ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1537.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1537/2018-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. 1. 2019 o dovolání obviněného J. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 5 To 288/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 42/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 7. 2018, č. j. 50 T 42/2018-615, byl obviněný J. K. uznán vinným pod bodem 1 přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, pod body 2 a 3 pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 3 spáchaným v jednočinném souběhu se zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle §272 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou a dále podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1, 2 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit škodu jednotlivým poškozeným, přičemž někteří poškození byli s jejich nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 9. 2018, č. j. 5 To 288/2018-662, rozhodl o odvolání obviněného, které směřovalo proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil pouze ve výroku o trestu odnětí svobody a při nezměněných výrocích o vině, o trestu zákazu řízení motorových vozidel a o náhradě škody rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu tak, že obviněného odsoudil podle §272 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Přečin krádeže podrobně popsaný pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně spočíval podle skutkových zjištění v tom, že obviněný dne 30. 7. 2017 jako řidič osobního motorového vozidla na čerpací stanici pohonných hmot do tohoto vozidla natankoval pohonné hmoty v ceně 400 Kč, aniž by za ně zaplatil, a poté z místa odjel, čímž způsobil škodu ve výši 400 Kč, přičemž takového jednání se dopustil i přesto, že byl předtím odsouzen mj. pro trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, který vykonal dne 21. 2. 2015.
Pokračujícího přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podrobně popsaného pod body 2 a 3 rozsudku soudu prvního stupně a zločinu obecného ohrožení podrobně popsaného pod bodem 3 téhož rozsudku se obviněný podle skutkových zjištění dopustil ve stručnosti tím, že (bod 2) dne 30. 7. 2017 řídil osobní motorové vozidlo, kterým přijel na čerpací stanici pohonných hmot a následně po natankování odsud i odjel, a to i přes skutečnost, že si byl vědom, že mu byl mj. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců, který dosud nevykonal, a tím, že (bod 3) dne 9. 8. 2017 řídil osobní motorové vozidlo, čímž ohrožoval ostatní účastníky silničního provozu způsobem blíže popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a to minimálně 14 osob tvořící posádky vozidel, které vystavil bezprostřednímu nebezpečí těžké újmy na zdraví nebo smrti hrozící kolizí vozidel, přičemž osobní vozidlo řídil jednak po předchozím užití návykové látky amfetaminu a rovněž přes skutečnost, že si byl vědom, že mu byl uložen mj. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců, který dosud nevykonal, a tímto jednáním způsobil škodu poškozeným, již jsou specifikováni v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
Obviněný napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které směřoval do všech výroků zmiňovaného rozsudku. Vyjádřil názor, že v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení projednávaných skutků. Své dovolání tak opřel o zákonné dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Ve vztahu ke zločinu obecného ohrožení obviněný v úvodu nejprve namítl, že nedošlo k jeho spáchání, jelikož soudy nesprávně vyhodnotily naplnění objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Dále konstatoval, že „jiným podobně nebezpečným jednáním“ je v souvislosti se způsobením obecného nebezpečí například protisměrná jízda na dálnici. Vzhledem k tomu, že se na dálnici nepohyboval, jedná se o skutek nižšího stupně závažnosti, než jaká je předpokládána v §272 odst. 1 tr. zákoníku. Podle jeho názoru mu nelze přičítat ani případný vliv drog na jeho jednání. Nebylo prokázáno, že by si aplikoval drogy v takovém množství, aby to mohlo ovlivnit jeho jednání, ani že by si drogu aplikoval bezprostředně před jízdou. Skutková zjištění týkající se množství aplikované drogy a jejího vlivu na jeho jednání považoval za nejasná a neúplná. Zdůraznil, že ve vztahu ke zločinu obecného ohrožení se musí jednat o ohrožení nejméně sedmi osob a nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví musí hrozit bezprostředně. Tyto podmínky však nebyly splněny, jelikož z provedeného dokazování vyplývá, že ve větší míře bylo ohroženo méně než 7 osob. K tomu mohlo podle jeho názoru dojít pouze ve vztahu ke třem osobám, které seděly v autě, do něhož na závěr narazil. Rovněž poukázal na skutečnost, že jednotlivá vozidla mu při jeho jízdě uhýbala, nedošlo tak k jejich bezprostřednímu ohrožení. Dodal, že pokud by mu okolní vozidla neuhýbala, svou jízdu by dané situaci přizpůsobil. Nesouhlasil s tvrzením odvolacího soudu, že se z jeho strany jednalo o úmyslné ataky vůči ostatním účastníkům silničního provozu. Ve vztahu k přečinu krádeže namítl, že neměl v úmyslu částku ve výši 400 Kč ukrást, původně chtěl dlužnou částku vrátit. Soud se však s absencí subjektivní stránky nijak nevypořádal. Soud prvního stupně rovněž nijak nezohlednil značně nízkou výši způsobené škody.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze v celém rozsahu a sám rozhodl o zproštění obžaloby pro zločin obecného ohrožení a přečin krádeže, eventuálně aby zrušil rozsudek Městského soudu v Praze v celém rozsahu a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do dne konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodů je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Převážná část námitek dovolatele vztahujících se k výše uvedenému důvodu dovolání je však povahy skutkové a tudíž nejsou pod něj podřaditelné. Kromě toho obviněný ve svém dovolání uvedl prakticky stejné námitky, které již byly uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (vynechal pouze námitky týkající se výše trestu, kterým odvolací soud vyhověl a v důsledku toho výrok o trestu v předmětném rozsahu změnil). Svou argumentaci více nerozvedl ani neuvedl žádné další významné okolnosti, na základě kterých by bylo možné dovodit nesprávnost závěrů obou soudů.
Ve skutečnosti nikoli hmotněprávní, nýbrž skutkové povahy jsou tak například dovolací námitky týkající se prokázání vlivu drog na jednání obviněného a rozpor v počtu ohrožených osob, kterým mělo hrozit nebezpečí smrti či těžké újmy na zdraví. Nejvyšší soud dodává, že se navíc jedná i o námitky zcela nedůvodné. Přítomnost drog a alkoholu byla v předmětném případě zjišťována z toho důvodu, aby bylo mj. posouzeno, zda mohla mít jejich aplikace vliv na příčetnost obviněného. Ta je podmíněna schopností pachatele rozpoznat protiprávnost svého činu a ovládat své jednání (§26 tr. zákoníku). V tomto případě bylo prokázáno, že v době spáchání činu byl obviněný pod vlivem stimulací (amfetaminu) a alkoholu (viz body 38. a 63. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nicméně jeho schopnosti rozpoznat protiprávnost vyšetřovaného skutku byly zachovány a schopnosti toto jednání ovládat byly v důsledku užití psychoaktivních látek sníženy, nikoliv však forenzně významnou měrou (viz bod 66. zmíněného odůvodnění). Bylo tak možné uzavřít, že předchozí aplikace drog a požití alkoholu neměly vliv na příčetnost obviněného. K jeho námitce, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by si drogu aplikoval bezprostředně před jízdou, je možné uvést, že nic takového ani soud prvního stupně netvrdí (viz bod 63. odůvodnění jeho rozsudku). Kromě toho je ve vztahu k naplnění skutkové podstaty zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku irelevantní, zda obviněný jednal pod vlivem drog (jak je tomu např. u trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 tr. zákoníku) a zda si aplikoval drogu bezprostředně před jednáním či nikoli. Aplikace drogy před trestným jednáním a její vliv na jednání obviněného jsou v tomto ohledu významné především v souvislosti s posouzením příčetnosti obviněného, jak bylo zmiňováno výše v tomto odstavci, a dále také ve vztahu k posouzení závažnosti jednání obviněného. Jak bude rozebráno níže, míru závažnosti předmětného skutku je možné dovozovat z více okolností, tedy například i z toho, zda obviněný ohrožoval ostatní účastníky silničního provozu, které vystavil bezprostřednímu nebezpečí těžké újmy na zdraví nebo smrti hrozící kolizí vozidel, pod vlivem alkoholu a jiných návykových látek. V tomto ohledu jsou skutková zjištění provedená soudy obou stupňů zcela dostačující.
Podstatou další skutkové námitky obviněného bylo tvrzení, že způsob jeho jízdy nebyl takový, aby vydání lidí nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví bylo bezprostřední. Rovněž nesouhlasil se závěrem soudů obou stupňů, že došlo k ohrožení minimálně čtrnácti osob. V této námitce však fakticky nesouhlasil s tím, jak soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy, přičemž sám podával celou situaci tak, aby předmětné důkazy vyznívaly v jeho prospěch. Z provedeného dokazování (viz výpovědi svědků) rozhodně není možné dovodit, že by bylo ve větší míře ohroženo méně než sedm osob, jak tvrdil dovolatel. Naopak z něj vyplývá (jak správně konstatoval soud prvního stupně v bodě 67. odůvodnění rozsudku), že obviněný prokazatelně vystavil nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví minimálně čtrnáct osob. Rovněž z okolnosti, že osoby před obviněným uhýbaly, není možné dovodit, že tyto osoby nebyly ohroženy bezprostředně. Naopak o bezprostřednosti takového ohrožení svědčí četné škody na automobilech, které obviněný svou nebezpečnou jízdou způsobil.
Z charakteru argumentace obviněného, zda se vůbec jedná o trestný čin, když se s vozidlem vůbec nepohyboval na dálnici, z čehož dovodil velmi nízkou závažnost takového jednání, vyplývá, že v zásadě zpochybnil naplnění objektivní stránky předmětného zločinu obecného ohrožení. Z toho plyne, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tomto směru uplatnil relevantně. Jde však o námitku zjevně neopodstatněnou. Závažnost předmětného skutku je totiž možné dovozovat z více okolností, nejen z toho, zda obviněný jel s automobilem po dálnici. Soud prvního stupně v bodech 67. až 69. odůvodnění svého rozsudku dopodrobna rozvedl, z čeho dovozuje naplnění objektivní stránky skutkové podstaty zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku (tj. úmyslné způsobení obecného nebezpečí vydáním lidí v nebezpečí smrti nebo jiné těžké újmy na zdraví jiným podobně nebezpečným jednáním), a to v intenzitě předpokládané zákonem. Správně uvedl i některé další příklady odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu. Skutečnost, že obviněný způsobil obecné nebezpečí v takové intenzitě a závažnosti, jaká je předpokládána v §272 odst. 1 tr. zákoníku, lze dovodit ze způsobu jeho jízdy, pro který je charakteristický prvek živelnosti a neovladatelnosti spočívající v tom, že obviněný pod vlivem alkoholu a jiných omamných látek (amfetaminu) najížděl s automobilem do protisměru, předjížděl po dělící čáře dvouproudé vozovky mezi dvěma protisměrně jedoucími vozidly, která vytlačoval do stran apod. (více v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), takže z jeho jízdy hrozilo konkrétně a bezprostředně nebezpečí pro zájmy chráněné trestním zákonem, neboť došlo též ke kolizím s jinými účastníky silničního provozu, a jen nahodilé, na jednání obviněného nezávislé okolnosti (např. pohotová reakce jiných řidičů, kteří se vyhnuli přímému střetu s vozidlem řízeným obviněným) zabránily vzniku poruchy na těchto chráněných zájmech, když takové jednání obviněného lze pokládat za „jiné podobné nebezpečné jednání“ ve smyslu ustanovení §272 odst. 1 tr. zákoníku (srov. přiměřeně č. 33/2009 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud dále uvádí, že pokud se obviněný snažil ujet policejní hlídce v situaci a způsobem popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, je zjevně neopodstatněná i jeho další námitka, že vůči ostatním účastníkům silničního provozu se nejednalo o „úmyslné ataky“. S možností způsobení následku předpokládaného v ustanovení §272 odst. 1 tr. zákoníku (tj. vydání lidí v nebezpečí smrti, těžké újmy na zdraví nebo vydání majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu) musel být za dané situace minimálně srozuměn. Pokoušel ujet pronásledující policejní hlídce zcela bezohlednou a velmi riskantní jízdou bez ohledu na škodu na majetku i na zdraví a životy lidí. Svým jednáním tak nepochybně naplnil rovněž subjektivní stránku trestného činu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, a to nejméně ve formě úmyslu nepřímého, jak správně dovodily soudy obou stupňů.
Odmítnout je třeba i námitku dovolatele k trestnému činu krádeže, že neměl v úmyslu benzin v hodnotě 400 Kč odcizit. Soud prvního stupně se této otázce věnoval v bodech 62. a 73. odůvodnění rozsudku, kde rozvedl, z jakých okolností spáchání činu je zřejmý úmysl obviněného si benzín přisvojit bez zaplacení. Odvolací soud se k právnímu názoru soudu prvního stupně připojil (viz bod 6. odůvodnění napadeného rozsudku). Na těchto závěrech nemá Nejvyšší soud žádný důvod něco měnit a ztotožňuje se rovněž s úvahami obou soudů.
K námitce, že v rámci posouzení přečinu krádeže soud prvního stupně nezohlednil značně nízkou výši způsobené škody, je možné pouze doplnit, že pro naplnění samostatné skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku není rozhodná výše způsobené škody. Z tohoto důvodu se jí ani soud prvního stupně nemusel při posouzení právní kvalifikace daného skutku zabývat.
Dovolací námitky obviněného tedy zčásti nejsou podřaditelné pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zčásti jsou zjevně neopodstatněné. Z logiky věci stejné závěry platí i z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl obviněným uplatněn v jeho druhé alternativě. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného J. K. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 1. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu