ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.26.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 26/2019-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 20. 3. 2019 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného J. A. P. L. , nar. XY na Kubě, státního příslušníka Kubánské republiky, v ČR bez jakéhokoli pobytu, uprchlého, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 9 To 304/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 95/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 6 T 95/2015, byl obviněný J. A. P. L. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 a půl roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 3 let. Dále mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 3 let a podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
Obviněný se zločinu dopustil tím , že od přesně nezjištěné doby, nejméně však od července 2007 do 10. 6. 2015, kdy došlo k poslednímu útoku, a to od července 2007 do června 2009 v bytě na ulici XY v XY, od července 2009 do června 2011 v bytě na ulici XY v XY a od června 2011 do 10. 6. 2015 v bytě na ulici XY v XY, psychicky a fyzicky týral svoji manželku V. P. L. Š., nar. XY, s níž žil ve shora uvedené době ve společné domácnosti, a to tak, že jí zakazoval styk s její rodinou a kamarádkami, kontroloval jí emailovou korespondenci, jehož přístupové heslo mu poškozená sdělila a poté se ho z obavy z jeho negativní reakce bála změnit, vyžadoval, aby vše dělala s jeho souhlasem, vyčítal jí, jak chodí oblékaná a že se baví s cizími muži, s četností dvakrát až třikrát za měsíc ji po slovních výčitkách fyzicky napadal fackami a přitom ji někdy přidržoval za ruce, čímž jí způsobil modřiny, opakovaně ji žduchal a přitlačoval ke zdi, v blíže nezjištěné době v létě 2010 jí dal několik facek na tvář, že měla rozražené a opuchlé rty, v blíže nezjištěné době začátkem roku 2013 jí po hádce dal facku, poté, co se snažila před ním schovat a spadla na zem, do ní několikrát kopl, přičemž chtěl, aby se mu dívala do očí, což odmítla, proto ji chytil za vlasy, tahal za ně až jí vytrhl chomáč vlasů a snažil se jí otočit tvář, přičemž se jí snažil prsty rozevřít oči, čímž jí způsobil bolest hlavy, kdy dne 10. 6. 2015 ji po hádce kvůli penězům udeřil dlaní do tváře až jí rozbil brýle, poté ji chytil silně pod krkem, že se nemohla nadechnout, nadzvedl ji a takto ji držel asi půl minuty, přičemž na ni křičel, čímž jí způsobil bolestivost obou tváří a krku, mnohočetné drobné petechie obou tváří po úderech a na levé straně krku povrchovou oděrku či otisk se stopy prstů po škrcení, kdy poškozená byla nucena vyhledat lékařské ošetření a po tomto incidentu od něho ze strachu o svůj život a zdraví odešla, přičemž toto jeho jednání mělo negativní vliv na psychický stav poškozené, která v důsledku toho trpí syndromem týrané osoby.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 9 To 304/2018, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že již ve svém odvolání proti rozsudku nalézacího soudu poukázal na skutečnosti, že v přípravném řízení podrobně popsal celé soužití s poškozenou, a kromě její výpovědi ve věci neexistuje žádný důkaz, který by jej usvědčil z jejího týrání. Ostatní svědci znali všechno, co vypověděli, pouze z doslechu. Posledním důkazem, který byl u hlavního líčení proveden, byl znalecký posudek PhDr. J. Mezníka, kterým se nalézací soud ve svém rozhodnutí vůbec nezabývá, z čehož obviněný vyvodil, že je posudek pro dokazování nevýznamný a nemá vypovídací hodnotu. Obviněný shrnul, že si nalézací soud dotvořil mezeru v dokazování tak, aby byl skutkový děj celistvý, bez pochybností a mohl jej uznat vinným. Navrhoval vyslechnout další svědky a nechat vypracovat revizní znalecký posudek, v čemž mu nebylo vyhověno a spatřuje v tom pochybení nalézacího i odvolacího soudu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 20. 9. 2018, č. j. 9 To 304/2018-421, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 6 T 95/2015, a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že po seznámení s obsahem dovolání a dostupným spisovým materiálem, se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasila s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Je vhodné připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že podané dovolání je prakticky doslovně shodné s odvoláním (na č.l. 411 a násl. trestního spisu) a s jeho námitkami se tak dostatečně vypořádal již odvolací soud na str. 2 a 3 svého rozhodnutí.
Své dovolání, stejně jako odvolání, postavil obviněný na nesouhlasu se skutkovými závěry soudů, popírá jednání, kterým byl uznán vinným a namítá, že byl odsouzen toliko na základě výpovědi poškozené, když ostatní svědci nebyli u ničeho přítomni a vše se dozvěděli pouze z jejího vyprávění. Obviněný svou vinu od počátku popírá a namítá, že nalézací soud dotvořil děj tak, aby byl celistvý a mohl jej uznat vinným, jelikož jinak by musel zjistit, že proti němu stojí pouze výpověď poškozené.
Tyto jeho námitky však neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že těmito námitkami obviněný pouze zpochybňuje skutkové závěry soudů, přičemž především nalézací soud se dostatečně vypořádal s jeho obhajobou, a pečlivě odůvodnil, proč uvěřil výpovědi poškozené, která byla podepřena znaleckým posudkem z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, soudního znalce PhDr. J. Mezníka. Znalec v posudku uvedl, že v době jeho zpracování byly v psychickém obraze poškozené patrny rezidua psychického a fyzického násilí, které s obviněným prožívala. Dále uvedl, že specifická i obecná věrohodnost poškozené nejsou ničím narušeny. Shrnul, že se u ní projevil syndrom týrané osoby, která prožívala pocity naučené bezmocnosti, ponížení, omezení svobodného kontaktu s rodinou a přáteli, do jisté míry i ekonomický útlak, psychickou i fyzickou bolest.
Poškozená velmi podrobně popsala soužití s obviněným, který vypovídal pouze v přípravném řízení, neboť řízení před soudem bylo konáno proti uprchlému. Výpověď poškozené byla konzistentní, nebyly rozpory mezi její výpovědí z přípravného řízení a řízení před soudem, přičemž její výpověď byla v souladu i s výpověďmi svědků a lékařskou zprávou ze dne 10. 6. 2015, potvrzující stopy po násilném jednání. Soud tak neměl důvod jí neuvěřit. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje se závěry nalézacího i odvolacího soudu, kdy především nalézací soud podrobně odůvodnil své rozhodnutí.
Lze tak doplnit, že závěry soudů jsou podepřeny dokazováním, které prokázalo, že události proběhly tak, jak je uvedeno ve skutkové větě odsuzujícího rozhodnutí. Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný tak sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají. Předmětem právního posouzení, jehož nesprávnost lze namítat, je skutek tak, jak ho zjistily soudy.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky.
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Brně, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor. Obviněný uvedl, že nalézací ani odvolací soud neprovedly důkazy, které navrhoval. Jednalo se o navrhované výslechy dalších svědků a vypracování revizního znaleckého posudku. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že není povinností soudu provést veškeré důkazy, které strany navrhnou, avšak musí svůj postup řádně odůvodnit. V dané věci však nejde o opomenuté důkazy a v postupu nalézacího soudu nelze spatřovat pochybení, jelikož ten se s důkazními návrhy obviněného vypořádal v bodě 5 svého rozhodnutí, kde odůvodnil, proč považuje další důkazy za nadbytečné. K navrhovaným důkazům se vyjádřil rovněž odvolací soud, a to na str. 2 svého rozhodnutí.
Lze tak bez dalšího shrnout, že zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného. Jestliže v dovolání obviněný tuto obhajobu opakuje, lze proto odkázat na odůvodnění soudů obou stupňů, které se přehledně a výstižně vypořádaly s jednotlivými aspekty obhajoby obviněného.
Právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že obviněný je pachatelem předmětného trestného činu. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu neodpovídaly. Když ve věci nebyl shledán ani rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo rozhodnuto, že se dovolání obviněného odmítá podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 3. 2019
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu