ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.922.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 922/2019-1306
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 9. 2019 o dovoláních obviněných T. V. , nar. XY v XY, bytem XY, V. N. , nar. XY v XY, bytem XY, okr. Přerov, a V. N. , nar. XY v XY, bytem XY, podaných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 2 To 197/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 27/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných T. V., V. N. a V. N. odmítají .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 6. 2018, č. j. 4 T 27/2016-1157, byli obvinění T. V., V. N. a V. N. uznáni vinnými každý zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a odsouzeni k podmíněným trestům odnětí svobody, obviněný T. V. v trvání dvou let a tří měsíců, ostatní v trvání dvou let, přičemž výkon trestu byl všem obviněným podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.
2. Uvedeného zločinu se obvinění dopustili podle zjištění okresního soudu v podstatě tím, že každý z obviněných v daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2009 podaném u Finančního úřadu v XY neuvedl příjem z prodeje kmenových akcií obchodní společnosti S. M., tím snížil základ daně a dosáhl snížení daňové povinnosti, přičemž k tomuto snížení došlo u obviněného T. V. o 1 293 840 Kč, u obviněného V. N. o 543 660 Kč a u obviněného V. N. o 543 855 Kč.
3. Odvolání všech tří obviněných byla usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. 2. 2019, č. j. 2 To 197/2018-1222, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
4. Proti usnesení krajského soudu podali všichni tři obvinění dovolání.
5. Obviněný T. V. dovolání opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že pro právní posouzení skutku je stěžejní otázka, zda mu vůbec vznikla daňová povinnost, přičemž soudy dovodily, že mu vznikla v souvislosti s prodejem akcií, které koupil od minoritních akcionářů. Zásadní podle obviněného je, jakým způsobem se vyvíjela a co vše zahrnovala tzv. akviziční cena, tedy částka, za kterou došlo k odkupu 299 ks akcií a převzetí obchodní společnosti S. M., kupujícím (zájemcem) obchodní společností E. Z dokazování vyplynulo, že zájemce měl v létě 2008 pro majoritní akcionáře (tj. za balík akcií představující 80,9 % základního kapitálu) připraveny finanční prostředky v úhrnné výši 145 milionů Kč, přitom pro minoritní akcionáře byly vyčleněny na odkup jejich akcií 3 miliony Kč. Po dalších jednáních byla za akcie, kterými spolu s dalšími obviněnými disponovali po celou dobu, a které splňovaly časový test z pohledu daňových předpisů, ujednána cena 115 milionů Kč. Částka vyčleněná na nákup akcií od minoritních akcionářů se však nijak nezměnila. Ve finále došlo k navýšení celkové ceny za 299 kusů akcií na souhrnných 118,5 milionu Kč, tedy k navýšení o 3,5 milionů Kč za odkoupené akcie minoritních akcionářů. Po podpisu prohlášení ze dne 20. 1. 2009 přitom zájemce neměl důvod navyšovat kupní cenu a k jejímu navýšení došlo pouze z toho důvodu, že fakticky „ušetřil“ 3 miliony Kč vyčleněné na nákup akcií od minoritních akcionářů. Všichni obvinění od počátku věděli, že zájemce nezaplatí za akcie minoritních akcionářů více než tři miliony a s tímto do celé transakce šli. Nyní je jim v rozporu se skutečností kladeno za vinu, že akcie nakoupené od minoritních akcionářů prodali zájemci za daleko vyšší částku. To ovšem neměli důvod činit, neboť by tím snížili cenu akcií vlastních a vytvářeli by si novou daňovou povinnost.
6. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že na celou věc je třeba se dívat pohledem, kolik získali navíc oproti původní nabídce (původní akviziční ceně) v důsledku toho, že vykoupili i akcie od majoritních (správně zřejmě minoritních) akcionářů. Z této částky, která činí 3,5 milionu Kč, by podle dovolatele teprve bylo možno – po odečtení nákupní ceny těchto akcií – konstruovat nějakou daňovou povinnost. To podporuje i vyplacení záloh čtyřikrát 700 000 Kč, které obdrželi na odkoupení akcií od minoritních akcionářů.
7. Obviněný zdůraznil, že cena za všechny akcie nebyla stejná, což má vyplývat i z toho že za 244 akcií majoritních akcionářů byl zájemce ochoten zaplatit 145 milionů Kč (tj. jedna akcie za 594 262 Kč), zatímco na 55 akcií minoritních akcionářů měl vyčleněny jen 3 miliony Kč (tj. jedna akcie za 54 545 Kč). Akcie vykoupené od minoritních akcionářů prodali zájemci za tutéž, tedy výkupní cenu, a právě proto se uzavírala komisionářská smlouva.
8. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
9. Obvinění V. N. a V. N. podali obsahově totožná dovolání (kromě skutečností týkajících se žádosti o odklad výkonu uloženého trestu). Také oni je opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítli, že u nich absentovala subjektivní stránka uvedeného trestného činu s tím, že soudy měly aplikovat §18 odst. 1 tr. zákoníku o skutkovém omylu. Byli totiž v dobré víře, že jim v důsledku řádně uzavřené komisionářské smlouvy žádný zisk z prodeje předmětných akcií nevznikl. Vyjádřili názor, že i kdyby „čistě teoreticky“ byla komisionářská smlouva uzavřena pouze za účelem zamezení vzniku jejich daňové povinnosti, pak se jednalo o právem dovolený postup, což ostatně potvrdilo i Odvolací finanční ředitelství. Soudy závěry tohoto specializovaného finančního orgánu nikterak nezohlednily a s námitkami v tomto směru se nijak nevypořádaly. Obvinění měli být vzhledem k existenci komisionářské smlouvy zproštěni obžaloby, neboť se jednalo o postup, který není v rozporu se zákonem.
10. Obvinění dále namítli, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a že existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry o jejich úmyslném zavinění. Nebylo prokázáno, že by jednali s úmyslem zkrátit daňovou povinnost. Skutková zjištění soudů jsou nejasná, neúplná a soudy se nevypořádaly se všemi skutečnosti podstatnými pro rozhodnutí, navíc neprovedly navržený výslech svědka W. H. E. Tento svědek byl přitom pro posouzení věci zcela zásadní a na nadbytečnost jeho výpovědi soudy poukázaly jen na základě jedné jeho e-mailové odpovědi. Hodnocení důkazů ze strany soudů bylo provedeno selektivně a byly použity a zdůrazněny pouze ty skutečnosti, které zapadaly do smyšleného skutkového děje, založeného pouze na domněnkách. Odvolací soud se s námitkami obviněných podle jejich názoru nevypořádal.
11. Obvinění dále poukázali na obsah některých důkazů, mj. na výpověď obviněného V. N. z přípravného řízení, ze které podle nich soudy vyvodily nesmyslné závěry. Opětovně se snažili zpochybnit výpověď svědka J. R. Znovu nastínili svoji verzi důvodu vzniku komisionářských smluv s tím, že šlo o to ošetřit transakci i po daňové stránce tak, aby nedošlo k rozmělnění ceny akcií, které dlouhodobě drželi jako majoritní akcionáři. Ohradili se proti tvrzení, že komisionářské smlouvy byly vyhotoveny dodatečně.
12. Skutečnost, že pracovníci obchodní společnosti E., neměli vědomost o uzavřených komisionářských smlouvách, je podle názoru dovolatelů zcela nepodstatná a nemění nic na skutečnosti, že smlouvy byly vyhotoveny zcela v souladu se zákonem. Závěry soudů, že přestože podpisy tehdejšího jednatele obchodní společnosti E., W. H. E. na předmětných komisionářských smlouvách jsou pravé, jednalo se o přátelskou soukromou akci, označili za nepodloženou spekulaci.
13. Soudy se podle obviněných náležitě nevypořádaly s revidovanou nabídkou po tzv. due dilligence, ze které vyplývá, že zatímco na nákup 244 ks akcií od majoritních akcionářů měla obchodní společnost E., v rozhodném období určenou částku 145 milionů Kč, na nákup 56 ks akcií od minoritních akcionářů pouze částku ve výši 3 miliony Kč, což zcela odpovídá uzavřené komisionářské smlouvě.
14. Své stanovisko k věci obvinění v dovoláních různými způsoby rozvedli. Vyjádřili přesvědčení, že byla prokázána faktická realizace plnění podle komisionářské smlouvy. Uvedli také, že akcie od minoritních akcionářů mohli prodat až později, po splnění podmínek tzv. časového testu. Podle nich je dále naprosto nepodstatné, jakým způsobem byla celková kupní cena za akcie uvedena ve smlouvě o úplatném převodu cenných papírů ze dne 12. 3. 2009, neboť kupní cena za akcie jimi nabyté na základě komisionářské smlouvy byla mezi týmiž stranami sjednána konkrétně a určitě ještě před uzavřením smlouvy o převodu.
15. Závěrem dovolání obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
16. Obviněný V. N. své dovolání doplnil podáním ze dne 10. 7. 2019, ve kterém poukázal na to, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2019 č. j. 64 Af 7/2019-51, bylo zrušeno rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 19. 11. 2018 č. j. 51389/18/5200-10422-711621. V současné době tedy neexistuje jakékoli pravomocné rozhodnutí správce daně osvědčující daňovou povinnost na straně obviněného.
17. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť směřují do skutkových zjištění soudů a snaží se dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy. Nadto konstatoval, že soudy zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Zároveň řádně provedené důkazy zhodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v §2 odst. 6 tr. ř. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
18. Státní zástupce se zabýval jednotlivými námitkami obviněných, nepřisvědčil jim však, a to ani ohledně namítané údajné neúplnosti dokazování vzniklé nevyslechnutím W. H. E., jenž ve svém vyjádření potvrdil pravost svých podpisů na komisionářských smlouvách, nicméně dál se k věci vzhledem k velkému množství smluv a časovému odstupu nebyl schopen vyjádřit. Státní zástupce k tomu uvedl, že soudy nikdy nezpochybnily pravost komisionářských smluv jako takovou, když obviněným není kladeno to, že by se jednalo o padělky. Za vinu jim je kladeno obcházení zákona o dani z příjmu, kdy podle jeho ustanovení podléhal prodej předmětných akcií nakoupených od minoritních akcionářů dani z příjmů, což se obvinění pokoušeli obejít předmětnými komisionářskými smlouvami. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
19. Obvinění V. N. a V. N. na vyjádření státního zástupce reagovali replikou, v níž prvně jmenovaný znovu poukázal na zmíněný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2019 a na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2017, č. j. 1 Afs 150/2016-35, v nichž bylo potvrzeno, že z komisionářských smluv vyplývají rozdílné ceny akcií zakoupených od minoritních akcionářů.
20. Obviněný V. N. ve své replice poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 8. 2019, č. j. 65 Af 29/2018-48, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 26. 2. 2018, č. j. 9227/18/5200-10422-711621, což znamená, že v daňovém řízení nebude existovat pravomocné rozhodnutí osvědčující předmětnou daňovou povinnost. Tato situace podle dovolatele dokresluje absurditu a jednostrannost celého trestního řízení, v němž soudy ignorovaly jeho obhajobu a důkazy vykládaly jednostranně v jeho neprospěch.
21. Obviněným není zřejmé, v čem mělo spočívat údajné obcházení zákona, když stanovení rozdílných cen bylo specializovanými senáty správních soudů posouzeno jako jednání právem dovolené, stejně jako to, že se tak stalo uzavřením komisionářských smluv. Obvinění zdůraznili, že v právním státě by měly různé soudy k téže argumentaci přistupovat stejně. Připomněli, že v trestním řízení tíží důkazní břemeno žalobce. Setrvali na svém návrhu na zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázání věci k novému projednání.
22. Obviněný T. V. na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství reagoval zasláním rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 8. 2019, č. j. 65 Af 30/2018-49, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 26. 2. 2018, č. j. 9151/18/5200-10422-711621, který je obsahově prakticky shodný s již zmíněným rozsudkem téhož soudu z téhož dne sp. zn. 65 Af 29/2018.
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná (§265a tr. ř.), byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.), splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak byla ve všech případech podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění uplatnili, je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, přitom musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu, nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující daný dovolací důvod. Jinými slovy řečeno, konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů nebo k rozsahu dokazování. To souvisí s tím, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním soudů tudíž nejsou dovolacím důvodem. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
25. Obvinění sice v dovolání formálně uplatnili dovolací důvod, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, obsahově však brojili proti skutkovým zjištěním soudů, proti nimž stavěli svou vlastní verzi skutkového děje založenou na tvrzení, že nakoupené akcie od minoritních akcionářů neprodali (obratem) za uvedenou (daleko vyšší) cenu, nýbrž za stejnou cenu, za kterou je nakoupili, tj. neměli z této transakce žádný zisk. Z toho dovozovali, že jim nevznikla povinnost zaplatit daň z příjmu v uvedené výši.
26. V podaných dovoláních obvinění neuplatnili žádné námitky v tom smyslu, proč by uvedený skutek (u každého z nich blíže popsaný v rozsudku soudu prvního stupně) nevykazoval znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění založili dovolání na námitkách proti skutkovému zjištění soudů, že akcie nakoupené od minoritních akcionářů prodali společnosti E., za ceny podstatně vyšší tak, jak je specifikováno ve výroku odsuzujícího rozsudku. Tyto námitky navazovaly na jejich obhajobu z původního řízení, respektive tuto obhajobu opakovaly. Jde o námitky, které pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak už bylo zmíněno, obvinění sice formálně deklarovali tento dovolací důvod, ale jinak uplatnili námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. Předmětem právního posouzení, jehož nesprávnost lze namítat, je totiž skutek tak, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění domáhá dovolatel.
27. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4 a čl. 90 Ústavy).
28. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
29. Žádné z těchto pochybení Nejvyšší soud v posuzovaném případě nezjistil. Soudy sice neprovedly všechny důkazy navrhované obviněnými, zejména upustily od svědeckého výslechu W. H. E., svůj postup však dostatečným způsobem odůvodnily. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Nejde o opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
30. Námitky obviněných se týkaly především třetí shora zmíněné oblasti vad řízení, tj. podle nich nesprávného a svévolného hodnocení důkazů. Ani v tomto směru však nemohl Nejvyšší soud obviněným přisvědčit. Soudy obou stupňů přesvědčivě zhodnotily provedené důkazy bez jakýchkoli známek libovůle a svá rozhodnutí pečlivě a podrobně odůvodnily. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Přerově, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný, natož extrémní rozpor. Zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Námitky uvedené v dovoláních obvinění vesměs uplatňovali již v rámci řízení před soudy obou stupňů, jež se s těmito námitkami podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly.
31. Obvinění podle zjištění soudů prodali obchodní společnosti E., zájemci o koupi obchodní společnosti S. M., na základě kupních smluv o úplatném převodu cenných papírů ze dne 12. 3. 2019 akcie konkrétně uvedené v jednotlivých smlouvách. Součástí těchto balíků akcií byly i akcie, které obvinění nakoupili od minoritních akcionářů na počátku roku 2009. Tyto akcie nesplňovaly tzv. časový test ve smyslu §4 odst. 1 písm. w) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů, proto jejich prodej podléhal dani z příjmu. Obvinění však tuto skutečnost nezohlednili ve svých daňových přiznáních a následně v rámci daňového řízení tvrdili, že nedošlo ke vzniku daňové povinnosti právě s ohledem na existenci komisionářských smluv.
32. Obvinění v podstatě namítali, že vzhledem k existenci komisionářských smluv jim uvedená daňová povinnost z prodeje akcií, které předtím vykoupili od minoritních akcionářů, nevznikla. Pro případ, že by přece jen bylo možno jejich daňovou povinnost dovodit, domáhali se toho, aby byla stanovena jen z rozdílu mezi cenou, která jim byla vyplacena za všechny prodané akcie, a cenou, která byla původně nabídnuta za akcie obviněných jakožto majoritních akcionářů.
33. Soudy podrobně vysvětlily, proč považovaly komisionářské smlouvy za účelově uzavřené právě proto, aby se obvinění pokusili zbavit své daňové povinnosti. Soud prvního stupně podrobně a pečlivě odůvodnil, proč dospěl k přesvědčení, že tyto smlouvy datované 26. 1. 2009 a 6. 2. 2009 byly jen jakousi zástěrkou (k jejímuž vzniku vypomohl i W. H. E., což pojal jako přátelskou službu obviněným, přičemž zde není podstatné, do jaké míry mu byla známa podstata tohoto zakrývacího manévru) k tomu, aby obvinění nemuseli při převodu akcií na obchodní společnost E., platit daň z prodeje akcií, které předtím nakoupili od minoritních akcionářů (viz zejména odst. 40 – 56 odůvodnění rozsudku).
34. Soudy neuvěřily obhajobě obviněných, že komisionářské smlouvy byly uzavírané za jimi deklarovaným účelem a v souladu s realitou. Naopak komisionářské smlouvy považovaly za účelově uzavřené a sloužící toliko k vyhnutí se daňové povinnosti obviněných. Přestože tyto smlouvy měly být uzavřeny až nejdříve koncem ledna 2009, obvinění započali s oslovováním konkrétních minoritních akcionářů již na konci roku 2008, přičemž jim tvrdili, že chtějí koupit akcie sami pro sebe, případně že britský zájemce má zájem o koupi družstva jako celku apod. (blíže viz odst. 54 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Není podstatné, že se nepodařilo prokázat přesnou dobu vzniku těchto „krycích dokumentů“. Soudy uzavřely, že tyto dokumenty vznikly až následně, a to buď v době prodeje akcií společnosti E., anebo až v průběhu daňového řízení. Z data druhé z těchto smluv plyne, že měla být uzavřena až po poukázání záloh na kupní ceny a až po vykoupení akcií od drobných akcionářů (k obsahu komisionářských smluv viz také odst. 21 odůvodnění napadeného usnesení). Ostatně sami obvinění V. N. a V. N. ve svých výpovědích před policejním orgánem uvedli, že komisionářské smlouvy byly uzavřeny, aby byly ošetřeny jejich daňové povinnosti, tj. aby nemuseli platit daň z příjmu (což by sice samo o sobě nebylo nutně protiprávní, o trestné jednání se však jedná v celém kontextu zjištěných okolností).
35. Soudy se režimem vlastnictví akcií podrobně zabývaly (zejména s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016 č. j. 1 Afs 149/2016-35) a dospěly k jednoznačnému závěru, že obvinění akcie od minoritních akcionářů nabývali do svého vlastnictví a teprve poté (ve druhém kroku) je kupní smlouvou převedli společně se svými původními akciemi na obchodní společnost E.
36. Obvinění namítali, že výpověď svědka J. R. je nevěrohodná. Soudy ale i tento důkaz podrobně zhodnotily a neshledaly důvod, proč z něho nevycházet. Zabývaly se – podobně jako u svědka K. V. – i časovými nepřesnostmi ve výpovědi. Svědek J. R. mimo jiní vysvětlil, že to byli právě obvinění, kdo se společnosti E., jakožto zájemci o koupi akcií nabídli, že zajistí odkup akcií od minoritních akcionářů, ovšem s tím, že na to sami nemají finanční prostředky. Proto jim byla poskytnuta záloha na nákup těchto akcií (viz odst. 53 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
37. Soud prvního stupně se zejména v odst. 49-52 podrobně zabýval cenou jednotlivých akcií a výší zisku obviněných s vyvozením příslušných daňových povinností. Jak výstižně připomněl státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, soudy důvodně poukázaly na to, že zatímco u kupní ceny akcií počítané pro případ, že by kupní cena všech akcií (jak původních akcií obviněných, tak akcií získaných od minoritních akcionářů) byla stejná, odchylují se ceny u jednotlivých obviněných pouze v řádu desetitisíce. Pokud by se vycházelo z tvrzení obviněných o odlišné ceně akcií nabytých od minoritních vlastníků, byl by rozdíl v ceně za jednu akcii u jednotlivých obviněných v řádech statisíce. To potvrzuje správnost výpovědi svědka J. R. a závěr soudů, že mezi cenami oněch dvou „skupin“ akcií obviněnými tvrzený rozdíl ve skutečnosti nebyl. Soudy se zabývaly také přeprodáváním akcií mezi obviněnými (tj. akcií vykoupených od minoritních akcionářů) za účelem, aby byl zhruba zachován akcionářský poměr před výkupem a tudíž podíl na výtěžku z akviziční ceny.
38. Soud prvního stupně a v návaznosti na to i odvolací soud upozornily i na další okolnosti, z nichž v jejich souhrnu bylo možno dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněných. Nepřehlédly, že v kupních smlouvách není cena akcií rozlišována a není zde zmínka o komisionářských smlouvách. Strany se přitom na rozdílných cenách akcií mohly dohodnout právě v samotné kupní smlouvě, takže komisionářské smlouvy by byly z tohoto pohledu nadbytečné.
39. Soudy uzavřely, že komisionářské smlouvy byly zkonstruovány až následně, a to podle výsledků odkupu akcií od minoritních akcionářů (viz odst. 50 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) a podle již proběhlých a objektivně zjistitelných finančních transakcí (viz odst. 21 odůvodnění napadeného usnesení).
40. Na logické rozpory, do kterých se obvinění dodatečným zkonstruováním komisionářských smluv dostali, včetně rozporu mezi obecným vymezením komisionářské smlouvy a konkrétní smluvní dokumentací, upozornil soud prvního stupně v odst. 46 odůvodnění svého rozsudku.
41. O účelovém dodatečném zkonstruování komisionářských smluv svědčí i to, že nebyly vedeny v žádné evidenci společnosti E., a nebylo o nich účtováno. To na rozdíl od jiných, reálně uzavřených dokumentů, zejména kupní smlouvy ze dne 12. 3. 2009. O komisionářských smlouvách nikdo nevěděl, při jednáních nebylo podle nich postupováno (tak zněla i oficiální zpráva E., z roku 2013). Přitom četných jednání o akvizici se za E., účastnil svědek J. R. a podílela se na nich i svědkyně J. L. Svědek K. V., ekonom a hlavní účetní společnosti E., obdržel v předmětné době od W. H. E. jak prohlášení ze dne 20. 1. 2009, tak později i kupní smlouvy, avšak žádnou komisionářskou smlouvu (o jejich existenci se svědek dozvěděl až při kontrole finančního úřadu). Nebyla také vyplacena žádná komisionářská úplata ani nebyly vráceny přebývající finanční prostředky.
42. Nalézací soud rovněž nepřehlédl, že obvinění se původně snažili před správcem daně v podstatě zatajit svou daňovou povinnost, když ve vyžádaném vyjádření pomlčeli o prodeji akcií nabytých na počátku roku 2009. Vzal v úvahu také pozdější změnu taktiky obviněných (po příslušném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Tehdy obvinění připustili, že společnost E., nabyla akcie od minoritních akcionářů ve dvou krocích, s čímž souvisela obhajovací teze, že vlastně nešlo o smlouvy komisionářské, nýbrž o jakési smlouvy o smlouvě budoucí.
43. Pokud jde o rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2019 č. j. 64 Af 7/2019-51, na který poukázal obviněný V. N. v doplnění svého dovolání, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 8. 2019, č. j. 65 Af 29/2018-48, jímž doplnil svou repliku obviněný V. N., respektive rozsudek téhož soudu ze dne 7. 8. 2019, č. j. 65 Af 30/2018-49, který předložil obviněný T. V., lze uvést, že z uvedených rozhodnutí správního soudu vyplývá určitá odlišnost a neúplnost jeho skutkových zjištění, plynoucí jak z omezeného okruhu důkazů, tak i z více formálního, schematického přístupu a nemožnosti zhodnotit všechny okolnosti v jejich souhrnu. Kromě toho jde o zrušovací rozhodnutí mezitímní povahy, řízení dále probíhá.
44. Podstatné ale je, že trestní odpovědnost obviněných není závislá na právních závěrech, k nimž dospěly správní soudy, případně další orgány ve správním řízení. Otázku viny řeší trestní soud samostatně, i když je povinen k rozhodnutím jiných orgánů přihlížet, jestliže řeší pro něj podstatnou otázku. V daném případě bylo ve správním řízení vydáno již několik rozhodnutí. Soudy se mimo jiné zabývaly rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 1 Afs 149/2016-35 (viz odst. 27 odůvodnění napadeného usnesení). Argumentací nyní dodatečně předložených rozhodnutí správních soudů není třeba se v řízení o dovoláních blíže zabývat, zvláště když přezkoumávaná rozhodnutí soudů vydaná v tomto trestním řízení se touto argumentací již obsahově zabývaly a navíc ji hodnotily v širším kontextu a z hlediska podrobněji provedeného dokazování. Kromě toho v rámci dovolacího řízení Nejvyšší soud posuzuje právní stav, jaký byl v době rozhodování odvolacího soudu, tedy v době vydání napadeného rozhodnutí, přičemž ke skutečnostem, o nichž se soud dozvěděl po tomto rozhodnutí, nelze přihlížet (nové skutečnosti mohou být za splnění zákonných podmínek důvodem pro obnovu řízení).
45. Jestliže obvinění namítli, že jim předmětná daňová povinnost nevznikla, neboť z prodeje akcií nakoupených od minoritních akcionářů neměli zisk, když je nakoupili a prodali za stejnou cenu, jde o námitku skutkovou. Pod uplatněný dovolací důvod však není podřaditelná ani námitka obviněných V. N. a V. N. o subjektivní stránce, respektive o skutkovém omylu, neboť jde o námitku jen zcela obecnou, argumentačně nepodpořenou a zjevně vycházející z té skutkové verze případu, kterou prosazují obvinění, nikoli z té, k níž dospěly soudy.
46. Nejvyšší soud uzavírá, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Právo obviněných na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že obvinění měli zisk (v rozhodnutích přesně specifikovaný) z prodeje akcií, které těsně předtím nakoupili za podstatně nižší cenu od minoritních akcionářů To, že obvinění nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňují se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
47. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání všech tří obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu