ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.177.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 177/2019-321
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 29. 5. 2019 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného M. B. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 12 To 229/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 26/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 1. 6. 2018, č. j. 3 T 26/2018-271, byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody.
2. Obviněný se trestných činů dopustil tím, že dne 27. 3. 2017 kolem 21.00 hodin na veřejnosti volně přístupném místě v ulici XY v XY, před domem číslo popisné XY, při řešení sousedského sporu s poškozeným R. D., narozeným XY, do poškozeného strčil či jej udeřil do přesně nezjištěné části těla, v důsledku tohoto poškozený ztratil rovnováhu a došlo k jeho nekontrolovanému pádu, při kterém se udeřil hlavou o zem, kdy utrpěl zlomeninu lebky v oblasti týlní, tržnou ránu hlavy o rozměru 10cm a zhmoždění mozku, což si vyžádalo převoz ZZS, hospitalizaci do 10. 4. 2017 a následnou pracovní neschopnost do 9. 6. 2017, kdy po tuto dobu nemohl být poškozený v plné zátěži, zejména nemohl zvedat těžká břemena, což mu bránilo ve výkonu jeho zaměstnání automechanika, dalším následkem pak je postižení spodiny obou čelních laloků s atrofií čichového ústrojí, v důsledku čehož poškozený přinejmenším dosud ztratil čich a chuť.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, o kterém Krajský soud v Praze rozhodl dne 16. 8. 2018 rozsudkem č. j. 12 To 229/2018-294 tak, že rozhodnutí Okresního soudu v Kolíně podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pouze spácháním přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 2 let a dále rozhodl o nárocích na náhradu škody.
II
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že napadá všechny výroky odvolacího soudu s výjimkou výroku, kterým soud poškozeného odkázal s nárokem na náhradu škody do řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Podle obviněného nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav a tak nebylo možné aplikovat příslušnou skutkovou podstatu na údajné jednání spočívající v těžkém ublížení na zdraví. U obou soudů byla porušena zásada in dubio pro reo. Je přesvědčen, že jeho vina nebyla prokázána, jelikož nebylo možné stanovit průběh celé události a zejména nebylo možné určit, co bylo bezprostřední příčinou pádu poškozeného. Připustil kontakt s poškozeným, ale pouze v reakci na jednání poškozeného. Nemohl tak předpokládat, že jeho dotykem, v reakci na zvednutou ruku poškozeného, tento upadne a způsobí si závažné poranění.
6. Dále teoreticky shrnul znaky skutkové podstaty, kdy uvedl, že součástí trestní odpovědnosti je i naplnění materiálního znaku, a to společenské nebezpečnosti, jejíž míra je určována v §3 odst. 2 tr. zákona. Jedním z kritérií posouzení míry společenské nebezpečnosti jednání pachatele, jsou mimo jiné způsob provedení činu, okolnosti spáchání, míra zavinění a jeho pohnutka. Je-li popis skutku uveden nesprávně a odporuje-li to zjištěním učiněným v hlavním líčení, jde o nesprávné právní posouzení skutku.
7. Uzavřel, že dokazování nebylo provedeno v takovém rozsahu, aby mohl soud učinit závěr, který je popsán v rozhodnutích obou soudů. Soudy se vůbec nezabývaly tím, zda je vůbec odpovědný za jednání, které je mu kladeno za vinu, soud prvního stupně si nevyžádal lékařské zprávy a odvolací soud pouze zkonstatoval, že předložené lékařské zprávy nesnižují věrohodnost závěrů soudu prvního stupně a jednání se mohl dopustit i přes své psychické problémy.
8. Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 1. 6. 2018, č. j. 3 T 26/2018-271 i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2018, č. j. 12 To 229/2018-294 a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby napadená rozhodnutí zrušil a sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se k věci nebude podrobně vyjadřovat. Pouze uvedl, že obviněný svými námitkami napadl proces dokazování, konkrétně rozsah dokazování, vlastní hodnocení provedených důkazů a soudy zjištěný skutkový stav, který označil za nedostatečný, čímž se dostal mimo dosah uvedeného dovolacího důvodu. Oba soudy ve svých rozhodnutích dostatečně zdůvodnily, proč učinily závěr o příčetnosti obviněného a nepřistoupily k bližšímu důkaznímu zkoumání jeho duševního stavu. Poukázal na to, že obviněný odkazuje na materiální znak trestného činu a na §3 odst. 2 tr. zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009, byť ke skutku došlo dne 27. 3. 2017.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
12. Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
13. Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
14. Nejvyšší soud shledává, že obviněný své dovolání založil částečně na stejných námitkách jako své odvolání (č. l. 279 a násl. trestního spisu), přičemž jeho námitkám stran trestného činu výtržnictví odvolací soud přisvědčil. Dále lze doplnit, že obviněný uplatňuje stejné námitky od počátku trestního řízení. Protože se Nejvyšší soud se závěry a argumentací soudů zcela ztotožnil, bylo by nadbytečné tuto argumentaci ke shodným námitkám opakovat a tak v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozhodnutí okresního i krajského soudu, kdy především nalézací soud se velmi podrobně vypořádal s jednotlivými námitkami obviněného.
15. Obviněný postavil své dovolání především na tvrzení, že není postaveno na jisto, co bylo příčinou pádu poškozeného a soudy tak porušily zásadu in dubio pro reo. K této námitce obviněného Nejvyšší soud podotýká, že ji nelze podřadit pod deklarovaný ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této věci však pochybnosti o vině obviněného nevznikly.
16. Jedinou námitkou, kterou lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit je námitka týkající se společenské škodlivosti. Je pravdou, že obviněný chybně odkazuje na neúčinné znění zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona a jeho ustanovení §3 odst. 2, tedy kritérium společenské nebezpečnosti, které v novém trestním zákoníku, tedy zákoně č. 40/2009 Sb., zahrnuto není. Nejvyšší soud pouze na okraj konstatuje, že v předchozí právní úpravě existovalo tzv. materiální, případně formálně-materiální pojetí trestného činu, kdy kritérium společenské nebezpečnosti bylo podmínkou naplnění všech znaků skutkové podstaty konkrétního trestného činu. V současné době však v našem právním řádu existuje odlišný přístup k pojetí trestného činu, tzv. formální pojetí, případně formální pojetí trestného činu s materiálním korektivem. Co je trestným činem přitom udává ustanovení §13 tr. zákoníku. Materiálním korektivem je pak právě zásada subsidiarity trestní represe, obsažená v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud má za to, svou námitkou obviněný v podstatě namítá porušení právě této zásady. Uvedenou zásadu, s kterou je spjatý princip ultima ratio, v daném případě nelze aplikovat, neboť jde o trestní věc, kdy je nutné ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku v návaznosti na §13 odst. 1 tr. zákoníku trestní odpovědnost obviněného a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatnit, protože jde o případ společensky vysoce škodlivého jednání, ve kterém nepostačuje uplatnění odpovědnosti pouze podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). O takový případ však v této věci nejde, protože obviněný svým byť nedbalostním jednáním, způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví.
17. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že jeho jednání naplnilo znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení z nedbalosti ve smyslu §147 odst. 1 tr. zákoníku.
18. Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že dovolací námitky obviněného M. B. z podstatné části pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Jedinou podřaditelnou námitku shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou, a proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu