ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.162.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 162/2019-365
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 6. 3. 2019 o dovolání obviněného J. T. , nar. XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 68 To 174/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 47/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2018, č. j. 4 T 47/2018-223, byl obviněný J. T. uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v délce tří let. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Pokusu uvedeného zločinu se obviněný J. T. dopustil v podstatě tím, že opakovaně, nejméně třikrát, narazil pomalým popojížděním osobního motorového vozidla do poškozeného, který se před jím řízené vozidlo postavil čelem a vyzýval ho, aby zastavil, neboť s ním chtěl jako policista (ovšem v té době mimo službu a v civilním oblečení) řešit dopravní přestupek, přičemž jej nárazníkem vozidla opakovaně udeřil do krajiny kolena levé dolní končetiny, až byl poškozený po posledním razantnějším najetí nucen ulehnout na kapotu vozidla, aby se takto vyhnul dalšímu nárazu, přesto s poškozeným na kapotě pokračoval v jízdě rychlostí cca 19 km/hod ještě cca 200 metrů a vozidlo zastavil až po opakovaném naléhání poškozeného, načež z místa ujel, čímž poškozenému způsobil mj. subchondrální zlomeninu levé holenní kosti a způsobená zranění si vyžádala ošetření v nemocnici a další léčbu po dobu 10 týdnů, během které byl poškozený po dobu 4 týdnů významně omezen v běžném způsobu života, přičemž i při lehce větší intenzitě nárazu vozidla do kolene stojícího poškozeného mu mohl způsobit až zlomeninu kolenní kosti, což by bylo již zranění těžké s možnými trvalými následky, s čímž byl obviněný srozuměn vzhledem k opakovanému najíždění vozidlem do poškozeného a následné jízdě s poškozeným na kapotě při rychlosti cca 19 km/hod, v důsledku čehož hrozil i jeho pád na vozovku.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. 9. 2018, č. j. 68 To 174/2018-277, bylo odvolání obviněného, které bylo podáno do výroků o vině a trestu rozsudku soudu prvního stupně, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že výrok o vině je nesprávný, neboť nebyla naplněna zejména subjektivní a objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu. Nesouhlasil s tím, že soudy v jeho případě dovodily zavinění ve formě nepřímého úmyslu; podle názoru dovolatele mu lze přičíst pouze nedbalostní jednání. V rámci dokazování vyplynulo, že jeho úmyslem nebylo způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, pouze reagoval na nastalou dopravní situaci. Následně odkázal na videozáznam z pouličních kamer a dodal, že vše se odehrálo v tak rychlém časovém sledu, že si nemohl uvědomit všechny následky svého jednání. Rovněž je podle něj zřejmé, že jeho jednání směřovalo pouze k ochraně vlastního života a zdraví, jelikož vyhodnotil stav jako nebezpečný. Měla být proto zvolena jiná právní kvalifikace, a to podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, eventuálně podle §148 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Obviněný dále konstatoval, že mezi jednáním a následkem musí existovat příčinná souvislost. Poukázal na závěry znaleckých posudků MUDr. Jaromíra Freiwalda, znalce z oboru zdravotnictví, a Ing. Františka Kouřila, znalce z oboru doprava. Uvedl, že to byl naopak poškozený, kdo porušil právní předpisy, jelikož překročil meze svého oprávnění vymezené zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, v platném znění. Proto pokud došlo k dopravní nehodě, měl by být viníkem jednoznačně poškozený, soudy však jeho nestandardní chování vůbec nezohlednily. Obviněný rovněž poukázal na procesní vývoj ve věci s tím, že byť byl skutek v přípravném řízení nejprve posouzen jako lehké ublížení na zdraví, po podání opravného prostředku poškozeného bylo jednání obviněného překvalifikováno na pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví, aniž by byly v řízení opatřeny nebo provedeny další důkazy.
V závěru dovolání obviněný namítl, že napadené usnesení je nezákonné, jelikož bylo vydáno v důsledku porušení pravidel garantujících jeho procesní práva. K tomu mělo podle jeho přesvědčení dojít v rámci odvolacího řízení, v němž předložil důkazy (dva znalecké posudky), odvolací soud však k nim bez dalšího nepřihlédl. Takovým postupem došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, přičemž tato skutečnost má za následek nesprávné hmotněprávní posouzení skutku v důsledku „extrémního nesouladu mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi“.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů, jakož i další rozhodnutí obsahově na ně navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že dovolatel sice formálně namítá absenci objektivních a subjektivních znaků trestného činu těžkého ublížení na zdraví, jeho námitky však jsou skutkového charakteru a neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Podle státního zástupce nejsou skutková zjištění v žádném, natož extrémním rozporu s provedenými důkazy. Neprovedení důkazů navrhovaných dovolatelem odvolací soud dostatečně zdůvodnil. Eventuální úmysl obviněného směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví vyplývá z jednání obviněného, z něhož lze dovodit, že byl srozuměn s tím, že poškozenému může způsobit v podstatě jakékoli zranění. Příčinná souvislost mezi jeho jednáním a zraněním poškozenému skutečně způsobeným je rovněž podle státního zástupce zcela evidentní. Bezpředmětné jsou výklady dovolatele o tom, že poškozený překročil meze oprávnění plynoucí mu z příslušných ustanovení zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, neboť obviněnému nebylo přičítáno spáchání trestného činu násilí proti úřední osobě podle §325 tr. zákoníku. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Především Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu, nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
Dovolání obviněného J. T. bylo založeno převážně na námitkách, které jsou mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, neboť směřují proti skutkovým zjištěním soudů, příp. proti tomu, jak bylo prováděno dokazování. Jen zdánlivě hmotněprávní povahy jsou námitky obviněného, jež formálně podřadil pod objektivní stránku skutkové podstaty předmětného trestného činu. Fakticky se totiž zvolená argumentace netýkala avizované příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, nýbrž dovolatel prezentoval vlastní verzi skutkového děje s odkazem na znalecké posudky, jež byly vyhotoveny obhajobou v průběhu odvolacího řízení, avšak návrh na provedení těchto posudků byl odvolacím soudem zamítnut (viz níže).
Lze rovněž souhlasit s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že obviněnému nebylo přičítáno spáchání trestného činu násilí proti úřední osobě podle §325 tr. zákoníku ani jiného trestného činu proti pořádku ve věcech veřejných, z toho důvodu jsou úvahy dovolatele o tom, že poškozený překročil meze oprávnění plynoucí mu z příslušných ustanovení zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, zcela bezpředmětné.
Mimo rámec dovolacího důvodu je i procesní námitka týkající se změny právní kvalifikace posuzovaného skutku v přípravném řízení. K tomu se navíc vyjádřil již odvolací soud v bodě 12 odůvodnění svého usnesení v tom smyslu, že tento postup, který orgány činné v trestním řízení zvolily, je zcela zákonný a námitka tak postrádá své opodstatnění.
V řízení před soudy obou stupňů nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces v důsledku neprovedení dvou znaleckých posudků předložených obhajobou a není možné shledat ani tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Jestliže obviněný měl na mysli prvně uvedený případ, je třeba uvést, sice nebylo vyhověno návrhu obviněného na doplnění dokazování dvěma znaleckými posudky (předloženými obhajobou odvolacímu soudu v krátkém časovém předstihu před konáním veřejného zasedání), avšak nikoli bez řádného odůvodnění, jak tvrdil dovolatel. Odvolací soud naopak v bodě 17 odůvodnění svého usnesení dopodrobna rozvedl, z jakých důvodů nepřistoupil k provedení těchto posudků. Nejde tedy o opomenuté důkazy ve smyslu zmíněné judikatury Ústavního soudu. Soudy aplikovaly zásadu trestního řízení, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované obžalobou či obhajobou, přičemž je to právě soud, který určuje rozsah dokazování tak, aby se nestalo bezbřehým. Vyplývá to i z ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, a vyplývá to i ze samotné ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 82 Ústavy, z níž mimo jiné plyne, že je pouze věcí soudu, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy, nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Soud není povinen vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování, pokud takový postup zdůvodní.
S odkazem na podrobná a přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud uzavřel, že mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů není žádný extrémní rozpor. Logická návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy vylučuje závěr, že by bylo porušeno ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze do jisté míry podřadit námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu, byť část konkrétních námitek opět vychází z vlastní skutkové verze obviněného, podle které pouze reagoval na nastalou dopravní situaci zapříčiněnou poškozeným. Pokud obviněný namítl, že uvedeným způsobem jednal, protože měl obavu o svůj život a zdraví, je zřejmé, že reakce obviněného byla zcela nepřiměřená dané situaci. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku velmi podrobně zabýval i chováním poškozeného a dospěl k závěru, že je nelze (zvláště vzhledem k jeho povolání a zkušenostem) považovat za standardní (k tomu více na straně 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Na druhou stranu skutečnost, že poškozený se zachoval v dané situaci zcela neadekvátně, nezbavuje obviněného trestní odpovědnosti za jeho jednání.
Pokusem je podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
Každý průměrný i začínající řidič si musí být vědom, že pokud najíždí vozidlem do lidského těla – byť se jedná o rozjíždějící se vozidlo a jeho rychlost je tak malá – je takový útok možno považovat za mechanismus, jehož následkem je běžně vážná porucha zdraví v některé z forem ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku, typicky pak poškození důležitého orgánu podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, či delší dobu trvající porucha zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1103/2016). Reálná možnost vzniku těžkého ublížení na zdraví byla i ze subjektivního hlediska obviněného dobře předvídatelná, především pokud se jedná o první fázi jeho jednání, kdy obviněný najížděl proti tělu poškozeného. Jak správně konstatovaly soudy obou stupňů, obviněný musel počítat s tím, že pokud vozidlem najíždí do nijak nechráněného těla poškozeného, může mu způsobit i závažná zranění. Ostatně závěr, že takovým jednáním mohlo při lehce větší intenzitě nárazu vzniknout i závažné poranění svým charakterem podřaditelné pod zmiňované ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku, vyplývá i ze znaleckého posudku MUDr. Zdeňka Zlámala, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie. Soudy obou stupňů správně nepřistoupily ani na obhajobu obviněného, že se choval tak, aby vážná zranění nezpůsobil, a to odkazem na skutečnost, že není schopen automobil ovládat motoricky takovým způsobem, jako například svou ruku nebo nohu; intenzitu nárazu tak nemohl mít zcela pod kontrolou.
Nedůvodná je rovněž argumentace obviněného, že takovým způsobem jednal, protože situaci s ohledem na agresivní chování poškozeného vyhodnotil jako nebezpečnou jeho životu a zdraví. Obviněný měl na výběr, jak nastalou situaci řešit. Jestliže seděl ve vozidle, mohl z místa vycouvat a odjet, případně se v autě zamknout a vyčkat příjezdu policie. V žádném případě nebyl nucen do poškozeného najíždět a následně jej cca 200 metrů vést na kapotě svého vozidla při rychlosti cca 19 km/hod. Pokud naopak zvolil variantu odstranit poškozeného z cesty takovým způsobem, který spočíval v použití vozidla a působení jeho kinetické energie na tělo poškozeného, musel být srozuměn s tím, že mu těžkým vozidlem a následnou jízdou na kapotě auta v rychlosti 19 km/hod může způsobit vážná zranění. Ostatně závěr, že zvolené jednání bylo nepřiměřené situaci, připustil i sám dovolatel ve své výpovědi u hlavního líčení (viz strana 2 až 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Obviněný J. T., ačkoliv tvrdí opak, proto musel vědět, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn [viz §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Právní kvalifikace jednání dovolatele jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku je v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud uzavírá, že námitky uplatněné v dovolání obviněného v převážné části nejsou podřaditelné pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod, zčásti sice uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 3. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu