ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1364.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1364/2019-2373
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 12. 2019 o dovolání obviněného J. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 5 To 433/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 2/2018 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 10. 2018, č. j. 7 T 2/2018-2145, byl obviněný J. Š. uznán vinným v bodě I/10, 15, 21, 22, 24, 25, 30-34 pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, „v ostatních bodech“ (tj. I/1-9, 11-14, 16-20, 23, 26-29) ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodě II pokračujícím přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, dílem dokonaným (body II/1, 2, 4, 5, 7, 8, 10, 14-17, 20-22, 26), dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (body II/3, 6, 9, 11-13, 18, 19, 23-25), za které mu byl uložen pod bodem I trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a pod bodem II za uvedený přečin úvěrového podvodu a zločin podvodu podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. 9 T 132/2014, souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Výrok o trestu z uvedeného rozsudku Okresního soudu v Ostravě byl zrušen včetně rozhodnutí navazujících a dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
K odvolání obviněného (jímž napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2019, č. j. 5 To 433/2018-2281, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku o vině) v bodech I/8, 21, 26, 28, 29, 32 a II/3 a 26, ve výroku o trestu a o náhradě škody a nově rozhodl tak, že pod bodem I obviněnému uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a pod bodem II (rovněž v souvislosti s výše citovaným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě) souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále rozhodl o zrušení výroku o trestu z uvedeného rozsudku Okresního soudu v Ostravě včetně rozhodnutí navazujících a o náhradě škody. Ohledně zrušené části výroku o vině rozhodl o vrácení věci soudu prvního stupně.
Uvedených trestných činů se podle zjištění soudů dopustil obviněný v podstatě tím, že (v bodě I) ve dnech od 13. 3. 2014 do 20. 1. 2016 s úmyslem se podvodně obohatit na blíže neupřesněném místě z různých (v rozsudku označených) IP adres prostřednictvím stránek www.coolcredit.cz a www.cashrent.cz vytvářel uživatelské profily na jméno svého otce J. Š. a na fiktivní osoby pod jmény J. Š. (s různými daty narození) a jinými jmény s dalšími smyšlenými údaji včetně zaměstnavatele, načež společnosti Cool Credit, s. r. o., a Cashrent Plus, s. r. o., (nyní V2D Holding, s. r. o.) žádal o poskytnutí půjček, přičemž v některých případech mu bylo vyhověno. V případě některých útoků také obviněný zaslané smlouvy o spotřebitelském úvěru opatřoval podvodnou ověřovací doložkou pro legalizaci s razítkem České pošty a podpisem, které elektronicky zasílal zpět. Poškozenými společnostmi mu pak byly zaslány peníze na bankovní účet, se kterým disponoval pouze on, ačkoli jeho majitelem je jeho otec. Tím způsobil společnosti Cool Credit celkovou škodu ve výši 16 900 Kč a společnosti V2D Holding ve výši 13 000 Kč a pokusil se způsobit další škodu. Tohoto jednání se obviněný dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 10. 2013, č. j. 54 T 8/2006-3952, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. 4 To 86/2013, odsouzen mimo jiné za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců. K právní kvalifikaci tohoto jednání soud prvního stupně v bodě 28 rozsudku vysvětlil, že ačkoli byly smlouvy označené jako úvěrové, svým obsahem odpovídaly smlouvě o zápůjčce podle §2 390 občanského zákoníku, neboť ve smlouvách nebyly dohodnuty úroky z půjčené částky.
V bodě II pak obviněný v době od 30. 7. 2014 do 10. 8. 2015 na přesně nezjištěném místě v podbodech I/1 a I/25 telefonicky požádal společnost Home Credit, a. s., o poskytnutí „telefonické půjčky“, přičemž vystupoval jménem svého otce J. Š. a neexistující osoby jménem J. Š. a uváděl další smyšlené údaje, přičemž v prvním případě mu byl elektronicky zaslán potvrzovací kód, který elektronicky podepsal, ve druhém případě jeho žádosti nebylo vyhověno. V prvním případě mu na účet, jehož je jediným majitelem a disponentem byla poškozenou společností zaslána částka 50 000 Kč, z níž splatil pouze dvě splátky v celkové výši 3 206 Kč.
V dalších podbodech této části výroku pak obviněný z různých IP adres prostřednictvím stránek www.pujckomat.cz vytvářel uživatelské profily na fiktivní osoby se smyšlenými údaji, načež společnost Friendly Finance, s. r. o., mu po telefonickém ověření v některých případech úvěr poskytla. Finanční prostředky mu byly zaslány na účet jeho otce, účet neziskové organizace, kterou založil, a jehož byl jediným disponentem, účet B. Š. jako částečná úhrada dluhu obviněného na nájemném, jeho vlastní účet a účet jeho matky. Tím způsobil poškozené společnosti celkovou škodu ve výši 60 400 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu (mimo výroku o zrušení části rozsudku soudu prvního stupně) a odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že žádným důkazem nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil skutkové podstaty trestných činů, kterými byl uznán vinným. Soudy pouze formálně konstatovaly, že je to jediné logické vysvětlení a je to dáno i jeho trestní minulostí (k tomu obviněný odkázal na bod 25 rozsudku soudu prvního stupně). Soud neprovedl žádný důkaz osvědčující, že se trestné činnosti dopustil právě on. Existuje i jiné logické vysvětlení, a sice že se někdo jiný přihlásil na internet a minimálně zahájil podvodné jednání. Soudy se vůbec nezabývaly tím, komu IP adresy patří a jak mohl obviněný znát přihlašovací jména a hesla, ani tím, jak mohl obviněný zneužít osobní údaje konkrétních existujících osob. Mezi výrokem a odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně spatřoval obviněný závažné rozpory. Svědkyně M. L. uvedla, že od května do září roku 2015, kdy pracovala pro společnost Cool Credit, si měl obviněný půjčovat zhruba jednou za měsíc částku od tří do tři a půl tisíce korun. To však neodpovídá počtu útoků ve výroku rozsudku. Podle obviněného je také absurdní, že půjčky nebyly připsány na jeho účet. Soudy nijak nevysvětlily, na základě čeho dospěly k závěru, že s účty manipuloval výhradně on. Pokud jde o záznamy jeho hlasu, mohl pouze zvednout otcův telefon a odsouhlasit jeho údaje. Znalkyně také pouze u některých nahrávek potvrdila, že jde o hlas obviněného. Zkoumání některých nahrávek přitom neosvědčuje všechna ostatní jednání. Bylo proto na místě zkoumat i hlasy jiných možných pachatelů. Soud však takový důkazní návrh obviněného účelově zamítl. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do dne konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
Dovolání obviněného je založeno výhradně na námitkách směřujících proti skutkovým zjištěním soudů, resp. hodnocení a rozsahu provedeného dokazování, a uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Zdání právní námitky má snad vzbuzovat tvrzení o nenaplnění znaků trestných činů, obviněný však neuvedl, o jaké znaky by se mělo jednat, a tuto námitku nijak nekonkretizoval. Je zřejmé, že ji v dovolání zmínil jen jako obecný úvod k námitkám proti zjištěnému skutkovému stavu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
O žádný z těchto případů se však v posuzované věci nejedná. Ačkoli obviněný v jednom případě poukázal na zamítnutí svého důkazního návrhu, nevytýkal soudu, že by tento důkaz opomenul, pouze nesouhlasil s rozsahem provedeného dokazování. Jeho dovolání tak fakticky směřuje spíše do rozsudku soudu prvního stupně, přičemž nebere v potaz, že se s obdobnými námitkami již vypořádal odvolací soud, který také mnohem podrobněji zdůvodnil, z čeho jsou vyvozeny konkrétní skutkové závěry. Správně při tom poukázal zejména na provázanost jednotlivých útoků, u nichž obviněný používal stejný způsob provedení a různě při vyplňování žádostí střídal skutečné a smyšlené údaje, z čehož pak bylo možno bez pochybností dovodit, že se dopustil i útoků, u nichž nebylo na základě hlasové analýzy jednoznačně určeno, že to byl on, kdo telefonicky potvrzoval žádosti. Obviněný ve svém dovolání tyto okolnosti ignoruje a zaměřuje se na méně významné skutečnosti, jako to, komu patřily IP adresy či jak se dostal k osobním údajům konkrétních osob. Ze samotného výroku rozsudku soudu prvního stupně je přitom patrné, že se jednalo o neexistující osoby, tedy obviněný kombinoval smyšlená jména či vlastní jméno se smyšlenými údaji, které samozřejmě mohou i reálně existovat (např. rodná čísla nebo čísla občanských průkazů), nešlo však o případy, kdy by v jedné žádosti uvedl více reálných údajů konkrétní osoby. Stejně tak bylo vzhledem k ostatním důkazům nadbytečné zkoumat, jak se obviněný mohl připojit ze všech konkrétních IP adres. Nad rámec odůvodnění soudních rozhodnutí lze dodat, že není nijak zvlášť složité se k cizí IP adrese dostat, což ostatně potvrzuje i výslech svědkyně J. D., která uvedla, že měli doma problém se zabezpečením routeru a bylo tak možné se přes jejich wifi připojit na internet.
V případě svědkyně M. L. se pak nejedná o žádný rozpor její výpovědi a počtu zjištěných útoků uvedených ve výroku rozsudku, neboť je zjevné, že svědkyně uvedla pouze svůj odhad, přičemž jednotlivé útoky pak byly objektivně zjištěny na základě záznamů společnosti. Částečně je třeba dát obviněnému za pravdu, že soudní rozhodnutí zcela nevysvětlují, na základě čeho bylo zjištěno, že měl přístup k účtům svých příbuzných, resp. přinejmenším svého otce. Vzhledem k tomu, že tyto osoby odmítly vypovídat, jsou v tomto směru důkazní možnosti omezené. Nicméně i kdyby obviněný v případě trestných činů podvodu i úvěrového podvodu neobohatil sebe, ale své příbuzné, na právním posouzení jeho jednání by se nic nezměnilo, neboť trestný čin podvodu lze spáchat i obohacením jiného a u úvěrového podvodu není obohacení vůbec znakem skutkové podstaty.
Nejvyšší soud dodává, že není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Shrnuto, logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jakým soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného J. Š. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 12. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu