ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.895.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 895/2019-1638
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 7. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. T. F. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 11 To 13/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 150/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 10. 2018, č. j. 8 T 150/2015-1553, byl obviněný J. T. F. uznán vinným pod bodem 1 výroku přečiny porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a pod bodem 2 zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za tyto a další trestné činy byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudek obsahuje také navazující zrušovací výrok podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, výrok o odkázání poškozeného s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení a zprošťující výrok ohledně dalších dvou dílčích skutků trestných činů krádeže a porušování domovní svobody.
Trestných činů, jimiž byl v tomto řízení uznán vinným, se obviněný dopustil v podstatě tím, že se vloupal do dvou bytů v Rakousku a odcizil zde větší množství věcí, a to ve dnech 29. – 30. 4. 2011 v XY, kde odcizením způsobil škodu 254 989 Kč, a v době od 4. do 8. 4. 2012 ve XY, kde odcizil věci za 651 063 Kč.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2019, č. j. 11 To 13/2019-1582, bylo odvolání obviněného, které směřovalo do výroku o vině odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž odkázal na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g), h) a l) tr. ř. Ve vztahu k prvnímu z nich namítl, že předseda odvolacího senátu JUDr. Ladislav Koudelka, Ph. D., který se v této věci podílel na rozhodování o jeho odvolání, zamítl v roce 2003 jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž v odůvodnění zamítavého usnesení uvedl sdělení, kterým měl obviněného dehonestovat. Proto obviněný tehdy podal na jmenovaného soudce oznámení, které však bylo odloženo. Tyto skutečnosti podle dovolatele zakládají vyloučení uvedeného soudce z nynějšího rozhodování. Tuto námitku nevznesl už v odvolacím řízení, neboť se na osobu soudce rozpomněl až po veřejném zasedání odvolacího soudu.
Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že řízení bylo zatíženo procesními vadami, které činí některé důkazy neúčinnými. Namítl nezákonnost domovní prohlídky dne 19. 7. 2013 v XY a konkrétně uvedl, že na audiovizuální nahrávce ze začátku domovní prohlídky je například citováno jméno osoby, která se v místě měla nacházet, avšak v protokolu taková osoba uvedena není. Nelze proto přihlížet k zajištění šroubováku, jímž bylo spácháno vloupání, při této domovní prohlídce.
Obviněný namítl extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními s tím, že nebyla prokázána samotná existence věcí a peněz, které měly být odcizeny, a jejich hodnota. Podle obviněného nelze závěr o jeho vině pod bodem 1 dovozovat ze stopy jeho DNA na lahvi nalezené v bytě, když poškozený nebyl schopen popsat, co to bylo za lahev a jak se do bytu dostala. V případě druhého skutku (kromě zmíněné nezákonnosti domovní prohlídky a nepoužitelnosti výsledků mechanoskopického zkoumání šroubováku) obviněný namítl nedostatečnost důkazu fotografií osoby na motocyklu v kombinéze a uvedl, že odcizený motocykl Kawasaki není individuálně shodný s motocyklem, jehož fotografie byla u něho zajištěna. Navíc i fotografie byly získány z počítače při nezákonné domovní prohlídce.
Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští, neboť trestné činy měl spáchat na území Rakouské republiky a podle §8 odst. 3 tr. zákoníku v takovém případě nelze uložit soudem v České republice přísnější trest, než který by stanovil rakouský právní řád. Splněním této podmínky se soudy vůbec nezabývaly.
Obviněný se domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout v jiném složení senátu, nebo aby sám rozhodl o zproštění obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se v písemném vyjádření zabývala jednotlivými námitkami dovolatele s tím, že nezjistila tvrzené důvody vyloučení soudce ani extrémní nesoulad mezi důkazy a skutkovými zjištěními soudů, jež naopak z provedených důkazů logicky vyplývají, a přisvědčit nelze ani ryze procesní námitce o nezákonnosti domovní prohlídky. Ustanovení §8 tr. zákoníku nelze v daném případě aplikovat, protože obviněný je český občan, který spáchal trestný čin v cizině. Státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného, které podle ní nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím soudu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podmínku včasného uplatnění námitky vyloučení soudce považuje Nejvyšší soud při určité vyšší míře tolerance za splněnou (byť lze mít určitou pochybnost o tom, že teprve po konání odvolacího veřejného zasedání se obviněný rozpomněl na osobu soudce). Dovolací námitka vztahující se k vyloučení uvedeného soudce odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Z obsahu námitky je zřejmé, že zde se má jednat o vyloučení soudce pro jeho poměr k obviněnému. Obecně platí, že pokud má být důvodem vyloučení soudce jeho poměr k osobám vystupujícím v řízení, musí mít soudce k těmto osobám nějaký bližší osobní vztah, vyplývající typicky z příbuzenství, z hlubšího vztahu přátelství či naopak nepřátelství, z nějakého osobního sporu apod. Takový poměr může být důvodem vyloučení jen tehdy, jestliže tento vztah vede k pochybnostem, že soudce nemůže nestranně rozhodovat.
Z obsahu námitky obviněného vyplývá, že předseda odvolacího senátu JUDr. Ladislav Koudelka, Ph. D., zamítl v roce 2003 jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a v odůvodnění zamítavého usnesení měl uvést blíže nespecifikované dehonestující sdělení. Z obsahu dovolání neplyne, že by proti uvedenému soudci z toho byly vyvozeny nějaké důsledky, naopak (blíže neoznačené) oznámení obviněného bylo údajně odloženo. Závěr o vyloučení soudce nelze na základě podaného dovolání dovozovat už proto, že dovolatel neuvádí konkrétní obsahové důvody údajné podjatosti, tj. konkrétní údajně dehonestující výroky. Kromě toho je třeba zdůraznit, že situace, kdy v rozhodnutí soudů je uvedeno něco, s čím obvinění nesouhlasí, co se jich dotýká nebo co je podle jejich názoru dokonce dehonestuje, je velmi častá. Výjimkou není ani to, že si obvinění na postup a vyjádření soudů různými formami stěžují. Pokud by samotné podávání podobných stížností a oznámení na soudce mělo ten důsledek, že by dotyčný soudce byl vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, znamenalo by to ve svém důsledku, že obvinění by si mohli tímto způsobem vybírat soudce. To ovšem připustit nelze. Tím méně lze na podjatost soudce usuzovat za situace, kdy se mělo jednat o obviněným neakceptované odůvodnění rozhodnutí vydaného před delší dobou, zhruba před patnácti lety. Navíc o nějakém nepřátelském osobním poměru soudce a obviněného nesvědčí ani fakt, že si obviněný po vyrozumění o veřejném zasedání ani v jeho průběhu neuvědomil, že se jedná právě o soudce, který je proti němu podjatý. Nejvyšší soud tudíž neshledal negativní poměr předsedy odvolacího senátu k obviněnému, který by zakládal jeho vyloučení podle §30 odst. 1 tr. ř.
Z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Dále je třeba zdůraznit, že konkrétní v dovolání uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Nestačí pouhý odkaz na zákonné ustanovení upravující některý dovolací důvod. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají tomuto dovolacímu důvodu jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Podstatou dovolacího důvodu je porušení hmotného práva, tj. trestního zákona, při jeho aplikaci na skutkový stav zjištěný soudy. Předmětem právního posouzení tu je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním, na které bylo hmotné právo aplikováno, stejně jako další námitky procesního charakteru, nejsou pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřaditelné.
V podaném dovolání obviněný neuplatnil žádné konkrétní námitky v tom smyslu, že by ve výroku rozsudku popsané skutky nevykazovaly znaky uvedených trestných činů. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný založil své dovolání na námitkách, které směřovaly proti skutkovým zjištěním soudů a které spočívaly v procesní námitce nepoužitelnosti domovní prohlídky a v jiném hodnocení provedených důkazů. Jde o námitky, které pro svou procesní povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jinak uplatnil námitky, které mu svým obsahem neodpovídají.
Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
O žádný z těchto případů se však v projednávané věci nejedná. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kolíně, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a obsahem provedených důkazů na straně druhé není žádný, natož extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v procesně řádně provedených důkazech.
Dovolací námitky vztahující se k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v podstatě opakováním odvolání obviněného. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek však není nějakým „dalším odvoláním“ a účelem řízení o dovolání není, aby Nejvyšší soud znovu hodnotil provedené důkazy, případně aby vytvářel vlastní skutková zjištění. Proto Nejvyšší soud jen připomíná, že soudy prvního a druhého stupně se podrobně zabývaly provedeným dokazováním a jejich skutkové závěry z obsahu dokazování logicky plynou. Nalézací soud postupoval v souladu s ust. §2 odst. 5 a §2 odst. 6 tr. ř. a své závěry náležitě odůvodnil, stejně jako soud odvolací, který se přesvědčivě vypořádal s námitkami, které obviněný opakuje v dovolání.
Ve vztahu k domovní prohlídce ze dne 19. 7. 2013 lze odkázat na odstavec 5 odůvodnění napadeného usnesení. V dovolání obviněný ostatně nenamítl ohledně domovní prohlídky nic, co by její výsledky mohlo jakkoli zpochybnit. Odkaz na případné dřívější námitky uplatněné v jiných podáních je přitom irelevantní. Nejvyšší soud se může v rámci řízení o dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz například na předchozí podání či závěrečné řeči v této věci (viz rozhodnutí č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr.).
Odvolací soud se zabýval i námitkami ohledně rozsahu a hodnoty odcizených věcí (viz odst. 7, 8 odůvodnění napadeného usnesení) a ohledně prokázání jednání obviněného, jímž byl uznán vinným (viz zejména odst. 13, 14 odůvodnění napadeného usnesení v návaznosti na odst. 19, 20 odůvodnění rozsudku) a připomněl, že nalézací soud postupoval nejvyšší možnou měrou ve prospěch obviněného, když i přes nalezení nástroje vloupání při domovní prohlídce u obviněného a zjevnou časovou a místní souvislost s útokem pod bodem 3 jej zprostil obžaloby ohledně dílčích skutků ad 2 a 4 obžaloby (viz odst. 21 odůvodnění rozsudku a odst. 11 odůvodnění napadeného usnesení).
Skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině uvedenými trestnými činy, nepředstavují porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí s těmito zjištěními a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Konkrétní námitku odpovídající tomuto dovolacímu důvodu obviněný neuplatnil. Vyjádřil pouze výhradu k odůvodnění rozhodnutí soudů, které se podle jeho názoru měly zabývat tím, zda trest, který mu byl uložen, není přísnější, než stanoví trestní zákon Rakouské republiky, na jejímž území byly trestné činy spáchány, jak stanoví §8 odst. 3 tr. zákoníku. Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí však není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.) a obviněný ve svém dovolání netvrdil, zda a v jakém směru mu byl uložen trest překračující přípustnou sazbu nebo neodpovídající zákonu co do druhu. Námitka napadající pouze odůvodnění rozhodnutí není pod uvedený (ani žádný jiný) dovolací důvod podřaditelná.
Jen nad rámec výše řečeného Nejvyšší soud dodává, že ani případná konkrétní námitka proti druhu nebo výši trestu opírající se o §8 odst. 3 tr. zákoníku by nebyla opodstatněná, neboť toto ustanovení platí pouze pro případy použití tzv. subsidiární zásady univerzality zakotvené v §8 tr. zákoníku, která však upravuje působnost trestního zákoníku pro posouzení trestnosti činů spáchaných v cizině cizím státním příslušníkem (nebo osobou bez státní příslušnosti, která nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt). Nevztahuje se tedy na případy, kdy trestný čin v cizině spáchal občan České republiky, což je i případ zde posuzovaný. Na ten se vztahuje tzv. zásada personality podle §6 tr. zákoníku a trestnost se v těchto případech posuzuje podle zákona České republiky bez omezení stanoveného v §8 odst. 3 tr. zákoníku.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, podle druhé alternativy tehdy, jestliže v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý z důvodů dovolání obsažených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný uplatnil tento dovolací důvod zjevně v jeho druhé alternativě. Je však zřejmé, že jestliže je dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. zjevně neopodstatněné a ve vztahu k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. bylo podáno z jiného než zákonného důvodu, plynou z logiky věci stejné závěry i z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Z důvodů, které byly uvedeny v předchozích částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání obviněného J. T. F. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 7. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu