ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1306.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1306/2018-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2019 o dovolání obviněného J. L. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 50 To 235/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 9 T 9/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 4. 5. 2018, sp. zn. 9 T 9/2018, byl obviněný J. L. uznán vinným spácháním pokračujícího zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (v rozsudku jednání pod bodem I a II) a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (v rozsudku jednání pod bodem I) a byl mu za to uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 let se zařazením do věznice s ostrahou.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 50 To 235/2018, k odvolání obviněného a státní zástupkyně rozhodl tak, že napadený rozsudek Okresního soudu Tachově v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově obviněného uznal vinným spácháním přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (za jednání pod bodem I) a zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (za jednání pod bodem II) a uložil mu úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s ostrahou.
Uvedené trestné činnosti se obviněný dopustil tím, že:
I. dne 4. 11. 2017, v 17:09 hodin na chodbě domu č. p. XY v ulici XY v obci XY, okres Tachov, fyzicky napadl M. L., nar. XY, kdy ho opakovaně, a to nejméně osmkrát, udeřil pěstmi do hlavy, poté mu vulgárně nadával a vyčítal mu spolupráci s policií, na závěr na něj křičel, že mu dluží 1 000 Kč, které chce do druhého dne, přičemž poškozený, ač zvracel a měl bolesti hlavy po přesně nezjištěnou dobu, lékařské ošetření nevyhledal,
II. dne 25. 11. 2017 kolem 10:30 hodin v pokoji v domě č. p. XY v ulici XY v XY, kam M. L. ze strachu vpustil J. L., požadoval po M. L. okamžité vydání částky 1 000 Kč, když mu poškozený odpověděl, že peníze nemá, a že je již dal M. K., udeřil obviněný M. L. otevřenou rukou na levou tvář, aby zdůraznil svoji převahu a nutil M. L. k vydání požadované částky, M. L. poté odešel za J. Š. do 1. patra půjčit si peníze, J. Š. mu však peníze nepůjčil a po návratu do bytu po něm J. L. požadoval vydání nějaké hodnotné věci do zálohy, kdy M. L. mu ze strachu vydal telefon zn. Samsung, načež J. L. ho udeřil otevřenou rukou do obličeje, mrštil telefonem o zem s tím, že nemá takovou hodnotu, znovu M. L. udeřil a požadoval po něm vydání částky 1 000 Kč do šesti hodin téhož dne pod pohrůžkou, že jinak ho dobije, bude se muset odstěhovat z tachovského kraje a skončí s B. a se vším, poté ho ještě dvakrát udeřil do obličeje.
II
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že nebylo nepochybně prokázáno, že se daného jednání, které je mu kladeno za vinu, dopustil, ve věci jsou značné pochybnosti o jeho vině a došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Jediným přímým důkazem byla výpověď poškozeného M. L., ale nebylo prováděno znalecké zkoumání za účelem ověření jeho obecné a specifické věrohodnosti. Má za to, že věrohodnost poškozeného je s ohledem na jeho trestní minulost značně pochybná. Mezi ním a poškozeným existoval vztah odběratel a distributor omamných látek, což mohlo napovídat pro motivaci poškozeného k dané výpovědi, když poškozený je uživatelem drog a projevuje se to na jeho nestabilním psychickém stavu. V hlavním líčení byla vyslechnuta řada svědků, kdy ani jeden nebyl jednání, jež je mu kladeno za vinu, přítomen, ale nepřímo podporují jeho výpověď. Soud prvního stupně tak vychází primárně z výpovědi poškozeného a jeho družky, která ale také nebyla ani jednomu z incidentů přítomna a výpovědi dalších svědků, kteří podporují jeho výpověď, hodnotí jako nevěrohodné. O značných pochybnostech ve věci svědčí i SMS zpráva, kterou poškozený poslal jeho družce, svědkyni M. K., ve které je naznačeno, že obvinění je účelové. Závěrem svého dovolání obviněný uvedl, že vzhledem ke značným pochybnostem o jeho vině navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 a 265l odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušil a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že nevyužije svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se nebude vyjadřovat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Je vhodné připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci dalšího odvolání. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že podané dovolání je prakticky doslovně shodné s odvoláním (na č. l. 409 a násl. trestního spisu) a s jeho námitkami se tak vypořádal odvolací soud na str. 3-5 svého rozhodnutí.
Své dovolání, stejně jako odvolání, postavil obviněný na nesouhlasu se skutkovými závěry soudů, rozporuje věrohodnost vyslechnutých svědků a uvádí, že byl odsouzen pouze na základě výpovědi poškozeného, který je závislý na omamných látkách a jedná se o nevěrohodnou osobu s trestní minulostí. Tyto jeho námitky však neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazem na tuto námitku pak uvedl, že postupem soudů byla porušena zásada in dubio pro reo. S ohledem na námitku obviněného o porušení této zásady považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci. Nejvyšší soud, s ohledem na důkazní situaci ve věci, nemá důvod na uvedených závěrech cokoli měnit.
Závěry soudů jsou podepřeny dokazováním, které prokázalo, že události proběhly tak, jak je uvedeno ve skutkové větě odsuzujícího rozhodnutí. Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný tak sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají. Předmětem právního posouzení, jehož nesprávnost lze namítat, je skutek tak, jak ho zjistily soudy.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky.
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Tachově, z nichž v napadeném rozsudku vycházel i Krajský soud v Plzni, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor. Obviněný tuto vadu ani nenamítal. Sice ve svém dovolání uvedl, že soud neprovedl znalecké zkoumání týkající se věrohodnosti poškozeného, avšak v průběhu trestního řízení provedení tohoto důkazu nenavrhoval.
Lze tak bez dalšího shrnout, že zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného. Jestliže v dovolání obviněný tuto obhajobu opakuje, lze proto odkázat na odůvodnění soudů obou stupňů, které se přehledně a výstižně vypořádaly s jednotlivými aspekty obhajoby obviněného.
Právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že obviněný je pachatelem předmětných trestných činů. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu neodpovídaly. Když ve věci nebyl shledán ani rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo rozhodnuto, že se dovolání obviněného odmítá podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu