ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.240.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 240/2019-472
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 3. 2019 o dovolání obviněné Y. S. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 5 To 277/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 16/2018 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Y. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 6. 2018, č. j. 67 T 16/2018-377, byla obviněná Y. S. uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let za současného uložení povinnosti nahradit ve zkušební době podle svých sil trestným činem způsobenou škodu. Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o povinnosti obviněné k náhradě škody poškozenému B. B. ve výši 748 000 Kč.
Uvedeného zločinu se obviněná Y. S. podle zjištění nalézacího soudu dopustila v podstatě tím, že po vzájemné dohodě s M. N. (stíhaným samostatně) vylákala od poškozeného částku 748 000 Kč tím způsobem, že se vydávala za členku rakouské podnikatelské rodiny, která je schopná poškozenému zapůjčit 40 000 000 Kč poté, co uhradí mimořádnou splátku úroků ve výši 748 000 Kč, za tímto účelem dne 2. 7. 2015 předložil M. N. poškozenému smlouvu u zápůjčce, kterou obviněná s poškozeným na místě podepsali a poškozený dne 9. 7. 2015 uhradil tuto splátku úroků na bankovní účet vedený pro F. P., advokáta, přičemž podle uzavřené smlouvy se mělo jednat o bankovní účet advokátní úschovy, ale ve skutečnosti se jednalo o soukromý účet F. P., od kterého si M. N. zaslané finanční prostředky v hotovosti převzal, ponechali si pro vlastní potřebu a smluvenou zápůjčku poškozenému neposkytli, čímž mu způsobili škodu ve výši 748 000 Kč.
Odvolání obviněné, které směřovalo proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, č. j. 5 To 277/2018-435, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Usnesení Městského soudu v Praze napadla obviněná dovoláním s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Nejprve podrobně zopakovala některé argumenty obou soudů obsažené v odůvodněních jejich rozhodnutí a vyjádřila se k provedenému dokazování, hodnocení jednotlivých důkazů a ke skutkovým zjištěním učiněným soudy. Nesouhlasila například s tím, že považovaly výpověď poškozeného za věrohodnou a závěr o vině učinily právě na základě této výpovědi, zatímco drobné rozpory ve výpovědi obviněné hodnotily s přílišným formalismem v její neprospěch. Dále namítla, že z okolnosti, že panamská obchodní společnost Hollyhock Holdings Limited Sociedad Anonima, která měla podle tvrzení obviněné poskytnout finanční prostředky na zápůjčku, byla založena později, než byla uzavřena smlouva o zápůjčce, nevyplývá závěr o její vině. Odvolací soud provedl důkaz lékařskou zprávou ohledně G. S., kterou bylo prokázáno, že tato osoba skutečně existovala, tento důkaz však nevzal v úvahu. Vytkla dále, že soudy obou stupňů neprovedly obhajobou navrhovaný výslech svědka Z. M., jenž byl společníkem G. S. ve shora uvedené panamské obchodní společnosti. Podle obviněné tak byla porušena povinnost náležitého objasnění věci podle §2 odst. 5 tr. ř. a rovněž došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Podle dovolatelky nebylo prokázáno, že by jednala s úmyslem spáchat trestný čin podvodu. Z pouhé skutečnosti, že je nekvalifikovaná k obchodní transakci, nelze dovodit, že jednala v úmyslu jinou osobu poškodit. Naopak zcela reálně jednala za účelem zprostředkování celé transakce. Nezákonný je rovněž výrok o náhradě škody, neboť mezi vzniklou škodou a jednáním obviněné není příčinná souvislost. Byl to M. N., kdo uvedl poškozeného v omyl tím, že mu sdělil, že se jedná o advokátní úschovu, a nechal si finanční prostředky vyplatit v hotovosti; obviněná je nikdy neobdržela. Rovněž nebylo prokázáno, že by z její strany došlo k podvodnému jednání. Tuto skutečnost tvrdí pouze poškozený; bohužel provedení důkazů, které by taková tvrzení vyvrátily, soudy nepřipustily. V závěru dovolání obviněná s poukazem na vybraný nález Ústavního soudu namítla porušení zásady presumpce neviny a s ní související zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného).
Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze i další rozhodnutí na ně obsahově navazující a podle §265m odst. 1 tr. ř. aby ve věci sám rozhodl tak, že ji zprostí obžaloby, případně aby přikázal odvolacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Především Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů (sem spadá i námitka porušení principu in dubio pro reo), případně jakým způsobem a v jakém rozsahu provedly dokazování, se míjejí s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. již proto, že je jimi vytýkáno porušení procesního práva, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., zatímco zákonným dovolacím důvodem je porušení hmotného práva, tj. trestního zákoníku.
Dovolání obviněné bylo založeno převážně na námitkách, které jsou mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, neboť směřují proti skutkovým zjištěním soudů, příp. proti tomu, jak bylo prováděno dokazování. Obviněná přitom nezpochybnila, že poškozený B. B. uvedené finanční prostředky poukázal na základě s ní uzavřené smlouvy o zápůjčce, kterou podepsala. Nezpochybnila ani vznik škody na straně poškozeného. Popírala především, že by obviněného vědomě uváděla v omyl a že by jednala po vzájemné dohodě s M. N., který podle ní pod lživou záminkou vylákal z poškozeného uvedené finanční prostředky a způsobil mu škodu. Popírala rovněž některé okolnosti zjištěné ze svědecké výpovědi poškozeného.
Ke skutkovým námitkám obviněné je třeba uvést, že Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 1, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Ten nemůže být založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě odůvodnily.
Skutková zjištění soudů mají podklad v provedených důkazech, jsou logická a náležitě odůvodněná. Soudy dospěly k závěru, že obviněná uzavřela s poškozeným smlouvu o zápůjčce, ačkoli věděla, že nemá reálnou možnost slibované finanční prostředky ve výši 40 mil. Kč zajistit. V tomto směru poškozeného uvedla v omyl, vydávajíc se za členku rakouské podnikatelské rodiny, která je schopna zápůjčku v uvedené výši poskytnout. Tím vylákala od poškozeného zaslání údajné mimořádné splátky úroků ve výši 748 000 Kč.
Obviněná v zásadě vytýkala soudům nesprávné hodnocení důkazů. Namítala, že nebyl prokázán její úmysl podvést poškozeného. Z hlediska posuzování obhajoby obviněné a hodnocení jejího úmyslu však soudy správně vycházely z celého souhrnu všech zjištěných okolností, z nichž jen některé by snad znamenaly pouhé podezření, ve svém souhrnu však vedou k jistotě o vině obviněné.
Nad rámec své přezkumné povinnosti Nejvyšší soud dodává, že není důvod zpochybňovat závěr soudů, které uvěřily výpovědi poškozeného. Kromě toho není pravdou, že závěr o vině obviněné byl učiněn pouze na základě výpovědi poškozeného, jak bylo tvrzeno v dovolání. Soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, jaké další zjištěné skutečnosti vzaly v potaz a jaké okolnosti dotvořily celkový obraz svědčící pro závěr o vině obviněné. Soud prvního stupně tak na straně 6 až 7 odůvodnění rozsudku uvedl, proč neuvěřil výpovědi obviněné a naopak hodnotil výpověď poškozeného B. B. jako věrohodnou. Odvolací soud následně ve veřejném zasedání provedl některé další důkazy navrhované obhajobou, obviněnou ve vztahu k novým důkazům znovu vyslechl, přičemž úvahy soudu prvního stupně v některých směrech doplnil. Na stranách 6 až 8 odůvodnění usnesení se k provedenému dokazování podrobně vyjádřil a vysvětlil přesvědčivě své úvahy, které jej vedly k závěru o vině obviněné. Nejvyšší soud podotýká, že argumentaci obou soudů lze označit za logickou.
Ve výpovědi obviněné se nejednalo pouze o „drobné rozpory“, jak namítala. Soudy obou stupňů zdůraznily, že její obhajoba měla zjevné trhliny a zcela přehlížela důkazy usvědčující povahy, nedokázala se věrohodně vyjádřit k některým zásadním skutečnostem, například k tomu, z jakého důvodu částka ve výši 748 000 Kč, tj. – jak sama tvrdila – její údajná provize ze zprostředkování celé transakce, byla zaslána na soukromý účet advokáta F. P. (ten byl uveden v omyl ohledně podstaty platby) a nikoliv na její účet, nebo na účet panamské obchodní společnosti, která měla finanční prostředky k zápůjčce podle ní fakticky poskytnout. Nebylo možné uvěřit ani tvrzení obviněné, že z poskytnutí zápůjčky sešlo proto, že poškozený nepředložil smlouvu o zajištění zápůjčky svým majetkem.
Tvrzení, že jednala s osobou G. S. (který v mezidobí zesnul) o poskytnutí finančních prostředků za účelem uzavření smlouvy o zápůjčce, obviněná nikdy ničím nedoložila. K údajné emailové komunikaci s G. S. a dalším podkladům k věci se vyjádřila tak, že jí byl v Mexiku odcizen počítač a k emailové poště se již proto nedostane. Ve vztahu ke smlouvě o zprostředkování, o níž u hlavního líčení a rovněž ve svém odvolání tvrdila, že ji uzavřela s G. S. a je ve věci zcela klíčová, bylo zjištěno, že smlouvu uzavřela nikoli s G. S., ale s výše zmíněnou panamskou obchodní společností, kterou zastupoval na základě plné moci Z. M. (viz č. l. 408 – 409 trestního spisu a strana 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Její obhajoba, že jednala skutečně s G. S. o poskytnutí finančních prostředků, tak je podpořena pouze čestným prohlášením Z. M. (viz č. l. 414 trestního spisu), jež bylo odvolacím soudem provedeno u veřejného zasedání jako listinný důkaz. Odvolací soud však měl vážné pochybnosti o skutečnostech v tomto prohlášení uvedených, jak blíže rozvedl na straně 8 usnesení. Skutečnost, že obviněná skutečně jednala s G. S. o poskytnutí finančních prostředků ve výši 40 000 000 Kč pro účely investic, nelze mít za prokázanou ani z lékařské zprávy týkající se jeho osoby. Je pravdou, že Městský soud v Praze tuto zprávu provedl jako listinný důkaz ve veřejném zasedání (viz strana 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu) a následně se k ní již v rámci hodnocení důkazů nevyjádřil, nicméně v této zprávě se pouze uvádí, že osoba jménem G. S. byla hospitalizována na klinice I. chirurgie a Interní klinice FN v Motole (viz č. l. 405 trestního spisu). V žádném případě z ní však není možné dovodit výše uvedené skutečnosti tvrzené dovolatelkou.
Nejvyšší soud dodává, že v řízení před soudy obou stupňů nedošlo k porušení práva obviněné na spravedlivý proces, a to ani v důsledku neprovedení obhajobou navrhovaného výslechu svědka Z. M. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Jestliže obviněná měla na mysli prvně uvedený případ, v této věci nedošlo k situaci, že by Městský soud v Praze bez dalšího zamítl návrh obhajoby na provedení výslechu svědka, aniž by takový postup řádně odůvodnil. Odvolací soud naopak na straně 8 odůvodnění svého usnesení uvedl, z jakých důvodů nepřistoupil k provedení tohoto výslechu. Soudy tak aplikovaly zásadu trestního řízení, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované obžalobou či obhajobou, přičemž je to právě soud, který určuje rozsah dokazování tak, aby se nestalo bezbřehým. Vyplývá to i z ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, a vyplývá to i ze samotné ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 82 Ústavy. Je pouze věcí soudu, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy, nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Soud není povinen vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování, pokud takový postup zdůvodní.
V dalším Nejvyšší soud odkazuje na podrobná odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, jež zhodnotily řetězec důkazů, který logicky vytvářel obraz podvodného jednání obviněné a jasně prokázal její úmyslné jednání. Logická návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy i dostatečné odůvodnění odvolacího soudu při odmítnutí provedení důkazů navržených obhajobou tak vylučuje závěr, že by bylo porušeno ústavně zaručené základní právo obviněné na spravedlivé řízení.
S určitou dávkou tolerance pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné, avšak zjevně neopodstatněné jsou námitky obviněné založené na tvrzení, že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty zločinu podvodu a že mezi jejím jednáním a vznikem škody na straně poškozeného B. B. není dána příčinná souvislost.
Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Jde o trestný čin úmyslný.
Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
V daném případě soudy na podkladě zjištěných skutečností správně dospěly k závěru, že obviněná jednala v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Ve vztahu k námitce nenaplnění subjektivní stránky trestného činu je třeba uvést, že bylo prokázáno, že obviněná od počátku jednala s úmyslem nabízenou zápůjčku neposkytnout a obohatit se tak o finanční prostředky zaslané poškozeným jako mimořádná splátka úroku ve výši 748 000 Kč. Dovolatelka v rámci své argumentace zcela opominula skutková zjištění uvedená v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Jde mj. o to, že poškozenému před uzavřením smlouvy o zápůjčce tvrdila, že peníze poskytne ona jako zapůjčitel, přičemž její údajná solventnost byla podpořena příběhem o bohatém rakouském manželovi, jemuž poškozený uvěřil. Tato skutečnost, kterou soudy vzaly za prokázanou na základě výpovědi poškozeného, je podpořena i okolností, že se sama obviněná podepsala na smlouvu o zápůjčce jakožto zapůjčitel. V celém příběhu potom zcela nelogicky vystupuje její následná obhajoba založená na tvrzení, že (vzhledem k tomu, že ona finančními prostředky ve výši 40 000 000 Kč očividně nedisponovala) zápůjčka měla být fakticky poskytnuta jejím známým G. S., resp. panamskou obchodní společností, ve které byl údajně G. S. akcionářem, a ona měla být jen zprostředkovatelem této finanční transakce. Pokud by bylo její tvrzení (tedy že zapůjčitelem není ona, ale panamská obchodní společnost) pravdivé, potom by ve smlouvě o zápůjčce byla jako zapůjčitel uvedena tato panamská obchodní společnost a nikoli ona. Kromě toho Nejvyšší soud dodává, že i kdyby soudy uvěřily jejímu tvrzení, že peníze měly být poskytnuty panamskou obchodní společností (jejímž vlastníkem měl být český živnostník z XY Z. M.), takové tvrzení je nelogické právě s odkazem na skutečnost, že ta v době uzavření smlouvy o zápůjčce, tj. dne 2. 7. 2015, ani neexistovala a byla založena téměř dva měsíce po jejím uzavření (dne 25. 8. 2015). Obviněná nebyla schopna vysvětlit, jak tedy měla být smlouva o zápůjčce naplněna, a tvrdila, že měla peníze slíbeny na „dobré slovo“ od G. S. Obviněná se přitom zavázala poskytnout zápůjčku ve výši 40 mil. Kč do 10 dnů. Je také zřejmé, že obviněná jednala s vědomím toho, že od poškozeného nebyly v souvislosti s poskytnutím vysoké zápůjčky 40 mil. Kč na podnikání vyžadovány žádné podklady týkající se jeho podnikání, finanční situace, záměrů apod. Zcela správně proto výše uvedenou obhajobu soudy hodnotily jako smyšlenou legendu, jež měla zakrýt její podvodný úmysl spolu s M. N. vylákat od poškozeného částku 748 000 Kč jakožto mimořádnou splátku úroků za zápůjčku ve výši 40 000 000 Kč, kterou neměla v plánu nikdy poskytnout.
Na zavinění obviněné ve formě přímého úmyslu lze rovněž usuzovat i z dalších okolností, a to především z chování samotné obviněné po spáchání zločinu, kdy vrácení částky ve výši 748 000 Kč úmyslně oddalovala s odkazem na úmrtí v rodině či vánoční svátky. Následně přestala být pro poškozeného kontaktní, což vysvětlila „utopeným telefonem ve vaně“ (k tomu více na straně 7 a 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Je tak zřejmé, že v jejím jednání je možné spatřovat zavinění ve formě přímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak správně uzavřely soudy obou stupňů.
Opodstatněnost nelze přiznat ani námitce týkající se údajné neexistence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a způsobením škody. Pokud by obviněná poškozeného společným jednáním s M. N. neuvedla v omyl (tj. že mu poskytne zápůjčku ve výši 40 000 000 Kč) a neuzavřela s ním smlouvu o zápůjčce, ve které bylo uvedeno, že musí poškozený poslat mimořádnou splátku úroku ve výši 748 000 Kč na – podle znění smlouvy – úschovní účet advokáta F. P. (ve skutečnosti se jednalo o soukromý účet F. P., nikoli advokátní úschovu), poškozený by tyto peněžní prostředky na cizí bankovní účet nikdy neodeslal. Je pravdou, že finanční hotovost převzal od F. P. M. N. a nikoli obviněná. Nicméně v této trestní věci bylo prokázáno, že obviněná i M. N. jednali po vzájemné dohodě jako spolupachatelé ve smyslu §23 tr. zákoníku, a tedy škodlivý následek v podobě škody na straně poškozeného byl způsoben jejich společným úmyslným jednáním; obviněná tak za způsobenou škodu odpovídá, jako by zločin spáchala sama. V návaznosti na výše uvedené je tak možné uzavřít, že je dána příčinná souvislost mezi jednáním obviněné a škodou způsobenou poškozenému B. B. ve výši 748 000 Kč. Byly tak naplněny všechny zákonné znaky objektivní stránky skutkové podstaty uvedeného zločinu podvodu a rovněž výrok o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně lze považovat za správný a zákonný.
Obviněná rovněž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to zjevně v alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Uvedla, že v řízení předcházejícím zamítavému rozhodnutí byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže je však dovolání zjevně neopodstatněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevně neopodstatněné i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud tedy shledal, že dovolání obviněné se z podstatné části zakládá na námitkách, jež mají skutkovou povahu a nejsou dovolacím důvodem, zčásti se zakládá i na námitkách, které je možné pod uplatněný dovolací důvod podřadit, jedná se však o námitky zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné Y. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 3. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu