ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.604.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 604/2019- 287
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2019 o dovolání obviněného P. F. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 3 To 421/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 75/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2018, č. j. 12 T 75/2018-228, byl obviněný P. F. shledán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1, resp. §229 odst. 2 tr. ř.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že v době od 21:45 hod. dne 20. 12. 2017 do 8:45 hod. dne 21. 12. 2017 za pomoci náhradních klíčů, kterými jako předchozí majitel disponoval, odcizil osobní motorové vozidlo zn. VW Passat Variant, r. z. XY, v němž se nacházel i malý technický průkaz a dvě dětské autosedačky, které bylo zaparkováno v XY na ulici XY, čímž poškozené majitelce vozu L. S. způsobil škodu v celkové výši 46 200 Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 1. 2019, č. j. 3 To 421/2018-252, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný má za to, že nebylo prokázáno, že by se stal skutek, pro který bylo odsouzen. V této souvislosti zpochybňuje hodnocení důkazů, především výpovědi poškozené a namítá rozpor s §2 odst. 6 tr. ř. Rovněž obviněný namítá porušení zásady rovnosti účastníků řízení a práva na spravedlivý proces, zejména s ohledem na to, že při nahlížení do spisu dne 31. 10. 2018 zde nebylo zařazeno vyjádření poškozené, které bylo na podatelnu městského soudu doručeno již dne 18. 10. 2018 a neměl tak možnost na něj reagovat a jakkoliv se bránit. Obviněný dále dovozuje, že byl v době činu vlastníkem vozidla VW Passat, když neučinil žádné rozhodnutí, jímž by došlo v daném ohledu ke změně. Pokud jde o kupní smlouvu sjednanou s poškozenou, nebyla nikdy naplněna, neboť nedošlo k úhradě kupní ceny, navíc v jejím bodu VI. je i uvedena výhrada vlastnického práva spojená s podmínkou zaplacení kupní ceny. Soudy tak nesprávně posoudily předběžnou otázku, resp. nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním a následkem a je mu kladeno za vinu odcizení vozidla, které bylo v jeho vlastnictví. Obviněný nesouhlasí ani s argumentací odvolacího soudu, který uvěřil verzi poškozené, že místo zaplacení kupní ceny byl dne 18. 5. 2017 sepsán dodatek ke Smlouvě o bezúročné půjčce, jehož předmětem byla mimořádná splátka ve výši 50 000 Kč, která měla být v den podpisu dodatku předána poškozené a k úhradě kupní ceny ze strany poškozené, že mělo dojít právě formou této mimořádné splátky půjčky. V souvislosti s tím vytýká soudu, že spojuje dva rovnocenné smluvní závazky do jednoho o úhradě kupní ceny a při hodnocení jeho výpovědi a výpovědi poškozené nectil zásadu „in dubio pro reo“. Obviněný rovněž poukazuje na princip ultima ratio a nepřípustnost užití trestní represe k uspokojování práv soukromoprávní povahy.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nevyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a dále aby věc vrátil Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí, resp. alternativně (bez bližších podrobností) navrhl, aby dané řízení bylo zastaveno.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit námitky, podle nichž byly údajně vadně hodnoceny důkazy, nebylo prokázáno, že se stal projednávaný skutek, resp. podle kterých došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Za relevantně uplatněnou, avšak nedůvodnou, potom státní zástupce považuje argumentaci týkající se nesprávného posouzení vlastnictví vozidla VW Passat a neužití zásady subsidiarity trestní represe. K tomu dovozuje, že k přechodu vlastnického práva k automobilu došlo již s účinností kupní smlouvy, a to s ohledem na úhradu kupní ceny formou ponížení dluhu obviněného u poškozené, když větší význam v této souvislosti nemá, s ohledem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5330/2015, ani neprovedení zápisu o převodu v registru silničních vozidel, protože tento registr není veřejným seznamem a provedení změny zápisu nemá vliv na převod vlastnického práva k vozidlu. Pokud jde o zásadu subsidiarity trestní represe, je podle státního zástupce namístě ji uplatnit toliko ve výjimečných případech, kterým věc obviněného není.
Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Na vyjádření reagoval obviněný replikou, v podstatě stručně opakující argumentaci uvedenou již v dovolání, tedy že s ohledem na znění kupní smlouvy a na skutečnost, že nedošlo k úhradě kupní ceny, nemohlo dojít ani k převodu vlastnického práva k vozidlu na poškozenou.
Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotněprávní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Pokud jde o předloženou argumentaci obviněného, Nejvyšší soud uvádí, že s ohledem na výše uvedené vymezení obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., mu neodpovídají námitky, kterými rozporuje skutková zjištění soudů a nabízí svou verzi skutkového děje. Obviněný totiž primárně namítl, že se daný skutek stal odlišným způsobem, totiž zejména že poškozená neuhradila obviněnému kupní cenu za vozidlo VW Passat, přičemž dodatek ke smlouvě o bezúročné půjčce, sjednaný mezi obviněným a poškozenou, nemá k dispozicím se zmíněným vozidlem vztah. K tomuto považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soudy vzaly za prokázané, že obviněný se dopustil svého jednání takovým způsobem, jaký je uveden ve skutkové větě odsuzujícího rozhodnutí a pokud obviněný nesouhlasí se skutkovými závěry soudů a se způsobem, jakým hodnotily provedené důkazy, tak tyto námitky nejsou podřaditelné pod žádný zákonný dovolací důvod.
O skutkové povaze námitek obviněného svědčí i jeho argumentace, že chybí důkaz o přijaté platbě za sjednanou kupní cenu a také tvrzení stran o úmyslu sjednat jiný způsob úhrady kupní ceny, přičemž v argumentaci odvolacího soudu založené na hodnocení důkazů shledává porušení zásady „in dubio pro reo“. Tato zásada se ale vztahuje výhradně k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů, nikoliv k hmotněprávnímu posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ústavní soud uvedl např. již v usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, že se „nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi - obžalovaného a poškozené, přičemž další důkazy ve věci nelze provést, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného v souladu se zásadou in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady v pochybnostech ve prospěch, neboť soud pochybnosti nemá“.
Lze doplnit, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil také soud odvolací a provedenými důkazy, neshledal žádný nesoulad. Podle obviněného sice mělo být ohledně průběhu vývoje nakládání s automobilem vycházeno z jeho výpovědi a nikoli z výpovědi poškozené, avšak k tomu Nejvyšší soud uvádí, že vzhledem k časové shodě sjednání obou smluv (kupní smlouvy a dodatku ke smlouvě o bezúročné půjčce), při zohlednění dalších okolností, jako je předání veškeré dokumentace od vozidla poškozené, jejich komunikace prostřednictvím textové zprávy ze dne 1. 12. 2017 (č. l. 20-23) a finanční situace poškozené, které v podstatných bodech podporují a doplňují její výpověď, je namístě dovodit, že v postupu soudů při hodnocení důkazů není dáno žádné pochybení. Soudy provedly dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky.
Teprve od zmíněného tvrzení odlišného průběhu skutkového děje potom obviněný odvíjí větší část své další dovolací argumentace, tedy že nebyla uhrazena kupní cena, proto nedošlo k naplnění podmínek kupní smlouvy a následně k převodu vlastnického práva k vozidlu. Proto měla být chybně posouzena předběžná otázka ve smyslu §9 odst. 1 tr .ř., což následně vylučuje spáchání trestného činu krádeže obviněným vůči této věci jako předmětu útoku, neboť se nejednalo pro něj o věc cizí. Byť tedy tyto námitky již jsou hmotněprávního charakteru, jejich podstatou není tvrzení nesprávné právní kvalifikace ve věci učiněných skutkových zjištění, ale zjištěních jiných, a tudíž je nelze považovat za relevantně uplatněné.
Nejvyšší soud dodává, že podpisem kupní smlouvy obviněný potvrdil, že převádí své vlastnické právo k vozidlu na poškozenou a současně že došlo k úhradě kupní ceny právě k okamžiku podpisu (viz č. l. IV. a čl. VI. kupní smlouvy na č. l. 30-31, resp. s ohledem na chybné číslování článků druhý čl. VI, nadepsaný jako závěrečná ustanovení), čímž nastaly zamýšlené následky tohoto právního jednání. S ohledem na zmíněnou akceptaci obviněného již potom není rozhodné, že, pokud jde o způsob úhrady, nepřijal hotovost, ale že se tak stalo, z důvodu dluhu obviněného k poškozené, logicky se nabízejícím vzájemným zápočtem pohledávek. Jestliže pak byla úhrada kupní ceny realizována v okamžiku podpisu kupní smlouvy, nemohlo dojít k odložení převedení vlastnického práva z důvodu nezaplacení. Je také namístě doplnit, že změna vlastníka nastala bez ohledu na určitou následnou nečinnost poškozené, která nezajistila zápis změny majitele vozu do příslušné správní evidence (zde srov. ve vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5330/2015).
Argumentace obviněného, předložená v dovolání, je navíc opakováním jeho obhajoby předkládané v průběhu celého řízení, s níž se již vypořádaly oba soudy činné ve věci, tudíž v dalším je možné odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí.
Pro svojí procesní a nikoliv hmotněprávní povahu neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání ani tvrzení obviněného, že došlo k porušení zásad rovnosti účastníků řízení, neboť při nahlédnutí do spisu dne 31. 10. 2018 v něm nebylo zařazeno vyjádření poškozené, doručené soudu prvního stupně dne 18. 10. 2018. Obiter dictum Nejvyšší soud pouze ve stručnosti uvádí, že byť proces žurnalizace podání poškozené byl skutečně delší, podstatné je, že poškozenou předložené dokumenty, které byly provedeny soudem podle §213 odst. 1 tr. ř. jako důkaz a které tak sloužily jako podklad pro konečné soudní rozhodnutí ve věci, byly takto provedeny v hlavním líčení dne 12. 11. 2018 za přítomnosti obviněného (i jeho obhájce), jemuž byl poskytnut podle §214 tr. ř. prostor pro vyjádření se k nim. K porušení práv obviněného v souvislosti podáním poškozené tak v konečném důsledku nemohlo dojít. Obviněný přitom shledává porušení práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces pouze na základě dílčího nedostatku, navíc pouze administrativní povahy, ale z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, na kterou také poukazuje v dovolání, vyplývá, že řízení jako celek musí mít spravedlivý charakter.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit toliko námitku, že trestněprávní postih jednání obviněného se příčí zásadě subsidiarity trestní represe.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na popsané závěry je přitom třeba dovodit, že v posuzované věci předmětnou zásadu aplikovat nelze. Obviněný totiž v zásadě standardním způsobem naplnil všechny znaky skutkové podstaty výše zmíněného přečinu, když hranici výše škody, nutnou pro aplikaci dané (byť základní) skutkové podstaty výrazně překonal, a to cca devětkrát, a naopak se v daném ohledu těsně přiblížil naplnění znaků přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Nelze současně dovodit ničeho, co by odůvodňovalo tvrzení o nedosažení spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujícím deliktům dané skutkové podstaty. Na takový závěr přitom nemá žádný zásadní vliv soukromoprávní rozměr celé kauzy, tedy zejména souvislost s občanskoprávním vztahem (zde kupní smlouvou), když taková obecná souvislost je pro řadu jednání, následně kvalifikovaných jako majetkové trestné činy, zcela běžná.
Právní posouzení jednání obviněného tak bylo soudy činnými dříve ve věci provedeno správně a bez vad.
S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že námitky předložené obviněným v dovolání se v části míjí s věcným naplněním tvrzeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., v části zbylé jim není možné přisvědčit.
Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 6. 2019
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel