ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.943.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 943/2019-474
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 2. 10. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. Z. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2019, č. j. 8 To 63/2019-419, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 84/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 6 T 84/2018 , byl obviněný P. Z. uznán vinným spácháním zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první tr. zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl mu uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců, se zařazením do věznice s ostrahou. Rovněž mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 8 let. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně a České kanceláři pojistitelů.
Proti tomuto rozsudku nalézacího soudu podal odvolání jak obviněný, tak státní zástupkyně v neprospěch obviněného proti výroku o trestu odnětí svobody. O těchto odvoláních bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2019, č. j. 8 To 63/2019-419, odvolací soud napadený rozsudek k odvolání státní zástupkyně zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 let a 9 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Dále podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné.
3. Obviněný se uvedených trestných činů podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil tím, že dne 23. března 2018 v době od 14:55 do 15:18 hodin řídil pod vlivem nezjištěného množství metamfetaminu, jeho derivátu amfetaminu a tetrahydrocannabinolu osobní vozidlo zn. Alfa Romeo, r. z. XY, a to nejprve po silnici č. I/21 z obce XY do obce XY, okres Tachov, zde si všiml, že je pronásledován policejní hlídkou, která se jej snažila zastavit za použití zvukového i světelného výstražného zařízení, náhle přejel do protisměru a prudce zrychlil až na rychlost převyšující 100 km/h v obci, v protisměru přímo ohrozil jedno protijedoucí osobní vozidlo, které muselo uhnout mimo vozovku, aby se s ním nestřetlo, na křižovatce pokračoval vpravo na silnici č. II/230 na XY, kde za křižovatkou opět zrychlil a předjížděl další vozidla, dále pokračoval v hustém silničním provozu mimo obec, opakovaně předjížděl vozidla před horizontem a před nepřehlednými zatáčkami v rychlosti od 100 do 170 km/h, aniž by měl jakýkoliv výhled do protisměru, dále projížděl obcí XY, okres Cheb, rychlostí okolo 100 km/h, zde opět nebezpečně předjížděl kolony vozidel přes plnou podélnou čáru, aniž by měl výhled do protisměru, dále pokračoval směrem na XY rychlostí až 150 km/h, při předjíždění v protisměru ohrozil 2 protijedoucí osobní vozidla, která musela uhýbat až na krajnici, aby nedošlo ke střetu, před XY odbočil vpravo směrem na XY, pokračoval rychlostí 130-160 km/h, při předjíždění jednoho z vozidel při rychlosti 130 km/h ohrozil 1 protijedoucí vozidlo, které muselo uhnout na krajnici, aby nedošlo ke střetu, ve stejné rychlosti předjížděl v nepřehledné zatáčce vozidla, aniž by měl výhled do protisměru, pokračoval rychlostí až 180 km/h, ve které předjížděl kolonu vozidel a v protisměru neměl žádný výhled, dále pokračoval rychlostí převyšující 200 km/h, před obcí XY předjížděl úplně vlevo ve 3. řadě v rychlosti 150 km/h kolonu vozidel a další vozidlo, které je předjíždělo, kdy toto vozidlo mu muselo náhle uhnout z cesty, aby nedošlo ke střetu s dalšími třemi předjížděnými vozidly, v obci XY v rychlosti kolem 90 km/h odbočil na křižovatce z hlavní silnice vlevo, aniž by viděl, zda něco jede v protisměru, a pokračoval po silnici č. II/210 na obec XY, na úzké cestě jel po prostředku rychlostí místy přesahující 130 km/h, obcí XY projížděl rychlostí až 110 km/h a pokračoval po silnici č. III/2119 na obec XY, po úzké cestě místy pokryté sněhem jel po prostředku a v protisměru rychlostí místy přesahující 160 km/h, obcí XY projížděl rychlostí až 100 km/h a pokračoval dále na obec XY po úzké cestě místy pokryté sněhem a ledem jel po prostředku a v protisměru rychlostí místy přesahující 120 km/h, v obci XY projel křižovatkou po hlavní silnici rychlostí kolem 120 km/h a pokračoval po silnici č. II/212 směrem na obec XY, kterou projížděl rychlostí až 140 km/h, a dojel velkou rychlostí ke křižovatce s hlavní silnicí, zde aniž by se přesvědčil, zda po hlavní silnici nejedou nějaká vozidla, vjel na hlavní silnici a pokračoval po silnici č. I/21 směrem na obec XY, ihned po vjetí na hlavní silnici předjížděl kolonu vozidel v době, kdy v protisměru jela 3 nákladní vozidla, která musela náhle uhýbat ke krajnici, aby nedošlo ke střetu, dále pokračoval za hustého provozu rychlostí až 200 km/h, opět předjel kolonu vozidel v době, kdy v protisměru jela 2 osobní vozidla, která musela náhle uhýbat ke krajnici, aby nedošlo ke střetu a poté přijel před horizont na 31,537 km a v místě, kde je na vozovce vyznačeno vodorovné dopravní značení V 1b (Dvojitá podélná čára souvislá) chtěl předjet kolonu vozidel jedoucí před ním ve stejném směru, vyjel do protisměru, kde těsně minul protijedoucí vozidlo BMW, snažil se náhle zařadit zpět do svého jízdního pruhu, přičemž dostal v rychlosti nejméně 162 km/h smyk, vozidlo se stalo neovladatelným, přejel až do krajního protisměrného pruhu, ve kterém jelo nákladní vozidlo, které těsně minul, vrátil se do svého jízdního pruhu, těsně minul před ním jedoucí autobus a zavadil pravým zadním rohem svého vozidla o levý přední roh za ním jedoucího osobního vozidla zn. Škoda Octavia, r. z. XY které řídila řidička M. K., nar. XY, došlo ke střetu obou vozidel a obě vozidla vyjela ze silnice a skončila vpravo mimo vozovku v silničním příkopu, při nehodě došlo ke zranění spolujezdce z vozidla Alfa Romeo M. S., nar. XY, který utrpěl otřes mozku a zlomeninu pravého příčného výběžku I. bederního obratle, pročež byl v době od 23. 3. 2018 do 25. 3. 2018 hospitalizován ve Fakultní nemocnici v Plzni, ke zranění řidičky vozidla Škoda Octavia M. K. nedošlo, nicméně na vozidle Škoda Octavia způsobil jeho majitelce M. H., nar. XY, škodu ve výši 132 822 Kč, tohoto jednání se dopustil přesto, že věděl, že mu byla rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 24. 1. 2018, č. j. 69/OD-P/18/Hor, které nabylo právní moci dne 1. 3. 2018, uložena mimo jiné sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců od právní moci rozhodnutí.
II
4. Usnesení odvolacího soudu napadl dovoláním obviněný P. Z. s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že skutkový stav, který zjistil soud prvního stupně, není trestným činem a nevykazuje znak jednání objektivní stránky trestného činu, neboť v řízení nebylo dostatečně a bezpochyby prokázáno, že by vozidlo v době dopravní nehody řídil a dopustil se tak jednání, za které byl odsouzen. Svědek D. S. nemohl vidět, kdo seděl v době nehody za volantem a neztotožňuje se se závěry nalézacího soudu, že vozidlo jelo příliš rychle na to, aby se v něm mohl někdo vystřídat na místě řidiče. Po příjezdu policie na místo nehody byl mimo vozidlo a ve vozidle se nacházel pouze M. S. Tento svědek uvedl, že si nepamatuje, zda je možné, že vozidlo řídil on. Rovněž svědkyně H. K. uvedla, že nezaregistrovala, kdo vozidlo řídí. Namítl proto, že nebylo prokázáno, že by popsaný skutek byl trestným činem, ani zda se jej dopustil on.
5. Hlavním důkazem, že byla výpověď svědka D. S., který ale uvedl, že s policejním vozidlem odbočil mimo silnici I/21. Obviněný proto namítá, že svědek tak ztratil nad pronásledovaným vozidlem kontrolu po celou dobu jízdy mimo tuto silnici, na kterou se vrátil až po cca 12 km, ale soud se vůbec nezabýval možností, že by v tomto úseku došlo k výměně řidiče. Od doby, kdy došlo k napojení policejního vozidla zpět na silnici I/21 již svědek místo řidiče neviděl a nikdo také neuvedl, že by jej od tohoto okamžiku viděl jako řidiče vozidla. Závěr soudů o naplnění skutkové podstaty zločinu obecného ohrožení podle §272 tr. zákoníku tak podle obviněného bez důvodných pochybností ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, vymyká se z mezí ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a je v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“ a právem na spravedlivý proces.
6. Další námitkou obviněného je existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Jeho odsouzení, že bylo postaveno na jediném důkazu, výpovědi svědka D. S., kterou soud považoval za věrohodnou. Tento svědek však neviděl vozidlo po celou dobu pronásledování ani neviděl, kdo se nacházel na místě řidiče po příjezdu na místo nehody. Ze samotné skutečnosti, že se nacházel na místě nehody nelze učinit závěr, že vozidlo řídil. Tento svědek, že je navíc vůči němu podjatý, čímž se soudy dostatečně nezabývaly. V souvislosti s tím navrhoval provedení dalších důkazů, které byly zamítnuty, a v této skutečnosti spatřuje rovněž porušení jeho práva na spravedlivý proces.
7. Dovolací důvod obviněný spatřuje také v uložení povinnosti k náhradě škody, když namítá porušení hmotněprávních ustanovení týkajících se náhrady škody, kde základní podmínkou odpovědnosti je příčinná souvislost mezi jednáním a vznikem škody. Pokud však nebylo nepochybně prokázáno, že vozidlo při pronásledování a dopravní nehodě skutečně řídil, tato příčinná souvislost chybí a povinnost k náhradě škody mu nelze uložit.
8. Soudy proto podle obviněného pochybily, když nebyl spolehlivě zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Rozhodly tak v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“ a právem na spravedlivý proces. S ohledem na výše uvedené pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2019, č. j. 8 To 63/2019-419, i jemu předcházející rozhodnutí Okresního soudu v Chebu ze dne 22. 1. 2019, č. j. 6 T 84/2018-380, a sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby. Dále navrhl, aby podle §265h odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přerušil výkon napadeného rozhodnutí.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v úvodu svého vyjádření k dovolání obviněného shrnula dosavadní řízení i dovolací námitky obviněného, ke kterým následně uvedla, že dovoláním jsou napadána výlučně skutková zjištění soudu prvního stupně. Obviněný opakuje námitky, které vznášel jak před soudem prvního stupně, tak v podaném odvolání. Obviněný nesouhlasí se skutkovými závěry soudů a domáhá se aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje.
10. Námitka existence extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů by mohla naplňovat uplatněný dovolací důvod, avšak extrémní nesoulad není založen jen tím, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů tak, jak byly provedeny soudem. Státní zástupkyně ve věci nespatřuje žádný, natož extrémní nesoulad. Soudy obou stupňů se věcí řádně zabývaly a provedly dokazování v potřebném rozsahu. Uplatněný dovolací důvod není naplněn ani námitkou, že nebylo postupováno v souladu se zásadou „in dubio pro reo“.
11. Podle státní zástupkyně tak uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
III
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
13. Je vhodné připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
14. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že obviněný v podaném dovolání uplatňuje stejné námitky, jako v předchozích fázích trestního řízení, tedy před soudem nalézacím i odvolacím (odvolání č. l. 393 a násl. trestního spisu) a jeho námitkami se tak zabýval a řádně vypořádal okresní i krajský soud ve svých rozhodnutích. Jelikož se Nejvyšší soud se závěry soudů nižších stupňů ztotožňuje, lze na ně v podrobnostech odkázat.
15. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy.
16. Obviněný sice v dovolání obecně uvádí, že „skutkový stav, který zjistil soud prvního stupně, není trestným činem“, ale z následné argumentace „neboť nebylo dostatečně a bezpochyby prokázáno, že se uvedeného jednání dopustil“, je zřejmé, že tuto obecně hmotněprávní námitku zakládá v rozporu se skutkovým závěrem soudů na své obhajobě, že vozidlo neřídil a nebylo to soudy ani bez důvodných pochybností prokázáno. Totéž platí i ohledně jeho námitky, že není naplněn znak jednání, jako složky objektivní stránky trestného činu a v souvislosti s povinností o náhradě škody, že chybí příčinná souvislost mezi jednáním a vznikem škody.
17. Obviněný tak ve svém dovolání uplatňuje výhradně námitky, ve kterých vyjadřuje svůj nesouhlas s provedeným dokazováním, respektive se skutkovými závěry, které soudy z provedeného dokazování vyvodily. Namítá, že nebylo bez pochyb prokázáno, že by vozidlo od namítaného okamžiku a v době nehody řídil a tím tak nemohla být naplněna objektivní stránka trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Uváděl, že v době příjezdu svědka D. S. na místo nehody nebyl ve vozidle a ve vozidle se nacházel pouze M. S. K této námitce je třeba uvést, že soudy měly za věrohodnou výpověď D. S., že viděl na místě řidiče obviněného již v obci XY, kdy poté se jej pokusil přimět k zastavení. Svědek uvedl, že obviněný byl po nehodě mimo vozidlo a M. S. byl v zavazadlovém prostoru. Soudy tak vzaly za prokázané, že v době nehody se ve vozidle nacházely dvě osoby, M. S. a obviněný. Podle svědka D. S. jelo vozidlo příliš rychle na to, aby bylo možné, že se v době od chvíle, kdy viděl obviněného na místě řidiče v obci XY, do nehody, na místě řidiče osoby vyměnily. Z kamerového záznamu policejního auta je navíc patrné, že vozidlo nikde nezastavilo, aby se mohly osoby vyměnit. Námitka obviněného o možné výměně řidiče je pouhou spekulací.
18. Námitka týkající se podjatosti policisty D. S. vůči obviněnému rovněž není pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná. Námitky vůči svědkovi měl obviněný již v řízení před nalézacím soudem, kdy uváděl, že se svědek spletl, když jej označil za osobu, která vozidlo řídila. V řízení před odvolacím soudem již obviněný namítal, že svědek je vůči němu podjatý. Soudy se s těmito výhradami obviněného řádně vypořádaly ve svých rozhodnutích, nalézací soud v bodě 6 rozsudku a odvolací pak v bodech 11 a 12. Nejvyšší soud se se závěry soudů ztotožňuje a plně tak na ně odkazuje.
19. V další části svého dovolání obviněný uváděl, že bylo nesprávněně rozhodnuto o povinnosti uhradit škodu poškozeným, když nebylo bez pochybností prokázáno, že to byl právě obviněný, kdo vozidlo řídil. Z tohoto vyvozuje, že za předpokladu, že vozidlo neřídil, nebylo způsobení škody v příčinné souvislosti s jeho jednáním a neměl tak být zavázán k úhradě vzniklé škody. Soudy však neměly pochybnosti o tom, kdo v době nehody vozidlo řídil, tímto jednáním byl uznán vinným obviněný a z tohoto důvodu bylo rovněž rozhodnuto o náhradě škody. Na postupu nižších soudů Nejvyšší soud nespatřuje žádné vady a dodává, že ani tuto námitku nelze pod použitý dovolací důvod podřadit.
20. Obviněný ve svém dovolání rovněž namítl, že v řízení byla porušena zásada „in dubio pro reo“ (pozn. v pochybnostech ve prospěch obviněného). Tato námitka obsahově také nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. Zásada „in dubio pro reo“, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této věci však pochybnosti o vině obviněného nevznikly.
21. Lze shrnout, že v podaném dovolání obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, proč by uvedený skutek (blíže popsaný v rozsudku soudu prvního stupně) nevykazoval znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný založil své dovolání toliko na námitkách týkající se jiného hodnocení důkazů, respektive předkládá svou verzi skutkového děje a zpochybňuje hodnocení důkazů provedené soudy. Obviněný tak sice ve svém dovolání formálně deklaroval tento dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají.
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky.
23. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
24. Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Obviněný sice ve svém dovolání extrémní nesoulad namítl, nicméně tento rozpor spatřuje v tom, že soudy opřely své závěry o jeho vině pouze o výpověď svědka D. S., který je vůči němu podjatý. V souvislosti s tímto tvrzením namítá i porušení práva na spravedlivý proces, když soudy zamítly navrhované důkazy k prokázání nevěrohodnosti svědka D. S. Jak bylo uvedeno již výše, soudy jakoukoli podjatost v osobě svědka nespatřovaly a s důkazními návrhy se vypořádal nalézací soud v bodě 6 svého rozsudku. Není povinností soudu provést veškeré navržené důkazy, avšak musí svůj postup zdůvodnit, což se v dané věci stalo. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že rozpory v provedeném dokazování namítal obviněný již ve svém odvolání a odvolací soud se k těmto námitkám jednoznačně vyjádřil ve svém rozhodnutí.
25. Lze tak shrnout, že mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Chebu, z nichž v napadeném rozsudku vycházel i Krajský soud v Plzni na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy již soud prvního stupně jasně, srozumitelně a logicky vysvětlil. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného. Jestliže v dovolání obviněný tuto obhajobu opakuje, kdy podané dovolání obsahuje z části shodné námitky jako odvolání, lze odkázat na řádné odůvodnění soudu prvního stupně, který se s jednotlivými aspekty obhajoby obviněného jasně a srozumitelně vypořádal.
26. Právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že je pachatelem předmětných trestných činů. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
27. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, když nebyl ve věci zjištěn ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, dovolání obviněného P. Z. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
28. Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 10. 2019
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu