ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.564.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 564/2019-750
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2019 o dovolání, které podal obviněný V. J. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 7 To 405/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 1 T 19/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. 11. 2018, č. j. 1 T 19/2018-575, byl obviněný V. J. uznán vinným pokračujícím přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, a byl mu uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, celkem tedy 100 000 Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců.
Z podnětu odvolání obviněného směřujícího proti výrokům o vině i trestu Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 2. 2019, č. j. 7 To 405/2018-616, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl znovu tak, že výrokem I. uznal obviněného vinným pokračujícím přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku (spočívajícím v devíti útocích), a odsoudil jej k peněžitému trestu ve výměře 90 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, celkem tedy 90 000 Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců. Zároveň výrokem II. obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby ohledně čtyř dílčích skutků (útoků) s tím, že tyto v žalobním návrhu uvedené dílčí skutky nejsou trestným činem.
Podle výroku o vině rozsudku odvolacího soudu se obviněný uvedeného přečinu dopustil v podstatě tím, že v úmyslu získat neoprávněnou výhodu nebo prospěch při získání zaměstnání, odborné kvalifikace nebo přijetí k dalšímu vzdělávání předkládal jako pravé padělané veřejné listiny, a to diplom o absolvování a vysvědčení o absolutoriu vysoké školy ČVUT v XY ze dne 26. 6. 2003, případně úředně ověřené kopie těchto písemností, přičemž podle vyjádření ČVUT v XY obviněný tuto vysokou školu nikdy nestudoval a šlo tedy o padělky, a tohoto jednání se dopustil celkem v devíti případech v období od 1. 12. 2008 do 26. 6. 2017, konkrétně ve dvou případech při žádosti o autorizaci na České komoře autorizovaných inženýrů, ve čtyřech případech při přijetí do zaměstnání, výše uvedené padělky či jejich ověřené kopie doložil rovněž k přihláškám ke studiu na vysoké škole a do výběrového řízení na obsazení pracovního místa a při jednání u náměstka Karlovarského kraje.
Obviněný V. J. podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Jeho námitky směřovaly proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jež považoval za zcela nedostatečné, přičemž úvahy soudu podle jeho názoru neměly žádný podklad v soudním spise. Zdůraznil důležitost výslechu svědka B. K., kterého označil za vedoucího své diplomové práce a jenž měl rovněž realizovat předání vysokoškolského diplomu. V souvislosti se zamítnutím návrhu obhajoby na výslech tohoto svědka namítl podjatost soudu prvního stupně. Odvolací soud podle něj nepostupoval podle zásady in dubio pro reo. Následně odkázal na výroční zprávu ČVUT za rok 2003, která má jasně prokazovat, že v tomto roce existoval obor N 3708 „Automatizace v dopravě a telekomunikacích“.
Dovolatel poukázal na porušení práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít v důsledku ignorování návrhu na „přenesení místní příslušnosti nejblíže nadřízenému soudu“ a rovněž v důsledku toho, že namísto vyčkání rozhodnutí Nejvyššího soudu ohledně namítané podjatosti soudu prvního stupně odvolací soud pokračoval v řízení a vydal rozhodnutí. Zdůraznil, že v době předložení diplomu netušil, že se jedná o padělaný doklad. Kromě toho je přesvědčen, že ve spise není jediné skutkové zjištění týkající se jeho vědomosti o tom, že předkládal padělaný diplom. V závěru svého dovolání poukázal na chybné právní posouzení jednání jako pokračujícího přečinu s tím, že u jednotlivých útoků došlo až na dva případy k promlčení.
Obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu a případně podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že by obviněného zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání konstatoval, že ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný žádnou argumentaci nevznesl. Většinu námitek uplatněných k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není možné pod tento dovolací důvod podřadit. Přesvědčivý závěr o vině vyplynul zejména z listinných důkazů specifikovaných v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že obviněný na ČVUT nikdy nestudoval, muselo mu být zcela zřejmé, že diplom i vysvědčení o absolutoriu jsou padělky. Jestliže tyto listiny použil jako pravé, znaky skutkové podstaty podle §348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku naplnil. Rozhodnutí nejsou zatížena ani vadou tzv. opomenutého důkazu. Pod uplatněný dovolací důvod není možné podřadit ani námitku o podjatosti soudu či výhradu týkající se místní příslušnosti soudu.
Podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod je podle státního zástupce námitka, že nešlo o pokračující trestný čin. Oba soudy se však problematikou pokračování trestného činu a případného promlčení již podrobně zabývaly. Lze připustit pochybnosti, zda v důsledku velkých časových odstupů mezi některými skutky nedošlo k přerušení blízké časové souvislosti. Nicméně obviněný se prostřednictvím takové námitky domáhá právního posouzení, které by pro něj bylo méně příznivé, což s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius není možné. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Záleží tedy ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů a v jakém rozsahu provedly dokazování, se míjejí s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. již proto, že je jimi vytýkáno porušení procesního práva, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., zatímco zákonným dovolacím důvodem je porušení hmotného práva, tj. trestního zákoníku.
Obviněný dovolání založil z větší části na námitkách, které vztahoval k jiné než soudy zjištěné verzi skutkového stavu, kterou se snažil prosadit v návaznosti na svou obhajobu založenou na tvrzení, že vysokou školu ČVUT v XY řádně vystudoval, a proto nemohl mít ani tušení o tom, že diplom a vysvědčení o absolutoriu, které obdržel na studijním oddělení, jsou padělané. Jeho výhrady tak z podstatné části směřovaly proti skutkovým zjištěním soudů (týkaly se převážně jeho údajného studia na ČVUT) a spočívaly v jiném hodnocení provedených důkazů. Jde o námitky, které pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výše uvedené platí i o námitce dovolatele, v rámci níž odkázal na výroční zprávu ČVUT za rok 2003. Zvolenou argumentací pouze nesouhlasil s výsledky dokazování, především s listinným důkazem – sdělení ČVUT XY (viz č. l. 54, 56 – 57, 65 a 67 trestního spisu). Zřejmou procesní povahu má i námitka obviněného, ve které v obecné rovině odkázal na údajné porušení zásady in dubio pro reo. Za nepřípustné ve smyslu §265a odst. 4 tr. ř. lze označit výhrady uvedené především na stranách 4 a 5 dovolání, v rámci kterých obviněný brojil proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Námitky dovolatele týkající se údajné místní nepříslušnosti soudu prvního stupně a tvrzené podjatosti soudce tohoto soudu neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům. Navíc tyto výhrady vypořádal již odvolací soud. K námitce podjatosti lze dodat, že obecně by bylo možné ji podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Takový důvod dovolání však obviněný neuplatnil. Kromě toho je ze zvolené argumentace zřejmé, že obviněný především nesouhlasí s procesním postupem soudu prvního stupně, který s ohledem na zásadu rychlosti řízení nepředložil spis ihned k dovolacímu řízení u Nejvyššího soudu, ale upřednostnil rozhodnutí ve věci samé, v čemž dovolatel spatřoval porušení jeho práva na spravedlivý proces. K tomu Nejvyšší soud dodává, že o námitce podjatosti bylo již pravomocně rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 6. 2018, č. j. 1 T 19/2018-496, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 8. 2018, č. j. 6 To 215/2018-532, přičemž oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že nebyly dány důvody pro vyloučení soudce podle §30 odst. 1 tr. ř. Pokud obviněný nesouhlasil se zvoleným postupem soudů, je možno konstatovat, že na takovém postupu není možné shledat žádnou vadu, tím spíše ne v takové míře, aby to zakládalo porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Závěry odvolacího soudu vyjádřené na straně 6 rozsudku (tj. že dovolání proti rozhodnutí o podjatosti soudce není ze zákona přípustné) byly koneckonců potvrzeny i dovolacím soudem, a to usnesením ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 7 Tdo 563/2019, kterým bylo výše zmiňované dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. pro nepřípustnost. Nad rámec obligatorního přezkumu Nejvyšší soud dále dodává, že obviněným uplatněné námitky stran rozsahu dokazování a hodnocení důkazů by nemohly založit pochybnosti o podjatosti soudce.
K porušení základního práva obviněného na spravedlivý proces nedošlo ani zamítnutím návrhu na provedení výslechu svědka B. K. Jestliže obviněný chtěl namítnout, že v daném případě se jedná o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu, není možné námitce přisvědčit. O takovou vadu důkazního řízení by šlo, pokud by soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo by sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí by jej vůbec nezhodnotily. V této věci však nedošlo k situaci, kdy by odvolací soud bez dalšího zamítl návrh obhajoby na provedení výslechu výše uvedeného svědka, aniž by takový postup řádně odůvodnil. Krajský soud v Plzni v odstavci 6 odůvodnění rozsudku rozvedl, z jakých důvodů považoval výslech tohoto svědka za nadbytečný. Dostatečné a logické odůvodnění odvolacího soudu při odmítnutí provedení důkazu navrženého obhajobou tak vylučuje závěr, že by bylo porušeno ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo možné podřadit námitku týkající se subjektivní stránky trestného činu, avšak konkrétní námitky opět vycházejí především z vlastní skutkové verze obviněného, podle které vysokou školu ČVUT úspěšně vystudoval, přičemž následně obdržel diplom a vysvědčení o absolutoriu, které až do seznámení se s odborným posudkem považoval za pravé. K tomu je možné poznamenat, že – jak uvedly soudy obou stupňů – taková obhajoba obviněného je očividně účelová, a to především s ohledem na listinné důkazy prokazující skutečnost, že obviněný na vysoké škole ČVUT v XY nikdy nestudoval, přičemž neexistuje ani žádný jiný záznam dokládající jeho tvrzení. Kromě toho – jak uvedl odvolací soud v odstavci 6 odůvodnění svého rozsudku – diplomy, které ČVUT vydává, mají jiné provedení, jsou jinak označeny, rovněž užívají jiné tiskopisy. Navíc vysvědčení o absolutoriu škola vůbec nevydává a programy, v nichž měl obviněný údajně studovat, v takové podobě v rozhodné době na ČVUT neexistovaly. Ani sám obviněný nebyl schopen předložit jakýkoliv důkaz, který by ho s předmětnou vysokou školou spojoval (např. jména osob, u kterých měl skládat zkoušky, potvrzení o studiu, index apod.). V čem spočívala absurdnost obhajoby založené na příběhu o tom, jak jej oslovil svědek B. K., s tím, že pro něj má vypracovat diplomovou práci atd., vysvětlil logickým způsobem soud druhého stupně v odstavci 6 svého rozsudku. Za situace, kdy obviněný očividně ČVUT nikdy nestudoval, natož aby tuto vysokou školu úspěšně absolvoval, je zcela zřejmé, že musel mít vědomost o tom, že diplom a vysvědčení o absolutoriu, které následně celkem v devíti případech užil jako pravé, jsou padělky. Obviněný, ačkoliv tvrdil opak, chtěl výše popsaným způsobem získat výhody nebo prospěch při získání zaměstnaní, odborné kvalifikace či přijetí k dalšímu vzdělávání, a porušil či minimálně ohrozil zájem chráněný zákonem, tj. především důvěru v pravost a pravdivost veřejných listin, což diplom a vysvědčení o absolutoriu bezesporu jsou (srov. §131 tr. zákoníku). Soudy obou stupňů tak správně dovodily naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného přečinu ve formě přímého úmyslu [viz §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
Námitka, že soudy nesprávně posoudily celé jednání jako pokračující přečin, je zaměřena v neprospěch obviněného, a dovolacímu soudu není zřejmé, čeho chtěl dovolatel touto námitkou dosáhnout. Soudy opakovaně zdůraznily, že posouzení jednání jako pokračující trestný čin je ve prospěch obviněného. I když lze důvodně pochybovat o naplnění znaku blízké časové souvislosti (§116 tr. zákoníku) ve všech případech posuzovaných útoků, Nejvyšší soud znovu připomíná, že pokud by jednání obviněného bylo kvalifikováno nikoli jako pokračování v trestném činu, ale jako opakování trestného činu, obviněnému by bylo kladeno za vinu spáchání více samostatných trestných činů ve vícečinném souběhu. Za tento souběh by musel být ukládán úhrnný trest a byla by naplněna přitěžující okolnost spáchání více trestných činů.
Pokud dovolatel chtěl docílit tohoto právního posouzení, tj. kvalifikace jeho jednání jako několika samostatných trestných činů, s tím, že by u některých z nich již došlo k promlčení trestního stíhání, byla taková námitka založena na nesprávné úvaze o promlčení trestní odpovědnosti, k němuž by s ohledem na přerušení běhu pětileté promlčecí doby podle §34 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, respektive tříleté promlčecí doby podle §67 odst. 3 písm. b) tr. zák. (tj. trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, tj. v době spáchání prvních útoků) nemohlo dojít. Pro podrobnější argumentaci Nejvyšší soud odkazuje na odstavec 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Proto s ohledem na absenci dovolání Nejvyššího státního zastupitelství v neprospěch obviněného a v souladu se zásadou zákazu reformationis in peius (§265p odst. 1, §265s odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud (stejně jako odvolací soud – viz odstavec 10 odůvodnění jeho rozsudku) uzavřel, že není možné vyhovět námitce dovolatele, jelikož by takovým postupem došlo ke zhoršení jeho postavení.
Dovolací námitky obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zčásti nejsou pod tento dovolací důvod podřaditelné, zčásti jsou zjevně neopodstatněné.
Ve vztahu k formálně uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který je dán, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, obviněný neuvedl žádné konkrétní výhrady, dovolací soud tak neměl relevantní podklad, ke kterému by se mohl vyjádřit.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného V. J. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 7. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu