ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.484.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 484/2019-1349
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 5. 2019 o dovolání obviněného O. K. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 3 To 462/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 2 T 183/2016, takto:
I.
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 3 To 462/2018, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 2 T 183/2016.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný O. K. nebere do vazby .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. 7. 2018, č. j. 2 T 183/2016-1147, byl obviněný O. K. uznán vinným pod body 1–13 výroku o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a dále pod body 1–4, 6–13 přečiny porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.
Jednání obviněného spočívalo podle zjištění soudu prvního stupně v tom, že v období od 9. 1. 2016 do 6. 5. 2016 v obcích XY, XY a XY, okr. Frýdek-Místek, celkem ve 13 případech po překonání překážky (až na skutek uvedený pod bodem 5, v rámci kterého odcizil z volně přístupného pozemku u rekreační chaty volně odložený zahradnický rýč) spočívajícím ve vypáčení vrat, vstupních dveří či okna, vypáčení sklepních dveří, vyražení vstupní branky, překonání oplocení či rozbití skleněné výplně okna, odcizil (až na skutek uvedený pod bodem 13, v rámci kterého nebylo nic neodcizeno) z vnitřních prostor hospodářské budovy, v několika případech z rekreačních chat a ze samostatně stojícího skladu u restaurace i samotné restaurace předměty blíže specifikované v tzv. skutkové větě výroku o vině a způsobil tak škodu odcizením věcí v celkové výši 248 176 Kč a poškozením věcí v celkové výši 40 690 Kč, a tohoto jednání se dopustil, přestože byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 81 T 82/2014, odsouzen mj. za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který vykonal dne 6. 12. 2014.
Odvolání obviněného směřující proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2018, č. j. 3 To 462/2018-1198, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. ř. Shrnul dosavadní vývoj řízení a ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. s odkazem na §36 odst. 2 tr. ř., čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) namítl, že v řízení byl v několika případech proveden jeho výslech bez přítomnosti obhájce, ačkoliv byly dány důvody nutné obhajoby. Jednalo se o výslech konaný dne 20. 5. 2016 a při vazebním zasedání dne 22. 5. 2016. Citoval část odůvodnění usnesení odvolacího soudu a konstatoval, že posouzení naplnění podmínek nutné obhajoby je otázkou právní, pokud tedy byly tyto podmínky dány, ale obviněný neměl v řízení obhájce, jedná se o právní vadu. Soud druhého stupně se podle obviněného vůbec nevypořádal s právními námitkami obviněného a zasáhl tím do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Na podporu své argumentace odkázal na vybraná rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu i na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích. Uvedl, že již v době prvního výslechu existovaly skutečnosti vzbuzující pochybnosti o tom, zda je schopen sám se hájit, přičemž odkázal na svědeckou výpověď členů eskorty, text psaný u podpisu úředního záznamu o podání vysvětlení ze dne 19. 5. 2016 i na svůj předchozí pobyt v psychiatrické léčebně. V obecné rovině zmínil, jaké důsledky může mít lehká mentální retardace na schopnost obviněného účinně realizovat svá práva uvedená v §33 tr. ř. Zdůraznil, že otázku, zda bylo porušeno právo na obhajobu, musí posoudit soud, nikoli znalec. Poukázal na některé ze závěrů znalců MUDr. Mgr. Marka Peréze, Ph.D., PhDr. Petra Vavříka a PhDr. Mgr. MUDr. René Gregora, Ph.D. a Mgr. Gabriely Zajacové. V závěru této námitky rozvedl, v jakých všech směrech nebyl schopen právo na obhajobu podle §33 tr. ř. realizovat. Uzavřel, že doznání získané při shora uvedených výsleších obviněného je procesně nepoužitelné.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že protokol o prověrce na místě je nezákonný a procesně nepoužitelný důkaz pro posouzení otázky viny. Prověrka na místě byla realizována bezprostředně před zahájením trestního stíhání, což je zcela zjevně v rozporu s účelem takového důkazu ve smyslu §104e tr. ř., navíc není zřejmé, jaké konkrétní skutečnosti měla upřesňovat. Obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 8 Tdo 809/2009, týkající se neodkladných a neopakovatelných úkonů, s tím, že prověrka na místě nebyla neodkladným ani neopakovatelným úkonem a její realizací před zahájením trestního stíhání došlo k obcházení práv obviněného na obhajobu. Kromě toho nelze mít jistotu, že obviněný byl v souvislosti s tímto úkonem řádně poučen.
V závěru svého dovolání konstatoval, že v důsledku výše uvedených pochybení došlo k porušení práva na spravedlivý proces, konkrétně ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Odvolací soud svým postupem porušil rovněž zásadu presumpce neviny (viz čl. 40 odst. 2 Listiny), jelikož aproboval odsuzující rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo vydáno na základě jeho závazného právního názoru vyjádřeného v prvním zrušujícím usnesení.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že výhrady obviněného jsou doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stádiích trestního řízení, se kterou se soudy beze zbytku vypořádaly. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedl, že námitky obviněného lze pod toto ustanovení podřadit, jde však o námitky zjevně neopodstatněné. Připomněl, že skutečnosti zakládající důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 2 tr. ř. přímo zákonem konkretizovány nejsou, posouzení existence tohoto důvodu je svěřeno soudu a v přípravném řízení státnímu zástupci. Orgány činné v trestním řízení po zahájení trestního stíhání žádné pochybnosti o způsobilosti obviněného náležitě se hájit neměly a mít nemohly. Obviněný opakovaně při výsleších zdůrazňoval, že po fyzické i psychické stránce se cítí zdráv, pro žádnou chorobu se neléčí. V rámci prověrky na místě vystupoval zcela standardně a ani předchozí trestní kauzy týkající se jeho osoby nevzbuzovaly pochybnosti v tom smyslu, že jeho způsobilost náležitě se hájit je omezena. Na tom nic nemění ani následným znaleckým zkoumáním zjištěný intelektový deficit, popř. jeho dyslexie či dysgrafie. Konečně správnost postupu orgánu činných v trestním řízení byla potvrzena i následně provedeným obsáhlým dokazováním před soudem prvního stupně. Důvod nutné obhajoby proto nastal až momentem vzetí obviněného do vazby [§36 odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Podle státního zástupce obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil pouze výhrady procesní povahy, jejichž prostřednictvím zpochybňoval procesní využitelnost klíčových důkazů. Takové námitky však stojí mimo rámec jakéhokoli dovolacího důvodu, a proto nemohou založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad rámec uvedeného státní zástupce doplnil, že o procesní použitelnosti obou klíčových důkazů (tj. výpovědi obviněného a prověrce na místě) nemůže být pochyb.
Protože napadené usnesení nepovažoval za vadné ani ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný reagoval na vyjádření státního zástupce podáním (replikou) ze dne 13. 5. 2019, ve kterém se vymezil proti některým jeho vyjádřením a odkázal na své argumenty uvedené v dovolání. Nesouhlasil tak například s tvrzením, že po zahájení trestního stíhání nemohly mít orgány činné v trestním řízení žádné pochybnosti o způsobilosti obviněného náležitě hájit, nebo že ani předchozí trestní kauzy nevzbuzovaly pochybnosti v tomto směru. V souvislosti s výše uvedeným obviněný upozornil na okolnost, že obviněný nikdy nevyužil práva nevypovídat, vyjma jednoho případu, kdy byl však zastoupen obhájcem. V závěru dodal, že vzhledem k tomu, že otázka nutné obhajoby u osob se sníženými obhajovacími schopnostmi nebyla podle jeho názoru doposud v judikatuře komplexně řešena, bylo by namístě sjednocení rozhodovací praxe. Na podporu svých argumentů k tomuto vyjádření připojil dva odborné články týkající se práva na obhajobu a způsobilosti účinně se hájit u obviněného s mentální retardací.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Důvody k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal. Přezkoumal proto podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení, a to včetně rozsudku soudu prvního stupně, přičemž shledal, že dovolání je zčásti důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Podle §36 odst. 2 tr. ř. obviněný musí mít obhájce tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.
Přitom skutečnosti zakládající důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 2 tr. ř. nejsou konkretizovány přímo zákonem, jako je tomu u jiných důvodů nutné obhajoby (např. podle §36 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř.), ale posouzení existence tohoto důvodu je svěřeno soudu a v přípravném řízení státnímu zástupci, jejichž úvaha se odvíjí od individuálních okolností ovlivňujících způsobilost obviněného náležitě se hájit. Závěr o existenci důvodu nutné obhajoby podle §36 odst. 2 tr. ř. se musí opírat o konkrétní zjištění takových tělesných nebo duševních vad obviněného, které s ohledem na jejich charakter a rozsah mu neumožňují náležitě se hájit, resp. důvodně vzbuzují pochybnosti o tom, zda obviněný je způsobilý sám se hájit (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 28/2012 Sb. rozh. tr.).
Pro přehlednost je možné nejprve připomenout, že napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku je v pořadí již druhým rozhodnutím ve věci. Poprvé rozhodoval Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 13. 2. 2017, č. j. 2 T 183/2016-954, jímž obviněného podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby zprostil. Na základě odvolání státního zástupce proti tomuto rozsudku Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 6. 2017, č. j. 3 To 124/2017-999, toto rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně. Okresnímu soudu byl mj. vytknut způsob hodnocení procesní použitelnosti výpovědi obviněného z přípravného řízení, při němž neadekvátně přecenil závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného MUDr. Mgr. Markem Perézem, Ph.D., které – stručně řečeno – vyznívaly v tom smyslu, že byly dány pochybnosti o způsobilosti obviněného náležitě se hájit.
V dalším řízení již okresní soud vytýkané nedostatky odstranil v tom směru, že přibral k podání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie znalce PhDr. Petra Vavříka, a to zejména za účelem posouzení schopnosti obviněného náležitě se hájit v návaznosti na zjištěnou lehkou mentální retardaci, tohoto znalce u hlavního líčení také vyslechl. Znalce MUDr. Mgr. Marka Peréze, Ph.D, pak nově vyslechl k odstranění vad posudku dříve podaného ve věci, přičemž tento znalec zpracoval doplnění znaleckého posudku. Po provedení těchto důkazů soud prvního stupně přibral k podání revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, znalce PhDr. Mgr. MUDr. René Gregora, Ph.D. a Mgr. Gabrielu Zajacovou, přičemž jim mj. uložil odpovědět na otázku, zda obviněný je schopen se účinně hájit v trestním řízení, a v rámci odročeného hlavního líčení realizoval výslech těchto znalců.
Okresní soud ve Frýdku-Místku se následně na stranách 16–25 odůvodnění svého rozsudku velmi podrobně zabýval otázkou příčetnosti obviněného a posouzením jeho schopnosti účinně se hájit. V této pasáži se věnoval také hodnocení závěrů jednotlivých znaleckých posudků. Podle revizního znaleckého posudku (jeho závěry zcela vyvrátily původně prezentované závěry znalce MUDr. Mgr. Marka Peréze, Ph.D. a v zásadě z větší části potvrdily závěry znalce PhDr. Petra Vavříka) v době spáchání trestné činnosti mentální postižení obviněného nemělo podstatný vliv na ovládací a rozpoznávací schopnosti obviněného, stejně tak ani disociální porucha osobnosti. Obviněný tedy mohl rozpoznat nebezpečnost i škodlivost svého jednání pro společnost a jednání mohl ovládat, netrpí žádnou duševní chorobou či poruchou chorobného charakteru. Dále tento znalecký posudek potvrdil, že obviněný je schopen účasti v trestním řízení, je schopen chápat smysl trestního řízení a smysl uloženého trestu a je schopen účinně se hájit ve smyslu spravedlivě absolvovat trestní proces bez právního zastoupení, mj. také vystoupit ze svých obranných postojů a přijímat obvinění nebo naopak se jim bránit. Soud následně s odkazem na výše uvedené znalecké závěry, ale i na další zjištěné skutečnosti (např. způsob obhajoby obviněného zvolený v předchozích trestních řízeních či jeho chování a vystupování před orgány činnými v trestním řízení ve vztahu k této trestní věci), dospěl k závěru, že nebyly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu ustanovení §36 odst. 2 tr. ř., neboť nevznikly pochybnosti o schopnosti obviněného náležitě se hájit (s čímž se bezezbytku ztotožnil i soud odvolací).
Tyto závěry je možné plně akceptovat, přičemž ani v dovolání nebyla uvedena žádná nová skutečnost, na kterou by soudy již adekvátním způsobem nereagovaly. K námitce, ve které bylo poukázáno na výpovědi svědků z řad stráže vězeňské služby, se vyjádřil soud prvního stupně na straně 25 odůvodnění svého rozsudku. Neopodstatněnost výhrady obviněného týkající se jednotlivých složek práva na obhajobu specifikovaných v ustanovení §33 tr. ř., jež údajně nemohl realizovat, odůvodnil soud prvního stupně především na stranách 22–23 odůvodnění rozsudku. Kromě toho Nejvyšší soud připomíná, že obecně schopnost obviněného náležitě se hájit musí být hodnocena i s přihlédnutím ke složitosti stíhaného skutku, jakož i složitosti konkrétního trestního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 7 Tdo 49/2004). V projednávaném případě se jednalo o skutky zcela jednoduché, přičemž obviněný ve svých výpovědích popisoval jejich průběh velice podrobně (tj. skutky označené v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod body 2, 4, 6–13), přičemž sám připustil, že svého jednání lituje a chtěl následky svého jednání napravit (viz výpověď obviněného učiněná v přípravném řízení dne 20. 5. 2016 uvedená na č. l. 632–635 trestního spisu) .
Jestliže tedy byl obviněnému ustanoven obhájce až v souvislosti s jeho vzetím do vazby dne 22. 5. 2016 [kdy nastal důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 1 písm. a) tr. ř.], postupovaly orgány činné v trestním řízení v souladu se zákonem, neboť v řízení nevyšly najevo skutečnosti, které by založily důvod nutné obhajoby obviněného podle §36 odst. 2 tr. ř. Jeho výpověď učiněná při výslechu v přípravném řízení dne 20. 5. 2016 a při vazebním zasedání dne 22. 5. 2016 je procesně použitelná. Z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je tak dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Další námitku týkající se protokolu o prověrce na místě coby nezákonného a procesně nepoužitelného důkazu dovolatel podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů a v jakém rozsahu provedly dokazování, se míjejí s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. již proto, že je jimi vytýkáno porušení procesního práva, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., zatímco zákonným dovolacím důvodem je porušení hmotného práva, tj. trestního zákoníku.
Nejprve je třeba konstatovat, že posouzení otázky, zda protokol o prověrce na místě ze dne 20. 5. 2016 je či naopak není procesně použitelný důkaz, je procesní otázkou, kterou obecně vzato nelze subsumovat nejen pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b tr. ř. Na druhou stranu dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení věci. Za tohoto předpokladu pak lze výjimečně připustit, že i procesní (skutkové) námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně trpí takovou vadou, která byla způsobilá zasáhnout do práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dovolací soud se zabýval dvěma oblastmi výhrad, a to zda protokol o prověrce na místě je procesně použitelným důkazem, a dále zda závěr o vině obviněného byl učiněn pouze na základě tohoto důkazu (tj. skutečností vyplývajících z protokolu o prověrce na místě), či zda byl dostatečně podložen i dalšími důkazy, které byly v souladu se zákonem provedeny před soudem.
Podle §104e odst. 1 tr. ř. se prověrka na místě koná, je-li zapotřebí za osobní přítomnosti podezřelého, obviněného nebo svědka doplnit nebo upřesnit údaje důležité pro trestní řízení, které se vztahují k určitému místu. Podle §104e odst. 2 tr. ř. se na postup při prověrce na místě přiměřeně užijí ustanovení o vyšetřovacím pokusu.
Z protokolu o prověrce na místě (č. l. 613–615) vyplývá, že samotná realizace prověrky na místě proběhla v souladu s formálními nároky na ni kladenými zákonem. Pořízený protokol o ní byl Okresním soudem ve Frýdku-Místku v hlavním líčení proveden jako listinný důkaz (viz §112 odst. 2 tr. ř.). Jiná je ovšem otázka, zda se jednalo o neodkladný úkon, tj. takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání (§160 odst. 4 tr. ř.). Ne vždy z povahy prověrky na místě vyplývá nezbytnost jejího provedení před zahájením trestního stíhání. Spíše bude pravidlem, že orgány činné v trestním řízení na základě dostatečných podkladů zahájí trestní stíhání, vyslechnou obviněného (v tomto případě) a poté k prověření místních, popřípadě časových souvislostí provedou prověrku takové výpovědi obviněného. Z hlediska spravedlivého procesu je podstatné, aby prováděním prověrky na místě před zahájením trestního stíhání nedocházelo k obcházení zákona, například ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě (podrobněji k této otázce viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 8 Tdo 809/2009). Řešení otázky neodkladnosti prověrky na místě závisí vždy na konkrétních okolnostech případu. Soudy se touto otázku věcně nezabývaly, a proto ani Nejvyšší soud k ní nemůže v této fázi řízení zaujmout definitivní stanovisko.
Shora uvedené na druhé straně nic nemění na tom, že procesní použitelnost prověrky na místě nelze vyloučit jen z toho důvodu, že k ní bylo přistoupeno před zahájením trestního stíhání na základě poznatků získaných v rámci obviněným podaného vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř. Obecně totiž tento úkon může být proveden i s osobou, která se aktuálně nachází v procesním postavení podezřelého, tj. před zahájením trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 757/2016 a navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 2999/16).
Nejvyšší soud však upozorňuje na skutečnost, že vzhledem k podstatě a účelu institutu prověrky na místě jakožto zvláštního způsobu dokazování, v rámci kterého má vyslechnutá osoba pouze doplnit či upřesnit důležité údaje pro trestní řízení vztahující se k určitému místu, není možné závěr o vině obviněného opírat pouze o tento důkaz, byť z něj vyplývá doznání obviněného k trestné činnosti. Jinými slovy prověrka na místě nemůže nahradit co do svého významu samotnou výpověď obviněného a v jejím rámci učiněné doznání.
V daném případě proběhla prověrka na místě dne 20. 5. 2016 (viz č. l. 613–615 trestního spisu) a obviněný při ní (tehdy ještě v procesním postavení podezřelého) uvedl a upřesnil údaje o místech činu ve vztahu k dílčím skutkům (útokům) uvedeným v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod body 1–13. Následně bylo tentýž den zahájeno trestní stíhání (viz č. l. 626 a násl. trestního spisu), avšak pouze ohledně útoků pod body 2, 4, 6–13, a obviněný byl vyslechnut (viz jeho výpověď na č. l. 632–635 trestního spisu), přičemž se k výše uvedeným útokům (tj. útokům pod body 2, 4, 6–13) doznal. Dne 22. 5. 2016 následovalo vazební zasedání (viz č. l. 646 trestního spisu), ve kterém se obviněný opět doznal v celém tomto rozsahu a byl následně vzat do vazby a byl mu rovněž ustanoven obhájce z důvodu nutné obhajoby podle §36 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dne 27. 6. 2016 pak bylo zahájeno trestní stíhání ohledně útoků uvedených pod body 1, 3 a 5 výroku o vině (viz č. l. 687–689 a č. l. 692). Při výslechu konaném dne 4. 7. 2016, kterého se již účastnil i jeho obhájce, obviněný využil svého práva odmítnout výpověď (viz č. l. 705). V pořadí druhém vazebním zasedání konaném dne 11. 8. 2016 obviněný mj. uvedl: „k věci jsem se již vyjádřil policii, nemám, co bych dodal, na své výpovědi nechci nic měnit“ (viz č. l. 739–741).
Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný se k útokům pod body 1, 3 a 5 ve své výpovědi nikdy nedoznal (na rozdíl od útoků uvedených pod body 2, 4, 6–13, ke kterým se doznal opakovaně). Za doznání přitom není možné považovat jeho výpověď učiněnou při výslechu dne 20. 5. 2016, ani při vazebním zasedání dne 22. 5. 2016, jelikož ohledně těchto tří skutků nebylo v této době ještě ani zahájeno trestní stíhání. Pokud při druhém vazebním zasedání konaném dne 11. 8. 2016 uvedl, že se k věci již vyjádřil policii a nemá, co by dodal, a na své výpovědi nechce nic měnit, je zřejmé, že odkazuje na svou předchozí výpověď ze dne 20. 5. 2016 před policejním komisařem, v rámci které se doznal k útokům uvedeným pod body 2, 4, 6–13. V žádném případě není možné vykládat tuto výpověď obviněného extenzivně v jeho neprospěch, tj. jako doznání i ve vztahu k útokům uvedeným pod body 1, 3 a 5 tzv. skutkové věty.
Nejvyšší soud upozorňuje na zásadní okolnost, že skutková zjištění soudů ve vztahu ke skutkům uvedeným pod body 1, 3 a 5 mají základ pouze ve skutečnostech vyplývajících z protokolu o prověrce na místě, která však má – jak bylo výše uvedeno – sloužit pouze jako určitý doplňující způsob dokazování. Soudy uváděné další důkazy (tj. úřední záznamy o podaném vysvětlení svědků – poškozených, protokoly o ohledání místa činu) neukazují na osobu obviněného, vztahují se pouze k místu činu a k odcizeným a poškozeným věcem. Nutno dodat, že usvědčující charakter neměly ani na místě zajištěné trasologické stopy (shoda se zajištěnou trasologickou stopou obviněného zjištěna nebyla). Není tak možné učinit závěr o vině obviněného ve vztahu k uvedeným třem dílčím skutkům pouze na základě skutkových zjištění, které pramení z jediného důkazu, jehož účel – jak bylo výše řečeno – je ve vztahu k ostatním důkazům (především ve vztahu k výpovědi obviněného) pouze doplňkový, tj. jako listinný důkaz má za účel doplnit či upřesnit důležité údaje pro trestní řízení. Prověrka na místě provedená jako neodkladný úkon před zahájením trestního stíhání by mohla mít svůj důkazní význam za situace, že by původní doznání uvedl obviněný i ve své výpovědi, která by tak byla důkazně doplněna o prověrku na místě, byť procesní výpovědi časově předcházející.
Skutečnost, že důkazní význam prověrky na místě jako listinného důkazu nelze přeceňovat a že nelze obcházet za pomoci tohoto institutu procesní výpovědi osob, vyplývá i z aktuální judikatury, konkrétně zejména z rozhodnutí publikovaného pod č. 16/2018 Sb. rozh. tr., které říká, že jestliže obsahem protokolu o prověrce na místě podle §104e tr. ř. jsou tvrzení obviněného nebo svědka, která významně doplňují či dokonce mění údaje obsažené v protokole o jejich dřívějších výpovědích, pak tato jejich vyjádření, učiněná po řádném poučení, je třeba považovat za součást jejich výpovědí, tj. nikoli za pouhý listinný důkaz. Vyplývá zde souvislost také s prováděním takového důkazu v hlavním líčení a nepřípustností obcházení ustanovení o výpovědi obviněného, případně ustanovení o obhajobě, nahrazením výpovědi protokolem o prověrce na místě jakožto listinným důkazem.
V posuzovaném případě Nejvyšší soud zjistil zásadní nesoulad mezi obsahem procesně použitelných důkazů a skutkovými zjištěními soudů. Ačkoli Nejvyšší soud do skutkových zjištění zásadně nezasahuje, je povinen tak výjimečně učinit, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný k ochraně ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy). Taková situace nastala v posuzovaném případě. Napadené usnesení a odsuzující rozsudek nalézacího soudu proto nemohly obstát. Nejvyšší soud proto zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, tak rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení. Zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud dodává, že ačkoli se zjištěná vada týkala pouze tří útoků pokračujícího trestného činu, musel být v neveřejném zasedání zrušen výrok o vině celým pokračujícím trestným činem. Soud prvního stupně ve věci znovu rozhodne, přičemž uzná obviněného vinným pouze řádně prokázanými útoky.
Vzhledem k tomu, že obviněný O. K. v současné době vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen odsuzujícím rozsudkem v této věci, bylo nutno v návaznosti na zrušení napadeného usnesení rozhodnout podle §265l odst. 4 tr. ř. o vazbě, tj. zda se obviněný bere do vazby. Nejvyšší soud však nezjistil důvody k vzetí obviněného do vazby ve smyslu §67 tr. ř., zvláště když obviněný se nenacházel ve vazbě ani v době bezprostředně předcházející vyhlášení odsuzujícího rozsudku. Proto bylo rozhodnuto podle §265l odst. 4 tr. ř. tak, že se obviněný do vazby nebere.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu