ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.740.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 740/2019-338
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 25. 6. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné A. B. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2019, sp. zn. 4 To 35/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 T 23/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné A. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 1. 2019, č. j. 10 T 23/2018-232, byla obviněná uznána vinnou v bodě I) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a v bodě II) zločinem podplacení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 2017, č. j. 9 T 192/2017-68, jenž nabyl právní moci dne 31. 5. 2018, a sbíhající se zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. 71 T 95/2018, který ve vztahu k obviněné nabyl právní moci dne 30. 10. 2018, a sbíhající se přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 71 T 134/2018, který nabyl právní moci dne 11. 12. 2018, byla odsouzena podle §173 odst. 1, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na tři roky a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věcí vyjmenovaných v rozsudku, a to za současného zrušení souhrnných a samostatných trestů v uvedených sbíhajících se trestních věcech.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněná dopustila uvedených trestných činů v podstatě tím, že
ad 1) ačkoliv byla rozhodnutím Magistrátu města Ostravy ze dne 3. 10. 2017, č. j. SMO/391300/17/DSČ/Fra; sp. zn. S-SMO/178725/17/DSČ, které nabylo právní moci 21. 10. 2017, postižena pro přestupek podle §125c odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, kdy jí byly uloženy pokuta ve výši 25 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 12 měsíců počínaje dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, což jí bylo známo, přesto dne 16. 12. 2017 v době kolem 01:55 hod. v XY na ulicích XY, XY a XY řídila osobní motorové vozidlo,
ad 2) dne 16. 12. 2017 v době kolem 02:00 hod. v XY na ul. XY poblíž domu č. XY poté, co tam těsně předtím přes výše uvedený zákaz řídila osobní motorové vozidlo a byla zastavena a kontrolována uniformovanou hlídkou Policie ČR, policistovi během projednávání jejího shora popsaného jednání a související kontroly jejích osobních dokladů nabídla předáním do ruky společně s požadovaným občanským průkazem bankovku v hodnotě 2 000 Kč jako neoprávněnou odměnu za to, že tuto záležitost nebude řešit v souladu se svými povinnostmi uloženými mu ustanovením §10 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky a dalšími právními předpisy a naopak vyřeší ji jinak, tedy zjevně tak, aby byl znemožněn či alespoň zmírněn její postih za předmětné jednání, k čemuž ale nedošlo, neboť policista její nabídku nepřijal.
Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 3. 2019, č. j. 4 To 35/2019-299, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Vytkla soudům nesprávné hmotně právní posouzení §38 a §39 tr. zákoníku, když tato ustanovení nesprávně vyložily. Tímto vadným postupem soudů bylo zasaženo do jejích základních práv. Podotkla, že dosud není vyjasněna otázka, pod který dovolací důvod by její argumentace proti výroku o trestu měla spadat, a proto z procesní opatrnosti uplatnila oba dovolací důvody. Uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný. Stará se o nezletilé děti a postačovalo by uložení podmíněného trestu. Celé řízení považuje za velké ponaučení pro budoucí život. Nesouhlasí ani s trestem zákazu činnosti. Soudy měly zvažovat i mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku. Mnohem významněji měly soudy zohlednit její doznání a také se nevypořádaly s jejími námitkami, ale jen formalisticky zohlednily jednotlivá kritéria pro ukládání trestu.
Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby přikázal odvolacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněné vyjádřil a zdůraznil, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak pochybení soudů spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií podle §39 až §42 tr. zákoníku v dovolání uplatnit nelze. S ohledem na charakter námitek, kdy obviněná namítá pouze nepřiměřenost trestu, neodpovídá její dovolací argumentace dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Trest uložený obviněné je přípustný, je uložen v rámci zákonné trestní sazby a byl vyměřen na její samé dolní hranici. Ani argumentace obviněné stran aplikace §58 tr. zákoníku není pod uplatněné dovolací důvody podřaditelná. Soudy přitom řádně hodnotily veškerá kritéria při stanovení druhu a výměry trestu.
Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
Obviněná pod oběma výše uvedenými dovolacími důvody uplatnila argumentaci, že jí uložený trest je nepřiměřeně přísný a postačovalo by jí uložení podmíněného trestu. Ke vzájemnému vztahu obou uplatněných dovolacích důvodů je nejprve namístě uvést, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem a důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je speciálním hmotně právním dovolacím důvodem vztahujícím se jen k výroku o uložení trestu. Z logiky tohoto vztahu vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu nemůže být napadán prostřednictvím obecného, nýbrž jen prostřednictvím speciálního dovolacího důvodu, který se váže k takovému výroku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1080/2009). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). S ohledem na výše uvedené proto námitky stran nepřiměřenosti trestu nemůžou naplnit obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že trest uložený obviněné není trestem, který zákon nepřipouští, ani trestem uloženým ve výměře mimo trestní sazbu, Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněné nejsou s to naplnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je rovněž třeba zdůraznit, že obviněné byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku ukládán souhrnný trest za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zločin podplacení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Souhrnný trest odnětí svobody na dva roky, který je na samé dolní hranici trestní sazby podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, tak v žádném případě nelze hodnotit jako trest nepřiměřený. Nad rámec výše uvedeného je třeba uvést, že odvolací soud se s obdobnou námitkou zabýval a dostatečně vypořádal (str. 2-3 odst. 7-10 usnesení odvolacího soudu), stejně tak výši uloženého trestu důkladně odůvodnil i soud prvního stupně (str. 18-21 odst. 12-17 rozsudku soudu prvního stupně), který hodnotil veškeré okolnosti, které byly pro rozhodnutí o výši i druhu trestu důležité, v souladu s §39 až 42 tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto shledal výrok o uloženém trestu zcela správným, argumentaci soudů obou stupňů stran výše i druhu trestu dostačující a v dané věci tak nelze shledat ani namítané porušení základních práv obviněné.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 6. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu