ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1420.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1420/2019-165
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 4. 12. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. D. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 5 To 156/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T 132/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 6. 3. 2019, č. j. 2 T 132/2018-125, byl obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a podle §337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na tři roky.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že celkem v šesti případech od 28. 12. 2017 do 7. 1. 2018 řídil autobus, přestože mu byl trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2017, č. j. 1 T 103/2017-24, který nabyl právní moci dne 28. 12. 2017, uložen taktéž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na čtrnáct měsíců.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 7. 2019, č. j. 5 To 156/2019-141, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení a zopakoval část své odvolací argumentace. Správně mu soud měl uložit souhrnný trest. Již dříve namítal nepřiměřenost trestu zákazu činnosti, když odpovídajícím by byl trest v rozmezí jednoho do dvou let. Odůvodnění odvolacího soudu ohledně trestu je nepřezkoumatelné, neboť neuvedl, proč pokládá uložený trest za nepřiměřeně mírný.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal odvolacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že námitky ohledně pochybení v právním závěru o tom, zda měl být uložen souhrnný trest, uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají. Ztotožnil se s obviněným v tom, že odvolací soud své usnesení odůvodnil velmi stručně a soudy obou stupňů konkrétně neuvedly, proč souhrnný trest uložen nebyl, avšak ani obviněný neuvedl, proč být uložen měl. Podstatné však je, že se v projednávané věci nejedná o tři sbíhající se trestné činy, z nichž by každý vyšel „najevo sám poté, co za jiný z nich již byl uložen trest“. Před dokončením třetího trestného činu byl obviněnému doručen trestní příkaz. Uložení souhrnného trestu za dva první přečiny a následné uložení samostatného trestu za nyní projednávaný přečin je proto správné a v souladu s naukou vycházející z judikatury. Správně tedy neukládal soud prvního stupně souhrnný trest, toto hmotně právní posouzení je správné a dovolání je v této části zjevně neopodstatněné. K namítané nepřiměřenosti trestu zákazu činnosti lze souhlasit s odvolacím soudem, že se tento trest jeví jako spíše mírný. Obviněný svým jednáním mimo jiné narušil i důvěru cestující veřejnosti v řádný provoz autobusové dopravy – oprávněné očekávání, že autobusy neřídí osoby, které to mají úředně zakázáno. Tato námitka nemůže žádný dovolací důvod naplnit. K odkazu obviněného na obsah odvolání uvedl, že takový odkaz je podle judikatury nepřípustný.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Velmi stručnou námitku obviněného, že mu měl být uložen souhrnný trest, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto Nejvyšší soud připomíná, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Obviněný byl nejdříve odsouzen trestním příkazem ze dne 8. 12. 2017, sp. zn. 1 T 103/2017, který byl obviněnému doručen dne 18. 12. 2017. Následně byl odsouzen trestním příkazem ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 88 T 2/2018, který byl doručen dne 23. 1. 2018, a kterým byl uložen souhrnný trest k uvedenému dřívějšímu odsouzení. Trestnou činnost v nyní projednávané věci obviněný páchal od 28. 12. 2017 do 7. 1. 2018. Je přitom namístě připomenout, že vyhlášení trestního příkazu nastává jeho doručením (srov. §314e odst. 7 tr. ř.).
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. K zjištění, zda má být ukládán souhrnný trest, je přitom nutné nejprve vyhodnotit, které trestné činy lze považovat za sbíhající se trestné činy. Nejde o souběh, byl-li další trestný čin (přečin) spáchán po doručení trestního příkazu, byť před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku, popř. před doručením dalšího trestního příkazu, kterým byl výrok o trestu uložený prvním trestním příkazem zrušen a kterým byl uložen trest souhrnný. V takovém případě je třeba za trestný čin, popř. přečin, spáchaný po doručení prvního trestního příkazu, uložit samostatný trest (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 25. 11. 1977 sp. zn. 5 Tz 44/77). „Byl-li tedy pachateli uložen souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku a později byl týž pachatel dalším rozsudkem uznán vinným trestným činem spáchaným po vyhlášení prvního rozsudku a před vyhlášením rozsudku, jímž mu byl uložen souhrnný trest, nejde v případě posledního odsouzení o souběh trestných činů, který je nutným předpokladem uložení souhrnného trestu, nýbrž o recidivu, takže je nutno uložit samostatný trest (srov. R 34/1965). Souběh by zde byl totiž jen v případě, kdyby již prvním odsuzujícím rozsudkem bylo možno pachateli uložit trest i za trestný čin, který vyšel najevo později. Z výše uvedeného proto vyplývá, že více trestných činů je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující – byť nepravomocný – rozsudek (doručen trestní příkaz) za nějaký trestný čin téhož pachatele. Činy spáchané po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) do doby jeho právní moci je nutno posoudit obdobně jako recidivu (srov. R 8/1974-II.)“ (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 599). Jak bylo uvedeno již výše, v nyní projednávaném případě byl obviněnému dne 18. 12. 2017 doručen, a tedy i vyhlášen, trestní příkaz ze dne 8. 12. 2017, sp. zn. 1 T 103/2017. Obviněný následně od 28. 12. 2017 do 7. 1. 2018 páchal trestnou činnost, přičemž dne 23. 1. 2018 mu byl doručen, a tím vyhlášen, trestní příkaz ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 88 T 2/2018, kterým byl ukládán souhrnný trest. Obviněný tedy spáchal trestnou činnost po vyhlášení (doručení) prvního trestního příkazu a před vyhlášením (doručením) dalšího trestního příkazu, jímž mu byl uložen souhrnný trest, a na jeho jednání tak nelze pohlížet jako na souběh trestných činů, za který by měl být ukládán souhrnný trest, nýbrž jako na recidivu. Postup soudu prvního stupně, který obviněnému uložil samostatný trest, je tak zcela v souladu se zákonem a Nejvyšší soud proto shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
K ne příliš konkrétní námitce stran nepřiměřenosti uloženého trestu je namístě konstatovat, že takovou námitku nelze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Nad rámec uvedeného lze rovněž konstatovat, že trest odnětí svobody na dvanáct měsíců s podmíněným odkladem na dvě léta je trestem uloženým v rámci zákonné trestní sazby přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 tr. zákoníku, a rovněž trest zákazu činnosti nikterak nevybočuje ze zákonného rámce pro uložení trestu na jeden rok až deset let podle §73 odst. 1 tr. zákoníku. Navíc je namístě doplnit, že se soud prvního stupně uloženými tresty dostatečně zabýval v odůvodnění svého rozsudku (odst. 8-9 rozsudku soudu prvního stupně), a ani z tohoto pohledu tak nelze shledat argumentaci obviněného relevantní.
K odkazu obviněného na obsah jeho odvolání Nejvyšší soud pouze na okraj připomíná, že se v dovolacím řízení může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů je bezpředmětný odkaz obviněného na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012).
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 12. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu