. 11. 2017, která byla stejného dne prokazatelně zveřejněna na internetové síti. Fakt, že tato fotografie vznikla právě 20. 11. 2017 (a nikoli 19. 11. 2017), shodně potvrdili ve svých výpovědích svědci V. M. a M. S., jejichž věrohodnost nebyla zpochybněna. Výpovědi těchto svědků jsou rovněž podpořeny telefonickou komunikací mezi obviněným a svědkem V. M., kterou odvolací soud rovněž opominul.
Dovolatel zdůraznil, že závěr o vině je opřen prakticky výlučně o výpověď svědka V. K., která je však nevěrohodná, přičemž odkázal na odsouzení tohoto svědka za úmyslný násilný trestný čin a jeho snahu o snížení trestu odnětí svobody. Navzdory tomu, že výpověď svědka obsahovala zásadní rozpory, k ní soudy přistoupily zcela nekriticky. K tvrzené půjčce, která měla být obviněným poskytnuta na přelomu srpna a září 2017, nemohlo podle něj vůbec dojít, protože se v té době vůbec nenacházel v České republice. Kromě toho výběru předmětné částky ve výši 92 000 Kč předcházelo její vložení na účet, a to za účelem prokázání dostatku finančních prostředků k pobytu na území České republiky správnímu orgánu vydávajícímu pobytová oprávnění. Rozpory ve výpovědi svědka se měly rovněž týkat hotelu v Praze. Dovolatel zdůraznil, že to byl svědek V. K., kdo vytvořil předmětnou rezervaci a při ubytování předložil svůj osobní doklad, provedl přihlášení a platbu za pokoj. V závěru dovolání obviněný zpochybnil rovněž věrohodnost výpovědi svědka E. M. a citoval z vybrané judikatury.
Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a příslušnému soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že s námitkami obviněného se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Kromě toho tyto výhrady zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. Dovolatel nevznesl námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Tvrdil sice, že odvolací soud zkonstruoval takový skutkový děj, který nevyplývá z žádného z provedených důkazů, avšak v podrobnostech k tomu jen předkládal alternativní skutková zjištění. Celkový obsah námitek dovolatele směřuje spíše k porušení zásady in dubio pro reo . Jedná se však o zásadu procesní a Nejvyšší soud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e tr. ř.). Dovolání obsahuje obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř., bylo však podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který se liší od odvolání kromě jiného i tím, že ho nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Jde o taxativní výčet zákonných dovolacích důvodů, takže podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu, jen pokud obsahově odpovídají jeho zákonnému vymezení.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je nesprávná aplikace hmotného práva, především trestního zákoníku, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení jako posouzení hmotněprávního je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Námitky, kterými se dovolatel snaží dosáhnout změny skutkových zjištění soudů, proti nimž staví svou vlastní verzi skutkového stavu, jsou mimo rámec ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takové námitky se týkají aplikace procesního práva, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, a již tím se míjejí s hmotněprávní povahou zmíněného dovolacího důvodu. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
Obviněný dovolání založil pouze na námitkách, které vztahoval nikoli ke skutkovým zjištěním soudů, jež byly podkladem pro rozhodnutí o jeho vině, nýbrž k jiné verzi skutkového stavu, kterou se snažil prosadit v návaznosti na svou obhajobu založenou na tvrzení, že se předmětné trestné činnosti nedopustil, jelikož byl od 19. 11. do 21. 11. 2017 v Praze s kamarády. Jeho námitky tedy v podstatě směřovaly proti skutkovým zjištěním soudů a spočívaly v jiném hodnocení provedených důkazů, především výpovědi svědků V. K., V. M., M. S. a E. M. a listinných důkazů (fotografie uveřejněné na sociální síti aj.). Jde o námitky, které pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud jde o hodnocení důkazů, není smyslem řízení o dovolání, aby Nejvyšší soudu jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry, natož pak závěry, jichž se v očividném rozporu s důkazy dožadoval obviněný ve svém dovolání. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky vysvětlily. To, že obviněný se zjištěními učiněnými na základě provedeného dokazování nesouhlasí, není dovolacím důvodem.
Nad rámec své přezkumné povinnosti Nejvyšší soud dodává, že pokud dovolatel na svou obhajobu odkazoval na zveřejnění fotografie na internetu (v ruské sociální síti Vkontakte) dne 20. 11. 2017 v podvečerních hodinách, soudy nezpochybňovaly okamžik zveřejnění fotografie, nýbrž dobu jejího pořízení, kterou (jak i vyplývá z odborného vyjádření na č. l. 113 trestního spisu) není možné považovat za průkaznou. Jedná se o fotografii pořízenou z jiného mobilního telefonu, která byla následně přenesena do zkoumaného mobilního telefonu (viz odstavec 31 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), okamžik pořízení fotografie tak nebylo možno ze zkoumaného telefonu zjistit (telefon, kterým byla fotografie pořízena, již nebyl k dispozici). Oba soudy pak logicky konstatovaly, že okolnost, že tato fotografie byla zveřejněna na sociální síti dne 20. 11. 2017, nijak neprokazuje, že byla pořízena téhož dne. Zcela v rozporu se závěry obou soudů je potom tvrzení dovolatele, že o okamžiku pořízení fotografie dne 20. 11. 2017 shodně vypovídali svědci V. M. a M. S., jejichž věrohodnost nebyla zpochybněna. Z odstavců 32 a 33 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně naopak vyplývá, že výpovědi zmiňovaných svědků byly hodnoceny jako nevěrohodné. Ve vztahu k telefonické komunikaci mezi obviněným a svědkem V. M., ze které podle dovolatele vyplývá, že obviněný dne 20. 11. 2017 byl v Praze a 21. 11. 2017 se vrátil zpět do Brna, Nejvyšší soud jen stručně dodává, že soudy dospěly na základě provedeného dokazování (mj. na základě výpovědi svědka V. K. i výpovědi samotného obviněného) ke shodnému závěru, tedy že obviněný se nacházel ve večerních hodinách dne 20. 11. 2017 (tedy v době až po spáchání předmětného zločinu) v Praze a dne následujícího (21. 11. 2017) odjeli nad ránem se svědkem V. K. do Brna (viz odstavec 28 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 12 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Výhradou zjevně nepodřaditelnou pod uplatněný (ani žádný jiný) dovolací důvod je i hlavní námitka dovolatele ve vztahu k věrohodnosti výpovědí svědků V. K. i E. M. Ve vztahu k výpovědi prvně jmenovaného svědka Nejvyšší soud připomíná, že soudy obou stupňů si byly vědomy důležitosti a zásadního postavení této výpovědi plynoucí ze skutečnosti, že byla zcela klíčovým (nikoli však osamoceným) důkazem v neprospěch obviněného usvědčujícím ho z předmětné trestné činnosti, a proto se podrobně věnovaly posouzení její věrohodnosti. Především Městský soud v Brně jako soud nalézací se v odstavci 28 odůvodnění svého rozsudku vypořádal s rozpory mezi výpověďmi tohoto svědka a výpovědí obviněného R. S. a své závěry dostatečně a logicky zdůvodnil. Zároveň poukázal na to, jakým způsobem s výpovědí svědka korespondují i další výpovědi svědků Y. S., E. M. a listinné důkazy (zejména rezervační formulář z hotelu č. l. 106).
K době poskytnutí půjčky svědkovi V. K. a k námitce obviněného, že k takové půjčce nemohlo dojít, protože se nacházel v předmětnou dobu v Kazachstánu, se vyjádřil odvolací soud v odstavci 15 svého usnesení. K tvrzení, že rezervaci hotelu v Praze, kde obviněný se svědkem V. K. strávili kratší dobu na přelomu dnů 20. 11. a 21. 11. 2017, učinil svědek V. K., lze připomenout, že z provedeného šetření naopak vyplynulo, že rezervace byla učiněna prostřednictvím serveru booking.com na jméno obviněného R. S. a byla uvedena jeho platební karta, jméno hosta se změnilo (na jméno svědka V. K.) až při platbě pokoje na místě (viz rezervační formulář č. l. 105-106, výpověď svědka č. l. 296 p. v.).
Dovolatel se snažil zpochybnit věrohodnost svědecké výpovědi poukazem na snahu V. K. dosáhnout nižšího trestu ve vlastní trestní věci. Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2018, sp. zn. 89 T 96/2018, kterým bylo rozhodováno o vině a trestu V. K. (toto rozhodnutí je součástí trestního spisu na č. l. 253 a násl.), však není zřejmé, že by se snažil dosáhnout nižšího trestu tím, že by ve vlastní trestní věci jakkoli odkazoval na účast obviněného R. S. a jeho roli jako organizátora loupeže. Soud prvního stupně vycházel z jeho svědecké výpovědi učiněné v hlavním líčení dne 24. 1. 2019 (viz č. l. 288-303), kdy bylo odsouzení svědka již pravomocné. Závěr soudu prvního stupně, že svědkovi v této pozici „již o nic nešlo“ je proto logický. Navíc snaha svědka ulehčit si situaci v trestním řízení vedeném proti němu nevyplývá ani z protokolu o výslechu svědka ze dne 19. 9. 2018 (č. l. 71), kdy odepřel jako svědek výpověď za situace, že následující týden (dne 24. 9. 2018) se mělo konat v jeho trestní věci hlavní líčení.
Dovolatel rovněž odvolacímu soudu vytkl, že zcela ignoroval návrhy na provedení důkazů, čímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Žádnou z těchto vad důkazního řízení však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Z argumentace zvolené obviněným je zřejmé, že namítal (byť ne výslovně) existenci tzv. opomenutých důkazů, přičemž v odvolacím řízení navrhoval především provedení důkazů výslechem E. D. a P. V., kteří po určitou dobu pobývali na cele se svědkem V. K. Tyto výpovědi měly podle obviněného prokázat, že V. K. vypovídal jako svědek křivě. K tomuto je třeba uvést, že soudy nemají povinnost provést veškeré důkazy, které strany navrhnou, avšak svůj postup musí řádně odůvodnit. Odvolací soud v dané věci zdůvodnil (byť stručně), proč považoval další dokazování za nadbytečné (viz odstavce 14 a 15 odůvodnění jeho usnesení). Nejde tedy o opomenuté důkazy ve smyslu zmíněné judikatury Ústavního soudu. Soudy aplikovaly zásadu trestního řízení, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované obžalobou či obhajobou, neboť je to právě soud, kdo určuje rozsah dokazování tak, aby se nestalo bezbřehým. Vyplývá to i z ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Výše uvedené rovněž vyplývá ze samotné ústavní zásady nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy), z níž mimo jiné plyne, že je pouze věcí soudu, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy, nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Soud není povinen vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování, pokud takový postup zdůvodní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 7 Tdo 162/2019). I když odvolací soud mohl odmítnutí důkazních návrhů odůvodnit podrobněji, je zřejmé, že navrhované důkazy by k objasnění věci přispět nemohly. Právo obviněného na spravedlivý proces – jehož zachování je nutno hodnotit z pohledu řízení jako celku – nebylo daným postupem nijak dotčeno.
Obviněný poukázal v dovolání i na judikaturu, podle níž v situaci, při které na jedné straně stojí výpověď jednoho víceméně zainteresovaného svědka, jež je zcela či zčásti v přímém rozporu s výpovědí obviněného, se vyžaduje, aby soud prvního stupně důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsal a logicky zdůvodnil, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal. Jak ale Nejvyšší soud uvedl výše, soudy se důsledně zabývaly provedenými důkazy, odvolací soud neprovedení dalších důkazů navrhovaných obviněným zdůvodnil. Soudy zhodnotily výpověď svědka V. K. jako věrohodnou, přičemž ta byla v souladu s dalšími důkazy, a to především s výpovědí svědka Y. S. a listinnými důkazy. Ve vztahu k odkazu dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16 Nejvyšší soud uvádí, že nelze souhlasit ani s tím, že by svědecká výpověď V. K. byla posouzena jako věrohodná pouze s odůvodněním, že byla podána pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi.
Shrnuto, v důsledku postupu soudů nelze dovodit extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními. Ten by mohl nastat pouze v případech, že by obsah důkazů, z nichž soudy při tvorbě skutkových zjištění vyšly, byl přímým opakem obsahu skutkových zjištění, případně že by pro taková zjištění ve skutečnosti žádný podklad neposkytoval (tj. například že by svědek V. K. vypovídal, že loupež spáchal bez jakékoli asistence další osoby), respektive v případě, že by obsah důkazů při žádném jejich logicky přijatelném zhodnocení nemohl vést k soudy vyslovenému skutkovému závěru. To není tento případ, v němž dovolatel po Nejvyšším soudu v podstatě požaduje, aby provedl vlastní, nové zhodnocení důkazů a dospěl k jinému skutkovému závěru než soudy prvního a druhého stupně, čímž se však zcela míjí s podstatou a smyslem řízení o dovolání. V posuzovaném případě logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jakým soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného R. S. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu, tj. z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu