ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1618.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1618/2018-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 13. 3. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. K. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 10 To 29/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu Plzni pod sp. zn. 2 T 5/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2018, č. j. 2 T 5/2017-716, byl obviněný uznán vinným pokračujícím zločinem vydírání ve stadiu pokusu podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ve spojení s §21 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 10 To 29/2018, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Obviněný se trestné činnosti dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) poté co poškozená D. V. jako kupující a A. R., nar. XY, jako prodávající, uzavřeli dne 14. 8. 2015 kupní smlouvu, dle které prodával A. R. poškozené ve smlouvě uvedené nemovitosti za kupní cenu 50 000 Kč a rovněž ve stejný den uzavřeli smlouvu o osobním důchodu, podle které bude poškozená A. R. hradit roční důchod ve výši 200 000 Kč od 1. 1. 2016 do smrti A. R., zkontaktoval v říjnu 2015 telefonicky poškozenou, které se představil jako K. a sdělil jí, že má zájem řešit situaci kolem A. R. a domluvili si schůzku, ke které došlo v říjnu 2015 v XY, následně se sešli ve dnech 28. 10. 2015 a 1. 11. 2015 v XY a při těchto setkáních obviněný uvedl, že zastupuje nezjištěného advokáta a požadoval po ní, aby za částku 1 000 000 Kč navrátila pozemky, které nabyla dle uvedené kupní smlouvy od A. R., popřípadě aby je převedla, vyjma vodních ploch, na další osobu s tím, že pokud tak neučiní, „bude na ni podáno trestní oznámení neboť podvedla starého dědečka a může si jít sednout na pět let“ a dále jí předkládal listiny, ze kterých vyplynulo, že toto její jednání bude zveřejněno ve Strakonickém deníku a v televizním pořadu Josefa Klímy, nemovitosti budou zablokovány, kdy hodnota nemovitostí byla v té době 48 299 831 Kč, respektive 45 317 946 Kč bez vodních ploch, přičemž k požadované dispozici s nemovitostmi ze strany poškozené nedošlo ani dojít nemohlo vzhledem k tomu, že doposud nebyl proveden zápis jejích vlastnických práv k těmto nemovitostem u příslušného katastrálního úřadu a jednání obviněného vyvolalo u poškozené takovou obavu, že celou věc oznámila na Policii České republiky.
II
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl dovoláním obviněný P. K. a odkazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle obviněného se soudy obou stupňů nevypořádaly se zásadní námitkou týkající se naplnění zákonných znaků trestného činu vydírání. Nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu, jelikož nebylo prokázáno, že by poškozená pociťovala schůzky za nějaké příkoří či újmu už jen proto, že minimálně jednu sama iniciovala a na všechny se bez nátlaku dostavila. Dále uvedl, že se nemůže ztotožnit s tím, že podle odvolacího soudu jsou správné úvahy nalézacího soudu týkající se naplnění subjektivní stránky trestného činu ke kvalifikačnímu znaku ustanovení §175 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, když nalézací soud zhodnotil, že měl alespoň rámcovou představu o velmi vysoké hodnotě nemovitostí, o které šlo. Nebylo nijak prokázáno, že by v době schůzek měl jakoukoli povědomost o hodnotě pozemků, o které se jednalo, což samo o sobě vylučuje subsumpci jeho jednání pod §175 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
Uzavřel, že Krajský soud v Plzni nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení §175 odst. 3 tr. zákoníku, pro což neměl zcela dostatečné skutkové podklady a toto posouzení mělo vliv na konečné rozhodnutí soudu o vině.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 2 T 5/2017, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 10 To 29/2018, a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu projednal.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný ve svém dovolání uplatnil námitky, které nelze podřadit pod uplatněný ani jiný zákonný dovolací důvod, jelikož jsou založeny na zpochybnění skutkových zjištění nalézacího soudu, jejichž správnost potvrdil i odvolací soud. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by poškozená jeho jednání nepřikládala význam a brala je na lehkou váhu. Jeho jednání jí bylo nepříjemné, snažila se hovory i SMS blokovat a učinila oznámení na policii. Stejný charakter má pak námitka obviněného, že neměl povědomí o hodnotě pozemků, jelikož i tímto popírá skutková zjištění nalézacího soudu, podle kterých měl rámcovou představu o hodnotě pozemků, přinejmenším věděl, že jejich hodnota přesahuje 5 000 000 Kč, což vyplývá jak ze skutečnosti, že poškozené vyhrožoval podáním trestního oznámení s tím, že půjde sedět na pět let (tedy musel vědět, že se obohatila o majetek dosahující ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku škody velkého rozsahu), tak z hodnoty částky, kterou poškozené nabízel pro případ, že se majetku vzdá.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a zároveň souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
III
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze tedy namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především konstatuje, že se obdobnými námitkami obviněného již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud prvního i druhého stupně. Obviněný dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, založil v podstatě na stejných námitkách jako podané odvolání (č. l. 730 a násl. tr. spisu), odvolací soud se jimi podrobně jednotlivě zabýval a vypořádal se s nimi v odůvodnění napadeného usnesení.
Obviněný byl uznán vinným spácháním zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Namítá, že nebyla naplněna jak objektivní, tak subjektivní stránka tohoto trestného činu. Tyto námitky sice pod deklarovaný dovolací důvod obecně lze podřadit, nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými.
Objektivní stránka daného trestného činu spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy (Šámal Pavel, Gřivna Tomáš, Herceg Jiří, Kratochvíl Vladimír, Púry František, Rizman Stanislav, Šámalová Milada, Válková Helena, Vanduchová Marie, Trestní zákoník, 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1750). Obviněný působil na poškozenou tím, že ji pod pohrůžkou medializace případu a trestního oznámení nutil k tomu, aby se vzdala pozemků, které na ni převedl A. R. Poškozená měla z obviněného zjevně obavy, neboť si společné rozhovory nahrávala a následně sama podala trestní oznámení na obviněného. To, že se s ním dobrovolně potkala, je zcela bezpředmětné, jelikož k prvnímu setkání došlo v době, kdy mezi poškozenou a A. R. došlo k přerušení kontaktů, převod vlastnických práv k nemovitostem nebyl v katastru nemovitostí ještě proveden a obviněný poškozené sdělil, že s ní chce řešit situace kolem A. R.. Lze tedy vyvodit motivaci poškozené ke schůzce, které obviněný předem nesdělil, že po ní chce odstoupení od kupní smlouvy. Na schůzce pak požadoval odstoupení poškozené od kupní smlouvy, případně převedení pozemků na třetí osobu, pod pohrůžkou, že v opačném případě na ni bude podáno trestní oznámení, jelikož podvedla starého člověka, půjde si sednout na pět let a bude věc medializovat. Další schůzku si pak poškozená již nahrála a věc oznámila policii. Je tak zjevné, že se obávala toho, že obviněný splní svoje hrozby a tyto výhrůžky lze považovat za pohrůžku jiné těžké újmy, neboť tou má zákon na mysli hrozbu způsobení závažné majetkové újmy, vážné újmy na právech, na cti či dobré pověsti. Jinou těžkou újmou může být i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět. Je přitom nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, dopustil či nikoli (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 27/1982 a 23/2010 Sb. rozh. tr.). Znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání tak byly jednáním obviněného, uvedeným v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, naplněny.
To platí i o námitce obviněného, týkající se nedostatku subjektivní stránky ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě daného trestného činu. Nejvyšší soud uvádí, že rovněž tuto námitku sice pod deklarovaný dovolací důvod obecně podřadit lze, avšak z formulace námitky je zřejmé, že obviněný především popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování, nesouhlasí s tím, jak krajský i vrchní soud ve věci provedené důkazy hodnotily, jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily a vzaly pak jako podklad pro svůj hmotněprávní závěr o formě zavinění. V rozporu se závěrem krajského soudu (viz str. 16 rozsudku) namítl, že neměl ani rámcovou představu o hodnotě nemovitostí, a proto nemůže být naplněn kvalifikační znak skutkové podstaty trestného činu týkající se výše škody. K tomuto je třeba dodat, že k naplnění skutkové podstaty zločinu vydírání ve smyslu §175 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku je nutné způsobení škody velkého rozsahu, tedy minimálně 5 000 000 Kč a postačí zde i zavinění z nedbalosti, jak uvedl již soud prvního stupně. Obviněný byl uznán vinným spácháním tohoto trestného činu ve stadiu pokusu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku. Jelikož nabízel poškozené, že v případě, že odstoupí od smlouvy dobrovolně, obdrží 1 000 000 Kč a dále si může ponechat vodní plochy, krajský soud správně dospěl k závěru, že měl rámcovou představu o hodnotě nemovitostí, resp. byl si vědom skutečnosti, že se jedná o nemovitosti výrazně cennější, jak uvedl soud odvolací, tak o existenci namítaného zavinění nejsou pochybnosti. Tvrzení obviněného, že neměl ani rámcovou představu o ceně nemovitostí, tak nelze přisvědčit, když poškozené nejen učinil výše uvedenou nabídku, ale vyhrožoval ji také tím, že v případě, že nepřistoupí na jeho návrh, podá na ni trestní oznámení a bude odsouzena na pět let. Trest odnětí svobody v trvání 5 let je spodní hranice výměry trestu odnětí svobody za trestný čin podvodu §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, který jako jediný připadal v úvahu a ohledně kterého byla poškozená nakonec policií také prověřována. Ze skutečností uvedených oběma soudu je tedy jednoznačně možné vyvodit, že obviněný měl dostatečnou vědomost o tom, že hodnota pozemků přesahuje částku 5 000 000 Kč a tedy naplnil i subjektivní stránku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterou krajský soud shledal ve formě nedbalosti. Námitka o nedostatku subjektivní stránky trestného činu je tedy rovněž zjevně neopodstatněná.
Nad rámec výše uvedeného pak Nejvyšší soud dodává, že obě námitky uplatnil obviněný již ve svém řádném opravném prostředku a správně se s nimi vypořádal také vrchní soud na str. 5 a 6 odůvodnění svého rozhodnutí. Lze tak plně odkázat nejen na odůvodnění krajského soudu, ale také soudu odvolacího, s jejich argumentací se Nejvyšší soud ztotožnil.
Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného sice v zásadě odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak byly shledány zjevně neopodstatněnými, přičemž ve věci nebyl shledán ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Proto bylo dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, když dovolací námitky obviněného byly také opakováním námitek s nimiž se řádně vypořádaly již soudy nižších stupňů.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 3. 2019
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu