ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.684.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 684/2019-117
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 2. 7. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného L. M. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. 55 To 526/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 105/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 11. 2018, č. j. 3 T 105/2018-61, byl obviněný uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dva roky.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že v XY, na komunikacích v ul. XY a XY dne 4. 3. 2018 v době kolem 23:30 hod. řídil osobní motorové vozidlo, ačkoli před jízdou užil metamfetamin, a měl dne 5. 3. 2018 v čase 00:50 hod. nejméně 775,2 ng/ml metamfetaminu v krvi, v důsledku čehož nebyl způsobilý k bezpečnému řízení a ovládání motorového vozidla.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl státní zástupce odvoláním omezeným pouze do výroku o trestu, a to v neprospěch obviněného, z jehož podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 5. 2. 2019, č. j. 55 To 526/2018-70, zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu a nově uložil obviněnému podle §274 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody na šest měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dva roky.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. Namítl, že se nemohl veřejného zasedání o odvolání zúčastnit, neboť mu nebylo doručeno předvolání či vyrozumění o konání veřejného zasedání, ani odvolání státního zástupce, a jednání o odvolání pak proběhlo bez jeho přítomnosti. Poštu si přitom řádně přebírá a o konání odvolacího řízení nemohl být informován ani právním zástupcem, neboť nebyl zastoupen obhájcem. Došlo tím k porušení §233 tr. ř., neboť v řízení, kdy došlo ke zpřísnění uloženého trestu tak závažným způsobem, byla jeho přítomnost nutná a odvolací soud měl na jeho osobní účasti trvat nebo mu alespoň umožnit vyjádřit se k odvolání státního zástupce, se kterým by se u veřejného zasedání seznámil. Odvolací soud rozhodl pouze na základě spisového materiálu, aniž by s ním nebo svědky měl možnost přímého kontaktu, čímž porušil zásadu ústnosti a bezprostřednosti. Namítl, že přestože odvolací soud vyhodnotil celé řízení před soudem prvního stupně za správné, dospěl k závěru o uložení nepřiměřeně mírného trestu. Tím porušil zásadu volného hodnocení důkazů a neměl rozhodovat bez jeho osobní účasti.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a odložil jeho vykonatelnost.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a k námitkám obviněného pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že z dostupných podkladů nemůže tuto skutečnost vyhodnotit, avšak v případě pouhého vyrozumění by mohla vzniknout fikce doručení, aniž by se obviněný o doručení dozvěděl. Navrhl proto, aby byly tvrzené skutečnosti ověřeny z trestního spisu. K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že tento nemůže být naplněn pouhou nepřiměřeností uloženého trestu. Dále připomněl, že námitky vůči druhu a výměře trestu lze uplatnit jen v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Zdůraznil, že Nejvyšší soud může otázku přiměřenosti trestu posoudit mimo dovolací důvody, a to v případech výjimečných svou nespravedlností, tedy pokud by byl trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí, avšak obviněný takovou námitku neuvedl. Má za to, že takovému rozporu ani nic nenasvědčuje, neboť odvolací soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč uložil nepodmíněný trest, a proto konstatoval, že v této části dovolání nemůže odpovídat žádnému z dovolacích důvodů. Shrnul, že konkrétní námitky obviněného se dílem jeví jako zjevně neopodstatněné a dílem neodpovídají uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu.
Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu může dojít ke zkrácení obviněného na právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Námitky obviněného, že se nemohl účastnit veřejného zasedání, protože mu nebylo doručeno předvolání, a že měl být předvolán a nikoli jen vyrozuměn, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., avšak těmto námitkám nelze přisvědčit. Je namístě připomenout, že přítomnost osob při veřejném zasedání je obecně upravena v §234 odst. 1, 2 tr. ř. Z těchto ustanovení nevyplývá nic ve vztahu k otázce nutné přítomnosti obviněného. Přítomnost osob při veřejném zasedání odvolacího soudu je upravena v §263 odst. 2, 3, 4 tr. ř. K přítomnosti obviněného se vztahuje jen ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., z něhož vyplývá, že veřejné zasedání odvolacího soudu nelze konat v nepřítomnosti obviněného, jestliže je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, ledaže výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Aplikace tohoto ustanovení tedy nepřicházela v posuzované věci v úvahu, protože v době konání veřejného zasedání obviněný nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody. Odvolací soud správně rozhodl, že účast obviněného nebyla u veřejného zasedání nutná, neboť již neprobíhalo žádné další dokazování a současně nepovažoval jeho osobní přítomnost za nutnou. Na základě toho pak obviněného řádně vyrozuměl o konání veřejného zasedání ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř., a to na doručovací adresu XY, kterou obviněný sám uvedl do protokolu o výslechu osoby podezřelé (viz č. l. 3). Navíc lze konstatovat, že na tuto doručovací adresu bylo obviněnému doručováno několik předchozích písemností (viz doručení trestního příkazu na č. l. 47, rozsudku soudu prvního stupně na č. l. 62, či rozsudku odvolacího soudu na č. l. 71), které si obviněný převzal. Rovněž odvolání státního zástupce bylo obviněnému doručeno v souladu s §64 odst. 4 tr. ř. (viz dokumenty k reklamaci doručování od České pošty na č. l. 112 a 113 ). Obviněný přitom věděl, že je proti němu vedeno trestní stíhání, které ještě není pravomocně skončené, a tudíž mohl očekávat doručování ještě dalších obsílek s tímto řízením souvisejících. Tím, že byl ve vztahu k přebírání zásilek na jím uvedené doručovací adrese pasivní, nemohlo dojít ke zkrácení jeho práv, pokud se mu zásilky fyzicky nedostaly do rukou, ale nastala u těch zásilek, kde to zákon nevylučuje tzv. fikce doručení v souladu s §64 odst. 4 tr. ř. Skutečnost, že si obviněný na jím uvedené doručovací adrese nevyzvedl ani v úložní době zásilky nelze pokládat za pochybení soudu. Nejvyšší soud proto shledal tyto námitky obviněného zjevně neopodstatněnými.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný pod tímto dovolacím důvodem namítl toliko posouzení výše trestu odvolacím soudem a nepřiměřenost trestu. K těmto námitkám Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v zásadě v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Vzhledem k tomu, že trest uložený obviněnému není trestem, který zákon nepřipouští a byl uložen v rámci zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody až na jeden rok, kterou stanovuje §274 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud shledal, že námitka obviněného nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 7. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu