ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.817.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 817/2019-627
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2019 o dovolání obviněného D. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 31 To 452/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 169/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 7. 2018, č. j. 4 T 169/2015-560, byl obviněný D. H. shledán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a 6 měsíců. Současně bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o nároku poškozené L. H. na náhradu škody.
Podle učiněných skutkových závěrů se obviněný dopustil uvedeného zločinu jednáním spočívajícím zjednodušeně řečeno v tom, že od konce roku 2011 do 20. 10. 2014 v místě společného bydliště v XY, vyvíjel psychický nátlak na poškozenou, svoji matku L. H., fyzicky ji napadl ve třech případech, polil ji kbelíkem vody, urážel ji, ponižoval, vulgárně oslovoval a zabraňoval jí ve volném pohybu po domě, na poškozenou vyvíjel psychický nátlak, aby na něj přepsala svoji polovinu domu, zabraňoval jí ve vstupu k plynovému kotli, pračce a hlavnímu uzávěru vody, v důsledku čehož musela poškozená své prádlo prát u své bývalé snachy, přičemž kvůli těmto zásahům jí netekla teplá voda a v zimních měsících měla teplotu v bytě i kolem 13 stupňů, dále jí pouštěl, téměř denně, hlasitě rádio na chodbě domu a nevypínal je ani když odcházel z domu, v případech, kdy měla poškozená návštěvu, vcházel nezvaně bez zaklepání do její bytové jednotky a zjišťoval, o jakou osobu se jedná, případně tuto osobu oslovil a slovně ji urážel v úmyslu odříznout poškozenou od jejích přátel, vyfotografoval poštovní doručovatelku I. M., aby fotografii předal jejím nadřízeným s úmyslem dokladovat nesprávné plnění jejích pracovních úkolů, pokud byl osloven poškozenou, odmítal s ní komunikovat a posílal jí pouze doporučené dopisy, hrozil jí odpojením od přívodu elektřiny, to vše včetně způsobených zranění způsobem dále podrobněji popsaným v poměrně rozsáhlé skutkové větě zmíněného výroku o vině.
Tento rozsudek byl následně z podnětu odvolání obviněného rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 31 To 452/2018, podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak bylo znovu rozhodnuto tak, že se obviněný odsuzuje za výše popsanou trestnou činnost podle §199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, s podmíněným odkladem výkonu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na dobu 2 let. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Rozsudek krajského soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění uvedl, že závěry soudů činných dříve ve věci neodpovídají provedenému dokazování a mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením existuje významný nesoulad. Současně nebyly zohledněny četné rozpory ve výpovědích obviněného, poškozené a svědků, čímž došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Obviněný dále namítl, že jeho vztah s poškozenou nebyl ideální, docházelo k mnohým hádkám, přičemž byl ovlivněn (tento vztah), jak také konstatoval odvolací soud, i osobnostním nastavením obviněného a poškozené, s níž bylo těžké vycházet. Jednotlivé konflikty popsané ve výroku o vině potom podle obviněného vychází z výpovědi poškozené, odlišující se od jeho výpovědi, ačkoli podle závěrů znalců jsou oba v zásadě věrohodní. Za takového stavu nelze dospět k jednoznačnému závěru o vině. Svědci vypovídající ve věci potom většinou nebyli přítomni tvrzeným útokům, které byly dílčími incidenty, bez úmyslného použití síly a bez vzniku újmy, resp. jen s drobným fyzickým poraněním, když se poškozené bránil. Stížnosti poškozené také odráží její subjektivní pocity, popřípadě jsou dokladem vzájemných antipatií v domě, nemohou však být podkladem pro aplikaci skutkové podstaty uvedené v §199 tr. zákoníku.
S ohledem na popsané skutečnosti obviněný navrhl, aby byl zproštěn obžaloby.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že obviněný v dovolání toliko opakuje svoji argumentaci uplatněnou již v průběhu předcházejících fází řízení. Navíc se v ní zaobírá pouze otázkami skutkovými a soudům vytýká způsob hodnocení provedených důkazů. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci a tedy neodpovídají žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
Státní zástupkyně proto navrhla podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) následně shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [případně za současného užití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.], jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění.
K tomu je potřeba uvést, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.
V podaném mimořádném opravném prostředku ovšem obviněný nezpochybnil právní kvalifikaci soudy učiněných skutkových zjištění, ale napadl primárně správnost těchto zjištění a správnost procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl. Jeho námitky tedy směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a rozsahu dokazování, přičemž se obviněný snaží provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
Nejvyšší soud konstatuje, že takové pochybení ve věci obviněného D. H. shledat nelze.
Především bylo provedeno dostatečně široké dokazování, k němuž ani nebyly návrhy na jeho doplnění. Provedené důkazy byly následně hodnoceny a na jejich podkladě byl zjištěn průběh skutkového děje.
Přitom bylo soudy obou stupňů skutečně (jak uvedl obviněný v dovolání) konstatováno, že soužití obviněného a poškozené nebylo ideální, resp. jejich vztah byl oboustranně narušený a rovněž že znalecké posouzení věrohodnosti obviněného i poškozené je obdobné. Nicméně s ohledem zejména na výpovědi svědků podporujících výpověď (nyní zemřelé) poškozené, kteří byli přítomni některým dílčím momentům jednání obviněného, poškozená jim o jeho projevech průběžně některé informace sdělovala nebo viděli jejich následky, soudy vzaly za základ svých skutkových zjištění jí uváděné skutečnosti.
Tvrzení poškozené totiž byla, jak již bylo zmíněno, podporována výpověďmi řady dalších svědků, s různým vztahem k poškozené či obviněnému. Takto je možné zmínit výpověď Z. H., snachy a švagrové obviněného, která byla přítomna nepříjemnému vystupování obviněného, kontroly návštěv, poškozená při komunikaci s ní brečela z důvodu stresu z jednání obviněného, bylo jí i známo hlasité pouštění rádia či uzamykání některých prostor. Z rodinných příslušníků dále výpověď poškozené potvrdily synovci obviněného a vnuci poškozené O. N. a S. H., kteří mimo jiné viděli fyzická zranění poškozené. Dále je možné zmínit známé Z. N., jenž znal situaci z návštěv v domě, a E. B., která rovněž popsala nátlak obviněného s tím, že se podepsal na zdraví poškozené, některé obdobné skutečnosti zmínila i svědkyně I. L. Přehlédnout nelze ani výpovědi pracovnic pošty V. L., I. H. a V. W., ohledně agresivity obviněného vůči poškozené i nim (V. L. dokonce v konečném důsledku požádala, aby do domu, kde žili obviněný a poškozená, nemusela z důvodu strachu z obviněného doručovat).
Při dovozování průběhu skutkového děje současně soudy zohlednily i další důkazy, zejména listinné, tedy zápisky poškozené, v nichž si uváděla některé dílčí projevy obviněného, korespondenci vedenou mezi obviněným a poškozenou z jeho popudu (když jinou komunikaci o provozních věcech domu odmítal), zprávu Centra intervenčních psychosociálních služeb Libereckého kraje, jehož pomoc poškozená vyhledala a lékařskou zprávu týkající se následků jednoho z útoků obviněného. Nakonec je třeba poukázat i na závěry soudu prvního stupně, akceptované i soudem odvolacím, podle nichž byla poškozená v důsledku konfliktů s obviněným ustrašená, bála se vycházet z bytu. Při vyhrocení situace potom prakticky vždy docházelo ke zhoršení jejího zdravotního stavu (kdy zdravotní stav poškozené ani tak nebyl dobrý, byla pacientkou plicního, diabetologického, kardiologického a onkologického oddělení) a následky neustálého vypětí a stresu se u ní projevovaly i v následné době.
Tvrzení zejména obviněného, jeho družky M. N. (s jejímž příchodem započaly útoky obviněného a která rovněž užila některé invektivy vůči poškozené – viz výpověď poškozené a svědkyň I. L. a E. B.), jejího syna D. N. a známého obviněného J. K. (jenž popisoval údajné ataky poškozené, ročník narození XY, vůči obviněnému, ročník narození XY, její kopání do dveří a její „běh“ poté, co odposlouchávala přes dveře hovory), vyznívající opačným způsobem, tak byly vyvráceny, když zmíněným věrohodným a na sobě nezávislým důkazům odporovaly.
Je třeba doplnit, že v konečném důsledku zjištěný skutkový stav věci nebyl zatížen žádnými pochybnostmi, tudíž nebylo ani důvodu k aplikaci zásady in dubio pro reo.
Jestliže tedy soudy činné dříve ve věci vyhodnotily (mimo jiné) výpověď L. H. jako věrohodný základ pro své skutkové závěry a dovodily takový průběh skutkového děje, jaký je uveden ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Liberci, popřípadě dále rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, je zcela namístě jim v jejich závěrech přisvědčit.
Jinak řečeno, pokud soudy obou stupňů po pečlivém hodnocení výpovědi obviněného, poškozené a svědků, za podpůrného zohlednění důkazů dalších, dovodily průběh skutkového děje ve shora naznačeném smyslu, tedy že se jednalo o agresi obviněného vůči poškozené, nelze jim vytknout žádné porušení stanovených pravidel, jež by mohlo být rozporem, natož extrémním, neboť skutková věta výroku o vině zcela důvodně a logicky navazuje na provedené důkazy, resp. není s nimi v žádném nesouladu.
Nejvyšší soud dodává, že je možné souhlasit s tvrzením obviněného uvedeným v dovolání, akceptovaným i soudy obou stupňů, že jeho vztah s poškozenou zjevně nebyl ideální a harmonický a rovněž že byl poznamenán osobnostním nastavením obou zúčastněných, což také soudy obou stupňů výslovně konstatovaly. Uvedené však na správnost zmíněných skutkových zjištění nemá zásadní vliv, nicméně tyto okolnosti byly výslovně zohledněny v rámci výroku o trestu, který v konečném důsledku krajský soud uložil na spodní hranici trestní sazby, navíc s podmíněným odkladem výkonu s kratší zkušební dobou.
Pokud jde o právní posouzení učiněných zjištění, obviněný, jak je zřejmé z obsahu dovolání, žádnou konkrétní argumentaci, kterou by je napadl, nepředkládá (vyjma obecné námitky tvrdící nenaplnění znaků aplikované skutkové podstaty, kterou však primárně odvíjí od jím tvrzených skutkových zjištění), tudíž se jí ani Nejvyšší soud s ohledem na limity stanovené v §265i odst. 3 tr. ř. nijak blíže nezaobíral. Zcela na okraj je možné toliko uvést, že soud prvního stupně se dané problematice věnoval, na rozdíl od hodnocení důkazů a dovozování průběhu skutkového děje, velice stručně (v podstatě jen v krátkém bodu 22. rozsudku), avšak jeho odůvodnění doplnil Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (srov. zejména bod 12. jeho rozsudku).
S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v §265b tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 7. 2019
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel