ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.666.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 666/2019-958
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. F. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 5 To 102/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 1 T 235/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 30. 11. 2017, č. j. 1 T 235/2014-832, byl obviněný J. F. uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a přečinem svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a byl mu za ně uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Z podnětu odvolání obviněného směřujícího proti výrokům o vině i trestu Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 4. 2018, č. j. 5 To 102/2018-860, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl znovu tak, že uznal obviněného vinným týmiž trestnými činy jako soud prvního stupně a odsoudil jej k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou. Změnou prošla tzv. skutková věta výroku o vině rozsudku, podle které se obviněný uvedených trestných činů dopustil v podstatě tím, že od přesně nezjištěné doby od počátku roku 2011 do konce března 2014 nejprve v obci XY, kde žila nezletilá se svou matkou a sourozenci, dále v bydlišti nezletilé v XY a následně ve společném bydlišti v XY nezletilou dceru své družky AAAAA (pseudonym), nar. XY, opakovaně a ve více případech osahával na prsou a přirození, mezi nohy jí na okraj pochvy zasunoval svůj pohlavní úd, ten jí zasunoval i do oblasti konečníku, a požadoval na ní, aby mu vzala do úst jeho pohlavní úd, což ona odmítla, a za shora uvedené sexuální praktiky jí poskytoval různé finanční částky, většinou 20 Kč.
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem napadl obviněný v celém rozsahu dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesouhlasil s právním názorem soudů, že se dopustil rovněž přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jelikož jeho jednání popsané ve výroku rozsudku je plně podřaditelné pod přečin svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Podle jeho názoru je jednočinný souběh těchto trestných činů vyloučen, byla tak porušena „zásada zákazu dvojího trestání“. Dodal, že zvolenou právní kvalifikaci soudy vůbec neodůvodnily; jejich rozsudky jsou tak nepřezkoumatelné.
Dovolatel dále poukázal na to, že soud porušil „zásadu zákazu dvojího přičítání“. Jednal totiž v rozporu s ustanovením §39 odst. 4 tr. zákoníku, když při ukládání trestu přihlédl jako přitěžující okolnosti podle §42 písm. m) tr. zákoníku k délce doby, po kterou se obviněný trestné činnosti dopouštěl. Znak pokračování v páchání trestného činu po delší dobu však již byl součástí kvalifikované skutkové podstaty, která zostřovala výši trestu podle §202 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
V závěru svého dovolání namítl, že postupem odvolacího soudu byl připraven o možnost podat řádný opravný prostředek, měl výhrady k protokolaci hlavního líčení a ke zjištěnému skutkovému stavu, přičemž naznačil, že došlo k vadě tzv. opomenutého důkazu. V neposlední řadě jeho námitky směřovaly do oblasti hodnocení důkazů (především výpovědi poškozené nezletilé, kterou považoval za nevěrohodnou) a do odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že otázka jednočinného souběhu nemá nic společného se zásadou zákazu dvojího trestání. Pokud skutek vykazuje znaky více trestných činů, nese pachatel odpovědnost za všechny sbíhající se delikty, aniž by tím byla porušena tato zásada. Jednočinný souběh přečinů ohrožování výchovy dítěte a svádění k pohlavnímu styku odborná literatura připouští. Další námitkou dovolatel prakticky napadá výrok o trestu, resp. jeho výměru. Takové výhrady směřující proti nepřiměřenosti trestu, včetně např. údajných pochybění při aplikaci institutu polehčujících či přitěžujících okolností, nelze podřadit pod uplatněný ani žádný jiný důvod dovolání. Procesní a skutkové námitky státní zástupce odmítl, včetně údajné vady tzv. opomenutých důkazů či existence extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně.
Námitka týkající se jednočinného souběhu přečinu ohrožování výchovy dítěte s přečinem svádění k pohlavnímu styku je podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou. Obviněný ve své argumentaci vycházel z premisy, že přečin svádění k pohlavnímu styku je speciální k přečinu ohrožování výchovy dítěte. Nejvyšší soud připomíná, že v poměru speciality ( lex specialis derogat legi generali ) jsou ustanovení trestního zákona určená k ochraně týchž zájmů, má-li být jednáním z těchto ustanovení (speciálním) zvlášť postihnut určitý druh útoků proti témuž individuálnímu objektu, aby tak byla vystižena zvláštní povaha a škodlivost takových útoků pro společnost. Speciální skutková podstata trestného činu má zúžený rozsah v poměru k obecné skutkové podstatě. Zákonné znaky obecnějšího trestného činu jsou v ní konkretizovány a doplněny znaky zvláštními. V poměru speciality může být objekt trestného činu nebo některý znak objektivní stránky trestného činu anebo jiné znaky skutkové podstaty trestného činu. Ustanovení speciální vylučuje užití ustanovení obecného, a to i když je mírnější. Jde tedy o jeden z případů, kdy je vyloučen tzv. jednočinný souběh trestných činů.
Jak je zřejmé z rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednočinný souběh trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 tr. zákoníku s trestným činem svádění k pohlavnímu styku podle §202 tr. zákoníku je možný (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1960 až 1967). Pokud se zaměříme na objekty jednotlivých trestných činů, potom u trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle §201 tr. zákoníku je jím zájem na řádné výchově dětí, která má být vedena v souladu se zásadami morálky občanské společnosti tak, aby byl zaručen jejich řádný rozumový, mravní a citový vývoj. Předmětem ochrany u trestného činu svádění k pohlavnímu styku podle §202 tr. zákoníku je zájem na řádné výchově dětí, a to především proti útokům spočívajícím ve svádění k prostituci. Ve skutkové podstatě druhého ze jmenovaných trestných činů je akcentován znak poskytnutí úplaty , což je majetkový prospěch zpravidla ve formě poskytnutí peněžní částky nebo jiného materiálního plnění, což u dětí mohou být např. pamlsky, hračky apod. Za poskytnutí úplaty je možné považovat rovněž poskytnutí menších peněžních částek, jak tomu bylo i v tomto případě, když obviněný J. F. poskytoval poškozené nezletilé za popsané sexuální praktiky různé finanční částky, většinou 20 Kč.
Je možné uzavřít, že jednočinný souběh výše jmenovaných trestných činů není vyloučen, neboť ustanovení zmiňovaných skutkových podstat poskytují ochranu (částečně) odlišným oblastem společenských zájmů. Jednání obviněného, jež bylo kvalifikováno jako přečin svádění k pohlavnímu styku, bylo přitom součástí rozsáhlejšího jednání vůči nezletilé poškozené, kterým byla ohrožena její výchova. Jinými slovy, obviněný svým jednáním zasáhl do dvou odlišných zákonem chráněných zájmů, které nejsou vzájemně ve vztahu speciality, a naplnil rovněž ostatní znaky obou skutkových podstat výše uvedených přečinů.
Ostatní dovolací námitky nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To se týká rovněž výhrady obviněného, kterou v podstatě napadal výměru uloženého trestu, přičemž nesouhlasil s posouzením délky páchání trestné činnosti jako přitěžující okolnosti podle §42 písm. m) tr. zákoníku. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který však obviněný ve svém dovolání neuplatnil), a to jen tehdy, byl-li obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených zejména v §39, §41 a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu tohoto dovolacího důvodu, je však možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k tomu, že obviněný žádné takové výhrady nevznesl a svými námitkami napadal výhradně nepřiměřenost trestu, lze uzavřít, že se jedná o námitku, kterou nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř.
Další výhrady obviněného směřovaly proti skutkovým zjištěním soudů a spočívaly v jiném hodnocení provedených důkazů (především věrohodnosti výpovědi poškozené nezletilé). Jde o námitky, které pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů a v jakém rozsahu provedly dokazování, se míjejí s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. již proto, že je jimi vytýkáno porušení procesního práva, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., zatímco zákonným dovolacím důvodem je porušení hmotného práva, tj. trestního zákoníku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
O žádný z těchto případů se však v projednávané věci nejedná. Soudy provedly důkazy potřebné pro objasnění věci, zhodnotily je a učinily skutková zjištění způsobem nevybočujícím z mezí ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Svá rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnily. Je přijatelné, že nalézací soud vycházel při svých zjištěních ze svědecké výpovědi poškozené nezletilé, podpořené znaleckým posudkem z oboru školství a kultura, odvětví klinická psychologie dětí a mládeže, i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie dětí a dospívajících, a kromě toho i dalšími svědeckými výpověďmi. Odvolací soud se v tomto směru zabýval námitkami obviněného, jimž nepřisvědčil a se skutkovými zjištěními nalézacího soudu se ztotožnil. Upřesnil pouze popis skutku, což se nepromítlo do změny v právní kvalifikaci. Není obsahem a smyslem řízení o dovolání, aby Nejvyšší soud znovu hodnotil, rozebíral a porovnával jednotlivé provedené důkazy, případně aby vytvářel vlastní skutková zjištění. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy ve smyslu výše uvedeného zjištěn nebyl.
K porušení práva obviněného na spravedlivý proces nedošlo ani v důsledku zamítnutí návrhu na provedení výslechu svědkyně M., případně dalších důkazů soudem prvního stupně. Jestliže obviněný chtěl namítnout, že v daném případě se jedná o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu, není možné námitce přisvědčit. O takovou vadu důkazního řízení by šlo, pokud by soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo by sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. V této věci však nedošlo k situaci, kdy by soud prvního stupně bez dalšího zamítl návrh obhajoby na provedení výslechu výše uvedené svědkyně (a dalších důkazů), aniž by se návrhy zabýval. Jak konstatoval Krajský soud v Ústí nad Labem v odstavci 27 odůvodnění svého rozsudku, byť o návrzích na doplnění dokazování není v rozsudku soudu prvního stupně žádná zmínka, nalézací soud se těmito návrhy zabýval a v závěru hlavního líčení jejich provedení zamítl, přičemž zároveň uvedl i důvody, kterého ho k tomu vedly (viz č. l. 827 trestního spisu). Dostatečné a logické odůvodnění soudu prvního stupně při odmítnutí provedení důkazů navržených obhajobou tak vylučuje závěr, že by bylo porušeno ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení.
Pro úplnost je možné dodat, že obviněný nebyl připraven o možnost podat řádný opravný prostředek, jak tvrdil v dovolání. Právě na základě jeho odvolání zrušil Krajský soud v Ústní nad Labem rozsudek soudu prvního stupně a znovu rozhodl při respektu k zákonným ustanovením trestního řádu (především §259 tr. ř.), přičemž obviněnému mimo jiné snížil trest odnětí svobody.
Shrnuto, námitky obviněného uplatněné v dovolání zčásti nespadají pod uplatněný (ani žádný jiný) dovolací důvod, zčásti jsou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného J. F. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku dne 19. 4. 2018 pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněného J. F. předložena dne 29. 5. 2019. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 7. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu