ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1142.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1142/2019-1751
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2019 o dovolání obviněné D. J. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 44 To 69/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 117/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné D. J. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 51 T 117/2017, byla obviněná D. J. uznána vinnou pod bodem I. (1. až 89.) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pod bodem II. (1. až 3.) přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a pod bodem III. (1. až 4.) přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byla odsouzena podle §209 odst. 4, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné D. J. a spoluobviněné P. H. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, se sídlem Praha 10, Šrobárova 1150/50, částku 199 329,20 Kč, a to rukou společnou a nerozdílnou. Se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená Fakultní nemocnici Královské Vinohrady podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalším bylo rozhodnuto o vině, trestu (a náhradě škody) spoluobviněné P. H.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podaly obviněná D. J. i spoluobviněná P. H. odvolání směřující proti výroku o vině a tím i proti všem dalším výrokům, které v něm mají svůj podklad. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 44 To 69/2019, z podnětu podaných odvolání rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil u obou obviněných pouze ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově při nezměněných výrocích o vině a trestech obviněných rozhodl tak, že spoluobviněné D. J. a P. H. jsou podle §228 odst. 1 tr. ř. povinny zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozené Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, IČ 00064173, se sídlem Praha 10, Šrobárova 1150/50, částku 134 794,70 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněná D. J. označených trestných činů dopustila společně s obviněnou P. H. ve stručnosti tím, že
I. v době od ledna 2006 do června 2011 v 89 případech blíže specifikovaných v rozsudku soudu prvního stupně v XY, ul. XY, za účelem vylákání příspěvků z Fondu kulturních a sociálních potřeb (dále jen „FKSP“) na rekreaci tam uvedených zaměstnanců Fakultní nemocnice XY (dále jen „FNKV“) poskytovala P. H. zaměstnancům FNKV falešné faktury C. C., na kterých byl uveden účet č. XY vedený u České spořitelny, a. s., jehož majitelkou a jedinou disponentkou je D. J., přítelkyně obviněné P. H., zaměstnanci tyto faktury společně s vyplněnou žádostí o příspěvek na rekreaci předkládali na personálním oddělení FNKV, ačkoli věděli, že faktura je falešná a že na rekreaci uvedenou na faktuře nepojedou a příspěvek jim bude vyplacen ve výši 80 %, z počátku roku 2006 byly peníze vypláceny P. H. zaměstnancům v hotovosti, od ledna 2007 přímo z účtu D. J. č. XY bankovními převody přímo na účty zaměstnanců, C. C. nemohla vědět o vydaných fakturách jejím jménem, avizovaný storno poplatek ve výši 20 % si ve skutečnosti ponechávaly P. H. s D. J. pro vlastní potřebu a v období od 16. 1. 2006 do 6. 6. 2013 tímto způsobem vylákaly postupně vyplacení příspěvku z FKSP FNKV tak, jak je specifikováno v rozsudku nalézacího soudu, tedy jednáním spočívajícím v tom, že označený zaměstnanec FNKV podal na personálním oddělení FNKV žádost o poskytnutí příspěvku na rekreaci z FKSP, ke které doložil obviněnou P. H. poskytnutou falešnou fakturu, příspěvek mu byl schválen, a poté, co v podkladně FKSP uhradil částku, o kterou fakturovaná částka převyšovala limit příspěvku, FNKV pak v domnění, že hradí skutečnou rekreaci na účet C. C., zaslala na účet obviněné D. J. odpovídající částku, čímž P. H. ve spolupráci s D. J. a společně s uvedenými žadateli z řad zaměstnanců FNKV způsobili FNKV škodu ve výši 649 923,50 Kč;
II. v době od 16. 4. 2013 do 30. 5. 2013 ve třech případech blíže specifikovaných v rozsudku soudu prvního stupně v XY, ul. XY na svém pracovišti ve FNKV za účelem vylákání příspěvků z FKSP na rekreaci ve výroku rozsudku uvedených zaměstnanců FNKV poskytovala P. H. zaměstnancům FNKV falešné faktury, které pak tito zaměstnanci společně s vyplněnou žádostí předkládali na personálním oddělení FNKV za účelem poskytnutí příspěvku z FKSP na rekreaci, ačkoli věděli, že faktura je falešná, na žádnou rekreaci uvedenou na faktuře nepojedou a příspěvek jim bude v 80% výši vyplacen, na fakturách v hlavičce vystavovatele C. C., byl uveden účet č. XY, vedený u České spořitelny, a. s., jehož majitelkou a jedinou disponentkou je D. J., což je přítelkyně P. H., a z tohoto účtu následně byly podíly ze zaplacených příspěvků z FKSP vypláceny zaměstnancům FNKV P. H. přes účet č. XY vedený u České spořitelny, a. s., jehož majitelkou a jedinou disponentkou je P. H., bankovními převody přímo na účty zaměstnanců, a C. C. tak nemohla vědět o vydaných fakturách jejím jménem, tzv. storno poplatek si ponechávaly P. H. s D. J. pro sebe, a tak v období od 16. 4. 2013 do 6. 6. 2013 tímto způsobem vylákaly postupně vyplacení příspěvku z FKSP FNKV tak, jak je specifikováno v rozsudku nalézacího soudu, čímž P. H. ve spolupráci s D. J. a společně s uvedenými žadateli z řad zaměstnanců FNKV způsobili FNKV škodu ve výši 10 000 Kč,
III. v období od června 2014 do 4. 12. 2014 ve čtyřech případech blíže specifikovaných v rozsudku soudu prvního stupně v XY, ul. XY na svém pracovišti ve FNKV za účelem vylákání příspěvků z FKSP na rekreaci ve výroku rozsudku uvedených zaměstnanců FNKV poskytovala P. H. zaměstnancům FNKV falešné faktury, které pak tito zaměstnanci společně s vyplněnou žádostí předkládali na personálním oddělení FNKV za účelem poskytnutí příspěvku z FKSP na rekreaci, ačkoli věděli, že faktura je falešná, na žádnou rekreaci, uvedenou na faktuře, nepojedou a příspěvek jim bude v 80% výši vyplacen, na fakturách v hlavičce vystavovatele C. C. byl uveden účet č. XY, vedený u České spořitelny, a. s., jehož majitelkou a jedinou disponentkou je D. J., což je přítelkyně P. H., a z tohoto účtu následně byly podíly ze zaplacených příspěvků z FKSP vypláceny zaměstnancům FNKV P. H. přes účet č. XY vedený u České spořitelny, a. s., jehož majitelkou a jedinou disponentkou je P. H., bankovními převody přímo na účty zaměstnanců, tzv. storno poplatek si ponechávaly P. H. s D. J. pro sebe a v období od 3. 12. 2014 do 9. 12. 2014 tímto způsobem vylákaly postupně vyplacení příspěvku z FKSP FNKV tak, jak je specifikováno v rozsudku nalézacího soudu, čímž P. H. ve spolupráci s D. J. a společně s uvedenými žadateli z řad zaměstnanců FNKV způsobili FNKV škodu ve výši 14 050 Kč,
a celkem tak P. H. a D. J. způsobily FNKV škodu ve výši 673 973,50 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 44 To 69/2019, podala obviněná D. J. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázala na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tyto vady spatřovala v nesprávném právním posouzení jednání jako pachatele trestného činu, v nesprávném právním posouzení skutků coby pokračujícího trestného činu, v nesprávném právním posouzení promlčení dílčích skutků kladených obviněné za vinu a vytkla i jiné nesprávné hmotněprávní posouzení způsobené extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi ve vztahu k povinnosti nahradit škodu FNKV.
5. Obviněná nesouhlasila s posouzením jednání, jímž byla uznána vinnou, jako jednání pachatelky trestné činnosti, podle jejího názoru mělo být na její jednání nahlíženo jako na účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Uvedla, že ze skutkových zjištění nevyplynulo, že by chodila po nemocnici a rozhlašovala, že může zajistit čerpání z FKSP, naopak ji s prosbou o umožnění získání prostředků z tohoto fondu oslovovali sami zaměstnanci. Pokud je pak fyzická osoba oslovena, aby jiné fyzické osobě pomohla spáchat trestnou činnost ve formě obstarání věcí, které oné poptávající osobě usnadní spáchat trestný čin, pak o takové pomáhající osobě nemůže být pojednáno jako o hlavním pachateli trestné činnosti. Je proto možno uvažovat toliko o účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť umožnila jinému spáchat trestný čin tím, že odstranila překážku k jeho spáchání, když čerpat prostředky z FKSP lze pouze na základě předem vystavené faktury, a musí tedy projít bezhotovostním převodem přes bankovní účet třetí osoby, přičemž obviněná pachatelům poskytla pomoc právě ve formě poskytnutí svého bankovního účtu pro účely čerpání finančních prostředků třetími osobami z FKSP. Podle obviněné pak neobstojí tvrzení odvolacího soudu na str. 29 pod bodem 10., že se v jejím případě nemůže jednat pouze o účastenství, když byla taková pomoc poskytnuta i více než dvakrát či třikrát, a zdůraznila, že žádným právním předpisem, normou či judikaturou není stanoveno, že taková pomoc může proběhnout toliko v jediném případě.
6. Nesouhlasila ani se subsumpcí svého jednání pod ustanovení §116 tr. zákoníku, tedy s rozdělením skutků do tří časových úseků. Namítla, že není zřejmé, v čem se mají skutky lišit, z jakého důvodu byly skutky takto rozděleny a proč je rozmezí dvou až tří měsíců ještě sčítáno pro účely pokračování v trestném činu a rozmezí devíti měsíců již nikoliv. Podle jejího názoru došlo tímto postupem, kdy byla uměle vyvolána domněnka o údajném pokračování v trestném činu, k obcházení zákona, a to za účelem trestního stíhání obviněné za skutky spáchané třetími osobami v letech 2006 až 2011. Toto vadné právní posouzení podle obviněné koresponduje s jejím nesprávným hodnocením jako pachatelky. Uvedla, že není přípustné pokračování v účastenství na trestné činnosti různých pachatelů, protože vzhledem k akcesoritě je pro právní kvalifikaci jednání určující vždy činnost hlavního pachatele (JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, str. 332). S odkazem na rozhodnutí uveřejněné pod č. 61/1994 Sb. rozh. tr. připomněla, že účastenství podle ustanovení §24 odst. 1 tr. zákoníku na trestných činech různých pachatelů nelze posoudit jako jeden pokračující trestný čin účastenství, byť by jinak byly splněny podmínky pro takové posouzení všech útoků uvedené v §116 tr. zákoníku.
7. Další nesprávné právní posouzení dovolatelka spatřovala v posouzení promlčení trestní odpovědnosti ve vztahu ke všem skutkům spáchaným hlavními pachateli přede dnem 28. 3. 2014, tj. 3 roky před sdělením obvinění. Připomněla, že podle §34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku odpovědnost za trestný čin zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí tři léta, nejde-li o trestné činy vyjmenované v písm. a) až d) citovaného ustanovení, jde-li o trestné činy, na které trestní zákon stanoví horní hranici trestní sazby odnětí svobody nižší než tři léta. Skutečnost, že se v jejím případě jednalo právě o tuto skupinu trestných činů, k jejichž promlčení dochází po uplynutí tříleté promlčecí doby, dovozovala ze skutečnosti, že žádná z faktur uplatněných zaměstnanci nemocnice na personálním oddělení nepřesahovala částku 50 000 Kč, stejně tak žádný součet částek u jednoho zaměstnance nedosáhl částky 50 000 Kč, pro určení výše škody je tak vždy nutné aplikovat ustanovení §209 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na sdělení obvinění měly být všechny skutky spáchané do dne 28. 3. 2014 považovány za promlčené. Ze stejného důvodu pak nebylo zahájeno trestní stíhání 39 hlavních pachatelů uvedených skutků právě s ohledem na promlčení jejich odpovědnosti. Uvedla, že jednotlivá data žádostí o poskytnutí příspěvku na rekreaci z FKSP je nutno posuzovat jako přesně specifikované časově ohraničené útoky hlavních pachatelů, kdy od druhého dne po takovém útoku počíná běžet promlčecí doba. Uzavřela, že pokud je promlčena trestní odpovědnost hlavního pachatele, musí být promlčena rovněž trestní odpovědnost účastníka, a to s ohledem na zásadu akcesority účastenství.
8. Obviněná měla za to, že ve vztahu k výroku o náhradě škody odvolací soud dospěl při svých úvahách o výši škody k absurdním závěrům, když opomněl několik zásadních důkazů a zjištění, které byly v rámci trestního řízení několikrát zopakovány, čímž došlo k extrémnímu nesouladu mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. K samotnému výpočtu náhrady škody uvedla, že soudy obou stupňů vycházely z toho, že P. H. brala 20 % jako poplatek, což vzali všichni zúčastnění na vědomí. Soudy se tak dopustily nepřípustné paušalizace v neprospěch obviněných, jelikož z výslechu svědků vyplynulo, že někteří se k jakémukoliv poplatku vůbec nevyjadřovali, jiní potvrdili, že obdrželi celou částku uvedenou na faktuře, kterou sami na personálním oddělení uplatnili, také uvedli, že někdy dostali částky vyplaceny v hotovosti. Odvolací soud pak operoval s tím, že je jednoznačně prokázáno, že si obviněné ponechaly podíl 20 % z částky uvedené na faktuře ve svůj prospěch, proto uložil, aby takovou škodu poškozené nemocnici nahradily, avšak podle obviněné měla být taková částka žádána po jejím příjemci, kterým jsou hlavní pachatelé, neboť skutečnost, že z výpisu z bankovního účtu obviněné vyplývá, že z něho byla ve prospěch přímého pachatele vyplacena jen část, ještě neznamená, že zbylá část nemohla být takovému přímému pachateli uhrazena v hotovosti, zvlášť když taková osoba při výslechu v hlavním líčení potvrdila, že celou částku obdržela. Pokud šlo o M. M., jejíž trestní stíhání bylo vyloučeno k samostatnému jednání, tato prokázala, že částku čerpanou z FKSP nemocnici v celé výši vrátila, avšak soudy nižších stupňů obviněné D. J. a spoluobviněné P. H. přesto uložily povinnost ve prospěch poškozené nemocnice uhradit i částku odpovídající 20 % částky čerpané M. M., čímž dojde k bezdůvodnému obohacení poškozené nemocnice, jelikož jí v takovém případě budou vráceny finanční prostředky v uvedeném rozsahu dvakrát. Odvolací soud měl podle obviněné celkový objem finančních prostředků jím vypočtených snížit o částku vrácenou M. M. a následně uvažovat o náhradě škody, to však za splnění výše uvedených podmínek, tedy že mnozí zaměstnanci obdrželi čerpané prostředky v plné výši.
9. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud buď v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu, jehož rozhodnutí bylo zrušeno, přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, nebo aby v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil a sám v souladu s §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že obviněnou zprostí obžaloby.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněné předně uvedl, že totožné námitky obviněná uplatňovala již v řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se s těmito námitkami podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly.
11. Jednání obviněné bylo podle státního zástupce správně právně kvalifikováno jako spolupachatelství, když je zřejmé, že její zapojení v celé věci již přesáhlo míru pouhého účastenství ve formě pomoci. Připomněl, že podle judikatury spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž takové jednání může probíhat i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. K naplnění pojmu spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 329, str. 330). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se pak podává, že zapojení obviněné do trestné činnosti nespočívalo v jednorázové pomoci hlavnímu pachateli trestného činu, ale bylo nezbytnou součástí a stabilním článkem v řetězci jednání pachatelů, který byl pro úspěšné páchání trestné činnosti podstatný.
12. Neztotožnil se ani s námitkami obviněné proti časovému rozdělení páchání trestné činnosti obviněné, tedy proti kvalifikaci jednání obviněné jako tří pokračujících trestných činů podvodu, spáchaných ad I. od ledna 2006 do června 2011, ad II. od dubna 2013 do května 2013 a ad III. od května 2014 do prosince 2014. V posuzované věci si podle státního zástupce soud počínal správně, když časovou prodlevu v řádu dvou či tří měsíců posoudil jako blízkou časovou souvislost, když je nezbytné přihlédnout k tomu, že okolnosti páchání trestné činnosti byly úzce vázány na možnosti jednotlivých zaměstnanců čerpat příspěvek z FKSP a především na období, která jsou zejména spojena s možností trávit dovolenou. Je tak logické, že jsou časová období, která nebyla vhodná pro uplatňování předmětných falešných faktur na čerpání příspěvku z FKSP. Časovou prodlevu v řádech tří či čtyř měsíců lze tedy podle názoru státního zástupce považovat za ještě stále opravňující učinit závěr o pokračování v trestné činnosti. Naopak časová prodleva při páchání trestné činnosti v délce jednoho roku již odůvodňuje posouzení takovýchto útoků jako dalšího (samostatného) pokračujícího trestného činu (body II. a III. rozsudku nalézacího soudu). Jediný případ, kdy lze hovořit o tom, že se soud zásadami pro posouzení pokračování v trestném činu neřídil, jsou podle názoru státního zástupce jednání uvedená pod bodem III. 1. a 2., mezi nimiž je časová prodleva téměř 6 měsíců a jednání uvedené pod bodem III. 1. tak bylo namístě posoudit samostatně jako přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Takovéto posouzení by však bylo k tíži obviněné, neboť by v tom případě byla odsouzena pro 4 trestné činy.
13. K námitce obviněné stran promlčení některý skutků předně zmínil, že tato měla být správně uplatněna pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jelikož promlčení trestního stíhání je důvodem jeho nepřípustnosti podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Zdůraznil, že tato námitka je postavena na závěru obviněné, že její jednání mělo být posouzeno jako účastenství, nikoliv jako spolupachatelství. Nadto však uvedl, že i v případě, bylo-li by jednání obviněné právně kvalifikováno jako účastenství ve formě pomoci, nebylo by možno hovořit o promlčení trestního stíhání za skutky spáchané do 28. 3. 2014. Uvedl, že ačkoliv je pravdou, že v tom případě by se jednalo o množství přečinů podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, za něž lze uložit trest odnětí svobody s horní zákonnou hranicí ve výši dvou let, a tedy zákonná promlčecí doba by u jednotlivých skutků činila v souladu s §34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku tři roky, obviněná však ve svých úvahách o promlčení těchto skutků zjevně přehlíží ustanovení §34 odst. 4 písm. b) a odst. 5 tr. zákoníku, podle kterého se promlčecí doba přerušuje, spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější. Přerušením promlčecí doby počíná promlčecí doba nová. Trestní stíhání by tak ani v tomto případě promlčeno nebylo.
14. Přisvědčit podle názoru státního zástupce nelze ani námitkám obviněné, že soudy bylo rozhodnuto o uložení povinnosti k náhradě škody v její neprospěch. Naopak konstatoval, že zákon porušen byl, ale výrazně ve prospěch obviněné. V posuzované věci bylo obviněné kladeno za vinu, že sebe nebo jiného (spoluobviněnou P. H. a příslušné zaměstnance nemocnice) obohatila tím, že někoho uvedla v omyl a způsobila tak na cizím majetku škodu. Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Obohacení jiného a výše způsobené škody jsou přitom zákonným znakem obviněné za vinu kladeného trestného činu, přičemž zcela běžně dochází k situacím, kdy je trestným činem podvodu obohacena osoba odlišná od pachatele a k náhradě škody je v plném rozsahu zavázán pachatel trestného činu. Pokud tedy soudy toliko s ohledem na výši prospěchu obviněných z trestné činnosti zavázaly tyto k náhradě škody poměrně pouze podle výše prospěchu, který pro sebe trestnou činností fakticky získaly, postupovaly proti dikci zákona a de facto nepostupovaly v souladu ani s tzv. skutkovou a právní větou výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, podle které bylo obviněným kladeno za vinu to, že obohatily nejen sebe, ale i jiného, a tímto svým jednáním způsobily deklarovanou škodu. V tomto směru odkázal i na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž u trestných činů majetkových odpovídají spolupachatelé zpravidla solidárně a v daném směru není rozhodné, jaký prospěch každý ze spolupachatelů prakticky získal, jakým způsobem si peníze dělili a jakým způsobem je využili atp. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z dne 23. 5. 2018, sp. zn. 8 Tdo 14/2018).
15. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) jako zjevně neopodstatněné odmítl.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
17. Obviněná v dovolání odkázala na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti je vhodné předeslat, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
19. Z hlediska napadeného rozsudku, obsahu dovolání a důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je primárně významná otázka, zda jednání obviněné lze posoudit jako jednání pachatele (spolupachatele), jak uzavřely soudy nižších stupňů, či jako jednání účastníka ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jak na ně nahlíží dovolatelka.
20. Pachatelem trestného činu podle §22 odst. 1 tr. zákoníku je, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná. Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Spolupachatelem podle §23 tr. zákoníku je tedy pachatel, který spáchal trestný čin úmyslným společným jednáním s jedním nebo více dalšími pachateli. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže: a) každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo b) jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, či c) jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 10. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72, uveřejněný pod č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). V tomto případě jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují (nebo alespoň ne všechny takové složky), ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, když je nutné, aby působily ve vzájemné návaznosti současně nebo sice postupně, ale v bezprostřední časové souvislosti, a ve svém celku tvořily skutkovou podstatu stejného trestného činu (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 329).
21. Podle judikatury spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Proto např. jednání policisty, jenž přesto, že věděl, že se dopravní nehoda nestala, vyhotovil v dohodě s dalším pachatelem nepravdivý záznam o dopravní nehodě (s konkrétně rozvedenými údaji o okolnostech a příčinách dopravní nehody), který tento pachatel za účelem získání pojistného plnění, na něž nebyl právní nárok, předložil v úzké časové souvislosti jako nezbytnou podmínku pro uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy, je třeba posuzovat jako jednání spolupachatele podle §23 tr. zákoníku, a nikoli jen jako jednání pomocníka podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008, uveřejněné pod č. 49/2009 Sb. rozh. tr.).
22. Naproti tomu účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je podle §24 odst. 1 tr. zákoníku ten, kdo úmyslně a) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor), b) vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin (návodce), nebo c) umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník). Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Hlavním trestným činem se míní trestný čin pachatele, ke kterému organizátorství, návod nebo pomoc směřovaly. Hlavním pachatelem trestného činu se rozumí pachatel trestného činu, k němuž směřovala některá z forem účastenství (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 343).
23. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je zjevné, že ve všech třech případech popsaných v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu výroku o vině ad I. až ad III. jednali všichni pachatelé, tedy obviněná D. J., obviněná P. H. a ve skutkové větě nalézacího soudu specifikovaní zaměstnanci FNKV, ve společném úmyslu uvést FNKV v omyl ohledně pravosti faktury, majitele účtu, na který měl být příspěvek z FKSP vyplacen, a ohledně využití příspěvku na rekreaci, a vylákat tak od FNKV peníze z prostředků FKSP s cílem se obohatit. Jednání každé z těchto osob bylo právě článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost byla bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, probíhalo postupně ve vzájemné návaznosti a směřovalo k přímému vykonání trestných činů podvodu a ve svém celku tvořilo jeho skutkovou podstatu. Obviněná D. J. poskytovala účet, na který bylo možno zaslat částku vyplacenou FNKV z prostředků FKSP, obviněná P. H. poskytla zaměstnancům falešnou fakturu na určitou částku, samotní zaměstnanci pak žádali FNKV o vyplacení této částky z FKSP, a to všichni s vědomím, že jde o fakturu falešnou, že poskytnutý účet na faktuře uvedený není skutečným účtem C. C. a částka nebude této kanceláři vyplácena na rekreaci, ale že se jedná o účet fyzické osoby, která takto neoprávněně získanou částku po odečtení zisku zašle či předá konkrétnímu zaměstnanci, který o příspěvek z FKSP žádal, a to za účelem obohacení se.
24. Obviněná s vědomím, že její účet bude ve falešně vystavené faktuře uveden jako účet C. C., která by podle údajů na takto vystavené falešné faktuře měla poskytovat rekreaci konkrétnímu zaměstnanci, jej dala k dispozici ostatním zaměstnancům a následně poté, co na tento účet byly na základě takto falešně vystavené faktury z fondu FKSP zaslány finanční prostředky, je poslala konkrétnímu zaměstnanci na jeho účet, či je vybrala a předala je takovému zaměstnanci, nebo s nimi naložila dosud nezjištěným způsobem, a to v částce snížené o 20 %, kterou si ponechala. Také shodnost postupů vyjádřená obdobnými rysy projevujícími se u všech dílčích útoků svědčí pro závěr, že trestná činnost obviněné byla již od počátku vedena stejným záměrem, kterým byla nejprve snaha vytvořit nepravdivé poklady pro vylákání finančního příspěvku z FKSP, a umožnit tak, aby tito zaměstnanci vylákali od FNKV příspěvek na předstíranou rekreaci. Jednání obviněné bylo nezbytnou podmínkou pro získání příspěvku z FKSP. Stejně jako v případě popsaném ve výše citovaném usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod č. 49/2009 Sb. rozh. tr. nelze takové jednání obviněné kvalifikovat jako pouhou pomoc ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, ale je třeba je posuzovat jako jednání spolupachatele podle §23 tr. zákoníku, když obviněná se svou činností přímo podílela na vlastním společném jednání vedeném společným úmyslem směřujícím k podvodnému získání finančních prostředků z FKSP. Byla si přitom vědoma rozsahu celé trestné činnosti, své úlohy v ní, a činila tak za účelem obohacení svého i obohacení spolupachatelů.
25. Ve vztahu k otázce obviněnou zpochybňovaného rozdělení dílčích útoků na tří pokračující trestné činy, Nejvyšší soud nejdříve v obecné rovině připomíná, že podle §116 tr. zákoníku se pokračováním rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Časovou souvislost nelze sice přesně ohraničit nějakou maximální lhůtou, ale vzhledem k tomu, že je vyžadována blízká časová souvislost, půjde zpravidla o několik dnů či týdnů. Podle stávající soudní praxe je blízká časová souvislost přerušena zpravidla tam, kde pachatel na několik měsíců ustane v páchání trestné činnosti. Existují však výjimky. Půjde-li o majetkovou trestnou činnost, pak – za splnění dalších podmínek uvedených v ustanovení §116 tr. zákoníku, lze ohledně tohoto znaku obecně vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky. Na překážku závěru, že se jedná o pokračování, za těchto okolností nemusí být zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba dokonce několika měsíců (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, uveřejněné pod č. 32/2004 Sb. rozh. tr.). Při posuzování podmínek pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku z hlediska blízké časové souvislosti jednotlivých útoků je nutno brát ohled i na čas potřebný k přípravě pachatele na další útok (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1995, sp. zn. Tzn 17/95, uveřejněný pod č. 15/1996 Sb. rozh. tr.). Od pokračování v trestném činu je třeba rozlišovat opakování trestného činu. Pachatel při opakování trestného činu také stále znovu opakuje stejnou skutkovou podstatu trestného činu, ale chybí zde některý z výše uvedených dalších znaků pokračování, nejčastěji jednotný záměr nebo blízká souvislost časová. Jde tu pak o dva nebo více trestných činů téže skutkové podstaty na rozdíl od pokračování, kdy jde vždy jen o jeden trestný čin.
26. Především nutno konstatovat, že jde-li o naplnění požadovaných znaků tzv. legální definice pokračování, spočívajících v požadavku, že musí jít o takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem pachatele naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a souvislostí v předmětu útoku, není žádných důvodných pochyb o tom, že ve vztahu k výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku pod bodem I. byly dány ve vztahu ke všem jeho dílčím útokům pod body 1. až 89., stejně tak je třeba konstatovat naplnění všech uvedených znaků pokračování v přečinech podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, pokud jde o skutek ve výroku o vině pod bodem II. pod body 1. až 3. a výroku o vině pod bodem III. pod body 1. až 4. Ani dovolatelka ostatně naplnění těchto znaků nezpochybnila.
27. Pokud jde požadavek „blízké souvislosti časové“, dovolací soud znovu připomíná, že o blízkou časovou souvislost se jedná, dopustí-li se pachatel dílčích útoků v rozmezí několika dnů či týdnů po sobě, přičemž o přerušení časové souvislosti půjde zpravidla tam, kde pachatel na několik měsíců ustane v páchání trestné činnosti. Právě o takovou situaci se jednalo v případě obviněné, když postupně páchala stejnou trestnou činnost od ledna roku 2006 do června roku 2011, poté se stejné trestné činnosti dopustila třemi dílčími útoky v období od 16. 4. 2013 do 30. 5. 2013 a následně opětovně až dne 25. 6. 2014 a ve třech případech v prosinci roku 2014. Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů musel se zřetelem k výhradám obviněné zhodnotit, jak dlouhá doba ještě mohla uplynout mezi jednotlivými časovými úseky, aniž by došlo k přerušení blízké časové souvislosti, a to s ohledem na celkovou dobu páchání pokračující trestné činnosti, počet dílčích útoků, způsobenou škodu, ale i na časové období, v němž se obviněná mohla trestné činnosti dopouštět v návaznosti na možnosti jednotlivých zaměstnanců čerpat příspěvek z FKSP a čerpat dovolenou. Dílčí útoky popsané pod body I. 1. až 89. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu byly správně posouzeny jako jeden pokračující trestný čin podvodu, když tyto dílčí útoky ve svém souhrnu naplňovaly všechny znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jelikož obviněná se podle skutkových zjištění dopouštěla jednotlivých dílčích útoků v časové blízkosti několika dnů či týdnů, nanejvýše s odstupem čtyř měsíců, přičemž tento časový interval lze ještě s ohledem na délku a četnost páchání trestné činnosti krajně tolerovat. Po posledním z dílčích útoků tohoto pokračujícího trestného činu s pácháním této trestné činnosti obviněná ustala na dobu téměř dvou let, přičemž tak dlouhá doba již bez jakýchkoliv pochybností přerušuje časovou souvislost pokračujícího trestného činu. Následující dílčí útok ze dne 16. 4. 2013 z těchto důvodů musel být již považován jako dílčí útok dalšího samostatného skutku a pokračujícího trestného činu, který obviněná spáchala ještě dalšími třemi dílčími útoky, a to v dubnu a květnu roku 2013. Další shodné trestné činnosti se znovu dopustila až v červnu roku 2014, tedy po více než jednom roce, a soudy proto důvodně uzavřely, že o blízké časové souvislosti již nelze reálně uvažovat. Jde-li o hodnocení posledního relevantního období následujícího od června 2014, nelze než souhlasit se státním zástupcem, který ve vyjádření k dovolání obviněné uvedl, že obviněná měla být odsouzena pro čtyři trestné činy, jelikož mezi dílčími útoky pod body III. 1. a 2. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu existuje časová prodleva dlouhá téměř šest měsíců. Jednalo se o dílčí útoky spáchané dne 25. 6. 2014 a poté 3. 12. 2014 (následovaly ještě další dva dílčí útoky spáchané dne 4. 12. 2014). Doba šesti měsíců mezi spácháním útoků pod body III. 1. a 2. již evokuje závěr, že v konkrétní situaci a za konkrétních podmínek není možné spolehlivě uvažovat o zachování blízké časové souvislosti. Ve prospěch závěru o pokračování nesvědčí ani výše škody (srov. již výše zmíněné usnesení uveřejněné pod č. 32/2004 Sb. rozh. tr.); útokem ze dne 25. 6. 2014 byla způsobena škodu ve výši 5 000 Kč, přičemž samotná obviněná ve svůj prospěch neobdržela ani celou tuto částku. Tuto vadu však nelze s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius v dovolacím řízení napravit, jelikož obviněná by musela být uznána vinnou na místo tří trestných činů trestnými činy čtyřmi, což by bylo změnou rozhodnutí v její neprospěch. Pro úplnost je nutno dodat, že rozdělení pokračujícího trestného činu pod bodem III. výroku o vině na trestné činy dva stejně kvalifikované by obviněné neprospívalo ani z hlediska možného promlčení trestní odpovědnosti, jak bude uvedeno níže.
28. Námitka obviněné, že pokračování v účastenství na trestné činnosti různých pachatelů není přípustné (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 61/1994 Sb. rozh. tr.), je v posuzované věci nepřípadná, jelikož jednání obviněné nebylo kvalifikováno jako jednání účastníka, nýbrž jako jednání jednoho z hlavních pachatelů, jak bylo vyloženo výše.
29. Další nesprávné právní posouzení obviněná spatřovala v chybném posouzení promlčení trestní odpovědnosti ve vztahu ke všem skutkům spáchaným přede dnem 28. 3. 2014, a fakticky se tak domáhala zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřípustnosti.
30. K tomu je třeba předně uvést, že dovolatelka i tuto námitku podřadila pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoliv správně ji měla podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jak opodstatněně upozornil státní zástupce. Důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je totiž dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Třebaže tak obviněná neučinila, dovolací soud posuzoval její výtky materiálně a věcně se s ní vypořádal.
31. Trestní stíhání je nepřípustné tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů podle §11 odst. 1, 4 nebo §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Uvedený dovolací důvod spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2, ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř.
32. Z citovaných procesněprávních ustanovení má v dané věci zásadní význam ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno. Pro posouzení otázky promlčení trestního stíhání je pak třeba zmínit následující hmotněprávní ustanovení.
33. Podle §34 odst. 1 tr. zákoníku trestní odpovědnost za trestný čin zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí podle písm. a) dvacet let, jde-li o trestný čin, za který trestní zákon dovoluje uložení výjimečného trestu, a trestný čin spáchaný při vypracování nebo při schvalování privatizačního projektu podle jiného právního předpisu, b) patnáct let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let, c) deset let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně pět let, d) pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta, e) tři léta u ostatních trestných činů.
34. Podle §34 odst. 2 tr. zákoníku promlčecí doba počíná běžet u trestných činů, u nichž je znakem účinek anebo u nichž je účinek znakem kvalifikované skutkové podstaty, od okamžiku, kdy takový účinek nastal; u ostatních trestných činů počíná běžet promlčecí doba od ukončení jednání. Při pokračování v trestném činu (§116 tr. zákoníku) je rozhodné, kdy pachatel ukončil jednání, tedy kdy ukončil jednání, jímž se dopustil posledního dílčího útoku.
35. Promlčecí doba se podle §34 odst. 4 tr. zákoníku přerušuje a) zahájením trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícím vzetím do vazby, vydáním příkazu k zatčení, podáním žádosti o zajištění vyžádání osoby z cizího státu, vydáním evropského zatýkacího rozkazu, podáním obžaloby, návrhu na schválení dohody o vině a trestu, návrhu na potrestání, vyhlášením odsuzujícího rozsudku pro tento trestný čin nebo doručením trestního příkazu pro takový trestný čin obviněnému, nebo b) spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější. Pokud jde o podmínku zahájení trestního stíhání, pak se jedná o okamžik vydání usnesení o zahájení trestního stíhání. Ve vztahu k podmínce uvedené v písm. b) citovaného ustanovení je třeba zdůraznit, že nový trestný čin je spáchán v promlčecí době, jestliže do této doby spadá alespoň část jednání, které je znakem objektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu. Okamžik dokonání nebo dokončení trestného činu je významný jen pro počátek běhu nové promlčecí doby. Při posuzování otázky, zda došlo k přerušení promlčecí doby trestní odpovědnosti podle §34 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, není důležité, jestli pachatel byl za stejně nebo přísněji trestný čin, který měl přerušit běh promlčecí doby, již pravomocně odsouzen (v promlčecí době), ale rozhodující je spáchání takového nového trestného činu v promlčecí době, a to trestného činu, za který zákon stanoví trest stejný nebo přísnější (v podrobnostech k problematice promlčení viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 452 až 476). Přerušením promlčecí doby počíná podle §34 odst. 5 tr. zákoníku promlčecí doba nová.
36. Obviněná se posledního dílčího útoku pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou výrokem o vině pod bodem I. rozsudku nalézacího soudu, podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů dopustila dne 30. 6. 2011. Trestní zákoník na tento trestný čin v §209 odst. 4 stanoví trest odnětí svobody na dvě léta až osm let. Podle §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku činí promlčecí doba trestní odpovědnosti za tento trestný čin deset let, přičemž ta obviněné počala běžet ukončením jednání v rámci posledního dílčího útoku pokračujícího trestného činu, kterého se dopustila. Tato promlčecí doba by pak v případě, nedošlo-li by k jejímu přerušení, uběhla až dne 30. 6. 2021. Dne 23. 3. 2017 bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání pro všechny skutky a dílčí útoky, jimiž byla obviněná uznána vinnou (č. l. 14–15), které bylo obviněné oznámeno dne 28. 3. 2017 (č. l. 14). Je tedy zjevné, že k promlčení trestní odpovědnosti obviněné za žádný ze skutků pod body I. až III. výroku o vině nemohlo dojít.
37. K promlčení trestní odpovědnosti obviněné nedošlo, ani pokud se jednalo o pokračující trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byla obviněná uznána vinnou pod bodem II. výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu. Promlčecí doba trestní odpovědnosti za tento trestný čin činí podle §34 odst. 1 písm. e) tři léta. V uvedeném případě se obviněná posledního dílčího útoku předmětného pokračujícího trestného činu dopustila dne 30. 5. 2013. K promlčení by tedy došlo dne 30. 5. 2016, avšak obviněná se v této promlčecí době dopustila dne 25. 6. 2014 dalšího pokračujícího trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku (ad III. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu), tedy stejného trestného činu se stejným trestem, čímž došlo k přerušení promlčecí doby, přičemž toto jednání bylo ukončeno posledním dílčím útokem spáchaným dne 4. 12. 2014, kdy započala běžet nová promlčecí doba v délce tří let. Tato promlčecí doba byla následně přerušena zahájením trestního stíhání pro trestné čin, o jejichž promlčení jde, usnesením ze dne 23. 3. 2017 (č. l. 14 až 45). Nic by na tom neměnila ani skutečnost, byl-li by skutek pod bodem III. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu rozdělen na dva stejně kvalifikované trestné činy, jak bylo rozvedeno výše, přičemž jednání pod bodem 1. by tvořilo samostatný trestný čin a jednání pod body 2. až 4. by zakládalo podmínky pro další pokračující trestný čin. V takovém případě by k přerušení promlčecí doby trestní odpovědnosti za pokračující trestný čin uvedený ve výroku o vině pod bodem II. došlo rovněž dne 25. 6. 2014 (bod 1. výroku o vině ad III. rozsudku nalézacího soudu), kdy se obviněná dopustila trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, tedy trestného činu, na který trestní zákoník stanoví stejný trest. K přerušení promlčecí lhůty pak opětovně došlo spácháním pokračujícího trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku dne 4. 12. 2014, kdy započala běžet nová promlčecí doba v délce tří let, která byla následně přerušena zahájením trestního stíhání obviněné. Není tedy žádných pochybností, že k promlčení trestní odpovědnosti obviněné za žádný z trestných činů popsaných ve výroku o vině pod body I., II. či III. výroku o vině nedošlo.
38. Pokud jde o závěr dovolatelky, že její odpovědnost měla být promlčena s ohledem na akcesoritu účastenství, když trestní odpovědnost účastníka musí být promlčena, byla-li promlčena odpovědnost hlavního pachatele, pak nelze než zopakovat, že jednání obviněné bylo správně posouzeno jako spolupachatelství, nikoliv jako účastenství, o čemž bylo pojednáno výše, proto je tato argumentace obviněné bezpředmětná. Nad rámec řečeného lze bezezbytku souhlasit s poznámkou státního zástupce, že i v případě, bylo-li by jednání obviněné posouzeno jako opakování účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na přečinech podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, nebylo by možné dospět k závěru o promlčení skutků spáchaných do 28. 3. 2014. V takovém případě by se jednalo o přečiny podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, za něž lze uložit trest odnětí svobody s horní zákonnou hranicí ve výši dvou let, a tedy zákonná promlčecí doba by u jednotlivých skutků činila v souladu s §34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku tři roky. Obviněná však ve svých úvahách o promlčení těchto skutků skutečně zjevně ignoruje ustanovení §34 odst. 4 písm. b) a odst. 5 tr. zákoníku, podle kterého se promlčecí doba přerušuje, spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější. Přerušením promlčecí doby počíná promlčecí doba nová. Trestní stíhání by tak ani v tomto případě promlčeno nebylo.
39. Konečně dovolatelka nesouhlasila ani s výrokem o náhradě škody. Podle ní odvolací soud vycházel ze zjištění, že si obviněné ponechaly podíl 20 % z částky uvedené na faktuře, proto uložil, aby obviněné společně a nerozdílně takovou škodu poškozené nemocnici nahradily, ačkoliv ze skutkových zjištění nevyplynulo, že by si obviněné něco ponechaly ze všech částek vyplacených z FKSP na žádost zaměstnanců, navíc podle obviněné měla být částka žádaná po jejím příjemci, kterými jsou samotní zaměstnanci, podle jejích slov hlavní pachatelé. Rovněž upozornila, že M. M. částku čerpanou z FKSP poškozené nemocnici již uhradila, a to v celkové výši, která byla z FKSP vyplacena, tedy včetně 20 %, které však mají podle rozsudku odvolacího soudu poškozené nemocnici uhradit obviněné D. J. a P. H., čímž by podle jejího názoru došlo k bezdůvodnému obohacení poškozené nemocnice, jelikož by jí část prostředků byla vrácena dvakrát. S názorem obviněné však nelze souhlasit, naopak přisvědčit je třeba závěrům, které ve svém vyjádření učinil státní zástupce.
40. V obecné rovině je třeba nejprve připomenout znění ustanovení §228 odst. 1 tr. ř., podle něhož odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3 tr. ř.), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno. To znamená, že v případě, kdy popis skutku obsahuje výši způsobené škody, musí soud ve svém odsuzujícím rozsudku rozhodnout o povinnosti k náhradě škody v této výši, nebyla-li dosud uhrazena, a nesmí poškozenou osobu s jejím nárokem odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. V konkrétních případech může být rozdíl mezi zjištěnou výší škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo výší bezdůvodného obohacení na straně jedné a výší nároku přisouzeného poškozenému. Přiznaný nárok tak může být vyšší, např. o úroky z prodlení, o náhradu dalších nepříznivých následků – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 5. 11. 1970, sp. zn. 3 Tz 89/70, uveřejněné pod č. 28/1971 Sb. rozh. tr., ale též nižší, např. neprokáže-li se nárok v plné výši, bylo přihlédnuto ke spoluzavinění, resp. spolupřičinění poškozeného [§2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 5. 3. 1965, sp. zn. 7 Tz 11/65, uveřejněné pod č. 29/1965 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 5. 1976, sp. zn 6 To 9/76, uveřejněné pod č. 9/1977 Sb. rozh. tr.], pokud soud využil moderačního práva podle §2953 o. z., došlo-li již k částečné náhradě škody nebo nemajetkové újmy, resp. k částečnému vydání bezdůvodného obohacení, např. k vrácení (vydání) vydaných nebo odňatých věcí poškozenému podle §80 odst. 1 tr. ř. (rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 10. 1985, sp. zn. 11 To 72/85, uveřejněné pod č. 50/1986 Sb. rozh. tr.) apod. Přitom však nelze vycházet z rozdílných zjištění o výši škody nebo rozsahu bezdůvodného obohacení pro rozhodnutí o vině na straně jedné a pro rozhodnutí o náhradě škody nebo o vydání bezdůvodného obohacení na straně druhé (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314. Komentář. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2850).
41. Odvolací soud se v odůvodnění rozsudku v podstatě ztotožnil a označil za správnou „logickou“ úvahu soudu prvního stupně, že vůči obviněným lze uplatnit k náhradě škody toliko částku, kterou si v podstatě ponechaly pro svoji potřebu, která je současně jedinou motivací, která obě pachatelky mohla k trestné činnosti vést. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl taktéž k závěru, že je možno vycházet z toho, že obviněné „braly“ z každé částky 20 % a tato částka poté sloužila ke společnému uspokojení obou pachatelek. Pro stanovení náhrady škody proto dospěl k závěru o částce 134 794,70 Kč, což je 20 % z částky 673 973,50 Kč (poznámka Nejvyššího soudu: celkově způsobená škoda skutky I.–III.). Podle odvolacího soudu se jedná o nezbytnou náhradu škody, tedy faktické obohacení pachatelek, i když svým postupem způsobily škodu mnohonásobně vyšší. Jak byla tato částka 134 794,70 Kč mezi ně rozdělena, není podle odvolacího soudu pro posouzení věci podstatné, neboť jejich účast na trestné činnosti byla v podstatě shodná, a proto odvolací soud rozhodl o povinnosti nahradit tuto škodu společně a nerozdílně. Tyto závěry odvolacího soudu nelze akceptovat, neboť rozhodně nereagují na všechny problematické otázky související s rozsahem náhrady škody.
42. Poškozená FNKV se k trestnímu řízení připojila (podala návrh podle §43 odst. 3 tr. ř.) se svými nároky na náhradu škody vůči oběma obviněným řádně a včas (č. l. 1192) a navrhla uložení povinnosti nahradit v penězích škodu ve výši 750 824 Kč. Uplatněný nárok poškozené na náhradu škody má co do důvodu podklad v příslušných hmotněprávních předpisech upravujících náhradu škody, konkrétně v ustanovení §2894 a násl. o. z. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů způsobili obviněné D. J. a P. H. a žadatelé o FKSP z řad zaměstnanců specifikovaní v tzv. skutkové větě výroku o vině nalézacího soudu celkově škodu ve výši 673 973,50 Kč. Zákonné podmínky pro uložení povinnosti obviněným D. J. a P. H. k náhradě škody, která vznikla v příčinné souvislosti s jejich trestným jednáním uvedeným ve výroku odsuzujícího rozsudku, byly splněny.
43. Při odpovědnosti za škodu způsobenou trestným činem spáchaným spolupachateli ve smyslu §23 tr. zákoníku je pravidlem solidární odpovědnost více obviněných podle §2915 odst. 1 o. z. Dělená odpovědnost podle §2915 odst. 2 o. z. je výjimkou z obecného pravidla o způsobu náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. o vydání bezdůvodného obohacení, a musí vyplývat ze zvláštních okolností konkrétního případu (viz důvody zvláštního zřetele hodné), proto její uplatnění musí soud náležitě odůvodnit (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 1993, sp. zn. 11 To 192/92, uveřejněné pod č. 25/1993 Sb. rozh. tr., a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 55/2006, uveřejněný pod č. 58/2006 Sb. rozh. tr.). Stěžejním hlediskem pro takový výjimečný postup však nemůže být ani míra zavinění, ani podíl na prospěchu ze společné trestné činnosti každého z více obviněných, tedy ani např. spravedlivé vypořádání poměrů mezi nimi podle účasti na způsobení škody nebo nemajetkové újmy (§2916 o. z.). Proto dílčí, resp. dělená odpovědnost více obviněných jako spolupachatelů trestného činu za škodu nebo nemajetkovou újmu nebo za bezdůvodné obohacení přichází v úvahu zásadně v situacích, kdy jejím uplatněním nebude nikterak ohrožen zájem poškozeného na uspokojení jeho nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy, resp. na vydání bezdůvodného obohacení (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2861). V případě obviněných soudy neodkázaly na žádné okolnosti, které by svědčily o splnění předpokladů pro použití takového výjimečného postupu, nevysvětlily, jakými úvahami byly vedeny ve vztahu k úsudku o existenci či neexistenci ohrožení zájmu poškozeného na uspokojení jeho nároku na náhradu škody. Dovolací soud nadto konstatuje, že v posuzovaném případě nelze shledat žádné zvláštní okolnosti pro uplatnění dělené odpovědnosti. Obě obviněné se dopustily trestných činů vůči poškozené nemocnici úmyslně, přičemž trestní odpovědnost ostatních spolupachatelů byla vyloučena z důvodu promlčení trestní odpovědnosti, pokud jde pak o M. M., ta škodu ve výši 5 000 Kč, kterou společným jednáním s obviněnými způsobila, poškozené nemocnici uhradila, proto bylo její trestní stíhání podmíněně zastaveno a následně bylo vysloveno, že se osvědčila. Obviněná D. J. společně se spoluobviněnou P. H. byly uznány vinnými ze spáchání tří pokračujících trestných činů podvodu podle §209 tr. zákoníku, jehož znakem je mimo jiné obohacení sebe nebo jiného. V případě, kdy obviněná svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, není podstatné, že svým jednáním obohatila i jinou osobu, obviněná totiž svým protiprávním jednáním poškozenému způsobila škodu, kterou je povinna mu nahradit, nehledě na to, zda měla z této trestné činnosti sama prospěch, či jak vysoký takový prospěch byl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 8 Tdo 14/2018).
44. Jestliže tedy odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uložil oběma obviněným povinnost zaplatit společně a nerozdílně toliko poměrnou náhradu škody podle výše prospěchu, který pro sebe trestnou činností fakticky získaly, tj. 20 % z prokázané celkově způsobené výše škody, učinil rozhodnutí, které je v rozporu s trestním řádem i příslušným hmotněprávním předpisem, tedy občanským zákoníkem, jímž se odpovědnost za způsobenou škodu řídí. Uvedená vada je však v tomto dovolacím řízení nenapravitelná s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius, jelikož dovolání podala toliko obviněná D. J., tedy dovolání bylo podáno výhradně ve prospěch obviněné. Proto není možno uložit jí povinnost uhradit poškozené nemocnici škodu v celé výši, kterou svým jednáním spolu se spoluobviněnou P. H. způsobily, jak mělo být správně učiněno soudy nižších stupňů. Napadený rozsudek odvolacího soudu tudíž netrpí ani touto dovolatelkou vytýkanou vadou.
45. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněné je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 10. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu