ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1555.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1555/2018-81
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. 2. 2019 o dovolání obviněného M. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 4 To 44/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pod sp. zn. 9 T 8/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (soud prvního stupně, nalézací soud) ze dne 31. 5. 2017, č. j. 9 T 8/2016-2209 bylo ohledně obviněného M. H. rozhodnuto tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku se zrušuje ve výroku o vině, trestu a náhradě škody rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 4. 2016, č. j. 13 T 58/2013-5151, a obviněný M. H. byl uznán vinným v bodě I. 1), 2) zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku a v bodě I. 3) zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (v obou případech ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku). Za uvedenou trestnou činnost byl obviněnému uložen úhrnný společný nepodmíněný trest odnětí svobody na pět let a šest měsíců se zařazením do věznice s dozorem a dále trest zákazu činnosti záležející v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní korporace a spolku na dobu devíti let. Ve výroku o náhradě škody byli všichni poškození podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímto rozsudkem bylo rozhodováno rovněž o vině a trestu spoluobviněných S. S. a K. B.
Zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchal obviněný M. H. společně s obviněnými S. S. a K. B. podle skutkových zjištění soudu prvního stupně popsaných v bodě I. 1) výroku o vině v podstatě tím, že dne 23. 4. 2009 v XY v postavení předsedy představenstva společnosti S. R., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „S. R.“) porušil povinnost opatrovat (spravovat) cizí majetek uloženou mu ustanovením §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, protože jako statutární orgán právnické osoby nejednal s péčí řádného hospodáře, neboť se na řízení společnosti aktivně nepodílel, neinformoval se o způsobu podnikání a hospodaření společnosti a svým pouze formálním výkonem funkce předsedy představenstva umožnil, aby spolu s obviněnými S. S. (který společnost fakticky ovládal a řídil) a K. B. jako členem představenstva společnosti z pokynu obviněného S. S., v úmyslu obviněných S. S. a K. B. získat majetkový prospěch, uzavřeli smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o dílo, kterou spolupodepsal, mezi společností S. R. jako budoucím objednatelem a budoucím zhotovitelem společností Skanska a. s., a dále dodatek č. 2 ze dne 25. 9. 2009 k uvedené smlouvě, kde bylo sjednáno dodání projektové dokumentace stavby v hodnotě 3 135 000 Kč bez DPH společností Skanska a. s. do 30. 12. 2009 a její zaplacení objednatelem do 31. 5. 2010 s tím, že na tento závazek budoucího objednatele nemá vliv skutečnost, že nedojde k uzavření smlouvy o dílo, přičemž k uhrazení faktur za projektovou dokumentaci nikdy nedošlo a společnosti Skanska a. s. tak byla způsobena škoda nejméně 3 724 385 Kč.
Součástí pokračujícího zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku bylo i jednání popsané pod bodem I. 2) výroku rozsudku nalézacího soudu, přičemž šlo o dílčí útok, o kterém už bylo pravomocně rozhodnuto ve shora zmíněné věci Okresního soudu v Táboře a který byl do rozsudku nalézacího soudu přejat podle §45 odst. 1 tr. zákoníku. Toto jednání nebylo a nemohlo být předmětem přezkoumání v nynějším řízení o dovolání, neboť se jím zabýval Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo 651/2017, jímž odmítl dovolání obviněného M. H. jako zjevně neopodstatněné.
Zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku se obviněný M. H. (opět společně s obviněnými S. S. a K. B.) podle skutkových zjištění soudu prvního stupně popsaných v bodě I. 3) výroku o vině dopustil v podstatě tím, že
dne 22. 1. 2010 v XY v postavení předsedy představenstva společnosti B. & M., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen B. & M.) tím, že se o chod společnosti blíže nezajímal, umožnil, aby obviněný S. S. jako předseda dozorčí rady společnosti B. & M. a ve skutečnosti osoba za tuto společnost jednající, plně ji ovládající, řídící a mající i dispoziční právo k účtu této společnosti, za společnost B. & M. sjednal, a obviněný M. H. jako předseda představenstva a obviněný K. B. jako člen představenstva společnosti B. & M. z pokynu obviněného S. S., následně uzavřeli
smlouvu o úvěru a ručitelský závazek ve výši 30 000 000 Kč se splatností do 15. 12. 2010 včetně úroků, za účelem realizace projektu „Bytový dům Za Perlou“, XY, mezi dlužníkem společností B. & M. a věřitelem společností Skanska a. s., což bylo stranami potvrzeno uzavřením smlouvy o budoucí smlouvě o dílo ze dne 22. 1. 2010, jejímž předmětem byl závazek smluvních stran uzavřít nejpozději do 15. 2. 2010 smlouvu o dílo na realizaci uvedeného projektu, na základě toho byla částka ve výši 30 000 000 Kč dne 26. 1. 2010 společností Skanska a. s., zaslána na účet společnosti B. & M.,
přičemž obviněný M. H. (stejně jako obviněný K. B.) při podpisu smlouvy nevěděli o úmyslu obviněného S. S., jenž smlouvu podepsal jako ručitel – fyzická osoba, závazek neuhradit, ale po podpisu a obdržení úvěrových prostředků na účet společnosti obviněný M. H. (stejně jako obviněný K. B.) o jejich faktickém použití věděl a s tímto byl srozuměn, neboť s poskytnutým úvěrem ve výši 30 000 000 Kč bylo ve skutečnosti v době od 26. 1. 2010 do 24. 2. 2010 naloženo způsobem ve výroku rozsudku podrobně popsaným,
zejména dne 26. 1. 2010, bezprostředně poté, co byla částka 30 000 000 Kč na účet připsána, byla obviněným S. S. v hotovosti vybrána částka ve výši 3 300 000 Kč, z ní pocházející částka 1 680 000 Kč byla téhož dne v hotovosti vložena na účet vedený na jméno K. B., a to tak, že po částce 400 000 Kč vložili současně přítomní obvinění S. S. a M. H. a svědkyně I. H., částku 480 000 Kč vložil na svůj účet obviněný K. B., z tohoto účtu pak byla obviněným K. B. téhož dne poukázána částka 1 679 520 Kč na účet společnosti Porsche Inter Auto CZ, spol. s r.o. na zaplacení osobního motorového vozidla zn. Porsche, a byly provedeny další ve výroku rozsudku specifikované transakce,
celkem tak bylo za uvedené období odčerpáno z úvěru 29 995 387,53 Kč, přičemž finanční prostředky účelově poskytnuté společností Skanska a. s., byly odčerpány ještě před datem, kdy nejpozději měla být vlastní smlouva o dílo podepsána,
a následně byly za stejných okolností na straně obviněných uzavřeny dne 18. 5. 2010 a dne 26. 7. 2010 dodatky ke smlouvě o úvěru týkající se v podstatě možného posunu termínu uzavření smlouvy o dílo a trvání platnosti smlouvy o úvěru, přičemž oba dodatky byly podepsány obviněným M. H. s vědomím, že k jejich naplnění nedojde, uzavřená smlouva a její dodatky také nebyly ze strany obviněných nikdy naplněny, úvěr nebyl splacen v době splatnosti ani později, a tímto jednáním obvinění způsobili společnosti Skanska a. s. škodu ve výši nejméně 30 000 000 Kč.
Proti rozsudku krajského soudu podal obviněný M. H. (vedle obviněného S. S.) odvolání , které směřovalo do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně. O tomto odvolání bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2018, č. j. 4 To 44/2017-2506, tak, že byl zrušen výrok o trestu uloženém tomuto obviněnému a při nezměněném výroku o jeho vině a o náhradě škody byl odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §45 odst. 1, 2 tr. zákoníku k úhrnnému společnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 58/2017 Sb. účinného od 1. října 2017 zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní korporace a spolku na dobu devíti let.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný M. H. dovolání , v němž odkázal na důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Poukázal na svůj ryze formální přístup k výkonu funkce předsedy představenstva jak společnosti S. R. tak B. & M., s tím, že výkon svých statutárních funkcí delegoval na více osob (vedle spoluobviněného S. S. také na A. B., I. H. a pana S.). Uvedl, že delegování pravomocí není nikterak neobvyklé a je zcela v souladu s běžným provozem obchodní společnosti, jak vyplývá i z judikatury občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu.
Jestliže je mu kladeno za vinu jednání spočívající v tom, že dne 26. 1. 2010 vložil na bankovní účet vedený na jméno spoluobviněného K. B. částku 400 000 Kč, zdůraznil, že to neprokazuje skutečnost, že si byl vědom toho, že na účet obchodní společnosti B. & M. byla od poškozené společnosti Skanska a. s., poukázáno 30 000 000 Kč. V tomto směru byla podle něj porušena zásada in dubio pro reo, neboť s uvedenou částkou 400 000 Kč nakládal podle pokynů spoluobviněného S. S.
V této souvislosti namítl, že se nijak aktivním způsobem nepodílel na uvedeném jednání, neměl povědomí o ekonomické situaci obchodních společností fakticky ovládaných spoluobviněným S. S. (bohužel ani těch, ve kterých zastával funkci člena statutárního orgánu), neměl žádný přehled o finančních pohybech na účtu. Různé finanční přesuny mezi společnostmi fakticky ovládanými spoluobviněným S. S. byly na denním pořádku a on nebyl schopen se v nich zorientovat. Připustil, že dnes si je vědom nevhodnosti přenechání veškeré obchodní činnosti jiné osobě, avšak v roce 2010 neměl žádné podezření nebo důvod této osobě nedůvěřovat.
Poukázal na vybrané pasáže výpovědí některých slyšených svědků, z nichž má vyplývat, že nijak aktivně nejednal ani při sjednávání úvěru, ani při vedení obchodních společností.
Nesprávné právní posouzení [zde míněn skutek ad I. 3) výroku rozsudku nalézacího soudu] spočívá podle dovolatele zejména v tom, že jeho jednání mělo být posouzeno případně jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku.
Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný poukázal na to, že Vrchním soudem v Praze nebylo vyhověno jeho odvolání proti výroku o vině, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. [zde měl zjevně na mysli jím uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
Obviněný se domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí buď Vrchnímu soudu v Praze, anebo Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřila k jednotlivým námitkám obviněného vzneseným k uplatněným dovolacím důvodům. Mimo jiné poukázala na to, že dovolatelem označená judikatura Nejvyššího soudu (zejm. jeho rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2531/2008 s odkazem na rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1162/99) řeší otázku opatření odborných znalostí při zařizování záležitostí, spadajících do výkonu funkce statutárního orgánu, nikoliv odpovědnost za manažerské rozhodnutí, vztahující se k uskutečnění určitého obchodního případu, o který tu v daném případě šlo, a tím i zahrnující odpovědnost za závazky s tím spojené, resp. za ekonomickou způsobilost dostát závazkům podnikatelského subjektu, jehož jménem z titulu svého statutárního postavení dovolatel jednal. Ve zde posuzovaném případě nešlo o využití odborných znalostí zejména právní povahy za situace vyžadující posouzení odborných aspektů věci. Zjištěný skutkový stav věci v souladu s popsaným postojem obviněného k výkonu jeho statutární funkce ve společnosti vypovídá o jeho naprosté pasivitě, vyplývající z výpovědí svědků A. B., I. H., kteří pouze zaznamenali, že společně se spoluobviněným K. B. ve společnosti figuroval a zdržoval se tam sporadicky. O jakémkoliv dalším kontaktu s ním v rámci praktického výkonu jeho statutární funkce – na rozdíl od spoluobviněného S. S. – se tak svědci logicky nezmiňují. Dále se státní zástupkyně zabývala nakládáním s poskytnutými úvěrovými prostředky a odpovědností obviněného za ně. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud však shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Především považuje Nejvyšší soud k samotné podstatě dovolání jako mimořádného opravného prostředku za potřebné uvést, že dovolání nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo jiné co do důvodů), jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné jej podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky přitom mají relevanci zákonného dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Z povahy dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje.
Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4 a čl. 90 Ústavy).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu (tj. podle §138 odst. 1 tr. zákoníku škodu dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč). Obviněnému je podle právní věty kladeno za vinu, že porušil podle zákona mu uloženou povinnost spravovat cizí majetek a způsobil tak škodu velkého rozsahu.
Námitky dovolatele vztahující se k trestnému činu porušení povinnosti při správě cizího majetku jsou převážně pod uplatněný důvod dovolání podřaditelné, v podstatě však opakují obhajobu obviněného uplatněnou v průběhu trestního stíhání, se kterou se soudy obou stupňů přesvědčivým způsobem vypořádaly. Nepochybily, jestliže neakceptovaly obhajobu obviněného, že jeho činnost v obou uvedených obchodních společnostech, v nichž byl předsedou představenstva, byla v pořádku. Obviněný přitom doznal, že jeho přístup k výkonu funkce předsedy představenstva byl ryze formální. Soudy z jeho zjištěného chování správně dovodily, že se úmyslně vzdal možnosti podstatným způsobem ovlivňovat fungování společnosti S. R., kontrolovat její zaměstnance a ovlivňovat její budoucnost tak, aby dosahovala zisku. Tímto svým počínáním, tj. svou vědomou pasivitou umožnil spoluobviněnému S. S. zcela společnost ovládnout a za účasti také spoluobviněného K. B. spáchat podvodné jednání popsané pod bodem I. 1) výroku rozsudku nalézacího soudu. Vznik škody na cizím majetku je nepochybně v příčinné souvislosti s porušením povinnosti specifikované ve výroku odsuzujícího rozsudku.
Nalézací soud podrobně odůvodnil subjektivní stránku tohoto trestného činu u obviněného M. H. zejména na str. 61-63, 67-73. Jde o součást pokračujícího trestného činu, za jehož další část byl obviněný odsouzen ve zmíněné věci Okresního soudu v Táboře, kterou se již zabýval i Nejvyšší soud. Připomeňme, že u přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval alespoň jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221-222).
Ve vztahu k základní skutkové podstatě, tj. k porušení povinnosti spravovat cizí majetek a způsobení škody nikoli malé, soudy dovodily u obviněného úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], ve vztahu ke způsobení škody velkého rozsahu pak nedbalost [míněna nedbalost vědomá ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Poukázaly přitom nejen na okolnosti činu, ale i na vzdělání, inteligenci a zkušenosti obviněného s podnikáním. Nalézací soud správně charakterizoval jednání obviněného jako omisivní (tj. nespočívající v aktivním konání), ovšem za takové informovanosti, která odůvodňuje závěr o nepřímém úmyslu obviněného. Jak nalézací soud uvedl, obviněný úmyslně neřešil chod společnosti S. R., nevadilo mu, že neměl dispoziční právo k účtu společnosti, nekontroloval chod domu seniorů, byl lhostejný k možným důsledkům činnosti osob ve společnosti působících. Tato jeho rezignace na výkon jeho povinností byla chtěná, úmyslná, a v tomto směru jednal dokonce v úmyslu přímém [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. To, že by tím mohla být způsobena škoda, musel obviněný vědět a byl k tomu lhostejný. Ve vztahu k výši způsobené škody je dáno zavinění nedbalostní, což platí jak pro kauce zpronevěřené spoluobviněným S. S. [bod I. 2) výroku rozsudku], tak pro náklady na vyhotovení stavební dokumentace [bod I. 1) výroku rozsudku]. Z hlediska subjektivní stránky postačí způsobení těžšího následku uvedeného v §220 odst. 3 tr. zákoníku (škody velkého rozsahu) z nedbalosti [§17 písm. a) tr. zákoníku], protože zákon zde nevyžaduje zavinění úmyslné.
Odmítnout bylo nutno i námitku dovolatele, že by měl být zbaven trestní odpovědnosti proto, že delegoval své pravomoci na jiné osoby. Lze tu odkázat na výše zmíněné vyjádření státní zástupkyně s tím, že tato námitka vychází ze skutkové verze obviněného, která neodpovídá obsahu provedených důkazů. Navíc se podobnou námitkou zabýval Nejvyšší soud již ve shora citovaném rozhodnutí ze dne 29. 11. 2017, v němž uvedl, že obviněný nemůže odvrátit svoji odpovědnost (a to ani trestní) tvrzením o pověření vedením společnosti podle ustanovení §66d odst. 1 obchodního zákoníku, které jednak nabylo účinnosti až od 1. 1. 2012 (zákon č. 351/2011 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinný do 31. 12. 2013) a navíc podle §66d odst. 2 obchodního zákoníku při pověření obchodním vedením podle odstavce 1 zůstává nedotčena odpovědnost osob, které jsou statutárním orgánem nebo jeho členem, stanovená tímto zákonem za porušení povinnosti vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře.
Obviněný si musel být vědom nejen toho, že porušuje zákonnou povinnost spravovat cizí majetek, ale současně musel být srozuměn se způsobením škody na opatrovaném majetku ve výši nikoli malé. Závěry soudů o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty uvedeného přečinu vycházejí z charakteru jeho jednání. Obviněný nebyl osobou, která by se do funkce statutárního orgánu obchodní společnosti nechala dosadit, aniž by mu byla jasná podstata takového úkonu. Rovněž odvolací soud přesvědčivě vyložil, že nemohl přisvědčit námitce obviněného, že byl ubezpečován, že v obou obchodních společnostech je vše v pořádku, a že tedy věřil tomu, že vše je legální, přičemž sám byl zneužit a podveden. Fakt, že obviněný vystupoval v podstatě v pozici „bílého koně“, jak uvedl odvolací soud, jeho trestní odpovědnost nevylučuje.
Svou funkci nevykonával vůbec a zcela na své povinnosti rezignoval, čímž vědomě porušoval ustanovení obchodního zákoníku vážící se k jeho funkci, jejichž smyslem je nepochybně vyloučení vzniku škod na majetku společnosti či na majetku třetích osob. Musel být také srozuměn s možným škodlivým následkem takového svého jednání, resp. opomenutí konání, k němuž byl povinen. Svým laxním přístupem umožnil ovládnutí společnosti jiné osobě, o činnost společnosti se nezajímal, což vedlo mimo jiné ke vzniku škody nezaplacením projektové dokumentace. Nemůže tudíž obstát námitka obviněného, že podobně naivní byly a podobně „napálit“ se nechaly i další osoby, zejména poškození. Nejvyšší soud tedy i v daném případě ve shodě se svým předchozím rozhodnutím ve věci tohoto pokračujícího trestného činu uzavírá, že námitka obviněného týkající se v podstatě subjektivní stránky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku je zjevně neopodstatněná.
Námitky vztahující se k trestnému činu úvěrového podvodu jsou zčásti skutkové povahy, neboť se jimi dovolatel (s poukazem na zásadu „in dubio mitius“, tj. v případě pochybností má být rozhodnuto mírněji, přesněji měl dovolatel na mysli zásadu „in dubio pro reo“, tj. v pochybnostech ve prospěch obviněného) snažil zpochybnit, že vůbec věděl o tom, že úvěrové finanční prostředky, tj. částka 30 000 000 Kč, byla připsána dne 26. 1. 2010 na účet společnosti B. & M. Poukazoval na to, že vůbec neměl přehled o pohybech na účtu. Z toho pak vycházela jeho námitka, že skutek bylo možno kvalifikovat nanejvýš jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku, protože ve vztahu k úvěrovému podvodu nebyl veden úmyslem. Ten nelze podle něj dovozovat z vložení částky 400 000 Kč z úvěrových prostředků dne 26. 1. 2010 na účet spoluobviněného.
Skutkové námitky však nerespektují zjištění soudů a jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů. Na str. 75 rozsudku nalézací soud uvedl, že neuvěřil obhajobě obviněného M. H., že nevěděl, že úvěr byl skutečně poskytnut a že se použije na jiný než určený účel.
Po zhodnocení důkazů soudy vycházely z toho, že obviněný svoji statutární pozici předsedy představenstva společnosti B. & M. naplňoval obdobným způsobem jako u společnosti S. R., o chod společnosti se blíže nezajímal a umožnil, aby i tuto společnost plně ovládl a za ni ve skutečnosti jednal spoluobviněný S. S. Přitom obviněný M. H. spoluuzavřel jak předmětnou smlouvu o úvěru, tak i ručitelský závazek za úvěrový obnos ve výši 30 000 000 Kč a určený k realizaci projektu bytového domu a potvrzený v této právní návaznosti uzavřením smlouvy o budoucí smlouvě o dílo se závazkem smluvních stran takovou smlouvu uzavřít do stanoveného termínu. Na tomto podkladě došlo k poukázání úvěrových peněz na bankovní účet zcela nesolventní společnosti B. & M.
Nalézací soud se podrobně zabýval okolnostmi činu vyplývajícími z provedených důkazů, z nichž dovodil vědomost obviněného o podstatných skutečnostech. Připomněl, že obviněný se nejen následně zúčastnil podpisu dodatků k úvěrové smlouvě posouvajících splatnost či podmínky čerpání úvěru, ale především se čtyři dny po podpisu úvěrové smlouvy sešel u přepážky banky se spoluobviněnými S. S. a K. B. a dále s účetní I. H. a došlo k podezřelým vkladům hotovosti na účet spoluobviněného K. B., respektive jeho společnosti Domy Tábor. Obviněný S. S. tehdy přinesl v hotovosti částku 1 680 000 Kč, která byla rozdělena mezi uvedené čtyři osoby a jimi vložena na tento účet. Nalézací soud zdůraznil, že není myslitelné, aby takovou operaci nepožadoval obviněný vysvětlit. Jestliže se ještě tentýž den odpoledne u spoluobviněných objevil úplně nový vůz Porsche Cayenne (který později provozuje bývalá manželka obviněného S. S., ačkoli jako držitel je od 27. 1. 2010 vedena společnost Domy Tábor), neuvěřil soud tomu, že dovolatel nevěděl, kde vzal spoluobviněný S. S. peníze na toto vozidlo, zvláště když na účtu společnosti B. & M. se jinak nepohybovaly prakticky žádné finanční prostředky. Nejpozději v době, kdy se uvedené čtyři osoby ke zmíněné transakci sešly, musel obviněný vědět a být srozuměn s tím, že peníze z úvěru budou použity k jinému než dohodnutému účelu, i když nelze mít za prokázané, že by se podílel na sjednávání úvěru.
Při tomto jiném než dohodnutém použití získaných finančních prostředků byl obviněný podle nalézacího soudu veden nepřímým úmyslem, neboť musel být minimálně srozuměn s tím, že není v souladu s úvěrovou smlouvou a dohodnutým použitím finančních prostředků, jestliže se ke vkladu peněz na účet Domy Tábor musejí sejít hned čtyři osoby, mezi které se rozdělily peníze přinesené spoluobviněným S. S. krátce poté, co je uzavřena smlouva o poskytnutí značného množství peněz, kterých se jinak této skupině chronicky nedostávalo. Peníze byly vkládány na účet někoho jiného, ačkoli úvěr byl poskytnut společnosti B. & M. Navíc standardem v řádném obchodním styku je placení převodem, nikoli vkladem hotovosti. To vše muselo být obviněnému podle nalézacího soudu přinejmenším divné a podle soudu byl vyrozuměn o tom, k čemu je jeho účasti třeba. Obviněný se navíc osobně zúčastnil vložení uvedených finančních prostředků přesto, že by k témuž jistě posloužila asistentka nebo kdokoli další. To svědčí o postavení dovolatele ve skupině spolupachatelů, které nemohlo být tak marginální (okrajové), jak se snažil přesvědčit soud.
Nalézací soud uzavřel, že obviněný M. H. musel být dne 26. 1. 2010 přinejmenším srozuměn s tím, že dochází k realizaci úvěrových prostředků získaných na základě smlouvy podepsané dne 21. 10. 2010 a určených na zcela jiný účel, než je vložení na účet „spřátelené společnosti“, a souhlasil s tím. Obviněný takto jednal bez jakéhokoliv z jeho statutární pozice nezbytného zajištění přehledu o pohybu peněz inkasovaných na účet společnosti, za jejíž hospodaření nesl odpovědnost. Podle závěru soudu nešlo v případě tohoto skutku o opomenutí, nýbrž o aktivní jednání se srozuměním, že se jedná o „rozpouštění“ úvěrových prostředků získaných na základě smlouvy. Toto srozumění nebylo podle závěru soudu prokázáno při uzavírání smlouvy, ale v době zmíněných vkladů už ano.
Konečně nalézací soud také uzavřel, že obviněnému muselo být zřejmé, že peníze získané úvěrem nemohou být ve lhůtě splatnosti ani v budoucnu vráceny, neboť se nedělalo nic pro realizaci stavební akce v XY.
Obviněný spolupodepsal jednotlivé smluvní dokumenty a podílel se i na realizaci finančních prostředků vyzvednutých z účtu společnosti, v níž byl předsedou představenstva a která po celou dobu své existence nevyvíjela žádnou činnost, na účtu měla nízké částky (v řádu stokorun až tisíců), a najednou se pustila do stavební akce za desítky miliónů Kč, k čemuž si vzala úvěr 30 mil. Kč od budoucího zhotovitele. Obviněný nezjišťoval stav připravenosti stavby a zajištění dalšího financování. V okamžiku realizace získaných finančních prostředků musel být minimálně srozuměn s jejich jiným než dohodnutým použitím.
Odvolací soud se s uvedenými závěry soudu prvního stupně ztotožnil (viz body č. 35 až 37 odůvodnění napadeného rozsudku) a shrnul, že obviněný musel zvažovat, že pro popsané jednání spojené s vklady na bankovní účet by nebyl při legálních operacích důvod. I tohoto skutku se obviněný dopustil v úmyslu nepřímém, přičemž z hlediska způsobení škody a její výše postačí zavinění nedbalostní [§17 písm. a) tr. zákoníku].
Na těchto závěrech soudů nemá Nejvyšší soud důvod cokoli zpochybňovat. Je jasné, že v průběhu dvou týdnů od inkasa úvěrových peněz došlo způsobem popsaným ve výroku rozsudku k jejich téměř celému odčerpání, a to ještě před datem, kdy mělo dojít k podepsání vlastní smlouvy o dílo a k následné realizaci stavebního projektu, k jejímuž použití byly úvěrové peníze určeny. Při popsaném způsobu poškození úvěrového věřitele a tedy až po dokonání činu byly podepsány celkem dva smluvní dodatky, evidentně za účelem navození dojmu korektnosti jednání strany úvěrovaného. Stalo se tak ze strany všech spoluobviněných s vědomím, že k naplnění smluvních závazků nedojde, a to ani na podkladě takto dohodnutých smluvních změn.
Námitky obviněného sice nejsou v dovolání formulovány zcela jasně, nicméně lze vycházet z toho, že kromě některých skutkových zjištění je zpochybňována subjektivní stránka trestného činu úvěrového podvodu. Z výše uvedeného vyplývá, že tato námitka je zjevně neopodstatněná, stejně jako námitka, že i tento skutek měl být kvalifikován pouze jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku. Obviněný M. H. zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku spáchal podle tzv. právní věty rozsudku tím, že bez souhlasu věřitele použil prostředky získané účelovým úvěrem na jiný než určený účel a způsobil tak škodu velkého rozsahu. Jednal ve spolupachatelství (tento pojem podrobně vyložil nalézací soud na str. 78-79 svého rozsudku), byť odvolací soud v odst. 50. odůvodnění svého rozsudku správně připomněl, že to nemusí být vyjádřeno ve výroku rozsudku, neboť nejde o samostatnou formu trestného činu (a nalézací soud navíc ani spolupachatelství nijak nevyjádřil v právní větě rozsudku). Podstatné je, že právní kvalifikace odpovídá skutkovým zjištěním nalézacího soudu, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací. Nalézací soud přitom přesvědčivě vyložil, proč je tento skutek nutno právně kvalifikovat uvedeným způsobem [na rozdíl od skutku ad I. 1) výroku rozsudku].
Shrnuto, ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání obviněného zčásti zakládá na námitkách, které mají skutkovou povahu a nejsou tudíž dovolacím důvodem, zčásti na námitkách, které je možné pokládat za dovolací důvody, avšak jsou zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Vycházel z toho, že v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu, jímž nebylo vyhověno odvolání obviněného do výroku o vině, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jde o námitku pod tento dovolací důvod podřaditelnou. Jestliže je však dovolání zjevně neopodstatněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevně neopodstatněné i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 2. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu