ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.640.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 640/2019-246
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. 7. 2019 o dovolání obviněného P. Z. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 9 To 31/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 99/2018 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 29. 11. 2018, č. j. 1 T 99/2018-164, byl obviněný P. Z. uznán vinným v bodě 1 přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2 přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k podmíněnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že je povinen zaplatit poškozené S. T. částku 50 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy.
Uvedených trestných činů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že:
1. Dne 19. 7. 2018, od 4:10 do 4:30 hodin, ve XY, na ulici XY nejprve vnikl do vozidla VW Golf, jehož je spolumajitelem, vyčkal na zadním sedadle příchodu bývalé partnerky, poškozené S. T., po jejím nastoupení do vozidla ji zezadu chytil pod krkem, následně ji uchopil za triko a bránil jí v opuštění vozidla, přinutil ji nastartovat a odjet na odlehlé místo, přičemž poškozená pod pohrůžkou dalšího násilí odjela na ulici XY ve XY, kde zastavila na parkovišti u fotbalového hřiště. Obviněný přelezl na sedadlo spolujezdce, poškozenou začal škrtit se slovy „mám chuť tě zabít“, poté ji pustil a z vozidla odešel. Poškozené způsobil zhmoždění krku.
2. V průběhu července 2018 v přesně nezjištěném počtu případů v telefonních hovorech s poškozenou S. T. vyhrožoval poškozenému L. M. zabitím a zmrzačením a poškozené rovněž vyhrožoval zabitím a vulgárně ji urážel slovy „kurvo, děvko zkurvená, čubko“ apod.
Odvolání obviněného, kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 1 a ve výroku o náhradě nemajetkové újmy Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 1. 2019, č. j. 9 To 31/2019-197, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný dovolání, kterým je napadl ve výše uvedeném rozsahu, a odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K výroku o náhradě nemajetkové újmy s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15, a komentáře k trestnímu řádu a občanskému zákoníku namítl, že psychickou bolest by měl určovat znalec z oboru neurologie a psychiatrie. Soud si podle obviněného měl vyžádat znalecký posudek, který by objektivizoval výši náhrady nemajetkové újmy. Obviněný tak spatřuje extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením nemajetkové újmy. Poškozená navíc vypověděla, že žádné problémy psychického rázu nemá a nebere z takového důvodu žádné léky. Podle obviněného tak mohlo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
K výroku o vině pod bodem 1 výroku odsuzujícího rozsudku obviněný uvedl, že soudy nepřipustily důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví ohledně ublížení na zdraví poškozené a nevzaly v potaz obsah lékařských zpráv, podle kterých na krku poškozené nebyly žádné otisky či pohmožděniny. Podle obviněného tak lékařské zprávy vylučovaly možnost škrcení. Výpověď poškozené přitom považuje za nevěrohodnou.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. K námitkám týkajícím se výroku o vině uvedla, že pro naplnění znaku bránění v užívání osobní svobody v základní skutkové podstatě trestného činu podle §171 tr. zákoníku není třeba způsobení ublížení na zdraví a tím není dán ani důvod k vyžádání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví. K námitce, že psychickou bolest by měl určovat znalec z oboru neurologie a psychiatrie, uvedla, že adhezní nárok poškozené nebyl založen na tvrzení psychické újmy na zdraví, která je řešena odchylnými pravidly, upravenými v ustanovení §2958 a násl. o. z. Podle státní zástupkyně byly splněny podmínky §2956 o. z. a výše přisouzené finanční satisfakce za nemajetkovou újmu je adekvátní a odpovídající zákonným hlediskům. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Uvedený dovolací důvod tudíž záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná. Pokud jde o výrok o vině, obviněný namítl nevěrohodnost výpovědi poškozené, což nijak blíže nezdůvodnil. Důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví pak soudy neprováděly ze zjevného důvodu, tedy že poškozené nevznikla taková újma na zdraví, která by ji po určitou dobu omezovala v obvyklém způsobu života a spáchaný skutek také nebyl kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví. Absenci viditelných stop na krku poškozené však nelze vykládat tak, že ke škrcení nemohlo dojít, jak se toho domáhal obviněný, neboť i z laického pohledu je zřejmé, že při kratším zmáčknutí krku takové stopy nevzniknou. Námitky obviněného proti výroku o vině směřují do oblasti skutkových zjištění a s uplatněným dovolacím důvodem se míjí, aniž by byl dán zásadní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů.
Uplatněnému dovolacímu důvodu lze podřadit výhrady proti výroku o náhradě nemajetkové újmy. Obviněný sice v případě tohoto výroku výslovně napadal rozsah dokazování, z jeho argumentace však vyplývá, že mu není zřejmá povaha újmy, která byla v dané věci předmětem odškodnění, respektive že výrok o náhradě nemajetkové újmy považuje za výsledek „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“ ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný se však zejména domáhal provedení znaleckého posudku k prokázání škody na psychickém zdraví poškozené, která však tvrzena nebyla a nebyla tak ani předmětem výroku o náhradě nemajetkové újmy. Předmětem výroku byla náhrada újmy na přirozených právech poškozené podle §2956 občanského zákoníku, tedy morální újma a duševní útrapy prožité zejména během útoku, popřípadě přetrvávající i po činu, a to především strach o život a zdraví, stres, ponížení, obavy z dalšího agresivního jednání obviněného, jehož svědky by se mohly stát i jejich děti atd. Podle tohoto ustanovení se přitom nevyžaduje, aby v důsledku duševních útrap vznikla škoda na psychickém zdraví např. v podobě posttraumatické stresové poruchy. Rozsah újmy tak nelze zjistit znaleckým posudkem, ale vyplývá ze skutkových okolností vztahujících se k samotnému průběhu činu, ze vztahu poškozené k obviněnému, jejích osobních charakteristik a dalších okolností případu. Výši finanční náhrady pak určí soud s ohledem na tyto skutkové okolnosti a ve srovnání s obdobnými v judikatuře řešenými případy. V tomto směru přitom nelze mít částku ve výši 50 000 Kč za neadekvátní a soudy ji dostatečně odůvodnily. Správně hodnotily mimo jiné i to, že se obviněný dopustil vůči poškozené dvou trestných činů, jejichž dopad do jejího osobního života se navzájem umocňoval. Výhružné telefonáty a SMS byly opakované, přičemž jednáním popsaným v bodě 1 výroku dal obviněný jasně najevo, že je fyzické agrese skutečně schopen. Poškozená se přitom kontaktu s ním nemůže zcela vyhnout, neboť mají spolu nezletilé děti. Také tím jsou umocněny obavy z dalšího napadení.
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání obviněného P. Z. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 7. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu