ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.913.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 913/2019-486
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 9. 2019 o dovolání obviněného J. R. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 9 To 52/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 39/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2018, č. j. 2 T 39/2018-409, byl obviněný J. R. shledán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Současně bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nároku poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR na náhradu škody.
Podle učiněných skutkových závěrů se obviněný dopustil uvedeného zločinu jednáním spočívajícím v tom, že nejméně od počátku měsíce března roku 2015 do 21.00 hodin dne 16. 7. 2017, kdy došlo k poslednímu útoku, ve společném obydlí v rodinném domě v XY na ulici XY fyzicky a psychicky týral svoji manželku J. R. tak, že ji opakovaně s neupřesněnou četností bil otevřenou dlaní do obličeje, chytal ji za ramena a třásl s ní, strkal do ní apod., s četností 1krát až 2krát do měsíce ji urážel, že je „svině“ a „kurva“, kontroloval její spodní prádlo na přítomnost spermatu, sledoval a kontroloval ji, její pohyb a komunikaci prostřednictvím sledovacích zařízení s GPS a software, které bez jejího vědomí umísťoval do jejích zavazadel, vozidla a do dalších věcí užívaných k běžným činnostem, opakovaně jí vyhrožoval, že pokud se s ním rozvede, tak že uvidí, co ji čeká, že někomu něco udělá a tak se sebeobětuje pro jejich děti, přičemž poukazoval na své legálně držené střelné zbraně, a při posledním útoku ze dne 16. 7. 2017 v době kolem 20.00 hodin ji v obývací části domu v XY na ulici XY fyzicky napadl úderem pěstí do obličeje do oblasti pravého oka, kopáním kolenem do zad a hýždí, opakovaně ji držel svojí paží v tzv. kravatě a stiskal tak, že chvílemi nemohla dýchat, natlačil ji na zábradlí v domě a držel, během útoku jí vyhrožoval, že ji strčí do sklepa, křičel na ni, že jí to neprojde a že jí vymáchá „ksicht“ ve střepech skla obrazu, rozbitého během útoku, když chtěla přivolat pomoc policie, vzal její mobilní telefon iPhone 6, hodil s ním o zeď a rozbil ho, bránil jí vzít si své klíče od vozidla Škoda Superb a od domu s tím, že odemkne až uklidí střepy na místě, poté vchodové dveře odemknul a umožnil jí utéci z domu a odjet vozidlem, přičemž tímto svým jednáním jí způsobil zranění spočívající v hematomech po těle, zhmoždění krční páteře, škrábancích po těle a podlitinu na víčku pravého oka, pro které vyhledala lékařské ošetření v Úrazové nemocnici Brno.
Současně byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro další jednání, v němž byl spatřován zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Je namístě doplnit, že tento výrok nebyl napaden odvoláním žádné oprávněné osoby a není ani předmětem přezkumu v dovolacím řízení.
Uvedený rozsudek napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 3. 2019, č. j. 9 To 52/2019-450, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti zmíněnému usnesení krajského soudu podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění uvedl, že nesprávné hmotně právní posouzení skutku jako daný zločin spatřuje zejména v tom, že popis skutkového děje vyslovený nižšími soudy není kompletní, neboť nepostihuje stav společné domácnosti obviněného a poškozené, resp. jejich společný život, jenž byl rozvrácen poškozenou, udržující mimomanželský poměr s K. V. K závadnému jednání obviněného potom docházelo v reakci na zmíněné jednání poškozené. Pokud by byly zohledněny útoky poškozené na psychický stav obviněného v podobě lží o pracovních cestách, kryjící pobyty s milencem, intimní podvádění, vyzvedávání poškozené milencem z obydlí manželů, hmotně právní posouzení skutkového děje by bylo odlišné. Soudy obou stupňů se ovšem izolovaně zaměřily na projevy obviněného. Dále obviněný uvedl, že jeho úmyslem nebylo způsobit poškozené útrapy, které také nebyly dokazováním zjištěny, když znaleckým zkoumáním nebyla u poškozené zjištěna posttraumatická stresová porucha, která je základem pro dovození následků zmíněných útrap. Navíc není zřejmé, jak se na psychice poškozené projevilo její vlastní závadné a nemorální chování. Obviněný měl za to, že vztah mezi jím a poškozenou nebyl běžný, neboť již od března 2015, kdy započíná popis skutku, měla nadstandardní vztah s K. V. Obviněný ji v návaznosti na to sledoval pomocí elektronických zařízení, což nepochybně nebyl oprávněn, i s odkazem na §687 odst. 2 o. z., definujícím vzájemné povinnosti manželů. Obviněný dodal, že tyto povinnosti však nelze pominout ani ve vztahu k poškozené, jejíž obdobné protiprávní jednání mělo zásadní význam pro vývoj celé situace, v níž byl ponižován. Poškozená s podporou jejích rodinných příslušníků následně projevila snahu se rozvést, kterou ale nepřijal, neboť měl o manželku a rodinu zájem a vzájemný vztah chtěl zachránit. Poškozená, místo aby podala návrh na rozvod, poté žila v manželství s obviněným a současně měla další vztah. Soudy činné dříve ve věci tudíž vůbec nezohlednily, že si oba zúčastnění způsobovali problémy navzájem, kdy protiprávním excesem bylo jak sledování, tak i mimomanželský poměr poškozené. Pokud jde o další údajné projevy obviněného, nebyly mu s výjimkou konfrontace dne 16. 7. 2017 prokázány žádné fyzické útoky, hovořila o nich pouze poškozená s tím, že je nevnímala jako týrání, neboť za závažné považovala jednání psychického charakteru, měla z obviněného obavy. Pokud se však jedná o tyto obavy, ostatním svědkům jsou známy jenom zprostředkovaně od poškozené, navíc se jedná o svědky s poškozenou spjaté. Jestliže obviněný popsal realitu odlišně od poškozené, měla být zkoumána jeho věrohodnost, což se stalo pouze stran poškozené, která tak byla zvýhodněna. Obviněný dodal, že poškozené, i podle jejího vyjádření, nic nezakazoval, mohla chodit kamkoli a dělat cokoli. Vadil mu pouze styk s milencem, jak se projevilo i v incidentu s konvicí. Podle obviněného si však lze jen těžko představit, že by vítal milence, který přijede vyzvednout manželku. Pokud jde o jeho legálně držené zbraně, nikoho s nimi neohrožoval a nikomu s nimi nevyhrožoval. Ke konfrontaci ze dne 16. 7. 2017 potom obviněný namítl, že byla vyústěním celé situace a její podstatou bylo oboustranné napadení. Zmíněný incident nicméně spáchání soudy dovozeného trestného činu nepodkládá.
S ohledem na popsané skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soud v Brně i předcházející rozsudek Městského soudu v Brně zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně znovu projednat a rozhodnout.
Dovolání obviněného bylo dne 2. 7. 2019 doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak Nejvyššímu soudu nebylo do dne konání neveřejného zasedání doručeno žádné jeho vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění.
K tomu je potřeba uvést, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.
V podaném mimořádném opravném prostředku nicméně obviněný v části napadl správnost skutkových zjištění, a to pokud jde o útoky vůči poškozené či průběh finálního útoku dne 16. 7. 2017, a správnost procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl. Jeho námitky tedy v daném rozsahu směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a rozsahu dokazování, přičemž se obviněný snaží provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je stav extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
Nejvyšší soud konstatuje, že takové pochybení ve věci obviněného J. R., shledat nelze. Především bylo provedeno dostatečně široké dokazování, byť nezahrnovalo znalecké zkoumání obviněného stran jeho věrohodnosti, což však ani nebylo obviněným navrhováno (srov. návrh na doplnění dokazování č. l. 378, 406 a 447). Provedené důkazy byly následně hodnoceny a na jejich podkladě byl zjištěn průběh skutkového děje. Při jeho dovozování bylo skutečně vycházeno především z výpovědi poškozené, která však byla v souladu s důkazy dalšími, zejména s výpověďmi svědků. Naopak za podklad nebyla vzata výpověď obviněného, zatížená rozpory, ani ji do jisté míry podporující výpověď zjevně o celé problematice šířeji neinformované svědkyně A. R. a svědka J. N.
V dalším, pokud se jedná o důkazní situaci, hodnocení důkazů a na to navazující skutková zjištění, Nejvyšší soud odkazuje na rozhodnutí soudů obou stupňů, neboť není namístě v rámci dovolacího řízení skutečnosti uvedené v jimi vyhotovených odůvodněních opakovat.
Jinak řečeno, pokud soudy obou stupňů po pečlivém hodnocení výpovědi obviněného, poškozené a svědků, za podpory důkazů dalších, dovodily průběh skutkového děje ve shora naznačeném smyslu, tedy že se jednalo o dlouhodobou agresi obviněného vůči poškozené vrcholící útokem ze dne 16. 7. 2017 (a nikoli vzájemným napadením), s tam uvedenými následky, nelze jim vytknout žádné porušení stanovených pravidel, jež by mohlo být rozporem, natož extrémním, neboť skutková věta výroku o vině zcela důvodně a logicky navazuje na provedené důkazy, resp. není s nimi v žádném nesouladu. V daném rozsahu se tedy argumentace obviněného s tvrzeným dovolacím důvodem míjí.
V podstatě totéž lze konstatovat ve vztahu k námitce obviněného, podle níž nemohl poškozené způsobit útrapy, když u ní není diagnostikována posttraumatická stresová porucha. U trestného činu (zločinu) týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jak ostatně uvedl již odvolací soud, není znakem objektivní stránky způsobení (tělesné či duševní) újmy na zdraví. Proto námitka absence takovéto újmy nemůže být právně relevantně uplatněna pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v rámci dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1591/2015). Absence takové poruchy současně nemůže svědčit o tom, že k násilí nedošlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 11 Tdo 82/2018).
Rovněž zde tedy Nejvyšší soud relevanci (a již vůbec opodstatněnost) námitkám obviněného přiznat nemohl.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitky obviněného, že došlo oběma zúčastněnými osobami, tedy jím i poškozenou, k porušení ustanovení občanského práva o povinnostech manželů, a to z jeho strany při sledování poškozené a ze strany poškozené při přístupu k manželskému životu s ním, což mělo být zohledněno jak v popisu skutkového děje, tak v právních závěrech. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že byť širší kontext konkrétního projednávaného děje může mít jistou vypovídací hodnotu, např. stran motivu, přesto pro posouzení, zda se pachatel dopustil trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku za situace, kdy se jedná o delikt mezi manželi, není přesné zmapování průběhu celého jejich vztahu, ani ověření souladu veškerého jejich souvisejícího jednání s normami občanského zákoníku (jakým je např. obviněným zmiňovaný §687 odst. 2 o. z.), pro trestně právní kvalifikaci natolik významné, aby je bylo nutné zařadit do popisu skutkového děje. Takový požadavek by zjevně přesahoval potřeby daného trestního řízení. Navíc ve věci obviněného bylo zjištěno, že poškozená sice udržovala mimomanželský vztah, avšak bylo to z její strany vysvětleno jako reakce na tomu předcházející konflikty, resp. obtíže ve vztahu s obviněným.
I když tedy existence vztahu poškozené s K. V. nepochybně dokresluje celou situaci, nelze jej v posuzované věci vnímat jako jedinou příčinu navazujících událostí a, což je třeba zdůraznit, již vůbec nikoli jako okolnost, která by snad mohla omluvit agresi obviněného. I pokud se totiž jeden z manželů rozhodne pro vedení jiného vztahu a druhý z manželů má lidsky pochopitelný negativní postoj k takovému jednání, zásadně ho to nijak neopravňuje k násilí na nevěrném partnerovi či k jeho týrání.
V daném rozsahu tedy dovolací argumentaci obviněného nelze přisvědčit, neboť se domáhá jiného právního posouzení v návaznosti na okrajové skutečnosti, jež potřebný hmotně právní význam postrádají, což současně značí, že nebyl ani důvod je učinit součástí popisu skutkového děje, jak se obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku domáhal.
Pod uplatněný dovolací důvod bylo možné podřadit pouze tvrzení obviněného, podle něhož nebylo jeho úmyslem poškozené působit útrapy, neboť jí nic nezakazoval a v ničem jí nebránil.
Zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se mimo jiné dopustí, kdo týrá osobu blízkou, žijící ve společném obydlí a takový čin páchá po delší dobu. Pojem týrání se v judikatuře vykládá jako zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. č. 20/2006 Sb. rozh. tr.) Týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 417/2016).
Obviněný se podle učiněných skutkových zjištění na poškozené zjednodušeně řečeno dopouštěl verbálních útoků (vulgárních nadávek), dále útoků fyzických (facky, chytání, třesení) a rovněž psychických (ve formě kontrol a vyhrožování). Tyto útoky jím byly realizovány kontinuálně a současně se stupňovaly. Poškozená vnímala jednání obviněného velmi špatně, jako snahu o její ovládnutí, naprostou kontrolu a uvedení do bezbrannosti, resp. zásah do intimity.
Takový skutkový děj je, s přihlédnutím k době trvání více než dva roky, zcela namístě podřadit pod výše citovanou skutkovou podstatu, tedy zejména posoudit je jako týrání, a to zjevně jako cílené, spáchané v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak správně dovodily soudy obou stupňů.
Naopak větší význam nemá, že poškozená skutečně uvedla, že větší dopady na ni měly psychické útoky než fyzické a také újmu vnímá především v této poloze. Rovněž je irelevantní, že obviněný poškozené např. nezakazoval volný pohyb (i když jej kontroloval). Formy týrání totiž mohou být velmi variabilní a nejsou obsahově svázané v tom smyslu, že by vždy musely obsahovat shodné dílčí momenty (např. v podobě omezení vycházení ze společného obydlí). Jinak řečeno, týrání ve smyslu §199 odst. 1 tr. zákoníku může být nepochybně shledáno i v jednání, v jehož rámci pachatel jinak poškozené osobě nelimituje pohyb, resp. v jednání, které je stran útoku a jeho následků realizováno především v psychické rovině.
Právní posouzení zjištěného skutkového stavu tak bylo soudy činnými dříve ve věci učiněno správně a bez vad a Nejvyšší soud se s ním v plném rozsahu ztotožňuje.
S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že námitky předložené obviněným v dovolání se v podstatné části míjí s věcným naplněním tvrzeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., v části zbylé jim není možné přisvědčit.
Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 9. 2019
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel