ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.942.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 942/2019-307
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 9. 2019 o dovolání, které podal obviněný V. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 2. 2019, sp. zn. 4 To 9/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 52/2016, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 2. 2019, sp. zn. 4 To 9/2019, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 3 T 52/2016.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem (nalézací soud, soud prvního stupně) ze dne 26. 7. 2018, č. j. 3 T 52/2016-251, byl obviněný V. M. uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečiny poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 4. 2015, č. j. 17 T 80/2014-111, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 9. 2015, č. j. 55 To 339/2015-135, byl obviněnému uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří roků. Dále mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit obchodní společnosti A. (dále také jen „A.“), škodu ve výši 15 000 Kč. Tímto rozsudkem byl současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z výše uvedených dřívějších rozsudků včetně rozhodnutí obsahově navazujících.
2. Z podnětu odvolání obviněného směřujícího proti výroku o vině Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. 2. 2019, č. j. 4 To 9/2019-274, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl znovu tak, že uznal obviněného vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (tj. v tomto směru je právní kvalifikace odlišná) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a rovněž za shora uvedené sbíhající se trestné činy mu uložil stejné tresty jako soud prvního stupně. Rozsudek obsahuje rovněž zrušovací výrok podle §43 odst. 2 tr. zákoníku a shodný výrok o náhradě škody obchodní společnosti A. ve výši 15 000 Kč.
3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu se obviněný uvedených trestných činů dopustil v podstatě tím, že dne 25. 11. 2014 v XY v ulici XY v areálu bývalých jatek za užití shodného klíče odcizil zde zaparkované nákladní vozidlo Mercedes v hodnotě 667 000 Kč ke škodě společnosti A. a vozidlo převezl do prostoru A. K. v XY, kde ho začal rozebírat na součástky, a uvedeného jednání se dopustil přes uložený trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel.
4. Obviněný podal proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání , které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že soudy nesprávně posoudily otázku vlastnictví nákladního vozidla, které měl odcizit. Zdůraznil, že vlastnictví předmětného vozidla společností A. nebylo prokázáno, a dodal, že ze smlouvy o nájmu dopravního prostředku nelze dovodit, že subjekt, který je v ní deklarován jako vlastník, jím skutečně je. V okamžiku jejího uzavření obviněný akceptoval, že tato obchodní společnost je vlastníkem vozidla, nicméně nelze vyloučit, že posléze změnil ohledně předmětného vlastnictví názor. Ostatně vnitřní přesvědčení obviněného nemůže nic změnit na objektivním faktu, kdo byl a je vlastníkem vozidla.
5. K výpovědi svědkyně D. F., která připustila, že neví, jakým způsobem vozidlo nabyla, a že jej nikdy nepřevzala, neuvedl odvolací soud žádné bližší hodnocení. Obviněný má za to, že výpověď svědkyně nepodporuje, ale naopak vyvrací závěr o vlastnictví A., na kterou měla svědkyně vlastnické právo převést. Poukázal na ustanovení §133 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, s tím, že z důvodu nepřevzetí vozidla svědkyní nedošlo k převodu vlastnického práva na její osobu, proto je jeho vlastníkem stále svědek V. V., otec obviněného. Ten vypověděl, že nechtěl vozidlo prodat ani dát do zástavy.
6. Obviněný dodal, že k převodu vlastnictví nemohlo dojít ani na základě zástavní smlouvy, kterou měl podle tvrzení svědka V. F. s ním uzavřít. Kromě toho, že takovou smlouvu může coby zástavní dlužník uzavřít pouze vlastník věci, jímž obviněný nikdy nebyl, zakazovala tehdejší úprava tzv. propadnou zástavu, o které hovořil svědek V. F. Kromě toho v případě neodevzdání movité věci, která je předmětem zástavy, zástavnímu věřiteli, byla zákonem vyžadována forma notářského zápisu (přičemž ani jedna z těchto alternativ nenastala).
7. Trestní stíhání obviněného je podmíněno souhlasem poškozeného. Svědek V. V. coby vlastník vozidla a poškozený však s trestním stíháním nesouhlasil, trestní stíhání je proto nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. l) tr. ř., a došlo tak podle obviněného k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
8. Ve vztahu k přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání obviněný namítl, že krajský soud závěr o jeho vině postavil na videonahrávce a na jeho doznání z přípravného řízení. On však svou výpověď následně změnil a z videonahrávky nelze osobu řidiče nijak identifikovat. Vyjádřil nesouhlas s odůvodněním krajského soudu ve vztahu k hodnocení důkazů, podle jeho názoru došlo postupem soudu k porušení zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním a je tak naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
9. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a nařídil Krajskému soudu v Ústí nad Labem věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
10. K dovolání obviněného se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství s tím, že obviněný namítanou nesprávností závěru o vlastníku předmětného vozidla nečinil sporným, že vlastníkem nebyl on, a tedy nenamítl, že nebyl naplněn znak cizí věci. Soudy správně vycházely ze smlouvy o nájmu vozidla, která by postrádala na svém právním významu, jestliže by na pozici pronajímatele vystupoval někdo jiný než skutečný vlastník a taková skutečnost by byla dovolateli známa. Státní zástupkyně odmítla právní závěr o trvání vlastnického vztahu svědka V. V. k vozidlu v době spáchání činu z důvodu nepřevzetí vozidla svědkyní D. F. K převzetí totiž došlo předáním velkého technického průkazu, v němž jmenovaná od 19. 4. 2011 figurovala v postavení vlastníka. Vlastníkem ke dni podpisu smlouvy o nájmu ze dne 1. 6. 2012 byla společnost A., na kterou byl – podle záznamu v registru vozidel – automobil převeden dne 26. 3. 2012. V době vzniku nájemního vztahu k předmětnému vozidlu se tak otec obviněného objektivně nenacházel v postavení vlastníka vozidla, což bylo obviněnému známo.
11. Ve vztahu k přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byla podle státní zástupkyně argumentace obviněného skutkové povahy, tj. nepodřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž ve věci není možné shledat ani tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Soudy také dostatečným způsobem vysvětlily, proč se přiklonily k výpovědi obviněného z přípravného řízení.
12. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) konstatoval, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
14. Důvody k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal. Přezkoumal proto podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení, a to včetně rozsudku soudu prvního stupně, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné, pokud směřuje do výroku o vině trestným činem krádeže.
K trestnému činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
15. Ohledně přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněný uplatnil námitky, které se s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí.
16. Tento dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů a v jakém rozsahu provedly dokazování, se míjejí s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. již proto, že je jimi vytýkáno porušení procesního práva, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., zatímco zákonným dovolacím důvodem je porušení hmotného práva, tj. trestního zákoníku.
17. Ve vztahu k jednání kvalifikovanému jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání byla obhajoba obviněného založena na námitce, že nákladní vozidlo neřídil, a i přesto, že v přípravném řízení tvrdil opak, nemůže takové tvrzení samo o sobě pro závěr o jeho vině postačovat. Veškeré jeho námitky uplatněné v této části dovolaní však směřují do hodnocení provedených důkazů a skutkového stavu zjištěného soudy a jako takové stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že je pravdou, že obsah videonahrávky sám o sobě neprokazuje, že vozidlo řídil obviněný. Skutečnosti zjištěné z obsahu videonahrávky (tj. že z nákladního vozidla vystoupila osoba řidiče, přičemž tuto osobu nebylo možno přesně identifikovat) nemohou sloužit jako podklad pro závěr o tom, že nákladní vozidlo řídil obviněný, zároveň však ani v ničem nepodporují jeho obhajobu (tj. jeho tvrzení, že vozidlo řídil jím najatý řidič, nikoli on). Nicméně závěry o skutkovém stavu věci (konkrétně skutečnosti, že předmětné nákladní vozidlo řídil obviněný), o němž nejsou důvodné pochybnosti, učinily soudy nejen na podkladě samotného doznání obviněného učiněného v přípravném řízení, příp. obsahu zmiňované videonahrávky, ale i na základě logického zhodnocení důkazní situace a okolností činu, jak je blíže vysvětleno v odstavcích 40 a 43 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu.
19. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádné konkrétní námitky v tom smyslu, že by ve výroku rozsudku popsaný skutek nevykazoval znaky uvedeného přečinu. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky spočívající v podstatě v jiném hodnocení provedených důkazů pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný sice formálně deklaroval, ale jinak uplatnil námitky, které mu svým obsahem neodpovídají a nejsou podřaditelné ani pod žádný jiný ze zákonných důvodů dovolání.
20. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Tehdy by byl zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy). O takový případ se však zde nejedná.
21. Mezi skutkovým zjištěním Okresního soudu v Ústí nad Labem (potvrzeným též Krajským soudem v Ústí nad Labem), že obviněný v uvedeném čase a místě řídil nákladní motorové vozidlo přes soudem uložený zákaz, na straně jedné a obsahem provedených důkazů na straně druhé není žádný, natož extrémní rozpor. Postup soudů nevykazuje v tomto směru prvky libovůle, rozhodnutí soudů obou stupňů jsou ve vztahu k uvedenému přečinu dostatečně odůvodněna.
22. Skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, nepředstavují porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí s těmito zjištěními a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
K trestnému činu krádeže
23. Ve vztahu k závěrům soudů vztahujícím se k tomuto trestnému činu dovolatel uplatnil námitky podřaditelné pod ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. První z těchto dovolacích důvodů je dán, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán – jak už bylo zmíněno – jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
24. Obviněný namítl, že vozidlo patřilo jeho otci, on je měl v užívání a poté, co bylo odcizeno, obviněný je nalezl a poté s ním opět disponoval. Námitka spočívá v podstatě v tom, že nedošlo ke zmocnění se cizí věci. Vedle toho je relevantní i námitka, že poškozeným byl pouze otec obviněného, který nedal souhlas s jeho trestním stíháním, které je proto nepřípustné [§163 odst. 1, §11 odst. 1 písm. l) tr. ř.].
25. Podobně argumentoval obviněný v rámci své obhajoby v průběhu trestního stíhání, aniž na to soudy prvního a druhého stupně patřičně reagovaly. Vycházely především z nájemní smlouvy uzavřené dne 1. 6. 2012 mezi A. jako pronajímatelem a obviněným jako nájemcem, z níž dovodily, že obviněný vozidlo od této doby užíval s vědomím, že vlastníkem vozidla je A.. Nalézací soud pak uvedl, že není rozhodné, za jakých okolností bylo vlastnické právo k vozidlu převedeno na společnost A., a že podstatné je, že obviněný se chtěl zmocnit věci, o které věděl, že v daný okamžik náleží třetí osobě, a to osobě odlišné od otce obviněného. Odvolací soud se v zásadě ztotožnil se závěry nalézacího soudu a vedle smlouvy o nájmu akcentoval výpověď svědkyně D. F., na kterou bylo vozidlo registrováno do doby, než je převedla na společnost A.
26. Uvedené závěry soudů jsou však neúplné, nevycházejí z dostatečně zjištěného skutkového stavu a nepřihlížejí ke všem znakům skutkové podstaty trestného činu krádeže.
27. Zločin krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tímto činem značnou škodu. Objektem tohoto trestného činu je především vlastnictví věci, dále i držba věci, ale i jen faktické držení věci. Rozhodující je faktický stav, v rámci kterého má poškozený nebo jiný faktický držitel věc ve své moci (vlastník, nájemce, vypůjčitel, schovatel, dopravce, zástavní věřitel atd.). Cizí věcí se zde rozumí movitá věc, jež nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu a kterou pachatel nemá ve své dispozici. Cizí věcí zde není věc pachateli svěřená, ať už na základě jakéhokoli titulu, například vypůjčená či svěřená k dopravě. Taková věc může být předmětem trestného činu zpronevěry. Přisvojení si cizí věci znamená získání možnosti trvalé dispozice s takovou věcí.
28. Pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, jestliže ji odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat (popřípadě takovou možnost zjedná jiné osobě). Zda věc je ještě v moci někoho jiného, se posuzuje s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu na základě obecných životních zvyklostí. V moci vlastníka či držitele je mimo jiné i zaparkovaný automobil na ulici, ale také např. zemědělský stroj na poli, pes pobíhající po ulici, kabát zapomenutý na věšáku v restauraci atd., pokud vlastník nebo držitel věci ještě ví, kde ji má hledat, a je určitá naděje, že ji najde (Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1791). Krádež nelze spáchat na věci ztracené, která již není v moci vlastníka nebo faktického držitele.
29. Soudy vycházely ze zjištění, že obviněný dne 25. 11. 2014 předmětný automobil převezl z ulice XY v XY do A. K. v XY, k čemuž použil klíče od vozidla, které měl k dispozici. V tomto autoservisu pak svědek M. K. dne 4. 12. 2014 vozidlo vydal Policii České republiky. Tato zjištění vycházejí z výpovědí obviněného a svědka M. K. a z listinných důkazů (viz odst. 40, 41 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
30. Při stanovení místa, odkud obviněný automobil přivezl, tj. místa spáchání krádeže, soudy vycházely z výpovědi obviněného (a z prověrky na místě provedené s obviněným). Nezabývaly se však tím, zda byl naplněn znak zmocnění se cizí věci ve smyslu trestného činu krádeže, a neučinily žádná zjištění, která by se mohla stát podkladem pro takový závěr. Ať už byl totiž v technickém průkazu zapsán jako držitel vozidla kdokoli a ať byl jeho vlastníkem otec obviněného nebo společnost A. či někdo z rodiny F., podstatné je, kdo byl před převezením vozidla obviněným do A. K. faktickým držitelem vozidla.
31. Soudy vycházely především ze zmíněné smlouvy o nájmu dopravního prostředku ze dne 1. 6. 2012, z níž vyplývá, že nájemcem a tedy faktickým držitelem vozidla byl obviněný. Ten měl také od vozidla klíče. Za takové situace by nemohl převezením ani případným rozebráním vozidla spáchat trestný čin krádeže.
32. Na tom, že faktickým držitelem vozidla byl obviněný, se shodují výpovědi obviněného a svědků, pouze není objasněna doba trvání této situace. Obviněný uvedl, že vozidlo bylo rok před jeho převezením do A. K. odcizeno před domem jeho otce, respektive v obci XY, kde ho měl obviněný jako jeho provozovatel zaparkované. Po roce je našel na zmíněném místě v XY. K odcizení tedy mělo dojít (orientačně) někdy v listopadu 2013.
33. Svědek V. F. vypověděl, že se s obviněným dohodl, že obviněný bude předmětné vozidlo provozovat a on bude jeho provoz financovat. Majitelem vozidla byl V. V. Kvůli dluhům obviněného vůči svědkovi pak dal obviněný vozidlo svědkovi do zástavy (byla podepsána zástavní smlouva, kterou svědek nemůže najít), ale vozidlo i nadále provozoval a s ním disponoval obviněný. Ten však později u společnosti A., pro kterou jezdil, skončil, a vozidlo stálo u jeho bydliště (odst. 15 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Poté, co svědek chtěl po obviněném, aby mu vozidlo předal, řekl mu obviněný, že vozidlo nemá, že se mu ztratilo. Pak svědkovi někdo řekl, že auto stojí v XY ulici (tj. patrně v A. K.), pak tam přijela policie a auto zabavila. Časově svědek popisované události (alespoň podle odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) nijak nezařadil.
34. Svědek A. F. rovněž potvrdil, že s vozidlem jezdil obviněný. Svědek byl jednatelem společnosti A. a domluvili se s obviněným, že pro ně bude jezdit. Spolupráci však ukončili asi po třech měsících, protože obviněný zneužíval jejich kreditní kartu. Obviněný jim měl potom vozidlo vrátit, ale řekl jim, že bylo odcizeno. Ani tento svědek události časově neupřesnil, pouze uvedl, že asi po roce auto zahlédl (neuvádí se kde) a oznámil to policii, která auto zajistila. Až tehdy, tj. když našel vozidlo, svědek podal trestní oznámení.
35. K otázce, kdo byl faktickým držitelem vozidla, se vyslovil nalézací soud v odst. 40 odůvodnění rozsudku tak, že obviněný vozidlo užíval na základě smlouvy o nájmu dopravního prostředku „…a následně mu údajně mělo být odcizeno“. Odvolací soud odkázal na správná skutková zjištění nalézacího soudu a blíže se vyjádřil pouze k otázce vlastnictví vozidla, přičemž se ztotožnil s tím, že obviněnému vzhledem k uzavřené smlouvě o nájmu dopravního prostředku muselo být známo, že vlastníkem vozidla je společnost A., a nikoli jeho otec.
36. Soudy se nezabývaly tím, že – jak plyne z výše uvedeného – faktické držení vozidla obviněným a jeho provozování zahrnující přirozeně držení klíčů od vozidla by vylučovalo spáchání trestného činu krádeže obviněným. V takovém případě by však nebylo vyloučeno spáchání trestného činu zpronevěry. Právní posouzení skutku by se ovšem muselo odvíjet od skutkových zjištění soudů, která jsou zatím neúplná a nejasná.
37. Především soudy neučinily skutkový závěr, zda vozidlo bylo odcizeno. Konstatování nalézacího soudu, že vozidlo obviněnému „údajně mělo být odcizeno“, žádným skutkovým závěrem není. Pokud by soudy vzaly za prokázané (resp. učinily by při respektování zásady in dubio pro reo, tj. v pochybnostech ve prospěch obviněného, závěr), že vozidlo bylo obviněnému odcizeno a on je pak po delší době náhodně nalezl na jiném místě, záležela by možnost posouzení stíhaného skutku jako trestného činu krádeže na dalších okolnostech. Nepochybné by v takovém případě bylo, že obviněný ztratil faktickou moc nad věcí a přestal být jejím držitelem. Otázku, zda po pozdějším náhodném nalezení odcizeného vozidla mohl obviněný jeho převezením na jiné místo (a dalším nakládáním s ním) spáchat trestný čin krádeže, by bylo možné zodpovědět až na základě zjištění, jaká byla v rozhodné době dohoda mezi obviněným a společností A., respektive svědky F. ohledně dalších vztahů k vozidlu.
38. Skutečnost, že svědci F. poté, co jim sdělil, že vozidlo bylo odcizeno, ponechali obviněnému (přinejmenším jedny) klíče od vozidla a věc dále nijak neřešili například podáním trestního oznámení na policii nebo alespoň pověřením obviněného k tomuto úkonu, nasvědčuje tomu, že byli srozuměni s tím, že obviněný si záležitost „nějak vyřeší“ a bude pokračovat v držení a užívání vozidla. Proti tomu však stojí tvrzení svědků V. F. a A. F., že po obviněném požadovali vrácení vozidla, respektive jeho vydání (nic nenasvědčuje tomu, že by je předtím někdy měli ve svém faktickém držení). Určitou pochybnost vzbuzuje tvrzení svědka V. F., že auto stálo před domem svědka (č. l. 237), on chtěl po obviněném, aby mu je předal, a poté mu obviněný řekl, že se mělo ztratit. Svědek se po tom „nepídil“, protože „pokud mi někdo nechce něco dát dobrovolně, tak co jsem měl dělat“. Auto se mělo údajně ztratit, „dobrovolně mi ho nedal, tak jsem to nechal“, uvedl svědek.
39. Nejvyšší soud si je vědom obtížnosti hodnocení důkazů v dané věci, v níž výpovědi jak obviněného, tak všech podstatných svědků působí přinejmenším v některých částech značně nevěrohodně. Přesto nelze rezignovat na řešení podstatných skutkových otázek včetně časových souvislostí, přičemž bude nutno respektovat zmíněnou zásadu in dubio pro reo a vzít v úvahu i tu možnost, že vozidlem po celou dobu fakticky disponoval obviněný.
40. Pokud by závěr soudů byl ten, že vozidlo bylo (z dispozice obviněného) odcizeno neznámým pachatelem takovým způsobem, na tak dlouhou dobu a za takových okolností, že by tím došlo k ukončení faktické moci obviněného nad vozidlem (takový závěr by však prozatím vyplýval pouze z výpovědi obviněného, o jejíž věrohodnosti vznikají odůvodněné pochybnosti), potom by získala na důležitosti rovněž otázka vlastnictví vozidla.
41. Výpovědi obviněného a svědků k otázce převodu vozidla a vyznačení jeho majitele v příslušném registru a v technickém průkazu jsou značně rozporné a mnohdy nepůsobí věrohodně. Soudy se však hodnocením důkazů k těmto otázkám blíže nezabývaly a pouze ze smlouvy o nájmu dopravního prostředku dovodily výsledný stav vlastnictví společnosti A. s tím, že není rozhodné, za jakých okolností bylo vlastnické právo na tuto společnost převedeno. S tím však nelze souhlasit, protože v daném případě není možné oddělit otázku způsobu převodu vlastnického práva od otázky, zda vůbec vlastnické právo přešlo, tj. zda není dosud vlastníkem vozidla otec obviněného, jak tvrdí on i obviněný. Nejvyšší soud dodává, že se nemůže podrobněji zabývat věrohodností tvrzení obviněného a svědků, neboť by se jednalo o hodnocení důkazů jednoznačně nad rámec hodnocení provedeného soudy prvního a druhého stupně, což v řízení o dovolání není namístě.
42. Soudy se zaměřily na to, že obviněný podle jejich názoru musel vědět, že vlastníkem vozidla je A. To by sice mohlo mít význam v případě, že by vlastníkem byl ve skutečnosti otec obviněného, ale obviněný by v přesvědčení, že vlastníkem je A., vozidlo této společnosti odcizil, avšak úvahy o případném pokusu trestného činu krádeže jsou s ohledem na výše uvedené a na zcela nejasnou důkazní situaci předčasné a spíše teoretické.
43. Je nutno připomenout, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Teplicích pod spisovou značkou 23 T 92/2017 bylo obviněnému kladeno za vinu spáchání trestného činu zpronevěry, jehož se měl dopustit tím, že v průběhu roku 2011 nebo 2012 převzal od svého otce V. V. jakožto vlastníka vozidla velký technický průkaz k vozidlu a bez jeho souhlasu je převedl na D. F. Trestní stíhání bylo zastaveno, protože V. V. nesouhlasil s trestním stíháním obviněného.
44. Soudy v této věci nepřihlédly k tomuto předchozímu trestnímu stíhání a k důkazům tam provedeným a nevyjádřily se k tomu, zda případný převod vlastnictví na D. F. byl právním úkonem platným, anebo podvodným. Samotné vyznačení vlastníka v registru vozidel a v technickém průkazu vlastnictví nezakládá. Právní titul nabytí vlastnictví k vozidlu D. F. je nejasný, zvláště když jmenovaná neví, jakým způsobem vozidlo nabyla a jestli byla účastna nějakých úkonů souvisejících s převodem vozidla, není k dispozici žádná kupní ani zástavní smlouva a svědci vypověděli k těmto otázkám značně nejasně. Kromě toho by bylo vhodné objasnit mechanismus převodu vozidel v registru a vyznačení nového držitele v technickém průkazu. Je pochybné, že by měla postačovat například – kýmkoli předložená – listina založená na č. l. 68 (o podpisu na níž svědek V. V. uvedl, že není jeho). Z této listiny nevyplývá, jaké konkrétní přílohy byly předloženy a kdo ve skutečnosti žádost předložil. To by bylo patrně možné objasnit dotazem na příslušný úřad, případně výslechem pracovníka evidence motorových vozidel.
45. Otázka vlastnictví by pak mohla mít význam z hlediska nutnosti souhlasu poškozeného s trestním stíháním obviněného, pokud by byl poškozeným svědek V. V. jako osoba blízká obviněnému (§100 odst. 2 tr. ř.). Zde by měly místo námitky obviněného ohledně nepřevzetí věci D. F. i proti platnosti údajné zástavní smlouvy, respektive tzv. propadné zástavy. Vyvstala by rovněž otázka samotné existence takové smlouvy.
46. Případné vlastnictví vozidla otcem poškozeného by mohlo mít i hmotně právní důsledky z hlediska aplikace §30 tr. zákoníku upravujícího svolení poškozeného jako okolnosti vylučující protiprávnost.
47. Uvedenými otázkami bude nutno se v řízení zabývat a po náležitém ustálení skutkových zjištění učinit z toho vyplývající právní závěry v tom směru, zda a jakého trestného činu se obviněný stíhaným jednáním dopustil, případně zda je jeho trestní stíhání přípustné. Dosud učiněné skutkové i právní závěry soudů je nutno označit za neúplné a předčasné.
Závěrem k podanému dovolání
48. Z důvodů, které byly uvedeny v předchozích částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem i rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem jako součást řízení napadenému rozhodnutí předcházejícího, zrušil rovněž další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
49. Okresní soud v nezbytném rozsahu doplní dokazování a na základě řádného zhodnocení důkazů v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. učiní jasná skutková zjištění při respektování zásady in dubio pro reo a poté znovu ve věci rozhodne. Je přitom vázán právními názory, které vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
50. Obviněný V. M. v současné době vykonává trest odnětí svobody, ale v jiné trestní věci (konkrétně do 22. 3. 2020 ve věci Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 25 T 105/2017 – viz č. l. 283, 285), proto nebylo nutno v návaznosti na zrušení napadeného rozhodnutí jakkoli rozhodovat podle §265 l odst. 4 tr. ř. o vazbě.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 9. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu