ECLI:CZ:NS:2019:7.TZ.73.2019.1
sp. zn. 7 Tz 73/2019-154
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 8. 10. 2019 v Brně v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Angyalossy, Ph. D., a soudců JUDr. Josefa Mazáka a JUDr. Radka Doležela stížnost pro porušení zákona podanou ministryní spravedlnosti ve prospěch obviněného J. M. , nar. XY, bytem XY, proti pravomocnému rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 20. 11. 1984, č. j. 3 T 181/84-122, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř., §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 20. 11. 1984, č. j. 3 T 181/84-122
byl porušen zákon
v ustanovení §280 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), v neprospěch obviněného J. M.
Tento rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně se zrušuje .
Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný
J. M. ,
nar. XY v XY, bytem XY,
se podle §226 písm. b) tr. ř.
zprošťuje
obžaloby Vojenské obvodové prokuratury Brno ze dne 26. 6. 1984, sp. zn. 5 OPv 209/84, pro skutek, jehož se měl dopustit tím, že dne 5. 5. 1984 kolem 17:00 hod. v objektu kasáren v XY odmítl splnit rozkaz nadřízeného velitele Z. S. k účasti na nácviku vojenské přísahy, a to z toho důvodu, že náboženské přesvědčení mu nedovoluje vykonávat v sobotu určité služební úkony, ve kterém obžaloba spatřovala trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
Rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 20. 11. 1984, č. j. 3 T 181/84-122, byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., tr. zák. (dále jen „tr. zák.“) a podle téhož zákonného ustanovení byl odsouzen k trestu odnětí svobody na patnáct měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu podle §58 odst. 1 písm. a), §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu dvou let. Rozsudek nabyl právní moci dne 7. 12. 1984.
Jako trestný čin byl posouzen skutek, který podle býv. Vojenského obvodového soudu v Brně spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 5. 5. 1984 kolem 17:00 hod. v objektu kasáren v XY odmítl splnit rozkaz nadřízeného velitele k účasti na nácviku vojenské přísahy, a to z toho důvodu, že náboženské přesvědčení (Adventistů sedmého dne) mu nedovoluje vykonávat v sobotu určité služební úkony.
Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu Brno dne 3. 6. 1985, č. j. 3T 181/84-131, byl obviněnému na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 8. 5. 1985 prominut uložený trest odnětí svobody s tím, že se na obviněného dnem 8. 5. 1985 hledí jako by nebyl odsouzen.
Ministryně spravedlnosti podala dne 8. 7. 2019 u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti výše uvedenému rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně. Namítla, že obviněný v posuzovaném případě odmítl splnit rozkaz z důvodu svého náboženského přesvědčení, přičemž toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím. V předmětné věci je nutno přihlížet k účelu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jehož vydáním zákonodárce sledoval především odstranění největších křivd, které se staly v době od roku 1948 do roku 1989 v justičním rozhodování. Svým jednáním, za které byl obviněný býv. Vojenským obvodovým soudem v Brně odsouzen, pouze uplatnil právo na svobodu vyznání zaručené čl. 32 odst. 1 Ústavy ČSSR, která sice tuto svobodu formálně zaručovala, ovšem bez toho, že by byla vydána navazující norma nižší právní síly, jakož i právo na svobodu svědomí a náboženské přesvědčení ve smyslu čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv OSN ze dne 10. 12. 1948. Obviněný neměl legální možnost zvolit alternativu k výkonu základní vojenské služby, proto nemohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se dostal do rozporu se svým vlastním svědomím. Jednání obviněného nebylo trestným činem pro absenci znaku protiprávnosti. Závěrem ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v neprospěch obviněného, a to v ustanovení §280 odst. 1 tr. zák. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek i další obsahově navazující rozhodnutí, a postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř., a sám ve věci rozhodl zprošťujícím výrokem podle §226 písm. b) tr. ř.
Obviněný se písemně vyjádřil ke stížnosti pro porušení zákona prostřednictvím obhájce JUDr. Lubomíra Müllera a poukázal na právní názor, který vyslovil Ústavní soud v obdobných kauzách, jakož i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tato judikatura se sice týká Svědků Jehovových, ale závěry v nich se týkají svobody svědomí a náboženského vyznání všeobecně. S návrhem ministryně spravedlnosti vyslovil souhlas.
Nejprve Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že ve věci nebylo konáno řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení, jakož i řízení napadenému usnesení předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Trestného činu vyhýbání se výkonu vojenské služby se podle §280 odst. 1 tr. zák. mimo jiné dopustil ten, kdo odpíral konat vojenskou službu.
Uvedený trestný čin byl konstruován bez jakéhokoli zřetele k tomu, co bylo motivem jednání popsaného v citovaném ustanovení. V posuzované věci vyplýval motiv jednání obviněného J. M. z vyznávání náboženské víry, neboť obviněný odmítl splnit rozkaz z důvodu, že mu náboženské přesvědčení (Adventistů sedmého dne) nedovoluje v sobotu vykonávat určité služební úkony.
Svoboda vyznání přitom byla zaručena ustanovením čl. 32 odst. 1 Ústavy (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.) a vyplývala také z ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv přijaté Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10. 12. 1948.
Podle čl. 32 odst. 1 Ústavy svoboda vyznání byla zaručena s tím, že každý může vyznávat jakoukoli náboženskou víru, nebo být bez vyznání, i provádět náboženské úkony, pokud to není v rozporu se zákonem. Podle čl. 32 odst. 2 Ústavy náboženská víra nebo přesvědčení nemohlo být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem.
Podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství, přičemž toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním obřadů.
Lze odkázat rovněž na ustanovení čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který byl jménem tehdejší Československé socialistické republiky podepsán dne 7. 10. 1968 a vstoupil pro ni v platnost dnem 23. 3. 1976 (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb.). Podle čl. 18 odst. 1 paktu každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství, přičemž toto právo zahrnuje v sobě svobodu vyznávat nebo přijmout náboženství nebo víru podle vlastní volby a svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou, zachováváním obřadů a vyučováním. Podle čl. 18 odst. 2 paktu nikdo nesmí být podroben donucování, které by narušovalo jeho svobodu vyznávat nebo přijmout náboženství nebo víru podle své vlastní volby. Podle čl. 18 odst. 3 paktu svoboda projevovat náboženství nebo víru může být podrobena pouze takovým omezením, jaká předpisuje zákon a která jsou nutná k ochraně veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví nebo morálky nebo základních práv a svobod jiných.
Porovná-li se úprava svobody náboženského vyznání podle zmiňované Ústavy a podle citovaných mezinárodních dokumentů, je zřejmé, že vnitrostátní ústavní garance tehdejší Československé socialistické republiky byla pouze formální. Jakmile se totiž jednání směřující ke skutečnému uplatnění svobody náboženského vyznání ocitlo v kolizi s občanskou povinností uloženou podle zákona, bez dalšího tím svoboda náboženského vyznání pozbývala ústavní ochrany a neměla žádnou ochranu ani na úrovni zákonů a jiných právních předpisů nižší právní síly. Zvlášť evidentní to bylo v souvislosti se službou v ozbrojených silách, kterou byli občané povinni vykonávat podle zákona (takto byla tato povinnost zakotvena v ustanovení čl. 37 odst. 2 Ústavy). Právní úprava služby v ozbrojených silách nepřipouštěla žádnou alternativu k výkonu základní vojenské služby pro osoby, u kterých by výkon vojenské služby představoval popření náboženského přesvědčení. Vykonávat civilní službu bylo možné až na základě zákona č. 73/1990 Sb., o civilní službě, s účinností od 14. 3 1990.
Jestliže takové osoby daly přednost svému náboženskému přesvědčení a odepřely výkon vojenské služby, bylo toto jejich jednání prohlášeno ustanovením §280 odst. 1 tr. zák. za trestný čin v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách. To je podle §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. (ve znění zákona č. 47/1991 Sb.) důvodem ke zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za takové činy. Podle §1 odst. 2 tohoto zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání. I když se ve věci obviněného J. M. nekonalo rehabilitační řízení, neboť obviněný ani jiná oprávněná osoba nepodali návrh podle §5 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, vyplývají z citovaných ustanovení interpretační zásady, které mají platnost i v řízení o stížnosti pro porušení zákona.
Lze tedy přisvědčit ministryni spravedlnosti, že pokud byl skutek uvedený ve výroku napadeného rozsudku posouzen jako trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. zák., byl v tomto ustanovení porušen zákon v neprospěch obviněného J. M.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zjištěné porušení zákona a podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením napadeného rozsudku pozbyla podkladu, a podle §271 odst. 1 tr. ř. sám obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť v žalobním návrhu uvedený skutek není trestným činem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 10. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.
předseda senátu