ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.955.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 955/2019-685
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 3. 9. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného T. H. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 5 To 67/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 25 T 67/2016, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2019, č. j. 5 To 67/2019-613, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 10. 2018, č. j. 25 T 67/2016-541.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 3 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 10. 2018, č. j. 25 T 67/2016-541, byl obviněný uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a podle §206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti měsíců. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 a §39 odst. 7 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest v celkové výměře 100 000 Kč a pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody na čtyři měsíce.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že vyhotovil a dne 18. 12. 2002 podepsal s poškozeným F. Ř. ve své advokátní kanceláři kupní smlouvu, v níž byl obviněný uveden jako prodávající a manželé F. a M. Ř. jako kupující. Na základě této smlouvy se manželé Ř. měli stát vlastníky hrobky na vyšehradském hřbitově „vyplacené na dobu trvání hřbitova“, a to se všemi jejími součástmi a příslušenstvím, za což měli obviněnému uhradit kupní cenu ve výši 200 000 Kč, kterou v době od 18. 12. 2002 do 20. 3. 2003 poškozený obviněnému ve dvou platbách po 100 000 Kč předal. Přestože po podpisu této kupní smlouvy nebyl prodej zaevidován na Správě pražských hřbitovů, a tudíž nebyla uzavřena nájemní smlouva s manžely Ř. k hrobovému místu, na kterém je hrobka zřízena, žili manželé Ř. na základě této kupní smlouvy a informací od obviněného jakožto advokáta v přesvědčení, že celý hrob i s výlučným právem jeho užívání jim oprávněně náleží a obviněný ani jeho dědici k tomuto majetku nebudou uplatňovat žádné právo, jak bylo výslovně sjednáno i v dodatku ke kupní smlouvě ze dne 18. 3. 2003, podepsaném obviněným, poškozeným a M. Ř. Po úmrtí M. Ř. v říjnu roku 2013, za situace, kdy poškozenému hřbitovní správa odepřela z důvodu, že nebyl nájemcem hrobového místa udělit souhlas k pohřbení jeho zesnulé manželky, obviněný stále jako nájemce hrobového místa na žádost poškozeného poskytl součinnost k uložení zesnulé do hrobu, k čemuž 23. 10. 2013 došlo. Poté obviněný ze zištných důvodů oslovil poškozeného se zdánlivě výhodným návrhem na zpětný odkup předmětu kupní smlouvy – hrobu za částku 300 000 Kč, tedy za částku dvaapůlkrát nižší, než byla její tehdejší reálná prodejní cena, s tím, že by zároveň ve své režii zajistil exhumaci a přeložení zesnulé M. Ř. do jiného hrobu na jiný hřbitov. S tímto poškozený vyslovil za sebe předběžný souhlas, s tím, že ještě bude třeba zajistit souhlas dcer zesnulé jakožto jejích dědiček. Za této situace, bez vědomí poškozeného, obviněný dne 5. 12. 2013 ve své advokátní kanceláři v XY, XY č. XY, uzavřel jako prodávající s P. P., jako kupujícím kupní smlouvu, kterou podle čl. II. této smlouvy jako výlučný vlastník předmětné hrobky včetně hrobového příslušenství na vyšehradském hřbitově tuto hrobku mu včetně hrobového příslušenství prodal za kupní cenu 850 000 Kč, aniž by kupujícího P. P. informoval o okolnostech předchozí, dosud mezi stranami nezrušené kupní smlouvy, kterou sjednal před více než deseti lety s manžely Ř., včetně možných rizik hrozících z neukončeného smluvního vztahu s poškozeným, zároveň téhož dne podal na Správě pražských hřbitovů „Žádost o povolení prodeje hrobového, hrobkového, urnového příslušenství“, na základě které Správa pražských hřbitovů uzavřela nájemní smlouvu k hrobovému místu na vyšehradském hřbitově s P. P. Obviněný přitom nejpozději při prodeji hrobky P. P. zjistil, že kupní smlouva s manžely Ř. není platná, i za této situace nadále si pro svou potřebu ponechával částku 200 000 Kč, kterou utržil za hrobku od manželů Ř. Následně dne 20. 3. 2014 došlo se souhlasem poškozeného v součinnosti s obviněným k přemístění zesnulé M. Ř. z předmětného hrobu na vyšehradském hřbitově na ďáblický hřbitov do hrobu k tomu připravenému, přičemž částku cca 15 000 Kč za exhumaci a přemístění zesnulé zaplatil obviněný, načež poškozený sdělil obviněnému, že dcery s prodejem hrobky na vyšehradském hřbitově nesouhlasí, a dal obviněnému na svou dceru V. P. spojení s tím, ať o případném zpětném odprodeji hrobu jedná s ní, což ale obviněný neučinil. Když poškozený zjistil, že hrob byl prodán P. P., odmítl obviněný s poškozeným jednat o řešení následného sporu ohledně hrobu, k němuž poškozený nadále uplatňoval, z titulu v dobré víře uzavřené kupní smlouvy z 18. 12. 2002 a uhrazené ceny 200 000 Kč, vlastnické právo, když poškozenému v jednání o urovnání sporu s obviněným pomáhal rodinný známý R. T., a kromě toho ani nevrátil poškozenému částku 200 000 Kč, ale si ji neoprávněně ponechal pro svou potřebu, což chtěl zastřít tak, že vyhotovil či nechal vyhotovit listinu nepravdivého obsahu datovanou dnem 17. 3. 2014, podle níž za zpětný odkup hrobky poškozenému vyplatil částku 300 000 Kč a opatřil ji či nechal opatřit zfalšovaným podpisem poškozeného, čímž mu způsobil škodu ve výši 200 000 Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 4. 2019, č. j. 5 To 67/2019-613, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení a poukázal na to, že ve věci již jednou rozhodoval zrušujícím usnesením Nejvyšší soud pod sp. zn. 7 Tdo 62/2018. S odkazem na judikaturu zdůraznil, že tato spojuje trestný čin zpronevěry mj. s tzv. svěřovacím aktem, přičemž za takové svěření by nemělo být považováno jakékoli odevzdání věci. Poukázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se naplnění znaků trestného činu zpronevěry, především případů se zaplacením zálohy kupní ceny. Tato judikatura se podle něj nevztahuje pouze na samotnou zálohu, ale i na celou kupní cenu. Nelze tedy posuzovat přijatou zálohu a doplatek kupní ceny jako přisvojenou, svěřenou cizí věc. Nebyla mu svěřena cizí věc, protože nedošlo k aktu svěření. Chybí také úmyslné zavinění, neboť od roku 2002 byl v dobré víře, že kupní cena je v jeho vlastnictví a smísila se s jeho ostatními peněžními prostředky. Nemůže jít o trestný čin zpronevěry, protože to byl poškozený, který mu neposkytl součinnost v procesu uzavírání kupní smlouvy tím, že nezajistil podpis své manželky a řádně nepřevzal předmět koupě a nájem hrobky. Na straně druhé sám splnil všechny povinnosti, které mu byly kupní smlouvou uloženy, a kupujícím umožnil nabýt vlastnické právo k věci.
Dále namítl, že mezi ním a poškozenými vznikl závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení, přičemž u tohoto nároku není stanovena splatnost pohledávek, ale je vázána na výzvu věřitele. Poškozený po něm požadoval 850 000 Kč za to, že prodal jeho hrob. Závazek z bezdůvodného obohacení není dosud splatným, neboť stran předmětné částky ho poškozený dosud nevyzval k jeho vydání. Poškození nemohli hrobku vydržet a v tomto směru odkázal na odůvodnění, jež bylo obsaženo v jeho vyjádření k odvolání státního zástupce proti původnímu zprošťujícímu rozsudku. K částce 200 000 Kč, přijaté jako kupní cena, může podle smlouvy uplatňovat vlastnické právo na základě vydržení, neboť více jak deset let s touto částkou nakládal jako s vlastní a byl v dobré víře, že mu patří. Po celou tříletou vydržecí dobu neměl důvodné pochybnosti o tom, že poškozený předložil příslušné vyhotovení kupní smlouvy i své manželce a zajistil její podpis. Jednal tedy v omluvitelném skutkovém omylu, byl oprávněným držitelem přijaté částky a po uplynutí vydržecí doby podle občanského práva se stal jejím vlastníkem.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby jej zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a zdůraznil, že předmětná kupní smlouva byla absolutně neplatná, a proto tento právní úkon není možné spojovat s jakýmikoli právními účinky. Jelikož v posuzovaném případě nikdy nebyla uzavřena platná kupní smlouva, nedošlo k nabytí vlastnictví částky 200 000 Kč převzatých jako kupní cena obchodované nemovitosti, ale tyto nabyly povahy bezdůvodného obohacení. Pokud obviněný tvrdí, že nebyl vyzván k plnění z titulu bezdůvodného obohacení, pak opomenul komunikaci s R. T. v září 2014, v rámci které poškozený vyvinul dostatečné úsilí k vydání bezdůvodného obohacení. O úmyslu obviněného ponechat si celou částku svědčí i jeho jednání poté, co nebyl akceptován dcerami zesnulé M. Ř. návrh adresovaný poškozenému na zpětný odkup hrobky, kdy obviněný vyhotovil či nechal vyhotovit listinu nepravdivého obsahu a podepsanou zfalšovaným podpisem poškozeného potvrzující převzetí částky 300 000 Kč poškozeným na podkladě zpětného odkupu hrobky. S odkazem na judikaturu stran výkladu pojmu „dobrá víra“ zdůraznil, že na straně obviněného dobrá víra nikdy nenastala, neboť nikdy neměl platnou kupní smlouvu, tuto skutečnost musel jako právně vzdělaná osoba vědět a od počátku uzavření smlouvy tak musel mít důvodné pochybnosti o tom, zda mu inkasované peníze skutečně náleží. V souvislosti s jednáním o kupní smlouvě byla obviněnému poskytnutá finanční částka odevzdána do faktické moci, aniž by bylo zapotřebí zvláštního svěřovacího aktu. Účelem svěření finančních prostředků ze strany poškozených bylo jejich přesvědčení o řádném uzavření kupní smlouvy a tím i způsob jejího naplnění. Takto inkasované peníze nemohl obviněný nikdy vydržet bez ohledu na to, že od října 2013 teprve nabyl pozitivního zjištění, že je nemůže držet jako kupní cenu, ale pouze jako bezdůvodné obohacení.
Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podal obviněný repliku. Nesouhlasí s argumentací státního zástupce a zopakoval námitky, včetně judikatury, které uvedl již v dovolání. Opětovně zdůraznil, že v jeho případě nešlo o svěření cizí věci a tudíž se nemohl dopustit trestného činu zpronevěry. Zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, poukázal na různé právní úvahy státního zastupitelství v jeho průběhu a zdůraznil, že v dobré víře vydržel částku 200 000 Kč již v roce 2006, neboť objektivně předpokládal, že vše bylo perfektní. Dále zpochybnil tvrzení státního zástupce ohledně bezvadnosti výzvy poškozeného k vydání bezdůvodného obohacení. Závěrem své repliky zdůraznil, že v projednávané věci došlo k ohýbání důkazů v jeho neprospěch, které vedlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a které je zcela v rozporu se zásadami in dubio pro reo a ultima ratio.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že nejsou dány podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Stěžejní námitkou obviněného je, že mu ze strany poškozených manželů Ř. nebyla svěřena cizí věc. Obviněný k této námitce rovněž uvedl, že v daném případě nebyl naplněn znak přisvojení si svěřené cizí věci, neboť poškození mu pouze plnili kupní cenu v rámci kupní smlouvy na hrobku. Podle něj nemohlo tímto dojít k naplnění uvedeného znaku přečinu zpronevěry, a tudíž nemohl tento přečin spáchat. Tuto námitku obviněného lze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena. Podle třetího odstavce pak bude posuzováno jednání obviněného, způsobí-li tímto činem větší škodu. Objektivní stránka tohoto trestného činu tedy spočívá v tom, že si pachatel přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a zároveň tím způsobí na cizím majetku větší škodu. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, která byla potvrzena i soudem odvolacím, obviněný stručně řečeno uzavřel s poškozeným a jeho manželkou M. Ř. kupní smlouvu na hrobku v jeho vlastnictví, za což mu poškozený ve dvou platbách uhradil kupní cenu ve výši celkem 200 000 Kč. Na předmětné kupní smlouvě však absentoval podpis později zesnulé M. Ř. a ta je kvůli tomu neplatná. Obviněný poté, co tuto skutečnost po více jak deseti letech objektivně zjistil, prodal hrobku za výrazně vyšší cenu jinému zájemci a současně na něj převedl i nájemní právo k pozemku pod hrobkou, ale poškozenému nevrátil zpět zmiňovaných 200 000 Kč, které obdržel jako kupní cenu.
Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2008). Cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, si pak přisvojí pachatel, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou (v tom se zpronevěra odlišuje od neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea 2). Byla-li mu věc nebo jiná majetková hodnota svěřena za účelem opatření určitého prospěchu, považuje se také za její přisvojení, obstará-li si pachatel další prospěch v rozporu s tímto svěřením (tamtéž, s. 2010). V tomto případě šlo o hrobku, tedy specifický druh nemovitosti, a aby došlo k platnému převodu vlastnického práva této nemovitosti, kupní smlouva musela být uzavřena písemnou formou a splňovat veškeré zákonné náležitosti, včetně podpisu všech smluvních stran (§40 odst. 1, 3 a §46 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platný v době uzavření smlouvy s manžely Ř.). Protože však na kupní smlouvě nejsou podpisy všech zúčastněných stran, tato nesplňuje náležitosti podle občanského práva, je neplatná, právní vztah nevznikl a obviněný proto nepozbyl vlastnictví předmětné hrobky.
Kupní cena však nebyla poškozeným svěřena obviněnému za nějakým účelem, nýbrž byla úhradou kupní ceny za hrobku (k tomu směřovala vůle účastníků smlouvy) a v dané věci tak absentuje znak svěření cizí věci. S ohledem na to, že obviněnému nebyla svěřena cizí věc, nemohlo dojít ani k naplnění objektivní stránky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. V této souvislosti je namístě připomenout judikaturu Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že kupní cena zaplacená kupujícím za prodanou věc náleží prodávajícímu, stává se jeho vlastnictvím, a proto ji nelze považovat za cizí věc, která by mu byla svěřena ve smyslu trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Prodávající proto může se zaplacenou kupní cenou nakládat volně podle svého uvážení a je pouze povinen vydat prodanou věc kupujícímu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 7 Tdo 822/2014). V okamžiku, kdy obviněný zjistil, že je kupní smlouva neplatná, vznikla mu povinnost vrátit částku, kterou mu poškozený předal jako kupní cenu. Tato skutečnost však neznamená, že by šlo v daném případě o částku obviněnému svěřenou, která by zůstala ve vlastnictví poškozeného. V projednávané věci jde proto o případ bezdůvodného obohacení podle občanského práva a nikoli o trestný čin zpronevěry, jak jednání obviněného posoudily soudy nižších stupňů, neboť obviněný si ponechal majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, nikoli však svěřenou cizí věc. Následné jednání obviněného, kdy poté, co spolehlivě a objektivně zjistil, že předmětná kupní smlouva není platná, přistoupil k prodeji hrobky dalšímu zájemci P. P., aniž by dořešil závazkový vztah s poškozeným, lze sice považovat za značně neetické, avšak jeho jednání v tomto konkrétním případě s ohledem na výše uvedené nemohlo naplnit znaky trestného činu zpronevěry.
Obiter dictum Nejvyšší soud pokládá za důležité se vyjádřit k tvrzení obviněného, že předanou finanční částku od poškozených vydržel v souladu s občanským právem, neboť byl po celou dobu v dobré víře, že mu tato částka patří. Je namístě zdůraznit, že obviněný, jakožto advokát a tedy osoba práva znalá, musel mít od počátku u předmětné kupní smlouvy přinejmenším důvodné pochybnosti o její platnosti s ohledem na absenci podpisu všech smluvních stran i na výtisku, který měl sám k dispozici. V důsledku těchto pochybností tak obviněný nemohl být v dobré víře, že je zde nabývací titul, který by mu vydržení finanční částky umožnil (ke vztahu dobré víry a vzniklé pochybnosti o oprávněnosti držby dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003). Z tohoto důvodu obviněný nemohl být v dobré víře, že převzal kupní cenu z titulu řádně uzavřené kupní smlouvy. Kromě toho i obviněný připustil, že kupní smlouva je neplatná a částku 200 000 Kč lze označit za bezdůvodné obohacení. V této souvislosti sám obviněný poukazuje na to, že bezdůvodné obohacení má charakter pohledávky, ale je třeba uvést také, že vydržet lze pouze majetkové právo, proto tuto částku ani nemohl vydržet.
Rovněž nad rámec uvedeného je namístě doplnit, že se Nejvyšší soud nezabýval hodnocením nekalé části jednání obviněného ve vztahu ke zpětnému odkupu hrobky a prokázání údajného předání částky 300 000 Kč poškozenému, neboť toto dílčí jednání nezahrnuje popis skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání (č. l. 8).
Pokud jde o odkaz obviněného na obsah jeho vyjádření k odvolání státního zástupce v předchozím stadiu tohoto trestního řízení, Nejvyšší soud připomíná, že se v dovolacím řízení může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů nelze v dovolacím řízení přihlížet k odkazu obviněného na skutečnosti uplatněné v jeho vyjádření k opravnému prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012).
Dovolací námitky obviněného shledal Nejvyšší soud důvodnými. Výrok o vině obviněného přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku je vadný, neboť nemůže obstát pro nedostatek naplnění znaku „svěření cizí věci“ objektivní stránky trestného činu zpronevěry. Rozsudek soudu prvního stupně, jakož i usnesení odvolacího soudu, jsou tedy rozhodnutími, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž je podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 9. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu