ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.693.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 693/2019-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 7. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. S. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 2019, sp. zn. 9 To 448/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 22/2018, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 2019, sp. zn. 9 To 448/2018, a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 3. 10. 2018, sp. zn. 2 T 22/2018.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Třebíči přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 3. 10. 2018, č. j. 2 T 22/2018-189, byl obviněný M. S. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 1 roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 119 574,17 Kč.
Uvedeného přečinu se obviněný podle zjištění nalézacího soudu dopustil v podstatě tím, že dne 29. 4. 2017 v prostoru chodby fary Římskokatolické farnosti XY v době návštěvy poutníků nezachoval dostatečnou míru opatrnosti, podcenil možná rizika a v době pohybu nejméně 35 osob v prostorách fary otevřel a ponechal bez náležitého dozoru poklop v úrovni podlahy vstupu do sklepa fary se strmě se svažujícími kamennými schody, což přehlédl F. F., nar. XY, a do otevřeného sklepa spadl, přičemž utrpěl těžká zranění, v jejichž důsledku dne 1. 5. 2017 zemřel.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 2019, č. j. 9 To 448/2018-200, bylo odvolání obviněného, které bylo podáno do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry je extrémní rozpor a bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Otvor byl pro průměrně pozornou osobu jasně viditelný a rozpoznatelný a v kritické době několika sekund či minut, kdy nebyl hlídán přímo obviněným, byl fakticky hlídán L. K. a J. Z., z jejichž výpovědi vyplynulo, že poškozeného před pádem do sklepa výslovně varovali. Soudy i přesto dospěly ke skutkovému závěru, že vstup do sklepa nebyl hlídaný. V důsledku varování jmenovaných svědků byla podle dovolatele přerušena příčinná souvislost mezi jeho jednáním a pádem poškozeného. Samotnou příčinnou pádu poškozeného do sklepa bylo ve skutečnosti neuposlechnutí varování ze strany svědků, a nikoli nezabezpečené otevření vstupu do sklepa. Stejně tak by totiž poškozený patrně neuposlechl varování dovolatele, pokud by otvor hlídal on osobně.
Dále dovolatel uvedl, že soudy právní závěry o naplnění subjektivní stránky a nedodržení potřebné míry opatrnosti nepodložily žádnými důkazy ani odůvodněním. Rovněž neposoudily, zda se mohl poškozený při zachování patřičné opatrnosti a bdělosti pádu vyvarovat a zda dovolatel mohl důvodně předpokládat, že se poškozený bude pohybovat v předmětné chodbě. V závěru dovolání obviněný konstatoval, že byly porušeny zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, a dodal, že společenská škodlivost jeho jednání nedosahuje takové intenzity, aby zasluhovala trestněprávní postih.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření odmítl, že by soudy pominuly okolnost varování poškozeného ze strany svědků. Nepřisvědčil ani námitce obviněného, že otevřený poklop do sklepa byl hlídán svědky L. K. či J. Z. Oba totiž uvedli, že když přišli na chodbu, byl již poklop od sklepa otevřen, přičemž obviněný se u něj nenacházel. Obviněný tak nemohl spoléhat, že v inkriminovaném místě někdo hlídá, když se sám vzdálil ještě dříve, než přišli svědci. Rovněž námitku týkající se nedostatku příčinné souvislosti považuje státní zástupce za neopodstatněnou. Nedostatek adekvátní reakce poškozeného nemůže být považován za jeho hrubou neopatrnost, která by mohla výjimečně kauzální nexus přerušit. Zavinění obviněného ve formě nevědomé nedbalosti je dáno a není vyloučeno spoluzaviněním poškozeného. Obviněný měl předpokládat, že se lidé budou v předmětné chodbě pohybovat a měl učinit opatření směřující k zabránění pádu do sklepa, jenž nechal otevřený a bez dozoru. Vzhledem k tomu, že jednání obviněného nevykazuje žádné výjimečné okolnosti, díky kterým by nedosahovalo ani spodní hranice trestnosti obvyklé u typově shodné trestné činnosti, je uplatnění trestní represe namístě. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Důvody k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal. Přezkoumal proto podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení, a to včetně rozsudku soudu prvního stupně, přičemž shledal, že dovolání je zčásti důvodné.
Dovolatel uplatnil veskrze námitky podřaditelné pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž tento dovolací důvod je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Nejvyšší soud jako soud dovolací přitom zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně.
Úvodem je namístě předeslat, že soudy kladly (podle znění tzv. skutkové věty výroku rozsudku) obviněnému za vinu to, že (za popsané situace) otevřel a ponechal bez dozoru poklop nad schody do sklepa, čímž nezachoval potřebnou míru opatrnosti. Podstatou jednání, jež soudy považovaly za trestné, bylo tedy otevření poklopu, ale zejména v souvislosti s pozdějším poodejitím obviněného do chodby za roh bez zajištění náležitého dozoru nad vstupem do sklepa. Z toho plyne, že i když těžištěm chybného jednání kladeného obviněnému za vinu bylo opomenutí, je třeba je vykládat v souvislosti s konáním – otevřením poklopu (i když toto konání by bylo samo o sobě nezávadné). Nedostatkem rozhodnutí soudů obou stupňů je, že z nich nelze zjistit, jakou právní povinnost obviněný svým nedbalostním jednáním porušil. Nejvyšší soud dovozuje, že soudy měly na mysli porušení obecné prevenční povinnosti podle §2900 občanského zákoníku, podle něhož vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného. Takový závěr lze akceptovat i přesto, že nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb., účinný od 1. 1. 2014) již v §2900 do porušení obecné prevenční povinnosti (vcelku nepochopitelně) nezahrnuje také v podobných situacích poměrně frekventované případy opomenutí.
Obviněný namítl, že soudy nesprávně posoudily otázku příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem, což je jeden z obligatorních znaků objektivní stránky trestného činu. Nejvyšší soud připomíná, že pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Není-li zde příčinný vztah, nelze mu k tíži přičítat následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky ( conditio sine qua non ), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).
Výše zmíněná teorie podmínky, zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost, je v trestněprávní nauce korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti. V zásadě je důležité, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Přitom míra způsobení následku je jednou z okolností, které určují povahu a závažnost činu.
Jak bylo již shora řečeno, s otázkou zavinění souvisí i tzv. teorie přerušení (přetržení) příčinné souvislosti, podle níž se příčinná souvislost přeruší (nedospěje až k účinku), pokud do příčinného průběhu vstoupí další výlučná a samostatná příčina, která způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele, jestliže pachatel takový průběh u nedbalostních deliktů předvídat neměl a nemohl. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že mezi jednáním obviněného a následkem (tj. smrtelným zraněním poškozeného při pádu ze schodů) existuje příčinný vztah, k jehož přerušení nedošlo. Jednání obviněného bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. K dovolatelem namítanému přerušení příčinné souvislosti přitom nemohlo dojít v důsledku neuposlechnutí varování svědků L. K. a J. Z. poškozeným. Neopatrné jednání poškozeného spočívající v jeho nepozornosti k otevřenému poklopu od sklepa a neuposlechnutí varování ze strany dvou svědků totiž netvořilo samostatnou, výlučnou příčinu, která by způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele, a mohla by tak přerušit kauzální vztah k jednání samotného obviněného. Pokud jednání poškozeného nevyloučilo kauzalitu počínání obviněného, pak jednání obviněného bylo nepochybně jednou z příčin smrti poškozeného, a tudíž je příčinný vztah ve smyslu teorie podmínky bezpochyby dán. Nicméně neopatrnost v počínání samotného poškozeného a jeho spoluzavinění na vzniklém následku má vliv na posouzení společenské škodlivosti jednání obviněného, jak bude rozvedeno níže.
Obviněný dále namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty předmětného přečinu, jelikož nelze tvrdit, že by nedodržel potřebnou míru opatrnosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Jeho obhajoba byla založena především na tvrzení, že sice poklop do sklepa otevřel, nicméně prostor kolem otvoru v podlaze nebyl nehlídaný, neboť na místě činu se nacházeli dva svědkové (tj. L. K. a J. Z.). Obviněný se proto domníval, že pokud se vzdálí, nemůže se nic stát.
Oba soudy dospěly k závěru, že tím, že obviněný otevřel a ponechal bez náležitého dozoru poklop do sklepa, jednal nevědomě nedbale ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nalézací soud konstatoval, že „ve výpovědích svědků se objevily rozpory o tom, kdo kde stál, dále zda svědci byli v době pádu poškozeného na chodbě nebo už ve sklepě, tyto rozpory se odstranit nepodařilo, z výpovědi těchto svědků však vyplývá, že poklop do sklepa byl otevřený …, přičemž byl bez dozoru“ (viz odstavec 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Dovolatel argumentoval v tom směru, že v okamžiku, kdy se z místa činu vzdaloval, byly na místě přítomné další osoby (podle obhajoby šlo o svědky L. K. a J. Z.), jež o potencionálním nebezpečí v podobě otevřeného sklepa věděly, a obviněný tak spoléhal na to, že by ostatní před pádem do sklepa varovaly. Nesouhlasil proto se závěrem soudů, že by ponechal otevřený sklep zcela bez dozoru.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že i pokud by vycházel z premisy tvrzené obhajobou, že v okamžiku, kdy se obviněný z místa činu vzdaloval, byli na místě přítomní jmenovaní svědci, nelze zcela opominout fakt jdoucí k tíži dovolatele, že obviněný žádného z přítomných svědků výslovně nepověřil, aby po určitou dobu vykonávali za něj před otevřeným poklopem do sklepa dozor. Obviněný se pouze spoléhal na to, že je na místě někdo další přítomen a jiné osoby bude před případným nebezpečím varovat. Riskoval však situaci (ne nepravděpodobnou), že se oba svědkové z místa vzdálí a vstup do sklepa tak zůstane zcela nestřežen. Pokud by obviněný dal takového pokynu, případně by sám u otevřeného poklopu do sklepa zůstal, bylo by takové opatření zcela dostatečné k tomu, aby byla vyloučena jeho trestní odpovědnost, jelikož by tak dodržel potřebnou míru opatrnosti, k jaké nabádá ustanovení §2900 občanského zákoníku.
Skutečnost, že přítomní dva svědkové se z místa, kde byl otevřen poklop od sklepa, v době nepřítomnosti obviněného nevzdálili a naopak poškozeného varovali před nebezpečím, nemůže samo o sobě zcela vyloučit zavinění obviněného, jelikož obviněný se svým jednáním o to, že svědci stáli na nebezpečném místě a poškozeného varovali, nijak nepřičinil. Pokud totiž vytvořil sám potencionálně nebezpečnou situaci (tj. otevření poklopu od sklepa se strmě se svažujícími kamennými schody v prostoru, kde se mohly s vysokou pravděpodobností pohybovat jiné osoby), měl následně zajistit takové podmínky, aby nedošlo k nedůvodné újmě na zdraví (příp. životě) jiného, tj. měl se aktivně podílet na tom, aby k žádné újmě nedošlo. Spoléhání se bez relevantních důvodů na to, že jiné osoby na místě setrvají a dohled budou za něj vykonávat, se nedá považovat za dodržení potřebné míry opatrnosti.
Na druhou stranu jsou konkrétní okolnosti daného případu natolik specifické a výjimečné, že je možné nahlížet na tento případ z hlediska posuzování trestní odpovědnosti obviněného jako na hraniční, přičemž pečlivé a vyvážené hodnocení všech zjištěných okolností relevantních pro stanovení závěru o míře společenské škodlivosti je naprosto klíčové. Navzdory tomu postrádají odůvodnění rozhodnutí obou soudů jakékoliv úvahy o uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio a neobsahují ani dostatečná skutková zjištění k zevrubnému posouzení této otázky.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Při posuzování trestní odpovědnosti je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio , trestní odpovědnost pachatele. Podle tohoto principu trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (viz Šámal, P. : Trestní zákoník a naplňování funkcí a základních zásad trestního práva hmotného. Bulletin advokacie, č. 10/2009, s. 33).
V rámci posouzení společenské škodlivosti činu je tedy nezbytné přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a zhodnotit ji s ohledem na kritéria uvedená v §39 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž míra zavinění obviněného na způsobení následku je jednou z okolností, které určují povahu a závažnost činu. V tomto případě je zcela zásadní ta skutečnost, že na tragickém následku neměl vinu pouze obviněný, nýbrž ze skutkových zjištění obou soudů vyplývá, že jednou z příčin tohoto následku byla rovněž nepozornost na straně poškozeného. Je nutno připustit (jak bylo již řečeno výše ve vztahu k příčinné souvislosti), že pokud by obviněný sám svým jednáním nevytvořil potencionálně nebezpečnou situaci, ke škodlivému následku by nikdy nemohlo dojít. Nicméně samotné chování poškozeného, který navzdory opakovanému varování obou svědků a v důsledku své nepozornosti přehlédl zdvižený poklop a otvor se schody do sklepa, bylo rovněž významnou příčinou jeho tragického úmrtí, která nemůže být přehlížena. Soudy však nevzaly spoluzavinění na straně poškozeného vůbec v potaz. Takový postup nelze označit za správný, obzvlášť v případě, kdy tato okolnost (tj. spoluzavinění na straně poškozeného) má zásadní vliv na posouzení, v jaké míře obviněný způsobil tragický následek i na míru jeho zavinění (srov. kritéria uvedená v ustanovení §39 odst. 2 tr. zákoníku). Jinými slovy, tato okolnost měla být zohledněna při posouzení společenské škodlivosti činu.
Jestliže odvolací soud v odstavci 10 odůvodnění napadeného usnesení dospěl k závěru, že varování dvou svědků přišla pozdě, není dovolacímu soudu jasné, na čem soud druhého stupně tento závěr postavil, jelikož z žádné svědecké výpovědi tato skutečnost nevyplývá. Svědkyně J. Z. vypověděla, že poškozeného varovala dokonce dvakrát, protože na její první upozornění vůbec nereagoval. Svědek L. K. uvedl, že mezi jeho varováním slovy „pozor XY!“ a pádem poškozeného do sklepa uplynuly asi 3 nebo 4 sekundy (viz výpovědi svědků obsažené v protokolech o hlavním líčení ze dne 11. 7. 2018, č. l. 174, a ze dne 5. 9. 2018, č. l. 179). Nic tak nenapovídá tomu, že by tato varování přišla pozdě; naopak je zřejmé, že poškozený měl dostatek času na to, aby reagoval na varování ze strany dvou přítomných svědků a prostoru kolem otevřeného sklepa se vyhnul.
Není rovněž jasné, z čeho odvolací soud - při úvahách o délce doby, po kterou byl poklop otevřen - dovodil, že poškozený spadl ze schodů až v době, kdy se návštěvníci rozhodli ze sklepa se vrátit. Svědek P. K. uvedl, že ve sklepě byli maximálně minutu, pan P. rozsvítil baterku, dívali se po stěnách, a najednou už slyšel volání manželky reagující na pád poškozeného. Podobně vyznívá výpověď svědka M. P.
I když obviněný dočasně zanechal vchod do sklepa skutečně bez (jím vyžádaného) dozoru, bylo namístě přihlédnout i k době, na jakou se tak stalo, tj. na jak dlouho se obviněný z místa vzdálil, jak daleko a z jakého důvodu, a k dalším okolnostem tohoto vzdálení se (zda mohl právě v té době očekávat příchod dalších osob na chodbu, zda se z jeho strany jednalo o nějaké hazardérství či bezohlednost apod.).
Dalším nedostatkem je, že soud prvního stupně se blíže nezabýval otázkou nápadnosti a zaregistrovatelnosti potenciálně nebezpečné situace, konkrétně viditelnosti zdvihnutého poklopu nad schodištěm do sklepa. Nezabýval se v této souvislosti blíže například fotodokumentací obsaženou ve spise. Z rozsudku nicméně vyplývá, že svědci L. K. i J. Z. si otevřeného poklopu (a otvoru do sklepa) ihned sami všimli. Odvolací soud se k situaci na místě částečně vyjádřil v odst. 14 odůvodnění napadeného usnesení. Uvedl šířku chodby necelých jeden a půl metru, šířku poklopu 70 cm, vzdálenost od poklopu ke stěně 60 cm a naznačil, že procházející musel jít po více než dvoumetrovém úseku vedle poklopu po ploše široké pouze oněch 60 cm. To samo o sobě naznačuje relativně dobrou viditelnost překážky. Z odůvodnění soudů však neplyne (ač to z obsahu spisu lze zjistit), zda poklop byl zdvihnut např. do vertikální polohy (tj. úhel cca 90 cm s podlahou), anebo zda byl „překlopen“ a položen na podlaze. Skutečností byla první popsaná situace, která pro příchozího znamenala (ovšem v závislosti také na světelných podmínkách) lepší možnost překážku zpozorovat a být zvednutým poklopem varován. Zcela jednoznačné není z rozhodnutí soudů ani to, jaká byla velikost poklopu a velikost otvoru, na kterou stranu se poklop vyklápěl apod. Nejvyšší soud nemohl v tomto směru činit na podkladě spisového materiálu vlastní skutková zjištění. Soudy se rovněž nezabývaly otázkou viditelnosti v chodbě, respektive osvětlení. To všechno jsou podstatné okolnosti činu ve smyslu §39 odst. 2 tr. zákoníku, které mohly být významné i pro posouzení škodlivosti činu (zejména z hlediska míry zavinění, ale i formy zavinění obviněného) a aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.
To platí rovněž ve vztahu k otázce, zda si na zmíněnou chodbu odkládali svršky všichni hosté, jejich podstatná část, anebo jen nepatrná část návštěvníků, tj. zda se dalo předpokládat, že se na této chodbě bude pohybovat více hostů než ti, které tam obviněný vzal na prohlídku. Zdá se totiž poněkud přepjatý závěr odvolacího soudu, že by obviněný pozval poutníky proto, aby si prohlédli jeho obydlí – rozuměj tuto chodbu – a přitom nikoho nevaroval ohledně „záludnosti obydlí“, jak uvedl odvolací soud.
Tyto výhrady Nejvyššího soudu nic nemění na výše uvedených úvahách ohledně naplnění znaků skutkové podstaty uvedeného přečinu, poukazují však na nedostatečné objasnění všech okolností majících význam pro posouzení škodlivosti činu obviněného.
Nejvyšší soud připomíná, že soudy přiznaly důvodnost námitkám obhajoby v tom směru, že se jedná o mezní situaci na hranici dělicí nevědomou nedbalost od nešťastné události, za kterou nese odpovědnost sám poškozený (srov. odstavec 11 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V obecné rovině je při hodnocení případné trestní odpovědnosti obviněného namístě i otázka, zda existuje zájem společnosti na postihu i takových případů, které ve své podstatě hraničí s nešťastnými náhodami. Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zastává názor, že trestána by měla být především transparentní nedbalost, nečinnost, laxnost, hazardérství či bezohlednost k životům a zdraví druhých. Na soudu prvního stupně proto bude, aby se pečlivě zabýval otázkou společenské škodlivosti předmětného činu a nutností uplatnění trestněprávních norem vůči obviněnému, a to v intencích tohoto usnesení.
Nejvyšší soud na základě shora uvedených skutečností napadené usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Třebíči v celém rozsahu zrušil. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Třebíči přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 7. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu