ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.342.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 342/2019-370
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. 3. 2019 o dovolání obviněného J. T. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 68 To 307/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 95/2018 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. T. podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 1. 11. 2018, č. j. 68 To 307/2018-331, jímž byl z podnětu odvolání státního zástupce zrušen rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 8. 2018, č. j. 2 T 95/2018-316, v celém výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině přečinem porušení tajemství dopravovaných zpráv podle §182 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a pokusem přečinu násilí proti úřední osobě podle §21 odst. 1, §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, o ochranném opatření i o odkázání poškozené s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení byl obviněný odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku se zařazením do věznice s ostrahou.
Rozsudek krajského soudu napadl proto, že mu jím byl k odvolání státního zástupce uložen přísnější trest, a to nepodmíněný trest odnětí svobody, oproti okresním soudem uloženému trestu podmíněnému. Nepodmíněný trest označil za nepřiměřeně přísný. Dovolání tak zaměřil proti výroku o trestu (proti jiným výrokům by dovolání ani nebylo přípustné, neboť je odvolací soud nepřezkoumával a nemohl přezkoumávat). Obviněný odkázal na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovoláním se domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci a aby zamítl odvolání státního zástupce proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření poukázala na to, že obviněný uplatnil v dovolání námitky, které neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. Současně vyložila, že uložený trest není v rozporu se zásadou proporcionality trestní represe. Navrhla dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud připomíná, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu jen za předpokladu, že obsahově odpovídají jeho zákonnému vymezení.
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně.
Dovolání obviněný založil na námitkách, které navazovaly na jeho obhajobu z původního řízení a které se týkaly přiměřenosti uloženého trestu a hledisek pro jeho ukládání.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádnému z dalších zákonných dovolacích důvodů tyto námitky neodpovídají. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Obviněnému byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, který trestní zákon za uvedené přečiny připouští. Vyměřen byl v jedné čtvrtině trestní sazby stanovené v §325 odst. 1 tr. zákoníku (do čtyř let odnětí svobody). Ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný neuplatnil) nemohl být naplněn.
Jestliže byl uložen přípustný druh trestu ve výměře odpovídající příslušné trestní sazbě, přicházel by zásah Nejvyššího soudu do výroku o trestu v úvahu zcela výjimečně za situace, že by se jednalo o trest tak extrémně přísný, že by jeho uložením (a výkonem) došlo k porušení ústavního principu proporcionality trestní represe a zásahu do ústavně zaručeného práva obviněného na ochranu před zasahováním do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jinak řečeno, muselo by jít o krajní případ, kdy by extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem dosahoval ústavně právní roviny.
Taková situace v posuzovaném případě nenastala. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody ve čtvrtině zákonné trestní sazby. Při stanovení jeho druhu a výměry měl krajský soud na paměti zákonná kritéria stanovená pro ukládání trestů v trestním zákoníku a výrok o trestu náležitě odůvodnil, přičemž vzal v úvahu nejen spáchání dvou trestných činů, za něž byl ukládán souhrnný trest, ale zejména skutečnost, že dříve uložené podmíněné tresty neměly na obviněného náležitý výchovný vliv. Posuzované trestné činnosti se obviněný dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení, poté, co mu byl pravomocně uložen podmíněný trest odnětí svobody za předchozí trestnou činnost spáchanou rovněž ve zkušební době předcházejícího odsouzení. Ve všech případech se přitom jednalo o úmyslnou trestnou činnost. V posuzované věci tudíž prakticky nepřicházelo v úvahu uložení jiného než nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Aniž by byl Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat výrok o konkrétním uloženém trestu z pozice jakéhosi dalšího odvolacího soudu, konstatuje, že výrok o trestu uloženém obviněnému J. T. vytýkaným ústavním deficitem netrpí.
Obviněný sice formálně deklaroval zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu