ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1377.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1377/2019-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 3. 12. 2019 o dovolání obviněného P. K. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 5 To 190/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 27/2019 takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 5 To 190/2019, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 3 T 27/2019.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Zlíně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 3. 2019, č. j. 3 T 27/2019-135, byl obviněný P. K. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu třiceti měsíců. Dále mu bylo uloženo nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 500 Kč.
2. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu prvního stupně vyjádřených ve výroku rozsudku dopustil v podstatě tím, že ve XY dne 2. 6. 2018 v 16:35 hodin řídil na ulici XY osobní automobil zn. Volkswagen Vento a při vjíždění vlevo na hlavní ulici XY nesledoval řádně situaci v silničním provozu a nerespektoval dopravní značku „Dej přednost v jízdě!“, čímž porušil ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „silniční zákon“) a v důsledku toho vjel do křižovatky v době, kdy zleva po hlavní silnici přijížděl motocykl zn. BMW G 650 J. Š., který narazil do levé zadní části jeho vozidla, přičemž poškozený utrpěl zejména tříštivou zlomeninu levé klíční kosti s citelným omezením v běžném způsobu života po dobu čtyř týdnů.
3. Odvolání obviněného (kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu) bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2019, č. j. 5 To 190/2019-156, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu. Odkázal přitom na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že v řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo. Ze skutkových zjištění soudu nelze jednoznačně dovodit, že nesledoval řádně situaci v silničním provozu a nerespektoval dopravní značku „Dej přednost v jízdě!“. Odvolací soud se bez vysvětlení ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu obviněný uvedl, že došlo k porušení jeho práva na odvolání. Nesouhlasil s tím, že nebyl připuštěn důkaz svědeckou výpovědí poškozeného z důvodu, že byl již čten úřední záznam o jeho vysvětlení. Rozhodnutí soudů jsou pak podle obviněného v rozporu také se zásadou volného hodnocení důkazů. Zdůraznil, že jeho znalost předmětné křižovatky nemůže být pro danou věc rozhodující. Odvolací soud konstatoval, že podle svědecké výpovědi poškozeného to byl právě obviněný, kdo na vzniklou situaci nesprávně reagoval tím, že do křižovatky vjel pomalu a dokonce zastavil. Takové hodnocení ovšem podle obviněného nepřísluší poškozenému, ale soudu.
5. Obviněný nesouhlasil ani se závěrem, že není povinností účastníka silničního provozu reagovat technicky správně na porušení povinností jiného účastníka silničního provozu. Odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkou týkající se pochybení poškozeného. Bez pochybení poškozeného nemuselo k dopravní nehodě vůbec dojít. Poškozený ovlivnil vznik dopravní nehody tím, že nebrzdil. Obviněnému je kladeno za vinu porušení §5 odst. 1 písm. b) a §22 odst. 1 silničního zákona, odvolací soud však konstruuje zcela novou povinnost, a to provedení odbočovacího manévru tak, aby nebyli ohroženi ostatní účastníci silničního provozu jedoucí po hlavní komunikaci. Odvolací soud tak vyvozuje novou povinnost a její porušení bez opory v právních předpisech. Obviněný své povinnosti dát přednost v jízdě dostál, neboť i ze znaleckého posudku i z výpovědi poškozeného vyplynulo, že poškozeného mohl spatřit až v momentě, kdy již svým vozidlem zasahoval do jeho jízdního pruhu. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by situaci v silničním provozu nesledoval. Naopak i ze znaleckého posudku je zřejmé, že se na vzniklou situaci snažil zareagovat, tedy situaci řádně sledoval a začal reagovat ihned poté, co mohl poškozeného zahlédnout.
6. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že obviněný mohl spatřit poškozeného až ve chvíli, kdy již prováděl odbočovací manévr, což podle něj znamená, že se v danou chvíli již nenacházel v postavení „řidiče přijíždějícího na křižovatku“ (míněno ve smyslu §22 odst. 1 silničního zákona). Porušení důležité povinnosti uložené podle zákona tak nebylo obviněnému prokázáno. V daném případě absentuje také subjektivní stránka, neboť obviněný nejednal vědomě nedbale a ani soud to neodůvodňuje konkrétními skutkovými zjištěními. Jednat se nemohlo ani o nedbalost nevědomou, neboť obviněný nemohl vědět, že běžným vyjetím při splnění všech povinností může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, a přiměřeně spoléhal na dopravně technické řešení křižovatky.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného nejprve s odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedl, že není chybou, pokud se odvolací soud s námitkami vypořádá tím, že odkáže na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Právo na spravedlivý proces obviněného nebylo podle státního zástupce nijak dotčeno tím, že místo slyšení poškozeného v hlavním líčení došlo k přečtení úředního záznamu o podání vysvětlení, neboť s tím strany vyslovily souhlas. V situaci, kdy o obsahu a úplnosti podaného vysvětlení neexistuje žádná pochybnost, která ani není stranami namítána, by výslech svědka k těm samým otázkám představoval nadbytečný úkon. K tomu státní zástupce odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01. Vina obviněného byla spolehlivě prokázána nejen výpovědí poškozeného, ale také protokolem o nehodě v silničním provozu, fotodokumentací, znaleckým posudkem z oboru silniční dopravy a lékařskými zprávami. Námitky obviněného částečně vycházejí z jeho vlastní verze skutkového děje a jsou nedůvodné. V případě námitky, že obviněný neporušil §5 odst. 1 písm. b) a §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., je třeba vyjít ze skutkových zjištění soudů, že řádně nesledoval situaci v silničním provozu a současně nerespektoval dopravní značku „Dej přednost v jízdě“. O nedostatku jeho pozornosti svědčí skutečnost, že kdyby situaci sledoval, mohl prudkým brzděním pouze minimálně omezit poškozeného. Obviněný si tak nepočínal dostatečně opatrně a důvodem nehody je jeho nepozornost, nikoliv náhoda. Nic přitom nenasvědčuje tomu, že by nehodový děj spoluzavinil poškozený. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
10. Je zřejmé, že většina dovolacích námitek obviněného je pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná. Protože Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Zásah Nejvyššího soudu je však opodstatněný, jestliže je to nutné k ochraně ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
12. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
13. V posuzovaném případě došlo zamítnutím návrhu obhajoby na provedení důkazu svědeckou výpovědí poškozeného J. Š. k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, zejména práva vyslýchat a dát vyslýchat svědky [čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, publikovaného pod č. 120/1976 Sb., čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb., čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb.]. Jak uvádí sám soud prvního stupně v bodě 4 odůvodnění rozsudku, poškozený se k hlavnímu líčení dostavil opožděně poté, co byl již se souhlasem stran přečten úřední záznam o jím podaném vysvětlení. Návrh obhajoby na jeho výslech byl soudem zamítnut proto, že „svědek již nemůže být logicky slyšen, když obsah úředního záznamu o podaném vysvětlení již byl čten“. Nutno konstatovat, že Nejvyšší soud na takovém postupu nic logického neshledává. Naopak, není zřejmé, co by mělo soudu z procesního hlediska výslechu svědka bránit. Trestní řád z pochopitelných důvodů nijak nebrání ani opakovanému vyslýchání svědků. Nadto šlo o důkaz de facto stěžejní, neboť na něm soud prvního stupně odsouzení obviněného do značné míry založil. Šlo ostatně o jediného (potenciálního) svědka v této věci. Z podání vysvětlení poškozeného (a obviněného) vycházel také znalecký posudek. Zcela logické by proto naopak bylo poškozeného v duchu zásady bezprostřednosti u hlavního líčení vyslechnout.
14. Z pohledu obviněného pak lze konstatovat, že ačkoli se čtením úředního záznamu podle §211 odst. 6 tr. ř. souhlasil a nelze se domnívat, že by snad takový souhlas měl možnost později odvolat, zůstává mu samozřejmě zachováno právo se k jeho obsahu vyjádřit, zpochybnit v něm obsažená tvrzení a navrhnout k tomu důkazy. Neexistuje přitom důvod, aby takovým důkazem nebyl samotný výslech osoby, která vysvětlení podala, pakliže není pro soud nedosažitelná (taková situace přitom v daném případě nenastala, neboť svědek byl dokonce u soudu osobně přítomen). Odborná literatura navíc uvádí, že úřední záznam o vysvětlení nemůže být jediným nebo rozhodujícím důkazem k usvědčení obviněného ani v případě, že byl čten s jeho souhlasem podle §211 odst. 6 tr. ř. (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 2633., který v této části odkazuje na publikaci: Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M., Evropská úmluva o lidských právech. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 817). V daném případě se však, jak bylo již výše vysvětleno, právě o takovou situaci jednalo, neboť výpověď poškozeného nepochybně hrála při odsouzení rozhodující úlohu. Byla i zásadním podkladem pro znalecký posudek z oboru dopravy.
15. Obviněný přitom námitku zamítnutí návrhu na výslech poškozeného vznesl již ve svém odvolání, přičemž odvolací soud ji sice v narativní části svého rozhodnutí citoval, následně se k ní však nevyjádřil. Dokonce v příkrém rozporu se skutečností uvedl, že trestná činnost obviněného byla prokázána svědeckou výpovědí poškozeného J. Š. Tímto postupem tedy rovněž do práva obviněného na spravedlivý proces zasáhl a jde nepochybně o opomenutý důkaz.
16. Vzhledem k výše uvedenému zásadnímu pochybení při dokazování tak skutkové závěry soudu prvního stupně nelze akceptovat.
17. Základní skutková problematika spočívá v objasnění způsobu jízdy obviněného i poškozeného bezprostředně před střetem. Jako podklad mohou v daném případě sloužit dvě výpovědi – obviněného a svědka J. Š. (z nich je k dispozici dosud pouze jedna – výpověď obviněného). Na jejich základě pak může okolnosti a příčiny dopravní nehody z odborného hlediska objasnit znalecký posudek z oboru dopravy.
18. Obviněný vypověděl, že zastavil na hranici křižovatky, rozhlédl se doprava i doleva a díval se do zrcadla, nikoho neviděl, proto se rozjel a začal odbočovat doleva. V tom okamžiku uviděl přijíždět motocyklistu, na což reagoval tím, že zrychlil, aby manévr dokončil a uvolnil mu jeho jízdní pruh. Poškozený J. Š. při podání vysvětlení líčil počínání obviněného poněkud jinak (a navíc jeho vyjádření v tomto směru bylo nejasné), jako svědek však vyslechnut nebyl. Nalézací soud se jednoznačně nevyjádřil, k jaké variantě skutkového děje se přiklonil.
19. Znalec konstatoval, že obviněný měl možnost poškozeného spatřit v zrcadle ve chvíli, kdy se rozjížděl (pouštěl spojku), resp. vteřinu po rozjetí (dvě verze znalec zpracoval na základě stanoviska obviněného a poškozeného). Střetu by mohl obviněný zabránit, pokud by okamžitě reagoval sešlápnutím brzdy a jeho reakční doba by nečinila více než jednu vteřinu. Při minimální reakční době by pak automobil zasahoval do jízdního pruhu motocyklisty 0,5 až 0,8 metru. Tehdy by jej poškozený mohl objet, aniž by musel náhle měnit směr nebo rychlost jízdy. Pokud by ovšem reakční doba byla tzv. prodloužená, tj. 1,5 vteřiny, již by obviněný sám (bez spolupráce poškozeného) střetu zabránit nemohl. V takové situaci by jej poškozený mohl objet směrem ke středové čáře. Znalec i tuto variantu reálně připustil a konkrétně například uvedl, že je důležité, že by bylo možné očekávat i tu delší reakční dobu 1,5 vteřiny (č. l. 130 p. v.). Co je prodloužená reakční doba a zda mohla u obviněného nastat, soudy neobjasnily.
20. Další pochybnosti jsou pak spojeny s otázkou rychlosti jízdy poškozeného a jeho případného brzdění před střetem. V rámci podaného vysvětlení se poškozený nijak nevyjádřil, zda před střetem brzdil, či nikoli. I když reakce poškozeného na nenadálou situaci není důvodem vyvinění obviněného, je otázka brzdění poškozeného důležitá. Jednak může nepřímo svědčit o tom, jakou rychlostí se jeho motocykl pohyboval, a tedy kdy jej obviněný mohl spatřit. Nalézací soud (v odst. 7 rozsudku) uzavřel, že poškozený po hlavní silnici jel rychlostí o cca 10 km nižší než povolenou (tj. kolem 40 km/h). Znalec skutečně pracoval s předpokladem, že se motocykl touto rychlostí pohyboval, přičemž se jednalo o jeho rychlost při střetu zjištěnou výpočtem. Pokud by ovšem poškozený brzdil, musel by zpočátku jet rychleji (což technicky bezesporu vyloučeno není, i když nebylo přesně objasněno, jak rychle by relativně mírnými zatáčkami před křižovatkou bylo možno projíždět na motocyklu daného typu – obviněný vypověděl, že náhle viděl „naklopenou“ motorku). Z případné vyšší rychlosti poškozeného by ovšem vyplývalo, že by jej obviněný mohl spatřit kratší dobu před střetem, takže i v případě okamžité reakce by jeho vozidlo zasahovalo dále do jízdního pruhu poškozeného. Vzhledem k tomu, že šlo o hraniční případ, bylo namístě pracovat i s verzí, že poškozený jel rychleji, a zjistit, jak by to ovlivnilo možnost obviněného střetu zabránit.
21. Na druhé straně – aniž by Nejvyšší soud hodnotil otázku případného spoluzavinění poškozeného – lze obecně říci, že by ke vzniku a intenzitě střetu mohlo negativně přispět, pokud by poškozený po spatření vozidla obviněného jako překážky ve svém jízdním pruhu nezvolnil rychlost. Podle znalce – při jedné z variant (č. l. 68) – kdyby poškozený v době, kdy již vozidlo obviněného viděl přímo a kdy se nacházelo v jeho jízdním pruhu, reagoval snížením rychlosti z původní rychlosti kolem 40 km/h, mohlo dojít ke kolizi daleko menší rychlostí, konkrétně 14 – 23 km/h (což je např. rychlost pomalé jízdy na jízdním kole). A pokud by poškozený viděl vozidlo obviněného již stát, mohl i při nepříliš intenzivním brzdění střetu zabránit (č. l. 131). Při jedné z variant podle znaleckého posudku mohl poškozený přímým pohledem vidět vozidlo obviněného v čase 3 až 3,5 s před střetem, takže by brzděním mohl střetu zabránit, měl by na to cca 36 m (č. l. 58). Určitá nejasnost přetrvává také ve vztahu k převýšení (svažitosti) silnice, po níž poškozený přijížděl, a to s ohledem na vyjádření obviněného, že opakovaně (ovšem s osobním automobilem) vyzkoušel, že pokud při jízdě ze směru poškozeného po spatření odbočky zcela ubere plyn, ani nedojede do křižovatky. Znalec na toto vyjádření sice v hlavním líčení reagoval, avšak ne zcela jednoznačně. I z výše uvedeného vyplývá, že v dané věci v zájmu jejího řádného objasnění nebylo možné se obejít bez svědecké výpovědi poškozeného.
22. Ať již budou skutkové závěry soudů jakékoli, je zřejmé, že se měly podrobněji zabývat naplněním znaku porušení důležité povinnosti ve smyslu §148 odst. 1 tr. zákoníku, dále otázkou zavinění a konečně i případnou aplikací zásady subsidiarity trestní represe, kterou ve svých rozhodnutích zcela pominuly.
23. Je nesporné, že bezpečné projetí předmětnou křižovatkou z vedlejší silnice při odbočování vlevo je poměrně technicky obtížné. Omezený rozhled byl dán tvarem a technickým řešením křižovatky i vzrostlou vegetací. Znalec se v hlavním líčení vyjádřil tak, že by zde mělo být větší zrcadlo, nebo rychlost na hlavní silnici snížena na méně než 50 km/h. Uvedl také, že s nákladním autem nebo s traktorem s vlečkou povinnost přednosti v jízdě nelze dodržet, neboť s těmito vozidly nelze vyvinout dostatečnou rychlost, která je za daných podmínek k projetí křižovatky nezbytná.
24. Ze závěrů znaleckého posudku lze dovodit, že by obviněný mohl zabránit střetu pouze v případě, že by při rozjíždění nepřetržitě sledoval dění v zrcadle, aby mohl zareagovat ihned po spatření poškozeného, a navíc by jeho reakční doba nesměla být tzv. prodloužená. Současně bylo třeba sledovat, zda nejede po hlavní silnici nějaké vozidlo z protisměru, tj. zprava. Od určitého okamžiku bylo nutno se rozhodnout k urychlenému opuštění křižovatky (znalec se v této souvislosti v hlavním líčení vyjadřoval i ke konkrétním možnostem zrychlení vozidla řízeného obviněným).
25. Soudy není zpochybňováno, že obviněný před vjetím do křižovatky zastavil a rozhlédl se, včetně pohledu do zrcadla. Podstatou viny obviněného je podle soudů zřejmě to, že po rozjetí a spatření poškozeného situaci technicky chybně vyřešil (byť odvolací soud zde v podstatě odkazuje na hodnocení situace poškozeným). To by mohlo představovat nesplnění povinnosti dát přednost v jízdě, tj. počínat si tak, aby řidič jedoucí po hlavní silnici nemusel náhle měnit směr nebo rychlost jízdy. Z hlediska porušení povinnosti plně se věnovat řízení vozidla a sledovat situaci v silničním provozu však soudy nevysvětlily, v čem porušení této povinnosti spatřují. I v případě porušení zmíněných povinností podle §5 odst. 1 písm. b) a §22 odst. 1 silničního zákona by ovšem bylo namístě zkoumat, zda v daném konkrétním případě šlo o porušení důležité povinnosti ve smyslu §148 odst. 1 tr. zákoníku. Nalézací soud obecně správně zmínil, že porušení důležité povinnosti je takové, které mívá zpravidla za následek vznik nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. I když zpravidla bývá důvodně dovozováno, že nedání přednosti v jízdě i plné nevěnování se řízení vozidla a nesledování situace v silničním provozu představuje porušení důležitých povinností v uvedeném smyslu, ne vždy tomu tak musí být, například jestliže se na vzniku dopravní nehody výrazně podílí více okolností (včetně náhodných). Soudy tak budou muset na základě skutkových zjištění tuto otázku podrobněji posoudit. Stejně tak bude nutno zabývat se konkrétně (nikoli pouze obecným odkazem na znění zákona) otázkou zavinění.
26. V případě, že soudy dovodí naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, je namístě zabývat se u méně závažných přečinů otázkou subsidiarity trestní represe. Trestným činem je podle §13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je však u méně závažných trestných činů korigován výše uvedenou zásadou subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Protože se jedná o zásadu a nikoli o konkrétní normu, je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě s ohledem na intenzitu naplnění kritérií uvedených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Je přirozené, že ne všechna kritéria budou v konkrétním případě významná nebo stejně významná. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
27. Z těchto důvodů je nutno zkoumat, zda v případě „hraničního“ naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu odpovídá společenská škodlivost jednání obviněného běžně se vyskytujícím zásahům do objektu daného trestného činu, a zda uplatnění trestněprávní represe je proporcionálním zásahem do základních práv obviněného. Tuto otázku soudy v daném případě nesprávně pominuly.
28. Pro úplnost je třeba dodat, že je s podivem, že jak státní zástupce, tak soudy zcela přešly dohodu obviněného s poškozeným ze dne 23. 1. 2019 (č. l. 114) zahrnující i souhlas s postupem podle §309 a násl. tr. ř. (institut narovnání) a nezabývaly se možností alternativního vyřešení této věci tzv. odklonem.
29. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i rozsudek Okresního soudu ve Zlíně, neboť zásadní pochybení nastalo již v řízení před soudem prvního stupně. Zrušil i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
30. Okresní soud ve Zlíně nyní znovu projedná tuto trestní věc, doplní dokazování zejména svědeckým výslechem poškozeného a v případě potřeby dodatečným výslechem znalce z oboru silniční dopravy, popřípadě jinými důkazy podle potřeby, a po zhodnocení takto doplněného dokazování znovu ve věci rozhodne.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 12. 2019
JUDr. Josef Mazák předseda senátu