ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.734.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 734/2019-670
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. 7. 2019 o dovolání obviněného A. G. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 11 To 276/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 5/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. G. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný A. G. podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2018, č. j. 11 To 276/2018-636, jímž bylo mj. podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti výroku o vině rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. 5. 2018, č. j. 16 T 5/2018-591. Dovolatel odkázal na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž s poukazem na judikaturu Ústavního soudu upozornil na údajně nedostatečné a nelogické odůvodnění právních závěrů obou soudů. Nesouhlasil se způsobem, jak byly hodnoceny důkazy a jaké skutečnosti z nich byly vyvozeny. Na více než třech stranách svého dovolání rozebíral jednotlivé pasáže odůvodnění obou rozsudků, přičemž poukazoval na hodnotící úvahy soudů, s nimiž se neztotožnil. V závěru svého mimořádného opravného prostředku zdůraznil, že navzdory tomu, že ve věci existovaly pochybnosti o skutkovém stavu, soudy rozhodly o jeho vině, a to pouze na základě nepřímých důkazů, jež účelově vyložily v jeho neprospěch, čímž došlo k porušení zásady in dubio pro reo . Podle obviněného vyžaduje tento „extrémní nesoulad způsobu hodnocení důkazů“ zásah dovolacího soudu.
Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a zprostil ho obžaloby, neboť podle jeho slov nebylo prokázáno, že by o úmyslu svého otce L. G. spáchat pojistný podvod věděl, a nebyla tak naplněna subjektivní stránka předmětného trestného činu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství písemně sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud připomíná, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu jen za předpokladu, že obsahově odpovídají jeho zákonnému vymezení. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů ani k rozsahu dokazování. Z toho je zřejmé, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem. Dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Obviněný byl odsouzen za účast ve formě pomoci na zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu (spolu s ním byli odsouzeni L. G. a obchodní společnost M.), jehož se dopustil skutkem, který podle zjištění Okresního soudu Praha-východ spočíval v podstatě v tom, že poté, co L. G. dne 10. 3. 2016 zaparkoval v areálu obchodní společnosti T. T. S. C. R., nákladní vozidlo, k němuž náležela registrační značka XY (jeho provozovatelem byla obchodní společnost M.), jenž toto vozidlo úmyslně opatřil nesprávnou registrační značkou XY (téhož provozovatele), obviněný A. G., ačkoli si byl vědom, že vozidlo této značky mělo dne 25. 10. 2013 dopravní nehodu, v jejímž důsledku byla na vozidle v pořizovací hodnotě 97 405 eur způsobena tzv. totální škoda, dne 11. 3. 2016 odvezl zaparkované vozidlo vydávané za vozidlo se značkou XY, z tohoto areálu pryč, aby tak vytvořil zdání, že došlo k jeho odcizení neznámým pachatelem, ačkoliv věděl, že se nejedná o vozidlo XY a L. G. následně dne 16. 3. 2013 odcizení vozidla značky XY telefonicky oznámil na lince 158, přičemž oba jednali v úmyslu pro obchodní společnost M. získat pojistné plnění za odcizení vozidla značky XY, avšak k výplatě pojistného plnění obchodní společností Kooperativa pojišťovna, a. s., ve výši 1 550 000 Kč nedošlo.
V dovolání obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že by takto zjištěný skutek nenaplňoval znaky uvedeného trestného činu (ve formě pomoci). Pouze takové námitky by obsahově korespondovaly s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolání obviněný založil na námitkách, které spočívaly zejména v nesouhlasu se způsobem, jak oba soudy hodnotily důkazy a jaké skutečnosti z nich vyvodily. Takové námitky obviněného mají vyloženě skutkovou povahu (včetně námitky odvolávající se na zásadu in dubio pro reo ), a tím se ocitají mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. Jde o to, že soudy zjistily jako rozhodující skutkovou okolnost fingování odcizení tahače, což dovolatel popíral.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Praha-východ, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé není extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů ve vztahu k osobě obviněného A. G. mají odpovídající obsahový podklad především ve svědecké výpovědi P. Z. (ta poukázala na absenci jakékoli komunikace z jeho strany a maskování kapucí) a v kamerových záznamech z místa činu (viz odstavce 8 a 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Skutkové závěry soudů vyplývají i z výpovědi spoluobviněného L. G. a částečně i z výpovědi samotného obviněného, který uvedl, že na žádost obviněného L. G. odvezl ve večerních hodinách nákladní vozidlo označené nesprávnou registrační značkou XY ven z areálu. Soud prvního stupně v odstavci 27 odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl, na základě jakých skutečností dospěl k závěru o nevěrohodnosti výpovědi obviněného, pokud popíral fingování krádeže vozidla. Se závěry soudu prvního stupně se následně ztotožnil i odvolací soud (viz odstavec 11 odůvodnění jeho usnesení). Argumentace obou soudů i jejich závěry o skutkovém stavu věci logicky vyplývají z provedeného dokazování.
Zdánlivě formálně relevantní námitkou by se na první pohled mohlo jevit v samém závěru uvedené konstatování, že nebylo prokázáno, že by dovolatel o úmyslu L. G. spáchat pojistný podvod věděl, proto nebyla naplněna subjektivní stránka předmětného trestného činu. K této ryze obecné proklamaci však obviněný nevztahuje žádné konkrétní argumenty (ty uvádí výlučně k hodnocení důkazů), přičemž úkolem Nejvyššího soudu není dotvářet dovolací argumentaci za obviněného. Pouze pro úplnost lze uvést, že soud prvního stupně se zaviněním obviněného explicitně zabýval a naplnění subjektivní stránky jasně vyložil v odstavci 27 odůvodnění jeho rozsudku, kde uzavřel, že obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, čeho se dopouští [tj. úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], a že byl instruován, jak se chovat, což dovodil z mnoha okolností případu (způsob vystupování obviněného A. G. před svědkyní P. Z., vstup do areálu bočním vchodem, odlišná registrační značka vozidla uvedená na tahači apod.). Protože obviněný nikterak nerozvíjí, v jakém směru by se jím vytýkané nedostatky měly projevit (a jak bylo řečeno výše, úkolem dovolacího soudu není domýšlet a dotvářet dovolací argumentaci obviněného), omezuje se Nejvyšší soud na konstatování, že ani tuto jeho námitku nelze pokládat za důvodnou.
Logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného A. G. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku dne 4. 10. 2018 pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněného A. G. předložena dne 10. 6. 2019.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 7. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu