ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1624.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1624/2018-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 2. 2019 o dovolání obviněného J. Ch. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 11 To 286/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 4 T 107/2013 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 15. 5. 2018, č. j. 4 T 107/2013-798, byl obviněný J. Ch. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Dále bylo obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uloženo nahradit škodu způsobenou Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 36 276 Kč.
Uvedených trestných činů se obviněný podle zjištění okresního soudu vyjádřených ve výroku rozsudku dopustil v podstatě tím, že 28. 7. 2011 v 10:25 hodin na hlavní pozemní komunikaci silnice č. III/29915 v prostoru křižovatky se silnicí č. III/29916 mezi obcemi Zaloňov, okr. Náchod, Stanovice a Kašov, okr. Trutnov, v mírně nepřehledné pravotočivé zatáčce v klesání jako řidič osobního auta zn. Smart Roadster při rychlosti 75-85 km/h jel v levé části vozovky, nejméně 3 m od pravého okraje, v době, kdy v protisměru jelo vozidlo zn. Fiat Punto 1.2, jehož řidička J. M. na vzniklou dopravní situaci ve snaze zabránit střetu reagovala vyhýbacím manévrem vlevo a brzděním, na středu komunikace došlo k čelnímu střetu pravých předních částí obou vozidel, v důsledku čehož J. M. utrpěla oděrky a pohmožděniny, jež si vyžádaly hospitalizaci do 1. 8. 2011 a následné domácí léčení s klidovým režimem po dobu nejméně tří týdnů, spolujezdec vozidla Fiat P. C., který seděl na pravém předním sedadle, utrpěl těžké zranění, jež si vyžádalo hospitalizaci a další léčení a mělo za následek omezení v obvyklém způsobu života do 24. 12. 2011, a další spolujezdec D. M., který seděl na levém zadním sedadle vozidla Fiat, utrpěl pohmoždění hrudníku, které si vyžádalo hospitalizaci do 1. 8. 2011 bez nutnosti další léčby.
Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že uvedeným jednáním obviněný porušil ustanovení §4 písm. a), b), §11 odst. 1 a §20 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Tato ustanovení ukládají zejména následující povinnosti: Při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Každý je dále povinen řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem [§4 písm. a), b) citovaného zákona]. Ustanovení §11 odst. 1 tohoto zákona ukládá povinnost jezdit na pozemní komunikaci vpravo, a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak. Podle §20 téhož zákona se řidiči protijedoucích vozidel vyhýbají vpravo, včas a v dostatečné míře.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2018, č. j. 11 To 286/2018-841, bylo odvolání obviněného směřující (podle svého obsahu) do výroku o vině napadeného rozsudku zamítnuto jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obviněný dovolání s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že se odvolací soud nezabýval jeho námitkami a nepřipustil jím navržené důkazy. Již soud prvního stupně neprovedl důkaz šetřením na místě nehody, při němž by se mohl soudce přesvědčit o výhledu do protisměru, který byl pro oba účastníky omezený. Znalecký posudek VUT v Brně pak soud nekonfrontoval s dalšími důkazy, zejména nezohlednil výpověď jediného nezávislého svědka R. L., který sledoval jízdu obviněného až před místo střetu a popřel, že by přejel do protisměru. Podle obviněného závěr znaleckého posudku nebere v úvahu běžnou reakční dobu cca 1 sekundu, ale počítá s tím, že poškozená již v čase 2 sekundy před střetem, kdy mohla obviněného spatřit, počala provádět vyhýbací manévr. To nekoresponduje s její vlastní výpovědí, podle které strhla volant prudce doleva, ani s dráhou brzdné stopy č. 4. Obviněný proto nechal zpracovat dodatečné posouzení znalce Ing. Miloše Málka, které však odvolací soud jako důkaz neprovedl, čímž porušil jeho právo na obhajobu. Dále dovolatel namítl, že poškozená nemohla v čase 2 s před střetem rozeznat, ve kterém jízdním pruhu se jeho vozidlo pohybuje. Průběh nehody popsaný revizním znaleckým posudkem tak podle něj není možný a ve skutečnosti to byla poškozená, která jela v protisměru (krátila si průjezd zatáčkou), zatímco on jel ve svém pruhu. Její vozidlo se muselo již nějakou dobu před střetem pohybovat v podélné ose stopy č. 4.
Obviněný však nesouhlasil s právním posouzením zavinění ani v případě, že by jel skutečně v protisměru. Poškozená totiž mohla nehodě zabránit, pokud by se držela ve vlastním jízdním pruhu, což vyplynulo i ze znaleckého posudku. Na pravé straně navíc bylo vyústění další komunikace, tedy zde měla dostatek místa. Hlavní příčinou nehody tak byl způsob jízdy poškozené, která porušila ustanovení §20 zákona č. 361/2000 Sb. o vyhýbání vpravo. Odvolací soud podle obviněného připustil spoluzavinění poškozené, které však nijak nezohlednil ve výroku o náhradě škody. Za zásadní chybu v celém procesu a dání přednosti důkazům obžaloby obviněný považoval nehodnocení výpovědi svědka R. L. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i rozsudek soudu prvního stupně a zprostil jej obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedl, že obviněný nenamítl právní posouzení zjištěného skutku, uplatnil zejména námitky skutkové, prosazuje vlastní verzi skutkového děje, a tyto jeho námitky uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. S jistou dávkou tolerance lze podle státního zástupce pod deklarovaný dovolací důvod podřadit námitky týkající se výroku o náhradě škody, které však nejsou důvodné. Dovolatel nesprávně vychází ze spoluzavinění poškozené, které zaměňuje se závěrem soudů, že poškozená nereagovala na jízdu obviněného optimálním způsobem. Tato reakce poškozené však nebyla příčinou dopravní nehody. Nejde o spoluzavinění, k němuž by bylo nutno přihlédnout při rozhodování o náhradě škody, popřípadě i v rámci právní kvalifikace skutku, pokud jde o naplnění znaku porušení důležité povinnosti. Státní zástupce uzavřel, že dovolací námitky obviněného z velké části neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné. Navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Především Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu, nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
Obviněný založil dovolání převážně na námitkách, které jsou mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, neboť směřují proti skutkovým zjištěním soudů, resp. hodnocení a rozsahu provedeného dokazování.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor (extrémní nesoulad) mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
O žádný z těchto případů se však v projednávané věci nejedná. Nalézací soud se dostatečně zabýval provedenými důkazy, zejména podrobně shrnul a zhodnotil závěry revizního znaleckého posudku v kontextu dalších provedených důkazů, a odvolací soud se s hodnocením provedeným nalézacím soudem ztotožnil.
Námitky směřující do oblasti dokazování obviněný založil na své vlastní, od soudu prvního stupně odlišné interpretaci revizního znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně, jehož závěry současně napadal. Následně prezentoval svou verzi hodnocení závěrů znaleckého posudku. K tomu lze nad rámec dovolacího řízení uvést – jak již ostatně konstatoval i odvolací soud – že soud prvního stupně zpracovatele posudku v hlavním líčení podrobně vyslýchal, přičemž také obviněný položil řadu otázek, na něž znalci reagovali. Nelze např. přehlédnout snahu obhájce přimět znalce k vyjádření, že v době, kdy poškozená a obviněný s jistotou poprvé mohli jeden druhého spatřit (tedy 2 s před střetem), neměla poškozená zároveň vlivem zakřivení silnice a nerovnosti terénu možnost rozpoznat, ve kterém jízdním pruhu se obviněný nachází. Toto však znalci neuvedli a setrvali na svých závěrech, při jejichž stanovení vycházeli zejména z konečného postavení vozidel, ale také např. i obviněným zmiňované stopy č. 4 (kterou ovšem současně označili za ne zcela dobře zřetelnou, přičemž vysvětlili i možné zkreslení spočívající v tom, že stopy policisté zvýrazňovali pomocí barvy).
Ani soudy pak nepřistoupily na dovolatelem prosazovaný skutkový závěr, že poškozená nemohla rozeznat, ve kterém jízdním pruhu se obviněný nachází. Přesto nyní od tohoto tvrzení obviněný odvozoval svůj popis průběhu skutkového děje. Jeho hodnocení výpovědi poškozené poněkud přecenilo možnosti lidské paměti a vnímání času v kritické situaci a vycházelo z velmi doslovného výkladu jejího vyjádření, že „strhla volant“. Prudké strhnutí volantu přitom zpracovatelé znaleckého posudku v hlavním líčení vyloučili, neboť v takovém případě by se její auto dostalo do smyku. Hodnocení důkazů předestřené obviněným se ale částečně zakládá i na nepravdivých tvrzeních, např. že znalci nejprve učinili závěr, že se poškozená do levého jízdního pruhu přesunula pomocí dvojitého oblouku. Toto tvrzení obhajoby přitom znalci již v hlavním líčení vyvrátili (č. l. 787-788 p. v.) a ze strany obviněného šlo patrně o nepochopení písemného znaleckého posudku.
Za opomenuté pak nelze považovat důkazy navržené obviněným před odvolacím soudem, které odvolací soud pro nadbytečnost zamítl, přičemž tento svůj postup zdůvodnil v odstavci č. 44 odůvodnění svého rozhodnutí. V závěru hlavního líčení ostatně obviněný další návrhy na doplnění dokazování neměl.
Ani navrhovaný výslech svědka R. L. před odvolacím soudem nelze považovat za opomenutý důkaz ve výše vysvětleném smyslu. Soud prvního stupně totiž po zrušení předchozího rozsudku v odvolacím řízení rozhodoval jiným samosoudcem z důvodu odchodu dosavadní soudkyně do důchodu a v důsledku toho prováděl u hlavního líčení celé dokazování znovu. Svědka R. L. ovšem nevyslýchal a ani obviněný to nenavrhoval. Tento postup byl pochopitelný s ohledem na obsah podání vysvětlení svědkem a na předchozí výpovědi tohoto svědka v hlavním líčení [dne 30. 9. 2013 (č. l. 357) a dne 25. 8. 2016 (č. l. 575 a násl.)], z nichž vyplývalo, že samotný průběh nehody svědek neviděl a obhajobu obviněného nemohl potvrdit ani vyvrátit. Výslech svědka se tak i odvolacímu soudu z pochopitelných důvodů (navíc s odstupem několika let od nehody) jevil jako nadbytečný. Ačkoli lze připustit, že odůvodnění zamítnutí návrhu na výslech jmenovaného svědka v odvolacím řízení nebylo dostatečně přesvědčivé (odvolací soud pouze uvedl, že „výslech svědka L. byl realizován“), nejde o takovou vadu, která by mohla vést k závěru, že řízení jako celek nebylo spravedlivé.
Lze dodat, že revizní znalecký posudek nebyl ani zčásti založen na výpovědi svědka R. L. Znalci pouze dospěli k závěru, že výpověď svědka není v rozporu s provedenou analýzou nehodového děje a se závěry revizního znaleckého posudku (č. l. 777).
Nejvyšší soud uzavřel, že soudy odůvodněně vycházely z revizního znaleckého posudku, svědecké výpovědi poškozené J. M. a dalších korespondujících důkazů a jejich skutková zjištění nejsou v žádném, natož extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Není podstatou a smyslem řízení o dovolání, aby Nejvyšší soud provedené důkazy znovu rozebíral a přehodnocoval, případně činil vlastní skutková zjištění.
Jedinou námitkou relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu tak zůstává tvrzení obviněného, že hlavní příčinou dopravní nehody byl způsob jízdy poškozené, která se mu vyhýbala odbočením vlevo. Tato námitka je zjevně neopodstatněná a opět se zakládá na dezinterpretaci, tentokrát odůvodnění zejména odvolacího rozhodnutí.
Soudy nedospěly k závěru o spoluzavinění či dokonce zavinění poškozené. Pouze uvedly, že šlo z její strany o ne zcela šťastný manévr, který však byl reakcí na způsob jízdy obviněného. Ačkoli ze znaleckého posudku vyplynulo, že kdyby poškozená nereagovala a zůstala ve svém jízdním pruhu, vozidla by se těsně minula, je zcela logické, že poškozené nelze její reakci v kritické situaci nijak vytýkat, zvláště když nemohla tušit, zda obviněný nebude pokračovat v jízdě v protisměru. Pokud jde o to, že na pravé straně bylo vyústění další komunikace, kde se mohla poškozená obviněnému vyhnout, lze připomenout velmi krátký časový úsek, v němž se celá situace odehrála, a s tím související moment překvapení. Nadto je z fotografií založených ve spise patrné, že za vyústěním komunikace vpravo se podél silnice nacházejí stromy. Obviněný tak po poškozené de facto požaduje, aby během zlomku sekundy vyhodnotila rychlost jízdy obou vozidel, skutečnost, zda se on se svým vozidlem vrací do svého pruhu, a zda by bylo možné v daném čase provést manévr objetím jeho vozidla vpravo, aniž by vyjela z vozovky a případně narazila do stromu. Tvrzení obviněného, že i v případě, že jel v protisměru, byla příčinou dopravní nehody nesprávná reakce poškozené a její porušení povinnosti vyhýbat se vpravo, je třeba rozhodně odmítnout. Uvedená námitka je proto zjevně neopodstatněná, přičemž výlučně na ní byl založen i nesouhlas obviněného s výrokem o náhradě škody.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil v návaznosti na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. v alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jestliže je však dovolání zjevně neopodstatněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Ch. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 2. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu