ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.626.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 626/2019-239
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 17. 7. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného I. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 5 To 326/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 88/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 4 T 88/2018, byl obviněný I. B. uznán vinným spácháním zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu podle §173 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 2 let.
2. Proti rozsudku obvodního soudu podal odvolání obviněný I. B. a k jeho odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 5 To 326/2018 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 1 roku.
3. Trestné činnosti se obviněný I. B. dopustil tím, že dne 19. 2. 2018 v době od 16:30 hodin do 17:00 hodin v XY, poté co poškozený J. B., nar. XY nastoupil ve stanici MHD "XY" do autobusu č. 150 ve směru "XY" ho během jízdy autobusem chytil pod krkem, přitáhl za bundu k sobě a požadoval po poškozeném dlužné peníze za neuhrazený dluh, následně se ptal jaké věci má poškozený u sebe, že mu je sebere, rozbije mu držku, že půjde domů nahý, poté ho začal prohledávat a zmocnil se mobilního telefonu zn. Lenovo Moto Z Play Black, včetně integrované sim karty Vodafone, tel. č. XY, který měl poškozený při sobě a následně z autobusu vystoupil na zastávce MHD "XY", přičemž ke zranění poškozeného nedošlo.
II
4. Rozsudek soudu druhého stupně napadl obviněný I. B. následně dovoláním, v němž uplatnil důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění uvedl, že nesouhlasí s tím, jak oba soudy vyložily skutek, který se stal. Namítl, že poškozeného pouze náhodně potkal v autobuse a poškozený mu dobrovolně dal telefon do zástavy jako zajištění dluhu. Tuto verzi potvrdila i jeho přítelkyně. Proti tomuto tvrzení stojí pouze výpověď poškozeného, avšak již z jejich odlišného procesního postavení plyne, že jejich tvrzení budou odlišná. Poškozený věc na policii oznámil až asi týden poté, co se odehrála, což samo o sobě vzbuzuje pochybnosti o průběhu celého incidentu. Navíc poškozený přes facebook potvrdil, že si může telefon ponechat do zaplacení dluhu.
5. Obviněný v další části dovolání citoval ze znaleckého posudku na osobnost poškozeného, kdy znalec vyslovil pochybnost, zda poškozený je pouze občasným uživatelem marihuany, jak sám uvedl, zda nebyl pod vlivem drogy i v době znaleckého zkoumání a následně uvedl, že poškozený má sklon k podávání účelových informací z důvodu strachu z následků prozrazení reality.
6. Soudy jsou povinny postupovat v souladu se zásadami presumpce neviny in dubio pro reo a kdyby soudy tyto zásady respektovaly, měly jej na základě provedeného dokazování zprostit obžaloby. Má za to, že lze důvodně pochybovat o věrohodnosti poškozeného, s ohledem na závěry znaleckého posudku.
7. Dodal, že pravděpodobnost, že se skutek udál tak, jak to popsal on i poškozený, je zhruba stejná a není jasné, proč se soudy přiklonily k verzi poškozeného. Odkázal na judikaturu Ústavního soudu týkající se porušení zásady in dubio pro reo a doplnil, že má za to, že v dané věci jsou závěry soudu prvního i druhého stupně v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
8. Uzavřel, že nebyly odstraněny pochybnosti ohledně jeho viny, jelikož tvrzení předestřená výhradně poškozeným nebyla dostatečně prokázána a proto jej měly soudy za použití zásad uvedených v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2, 5 a 6 tr. ř. a zásady in dubio pro reo, zásady subsidiarity trestní represe zprostit obžaloby. Postupem soudů došlo k porušení základních principů trestního práva a to presumpce neviny, práva na spravedlivý proces a zásady in dubio pro reo, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 5 To 326/2018 zrušil a obviněného zprostil obžaloby.
9. K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že obviněný opakuje svoji argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i odvolání. Obviněný je usvědčován poškozeným J. B., jehož tvrzení oproti tvrzení obviněného neodporuje zásadám formální logiky. Bylo prokázáno, že obviněný prohledal kapsy poškozeného a vzal si mobilní telefon se SIM kartou. Na tom nemění nic ani skutečnost, že následně poškozený prostřednictvím komunikace na Facebooku navrhl, aby si telefon ponechal. Právní kvalifikace je tak zcela na místě. Dodala, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je do značné míry formalizovaný a jeho účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, avšak jen prověření důvodnosti tvrzení odvolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu.
10. Námitkami vyjádřenými v dovolání se náležitě a podrobně zabýval odvolací soud a jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, tudíž na ně lze bez výhrad odkázat. Nejvyšší soud nemá povinnost znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
11. Obviněný se prakticky výlučně zabývá otázkami skutkovými a soudům vytýká způsob, kterým hodnotily důkazy. Podotkla, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Obviněný se svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze jinak vykládá provedené důkazy a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
12. Se zřetelem k výše rekapitulovaným důvodům tedy státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
III
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
14. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
15. Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
16. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
17. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
18. Nejvyšší soud především shledal, že podané dovolání je z podstatné části shodné s odvoláním proti rozsudku obvodního soudu (č. l. 195 a násl. trestního spisu) a vypořádal se s nimi tedy odvolací soud (rozsudek č. l. 206 a násl. trestního spisu), kdy mu do jisté míry dal za pravdu, když zrušil výrok o trestu a uložil mu trest podstatně nižší, dokonce snížený pod spodní hranici zákonné trestní sazby pro trestný čin loupeže, kdy odvolací soud zohlednil nestandardní průběh celého konfliktu, který podle něj neodpovídá běžným případům trestného činu loupeže s ohledem na to, že osoby se znaly, byl mezi nimi vztah dlužník a věřitel, potkaly se náhodou a obviněný se snažil přimět poškozeného k úhradě dluhu, který ani poškozený nijak nerozporoval. Odvolací soud své závěry řádně a podrobně odůvodnil a Nejvyšší soud se s jeho závěry ztotožnil a z toho důvodu si dovoluje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v podrobnostech odkázat.
19. V podaném dovolání uplatnil obviněný několik námitek, které nelze pod uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.
20. Jedná se o námitky, kterými obviněný brojí proti způsobu hodnocení důkazů, rozporuje věrohodnost poškozeného a namítá, že soudy za situace, kdy proti sobě stojí protichůdné výpovědi poškozeného a obviněného, jejichž verze jsou podle obviněného stejně pravděpodobné, nerespektovaly zásadu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného).
21. K těmto námitkám Nejvyšší soud uvádí, že zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této věci však pochybnosti o vině obviněného nevznikly. Proti sobě stály dvě výpovědi, poškozeného a obviněného. Výpověď obviněného podporovala jeho přítelkyně, která byla v danou chvíli přítomna u incidentu. Na poškozeného byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie (č. l. 31 a násl. trestního spisu), ze kterého vyplynulo, že obecná věrohodnost je dobrá, avšak nelze vyloučit, že z obav z možných následků z vyzrazení informací týkajících se obviněného, zatajil některé informace (znalec naznačil drogové pozadí věci). Oba soudy pak uvěřily verzi poškozeného, který nepopíral, že měl u obviněného dluh, avšak popřel, že mu dobrovolně nabídl telefon do zástavy.
22. Lze tedy shrnout, že bylo prokázáno, že obviněný se potkal náhodně s poškozeným, po kterém požadoval uhrazení dluhu, prohledal mu kapsy a odebral mu mobilní telefon. Z takto vymezeného skutkového děje lze uzavřít, že došlo k naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku.
23. Jedinou námitku, kterou pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit pak Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.
24. Jedná se o námitku, že odvolací soud nepostupoval v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe zakotvenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku, respektive obviněný uvedl, že soudy jej měly za užití této zásady (a dalších principů uvedených v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, §2 odst. 2, 5 a 6 tr. ř. a zásady in dubio pro reo) zprostit obvinění.
25. Obviněný zmínil zásadu subsidiarity trestní represe s tím, že podle jeho tvrzení, jej měly soudy zprostit. Nejspíše měl na mysli, že podle jeho názoru uvedený čin nebyl natolik společensky škodlivý, aby bylo důvodné vyvozovat z jeho jednání jeho trestní odpovědnost. K této zásadě je třeba obecně uvést že s touto zásadou je spjatý princip ultima ratio, který, v daném případě nelze aplikovat, neboť jde o trestní věc, kdy je nutné ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku v návaznosti na §13 odst. 1 tr. zákoníku trestní odpovědnost obviněného a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatnit, protože jde o případ společensky vysoce škodlivého jednání, ve kterém nepostačuje uplatnění odpovědnosti pouze podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud zohlednil skutečnost, že se věc v některých aspektech vymyká „běžným“ loupežím, což zohlednil ve výroku o trestu, který uložil pod spodní hranicí zákonné trestní sazby. Jinak však v čl. 14 odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel, jednání obviněného v dané věci nelze bagatelizovat jako pouhý přestupek či atak natolik nepatrné společenské škodlivosti, že by byla aplikace trestního zákona nepřípadná. S tímto závěrem odvolacího soudu se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje.
26. Nejvyšší soud uzavírá, že mezi skutkovými zjištěními obvodního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také městský soud (který rozsudek nalézacího soudu zrušil pouze ve výroku o trestu), a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Obviněný sice namítal existenci extrémního nesouladu právních závěrů a vykonaných skutkových zjištění, nicméně nespecifikoval, v čem konkrétně extrémní nesoulad spatřuje. Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Na základě provedeného dokazování soudy zcela oprávněně shledaly vyvrácenou obhajobu obviněného a naopak uzavřely, že obviněný se dopustil jednání uvedeného ve výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně.
27. Je tedy zřejmé, že soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř.
28. Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu z podstatné části neodpovídaly. Tomuto dovolacímu důvodu odpovídající námitka byla shledána zjevně neopodstatněnou. Když ve věci nebyl shledán ani rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
29. Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 7. 2019
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu