ECLI:CZ:NS:2019:7.TZ.5.2019.1
sp. zn. 7 Tz 5/2019- 23
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Angyalossy, Ph. D., a soudců JUDr. Josefa Mazáka a JUDr. Michala Mikláše projednal ve veřejném zasedání dne 12. 3. 2019 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného R. Z. , nar. XY, bytem XY, proti pravomocnému usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 1991, sp. zn. 3 Rtv 262/90, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř., §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 1991, sp. zn. 3 Rtv 262/90,
byl porušen zákon
v ustanoveních §1, §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění účinném do 28. 2. 1991, v neprospěch obviněného R. Z.
Toto usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci se zrušuje . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména též rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 1991 sp. zn. 3 Rtv 262/90.
Podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 1988, sp. zn. 1 T 69/88, v celém rozsahu.
Podle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zrušují také další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 1988, sp. zn. 1 T 69/88, byl obviněný R. Z. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a odsouzen podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců nepodmíněně. Trestný čin spočíval podle zjištění býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci v tom, že obviněný dne 16. 3. 1988 do 10:00 hod. nenastoupil k výkonu vojenského cvičení u vojenského útvaru XY, jak mu ukládal povolávací rozkaz, v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě, přičemž tak neučinil ani do 24 hodin po uplynutí uvedené lhůty s poukazem na své náboženské přesvědčení, na odmítavém stanovisku výkonu vojenské služby setrval i u hlavního líčení. Ze spisu vyplývá zjištění, že obviněný se od roku 1985 hlásil k církvi Svědků Jehovových.
Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 28. 10. 1988, sp. zn. 1 T 69/88 byl obviněnému na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 27. 10. 1988 podle čl. I. odst. 1 písm. a) prominut zbytek trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a sedmi dnů.
Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 1991, sp. zn. 3 Rtv 262/90 byl podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v původním znění, zrušen rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 1988, sp. zn. 1 T 69/88, ve výroku o trestu a současně byla zrušena také další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Takto bylo rozhodnuto z podnětu obviněného R. Z., který se domáhal zrušení rozsudku ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění účinném do 28. 2. 1991. Usnesení nabylo právní moci dnem vyhlášení, tj. 19. 2. 1991. Následně býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci rozhodl rozsudkem dne 19. 2. 1991, sp. zn. 3 Rtv 262/90, kterým při nezměněném výroku o vině podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upustil od potrestání obviněného.
Ministr spravedlnosti podal dne 16. 1. 2019 u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 1991, sp. zn. 3 Rtv 262/90. Namítl, že napadeným usnesením byl porušen zákon o soudní rehabilitaci a rozsah rehabilitace byl nesprávně zúžen jen na výrok o trestu. Podle ministra spravedlnosti tím nemohl být naplněn účel rehabilitace a rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 1988, sp. zn. 1 T 69/88, měl být zrušen v celém rozsahu s ohledem na vadný výrok o vině. Poukázal na to, že jednání, pro které byl obviněný odsouzen, vyplývalo z jeho náboženského přesvědčení a nebylo ničím jiným než uplatněním práva na svobodu svědomí. Z toho dovodil, že nebyl naplněn znak trestného činu spočívající v protiprávnosti jednání. Závěrem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2, §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve vztahu k ustanovení §269 odst. 1 tr. zák., podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení i další obsahově navazující rozhodnutí, a dále aby Nejvyšší soud postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.
Základní pochybení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci spočívá v tom, že si neujasnil účel rehabilitace a z toho vyplývající rozsah, v němž bylo třeba zrušit rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 1988, sp. zn. 1 T 69/88. V důsledku toho býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci omezil rehabilitaci jen na otázku trestu, aniž by zrušil i výrok o vině. Tento postup nemůže obstát v konfrontaci s ustanovením §1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění účinném do 28. 2. 1991.
Podle §1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění účinném do 28. 2. 1991, (stížnost pro porušení zákona odkazuje na ustanovení §1 odst. 1, 2 citovaného zákona, avšak do této podoby bylo novelizováno až zákonem č. 47/1991 Sb. s účinností od 1. 3. 1991) je účelem zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, pokud směřovaly k prosazení takových práv nenásilnou cestou, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Ustanovením §4 písm. e) cit. zákona byl mezi trestné činy, ohledně kterých bylo možné navrhnout konání přezkumného řízení, zařazen i trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák.
Právo na svobodu myšlení a svědomí je zakotveno v ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a v ustanovení čl. 18 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Reálnost tohoto práva znamená, že jeho součástí je i právo nevykonávat vojenskou službu, pokud je výkon takové služby v rozporu se svědomím jednotlivce. Přitom protipólem uvedeného práva je zákaz k donucování k výkonu vojenské služby, je-li tato služba v rozporu se svědomím jednotlivce. Tento závěr je v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, který byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 106/1993 Sb. a na který odkázal ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, a odpovídá i dalším nálezům Ústavního soudu, např. nálezu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01.
Odsuzující výrok o vině obviněného trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §269 odst. 1 tr. zák. je aktem, jímž bylo popřeno právo obviněného na svobodu myšlení a svědomí, neboť byl odsouzen za čin, kterým uplatňoval toto právo. Citovaná ustanovení Všeobecné deklarace lidských práv a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech každému garantovala také právo na svobodu náboženství. Toto právo bylo zakotveno rovněž v čl. 32 odst. 1 tehdejší Ústavy ČSSR (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.). Ústava ovšem tomuto právu neposkytovala žádné reálné garance a naopak sama toto právo nepřípustně omezovala, konkrétně ustanovením čl. 32 odst. 2, v němž bylo stanoveno, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. V ustanovení čl. 37 odst. 1 pak bylo stanoveno, že vrcholnou povinností a věcí cti je obrana vlasti a jejího socialistického zřízení. V návaznosti na to bylo v čl. 37 odst. 2 stanoveno, že občané jsou povinni vykonávat službu v ozbrojených silách podle zákona. Faktické popření svobody svědomí, resp. svobody náboženského vyznání, spočívalo v tom, že ústava nestanovila žádnou alternativu vojenské služby pro osoby, kterým náboženské přesvědčení bránilo v jejím výkonu, a ani nezmocnila zákonodárce k tomu, aby takovou alternativu stanovil zákonem. Tehdejší československé zákonodárství nepřipouštělo žádnou alternativu vojenské služby, např. v podobě pozdější civilní služby podle zákona č. 73/1990 Sb. a zákona č. 18/1992 Sb., a výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe. Pokud tedy mělo být v posuzované věci dosaženo účelu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, pak za popsaného stavu bylo namístě, aby byl v přezkumném řízení odsuzující rozsudek zrušen v celém rozsahu, tj. především ve výroku o vině a v důsledku toho i ve výroku o trestu. Pokud tak soud neučinil a omezil se v napadeném usnesení jen na zrušení výroku o trestu, porušil zákon v ustanoveních §1, §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v původním znění, a to v neprospěch obviněného.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zjištěné porušení zákona a podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením napadeného usnesení ztratila podklad, mezi nimi zejména rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 1991, sp. zn. 3 Rtv 262/90, jímž bylo při nedotčeném výroku o vině upuštěno od potrestání obviněného. Dále Nejvyšší soud sám meritorně rozhodl o návrhu obviněného na soudní rehabilitaci tak, že podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, zrušil rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 1988, sp. zn. 1 T 69/88, v celém rozsahu a podle §14 odst. 3 cit. zákona zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením tohoto rozsudku pozbyla podkladu.
Další řízení podle §15 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, na podkladě původní obžaloby ze zákona provede a meritorně o podané obžalobě rozhodne Okresní soud v Olomouci.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 3. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu