ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.64.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 64/2019-1126
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 16. 4. 2019 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněné H. V. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, č. j. 12 To 237/2018-1084, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 139/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
I
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 24. 5. 2018, č. j. 1 T 139/2015-1036, byla obviněná H. V. uznána vinnou přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
2. Obviněná se uvedeného přečinu dopustil tím, že (stručně uvedeno) v období od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2010, jako jediná jednatelka obchodní společnosti E., odpovídající mimo jiné i za řádné vedení účetnictví a plnění daňových povinností společnosti vůči státu, úmyslně zahrnula do nákladů za roky 2008 až 2010 ve výroku o vině konkrétně uvedené faktury, které měly být vystaveny společnostmi Exim Protec, a. s., Vitvanda, s. r. o., a Hotel Atrium, ačkoliv uvedené společnosti tyto faktury nevystavily a plnění z těchto faktur se neuskutečnilo, důsledku čehož došlo v rozporu s ustanovením §24 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a s ustanovením §72 odst. 1 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (DPH), ke snížení základu pro výpočet daně z příjmů právnických osob a zkrácení této daně a k uplatnění neoprávněného odpočtu na DPH, když takto za léta 2008 až 2010 byla daň z příjmů právnických osob a DPH zkrácena celkem o částku 327 610,18 Kč k tíži České republiky.
Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, č. j. 12 To 237/2018-1084, zamítnuto jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
II
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podala obviněná dovolání, opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.
5. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., obviněná spatřuje v tom, že proti ní bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné ve smyslu §11 odst. 1 písm. m) tr. ř. Konkrétně uvedla, že došlo k porušení práva nebýt souzen nebo trestán dvakrát (zásada „ne bis in idem“), jak jej zaručuje čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, v souvislosti s ustanovením §11 odst. 1 písm. m ) tr. ř. Nemá pochybnosti o tom, že jednání za které byla postižena, je totožné s jednáním, které bylo předmětem daňové kontroly zahájené finančním úřadem dne 11. 10. 2011, přičemž okresní i krajský soud v této trestní věci vycházely z toho, že i když v návaznosti na zahájenou kontrolu došlo k vydání daňových výměrů a současně stanovení penále, tato rozhodnutí byla jako pravomocná zrušena Krajským soudem v Praze v řízení o žalobách podle z. č. 150/2002 Sb. (soudní řád správní), a proto se o porušení zásady „ne bis in idem“ nejedná. Obviněná ale nesouhlasí s názorem soudů, že pokud nebylo řízení o správní žalobě pravomocně skončeno, nedošlo k porušení uvedené zásady, přičemž soudům vytýká, že se zejména nevypořádaly se skutečností, že rozhodnutí ve správním řízení nabyla právní moci a pouze v důsledku správní žaloby, kterou sama iniciovala, došlo k jejímu prolomení. Nelze ji proto klást k tíži, že využila svého procesního práva nechat předmětná rozhodnutí finančního úřadu přezkoumat soudem podle uvedeného zákona, a pokud se domohla jejich zrušení, nemůže jí to stavět do méně výhodné pozice, než ve které by se ocitla, pokud by svého práva brojit proti rozhodnutí finančního úřadu nevyužila. Obviněná k tomu také uvedla, že v průběhu trestního stíhání došlo k vydání nových dodatečných daňových výměrů, které ale nabyly právní moci dne 22. 10. 2018, tedy až po nabytí právní moci rozsudku v trestní věci dne 26. 9. 2018. S ohledem na jejich předchozí nabytí právní moci to ale podle obviněné nemůže nic měnit na porušení uvedené zásady a tato procesní situace nemůže být ve světle základních principů trestního řízení vykládána v jejich neprospěch. Obviněná v souvislosti s trestní povahou penále uloženého v daňovém řízení a odlišnou povahou daňového a trestního řízení poukázala na rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, a odcitovala také část odůvodnění usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 210/2014.
6. V rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná uvedla, že to pod tento důvod dovolání sice nespadá, ale poukázala na zkrácení jejího práva řádně se hájit, které mělo být zásadním způsobem porušeno postupem policejního orgánu tím, že ji zabavil veškeré účetní doklady a do dnešního dne je nevrátil. Neměla proto možnost brojit proti teoretickým závěrům znalkyně, které v souvislosti s předloženými doklady mohou vyznívat logicky, ale nemusí vypovídat o skutečném stavu věci. K zabavení účetních dokladů, že pak došlo bez jakékoliv specifikace, není tak jasné, zda bylo zabaveno kompletní účetnictví a nelze vyloučit ani ztrátu jeho části, v důsledku které se nepodařilo dohledat předmětné výdajové doklady.
7. Na závěr dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí a přikázal soudu prvého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné uvedla, že její námitky pod důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu neodpovídají, jak správně v dovolání uvedla i obviněná. K námitkám v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. pak státní zástupkyně uvedla, že uplatnění judikatury ohledně zásady „ne bis in idem“, na kterou obviněná poukazuje, v tomto případě nepřichází v úvahu, a to z důvodu chybějící podmínky uvedené procesní zásady, spočívající v totožnosti subjektu činu, který se stal předmětem řízení před správcem daně a subjektu proti kterému bylo vedeno předmětné trestní řízení. Právním subjektem v postavení poplatníka v rámci podání daných daňových přiznání za období let 2008 až 2010, jakož i subjektem, proti kterému bylo vedeno správcem daně daňové řízení a byla mu uložena sankce – penále, byla právnická osoba E. Pravomocný odsuzující rozsudek za přečin podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, se i přes svoji návaznost na skutkové okolnosti nevztahuje na uvedenou právnickou osobu, ale na jednání obviněné, kterého se dopustila při jednání za uvedenou právnickou osobu jako daňového poplatníka. Její individuální trestní odpovědnost za dané jednání je tak dána bez ohledu na to, že k němu došlo v rámci jednání právnické osoby. Doměření daně a uložení povinnosti zaplatit penále uvedené obchodní společnosti, tak nevylučuje možnost trestního stíhání a postihu obviněné za jednání ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se jménem uvedeného daňového poplatníka dopustila. K tomu státní zástupkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 43/98, uveřejněný pod č. 23/1999-II Sb. rozh. tr.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné.
10. Vyjádření státní zástupkyně bylo dne 14. 3. 2019 doručeno obhájci obviněné, ale do dne rozhodnutí Nejvyšší soud žádnou repliku ze strany obhájce neobdržel.
III
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
12. Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. V souvislosti s tím je pak v této věci významné ustanovení §11 odst. 1 písm. m) tr. ř., podle kterého je trestní stíhání nepřípustné, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
14. Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy.
15. Pod důvod dovolání podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. proto nespadá námitka obviněné, že došlo ke zkrácení jejího práva řádně se hájit, které mělo být zásadním způsobem porušeno postupem policejního orgánu tím, že ji zabavil veškeré účetní doklady.
16. V této věci je předmětem dovolacího přezkumu otázka, zda bylo odsouzením obviněné H. V. porušeno právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát (princip „ne bis in idem“), jak jej zaručuje čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. S tímto právem souvisí také obviněnou zmíněné ustanovení §11 odst. 1 písm. m ) tr. ř., které výslovně upravuje jako důvod nepřípustnosti trestního stíhání okolnost, že tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, přičemž Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), publikovaná pod č. 209/1992 Sb., je mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána a která je ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky součástí právního řádu a ve vztahu k níž platí, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Podle článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu (viz usnesení Nejvyššího soudu dne 8. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1233/2014).
17. Zásada „ne bis in idem" je v čl. 4 odst. l Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod vymezena pod nadpisem „Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát" tak, že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.
18. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) může být trestní stíhání pachatele při splnění dalších předpokladů vyloučeno i tím, že pro daný čin již byl postižen rozhodnutím v jiném typu řízení, než je trestní řízení podle trestního řádu. Musí však jít o řízení, které materiálně má trestněprávní povahu a je vedeno pro delikt trestněprávní povahy. Přitom pro posouzení určitého deliktu jako deliktu trestněprávní povahy je významné, zda chráněný zájem je obecný či jen partikulární, zda adresáty příslušné normy jsou všichni občané nebo jen určitý omezený okruh osob se zvláštním statusem a zda zákonem stanovené sankce mají represivní charakter a jsou co do druhu, závažnosti, účelu a hledisek, podle nichž se ukládají, srovnatelné s tresty (viz např. rozsudek ze dne 8. 6. 1986 ve věci Engel a další versus Nizozemí, rozsudek ze dne 24. 2. 1994 ve věci Bendenoun a další versus Francie, rozsudek ze dne 24. 9. 1997 ve věci Garyfallou versus Řecko, nebo obviněnou zmíněný rozsudek ze dne 27. 11. 2014 ve věci Lucky Dev versus Švédsko).
19. Nejvyšší soud se otázkou penále uloženého v daňovém řízení a související s výše uvedenou judikaturou ESLP i NSS zabýval již v usnesení velkého senátu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, publikovaném pod č. 15/2017 Sb. rozh. tr. Obviněná toto rozhodnutí ohledně povahy daného penále rovněž v průběhu řízení opakovaně zmínila, ale přehlíží pro tuto trestní věc jeho podstatnou část, že závěry v tomto usnesení platí za situace, že subjekt trestného činu podle §240 tr. zákoníku a daňový subjekt je totožná fyzická osoba. Pozornost této skutečnosti nevěnovaly ani soudy v průběhu řízení, ale věcně dospěly k správnému závěru. Z písemnosti finančního úřadu uvedených v rozsudku okresního soudu (dodatečné platební výměry na daň z příjmů právnických osob, včetně povinnosti uhradit penále) vyplývá, že dotčeným daňovým subjektem byla společnost E., které také vznikla podle příslušných předpisů povinnost uhradit penále. Obviněná H. V. jako subjekt trestného činu a společnost E., jako daňový subjekt, jsou tak odlišné osoby, penále v daňovém řízení, které má povahu trestní sankce, bylo uloženo uvedenému daňovému subjektu jako právnické osobě a nikoliv obviněné jako fyzické osobě.
20. V souladu se závěry vyplývajícími z usnesení velkého senátu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, publikovanému pod č. 15/2017 Sb. rozh. tr., proto Nejvyšší soud konstatuje, že v této trestní věci obviněné H. V. nedošlo k porušení zásady „ne bis in idem“ a její trestní stíhání nebylo nepřípustné. Tato námitka je proto zjevně neopodstatněná a uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. není ve věci naplněn.
21. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 1997, sp. zn. 2 Tzn 190/96, publikovaný pod č. 51/1997 Sb. rozh. tr., podle kterého „důvodem pro zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. b) tr. ř. pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1 tr. zák. nemůže být skutečnost, že za porušení celních předpisů, které je obviněnému kladeno za vinu, již byla celními orgány uložena sankce právnické osobě, za niž obviněný jednal“.
22. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že právo obviněné na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že její jednání naplnilo znaky skutkové podstaty přečinu podle §240 odst. 1 tr. zákoníku.
23. Protože Nejvyšší soud zjistil, že námitka obviněné o porušení zásady „ne bis in idem“ je zjevně neopodstatněná, dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž námitky uplatněné pod důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu dovolání neodpovídaly. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 4. 2019
JUDr. Michal Mikláš předseda senátu