ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1188.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1188/2019-312
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2019 dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněné A. M. , nar. XY v XY na Ukrajině, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 9 To 175/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 10 T 109/2017, a rozhodl takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání nevyššího státního zástupce zamítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 10 T 109/2017, byla obviněná A. M. uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což byla podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněná a okresní státní zástupce Plzeň-město odvolání. Obviněná brojila proti výroku o vině a tím i všem na něj navazujícím výrokům, státní zástupce zaměřil odvolání podané v neprospěch obviněné proti výroku o trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 9 To 175/2018, byl k odvolání obviněné napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná byla uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, za což byla podle §147 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody (bod I.). Odvolání státního zástupce bylo jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto (bod II.).
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu (shodných s těmi, jež učinil soud prvního stupně) se obviněná uvedeného přečinu dopustila tím, že v Plzni dne 10. 4. 2017 kolem 15:52 hodin jako řidička osobního automobilu značky Suzuki SX4 registrační značky XY, při jízdě po vozovce ulice XY ve směru od ulice XY k ulici XY v prostoru zastávky městské hromadné dopravy „XY“ nedodržela při předjíždění bezpečný boční odstup od stejným směrem jedoucího cyklisty J. Z., narozeného XY, a během předjíždění cyklisty se střetla nejméně pravým zpětným zrcátkem svého vozidla s řídítky jízdního kola poškozeného, v důsledku čehož došlo ke ztrátě stability cyklisty J. Z. a jeho pádu vpravo mimo vozovku, při tom J. Z. utrpěl zranění spočívající ve vychýleném klíčkonadpažkovém vykloubení v pravém ramenním kloubu, oděrkách pravého ramene, paže a lokte, levého zápěstí, oděrkách pravého kolene a podvrtnutí krční páteře s následnou hospitalizací od 10. 4. 2017, v rámci které se J. Z. podrobil operaci spočívající ve vzájemné fixaci kliční kosti a nadpažku lopatky voperovanou kovovou pomůckou, kdy vykloubení klíčkonadpažkového kloubu, který je součástí pletence horní končetiny, umožňující pohyby horní končetiny nad úroveň horizontály, vedené přechodem krčku v trup, je nutno považovat za poškození ramene – důležitého orgánu.
4. Pro úplnost je vhodné poznamenat, že odvolací soud a Nejvyšší soud se projednávanou věcí obviněné nezabývají poprvé. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 9 To 175/2018, byl k odvolání obviněné napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná byla uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, za což byla podle §147 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody (bod I.). Odvolání státního zástupce bylo jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto (bod II.). Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 9 To 175/2018, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné dovolání, z jehož podnětu byl napadený rozsudek usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 8 Tdo 28/2019, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušen. Podle §265k odst. 2 tr. ř. byla zrušena také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Plzni bylo podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V řízení po přikázání věci odvolací soud rozhodl v zásadě shodně jako ve svém předcházejícím, z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušeném rozsudku.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 9 To 175/2018, podal nejvyšší státní zástupce v zákonné lhůtě dovolání v neprospěch obviněné. Odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
6. Po připomenutí dosavadního průběhu řízení dovolatel konstatoval, že odvolací soud porušil ustanovení §265s odst. 1 tr. ř., když se neřídil závaznými právními názory Nejvyššího soudu vyjádřenými v usnesení ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 8 Tdo 28/2019, jímž Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 9 To 175/2018, a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí. Poukázal na skutečnost, že odvolací soud v nyní napadeném rozsudku uvedl, že při rozhodování nebyl vázán jednoznačným právním názorem Nejvyššího soudu, a tak si otázky, které byly předmětem předchozího dovolacího řízení, posoudil opět podle svého názoru vyjádřeného již ve svém prvním zrušeném rozhodnutí. Učinil tak přesto, že tento jeho názor byl Nejvyšším soudem důvodně označen za nesprávný, odporující textu zákona i ustálené judikatuře. Připomněl, že odvolací soud i přes již jednou Nejvyšším soudem vyvrácený právní názor zaujal stanovisko, podle kterého §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“) v řešené věci nelze aplikovat. Odvolací soud je tedy „toho názoru, který zaujal již ve svém předchozím rozhodnutí, tedy že pokud jde o porušení ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích, je třeba v daném případě aplikovat ve vztahu k obviněné pouze porušení ustanovení §4 písm. a) tohoto zákona“, nikoliv též §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. Pokud obviněná podle odvolacího soudu porušila toliko povinnost vyplývající z §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., pak nešlo o povinnost důležitou ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku, protože nejela např. kamionem, ale „šlo o malé osobní vozidlo“ a pohybovala se pouze rychlostí okolo 50 km/h a poškozený cyklista 30 km/h.
7. Nejvyšší státní zástupce se s uvedenými právními závěry odvolacího soudu neztotožnil. Uvedl, že po formální stránce odvolací soud poměrně důrazným způsobem odmítl respektovat závazný právní názor prezentovaný v kasačním usnesení Nejvyššího soudu setrváním na stanovisku, jež bylo explicitně vyloučeno Nejvyšším soudem. Nadto závěr odvolacího soudu, kterým závazný právní názor Nejvyššího soudu, jakož i závěry ustálené judikatury odmítl, není opřen o dostatečně relevantní konkurující právní argumentaci a hraničí se svévolným zpochybněním autority Nejvyššího soudu. S ohledem na dopady na výsledek řešené věci jde přitom podle nejvyššího státního zástupce o pochybení závažné, promítající se do právní kvalifikace činu.
8. Po stránce věcné dovolatel uvedl, že odvolací soud znovu pochybil při právním posouzení dvou klíčových otázek, a sice ohledně výkladu §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., konkrétně zda z něj lze dovodit povinnost zachovávat bezpečný boční odstup při předjíždění, a dále zda porušení uvedené povinnosti může být porušením důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku. Odvolací soud má za to, že z §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. nevyplývá povinnost předjíždějícího vozidla dodržovat při předjíždění bezpečný boční odstup, a proto trvá na svém závěru z prvního, Nejvyšším soudem zrušeného rozhodnutí, že ve vztahu k obviněné lze dovodit toliko porušení povinnosti vyplývající z §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. (viz str. 7–8 napadeného rozsudku). Dovolatel zopakoval, že se jedná o nesprávně podaný výklad §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. Citovaná norma stanoví, že řidič nesmí předjíždět, „jestliže by ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích“. Připomněl, že podle Nejvyššího soudu z citovaného ustanovení vyplývá i povinnost zachování bezpečného bočního odstupu při předjíždění. Daná norma zakazuje předjíždění, pokud by řidič „ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu“. Je v ní tedy zakotvena ochrana protijedoucích řidičů, která je přísnější, neboť ty nelze ohrozit ani omezit, je zde však zakotvena též ochrana všech ostatních účastníků provozu odlišných od protijedoucího řidiče (arg. „jiné účastníky“), které lze předjížděním omezit, je však zakázáno je ohrozit. Pojem účastníka provozu je definován v §2 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. Je jím „každý, kdo se přímým způsobem účastní provozu na pozemních komunikacích“. Ustanovení §17 odst. 5 písm. c) citovaného zákona ve spojení s §2 písm. a) citovaného zákona tedy nepochybně poskytuje ochranu rovněž předjížděnému vozidlu, ať motorovému či nemotorovému, neboť i řidič předjížděného vozidla je účastníkem provozu. Zákazu ohrozit jiné účastníky silničního provozu pak nepochybně odpovídá povinnosti chovat se tak, aby k ohrožení nedošlo. Zachování bezpečného bočního odstupu je přitom jednoznačně jedním z předpokladů dodržení povinnosti neohrozit jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích. Jednoznačná je v tomto ohledu podle nejvyššího státního zástupce i judikatura, kterou v dovolání připomněl.
9. Podle nejvyššího státního zástupce odvolací soud pochybil i při posouzení otázky, zda porušení povinnosti zachovat bezpečný odstup může být v řešeném případě porušením důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku. Stran znaku „důležité povinnosti“ uložené podle zákona, což je kvalifikační moment ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku, platí, že není vymezen přímo v textu trestního kodexu, nicméně definuje jej všeobecně respektovaná judikatura. Podle ní se porušením důležité povinnosti rozumí porušení takové povinnosti, jež má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (rozhodnutí uveřejněné pod č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Vyčerpávající výčet důležitých povinností řidiče motorového vozidla přitom není možný, neboť význam jejího porušení je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci (rozhodnutí uveřejněné pod č. I/1966 Sb. rozh. tr.). Je také důležité zkoumat, zda ke vzniku následku spolupůsobilo více příčin či šlo o příčinu jedinou (rozhodnutí uveřejněné pod č. 72/1971 Sb. rozh. tr.). Stanovisko odvolacího soudu, že „jediným důvodem vzniku dopravní nehody... byl špatný odhad obžalované a tedy nedodržení bezpečného bočního odstupu“, přičemž „porušením takovéto povinnosti v daném případě při rychlosti a typu vozidla, které řídila obžalovaná, nelze dojít k závěru o porušení důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 trestního zákoníku“, je podle nejvyššího státního zástupce neopodstatněné a nemůže obstát.
10. Poškozený v řešeném případě byl řidičem lehkého bicyklu. Obviněná ho vystavila předjížděním s nedostatečným bočním odstupem nebezpečí, že bude vozidlem či některou jeho částí zachycen a sražen, což se také stalo. Nedostatečný boční odstup a riziko sražení cyklisty automobilem vždy hrozí úrazem s fatálními následky, a to i když se jedná o automobil osobní jedoucí povolenou rychlostí. Povinnost bezpečného bočního odstupu, vyplývající z §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., má těmto následkům předejít. Je proto důležitou povinností ve smyslu shora zmíněné judikatury, a tedy též ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku. Fakt, že šlo v daném případě o „důležitou povinnost“, nijak nevylučuje argument odvolacího soudu, že obviněná neřídila kamion, ale pouze osobní motorové vozidlo, a to povolenou rychlostí 50 km/h. Poškozený byl totiž jako cyklista vysoce zranitelným účastníkem silničního provozu, neboť nijak chráněný jezdec na bicyklu může utrpět fatální zranění i při pádu ve velice nízké rychlosti, a to již okolo 11 km/h, natož když je při jízdě sražen automobilem, ať již osobním či nákladním. Není tedy podle jeho názoru správné, pokud odvolací soud vylučuje důležitost povinnosti jen proto, že obviněná řídila osobní automobil a jela rychlostí 50 km/h, poškozený cyklista 30 km/h. Pro cyklistu může totiž mít fatální následky i sražení osobním automobilem, přičemž rychlosti 50 km/h ani 30 km/h nejsou zanedbatelné, takže nelze tvrdit, že by cyklistovi při takové rychlosti nebezpečí vážného úrazu či smrti při kontaktu s automobilem nehrozilo. Upozornil rovněž, že Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 3 Tdo 1046/2009 shledal porušením §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. již „pouhý“ vznik vzdušného víru, vyvolaného předjížděním bez dostatečného bočního odstupu, a následné narušení stability předjížděného mopedu, aniž by došlo k přímému fyzickému kontaktu. Má tedy za to, že pokud již „pouhý“ vzdušný vír narušující stabilitu řidiče mopedu svědčí podle Nejvyššího soudu o nedostatečném bočním odstupu a porušení důležité povinnosti, tím spíše je nedostatečným bočním odstupem a porušením důležité povinnosti přímé sražení cyklisty zpětným zrcátkem vozidla obviněné řidičky v řešené kauze. Z předmětného rozhodnutí, následně publikovaného pod č. 7/2011 Sb. rozh. tr., jednoznačně vyplývá, že Nejvyšší soud považuje zachování bezpečného bočního odstupu za důležitou povinnost ve shora uvedeném smyslu, přičemž její podklad spatřuje v §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. Není přitom žádný důvod, proč se odchylovat od rozhodnutí publikovaného pod č. 7/2011 Sb. rozh. tr., a to tím spíše, že daný závěr vyplývá i z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dovolatel v této souvislosti poukázal např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 7 Tdo 574/2015, či přiměřeně ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 7 Tdo 660/2013.
11. Nejvyšší státní zástupce uzavřel, že odvolací soud tak pochybil při výkladu §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., a v návaznosti na to v předkládané věci nesprávně právně posoudil naplnění znaku „důležité povinnosti“ ve smyslu §147 odst. 2 trestního zákoníku. Své rozhodnutí tak zatížil vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když dospěl k závěru, že obviněná naplnila toliko základní skutkovou podstatu přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle §147 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli kvalifikovanou skutkovou podstatu tohoto přečinu podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
12. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 9 To 175/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §256 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože Nejvyšší soud shledal, že nejsou dány podmínky pro odmítnutí podaného dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
14. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na nějž dovolatel odkázal, lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Je zjevné, že námitky dovolatele lze pod jím deklarovaný dovolací důvod podřadit.
15. Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle 147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Spáchá-li pachatel čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, naplní znaky tohoto přečinu uvedené v §147 odst. 2 tr. zákoníku.
16. Nejvyšší státní zástupce nesprávné právní posouzení skutku spatřoval v tom, že odvolací soud vadně vyložil ustanovení §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., konkrétně otázku, zda z něj lze dovodit povinnost zachovávat bezpečný boční odstup při předjíždění, a dále nesprávně posoudil, zda porušení uvedené povinnosti může být porušením důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku. Naplnění všech zákonných znaků základní skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání nezpochybnil, odvolací soud však měl podle něj zjištěný skutek správně právně kvalifikovat jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
17. Z hlediska napadeného rozsudku, obsahu dovolání a uplatněného dovolacího důvodu jsou tudíž opět významné otázky jednak výkladu §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., jednak zda porušení povinnosti zde uvedené je (popř. za jakých okolností může být) porušením důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku.
18. Uvedenými otázkami se dovolací soud zabýval již ve svém usnesení ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 8 Tdo 28/2019. K otázce, zda nedodržení bezpečné vzdálenosti při předjíždění od předjížděného vozidla či cyklisty je porušením povinnosti stanovené v §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., uvedl, že Nejvyšší soud již opakovaně ve svých rozhodnutích vyložil citované ustanovení tak, že k jeho porušení dojde právě ohrožením předjížděného vozidla, popř. cyklisty (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1046/2009, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 7 Tdo 574/2015, ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 835/2017, aj.). Zdůraznil, že hlavním účelem zákona o silničním provozu je zajistit bezpečné užívání veřejně přístupných pozemních komunikací všemi subjekty, které se provozu na silnicích účastní (KOVALČÍKOVÁ, D., ŠTANDERA, J., Zákon o provozu na pozemních komunikacích. Komentář. 2 vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, str. 2–4). Ustanovení §17 zákona č. 361/2000 Sb. upravuje povinnosti řidiče, které musí dodržovat při předjíždění. Podle §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. řidič nesmí předjíždět, jestliže by ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích. „Nesmět ohrozit jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích“ znamená podle §2 písm. l ) zákona č. 361/2000 Sb. povinnost počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích (jímž se zde myslí každý jiný účastník provozu, kterým není řidič a protijedoucí řidič) nevzniklo žádné nebezpečí. Jde o povinnost záměrně formulovanou poměrně obecně, aby postihovala všechny případy vyskytující se v praxi. Ty se mohou lišit v závislosti na typu vozidla předjíždějícího (když dlouhé nákladní soupravy budou z tohoto pohledu patřit mezi nejnebezpečnější, a tudíž vyžadující nejohleduplnější přístup jejich řidičů), vozidla předjížděného (zde se jako „nejrizikovější“ jeví právě jízdní kola a mopedy, a to pro svou menší stabilitu, přičemž měl by být brán zřetel i na jejich řidiče, např. řídí-li jízdní kolo dítě či naopak osoba vyššího věku), dále budou hrát roli i ostatní okolnosti, např. počasí (pro riziko větrných vírů, sražení cyklisty vodou z louže), stav komunikace (nebezpečí odletujícího štěrku, zvíření prachu atd.). Dovolací soud uzavřel, že z ustanovení §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. vyplývá mj. povinnost řidiče nesmět předjíždět, jestliže by ohrozil předjížděného účastníka provozu, tedy i předjížděného cyklistu (body 25., 26., 30. usnesení). Obviněná tuto povinnost nesplnila, což vyplývá ze zjištění, že „nezachovala při předjíždění bezpečný boční odstup od stejným směrem jedoucího cyklisty“. Předjížděného cyklistu tím vystavila nebezpečí, že bude vozidlem či některou jeho částí zachycen a sražen, což se ve skutečnosti také stalo. Dospěl proto k závěru, že obviněná porušila nejen povinnost účastníka provozu na pozemních komunikacích uvedenou v §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., ale i povinnost řidiče uloženou mu v §17 odst. 5 písm. c) tohoto zákona (bod 28. usnesení).
19. K otázce, zda jde o porušení důležité povinnosti ve smyslu zákonného znaku uvedeného v §147 odst. 2 tr. zákoníku, připomněl (body 22., 29., 30. usnesení), že za porušení důležité povinnosti není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 33/1972, č. 11/1964, č. 32/2016 Sb. rozh. tr.). Samotný právní předpis neobsahuje výčet všech důležitých povinností řidiče motorového vozidla, poněvadž význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci. Správné právní posouzení věci je tedy vždy podmíněno důsledným vyhodnocením všech skutkových okolností, které ji vymezují z hlediska své jedinečnosti, tj. při náležitém posouzení jednání řidičů vozidel, jakož i ostatních účastníků provozu na pozemních komunikacích z hlediska jejich kauzálního významu pro vzniklý následek. K naplnění označeného zákonného znaku pachatelem dochází tehdy, pokud porušení dané povinnosti je rozhodné pro vznik následku, tj. lze-li ho výlučně, či v rozhodující části (kdy se jednání poškozeného na jeho vzniku podílí měrou nepodstatnou) přičítat jednání pachatele. Připomněl také, že Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí dospěl k závěru, že povinnost dodržení bezpečného bočního odstupu od předjížděného cyklisty náleží mezi povinnosti vyplývající z §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. a její porušení může být porušením důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku (k tomu viz již citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 835/2017, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 7 Tdo 574/2015, či přiměřeně ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1046/2009).
20. Odvolacímu soudu Nejvyšší soud svým kasačním usnesením ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. uložil, aby s ohledem na komplexní vyhodnocení všech konkrétních okolností, způsobu jízdy obviněné coby řidičky motorového vozidla, chování poškozeného posoudil, zda se jednalo o porušení důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku a svůj právní závěr náležitě odůvodnil.
21. Odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí na str. 5 pod bodem 24. uvedl, že vzhledem k závěru kasačního usnesení Nejvyššího soudu, podle něhož „bude na odvolacím soudu, aby s ohledem na komplexní vyhodnocení všech konkrétních okolností sám posoudil, zda se jednalo o porušení důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku a svůj právní závěr náležitě odůvodnil“ nebyl vázán jednoznačným právním názorem Nejvyššího soudu. Taková úvaha odvolacího soudu je však chybná a zjevně svévolná. Dovolací soud ve svém zrušujícím usnesení jasně konstatoval, že odvolací soud pochybil ve výkladu ustanovení §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. a uzavřel, že při zjištěném skutkovém stavu obviněná porušila nejen povinnost účastníka provozu na pozemních komunikacích uvedenou v §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., ale i povinnost řidiče uvedenou v §17 odst. 5 písm. c) tohoto zákona. Odvolacímu soudu uložil, aby se dále zabýval toliko právní otázkou, zda se v konkrétní situaci jednalo o porušení důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku.
22. Třebaže podle §265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, odvolací soud označil stabilně podávaný výklad ustanovení §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. v rozhodnutích Nejvyššího soudu za „velmi formální a navíc výklad, který není přípustný“. Zde co do důvodů rozvedl, že „zákon č. 361/2000 Sb. skutečně nikde neuvádí povinnost předjíždějícího vozidla dodržovat při předjíždění bezpečný odstup. Je podle názoru odvolacího soudu zcela nelogické vztahovat pojem ,ohrozit jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích̕ uvedený v §17 odst. 5 písm. c) citovaného zákona na předjížděné vozidlo. Takovýto výklad je zcela v rozporu se strukturou §17 citovaného zákona, který, pokud jde o předjížděné vozidlo, řeší povinnost řidiče předjíždějícího výslovně ve třetím odstavci citovaného ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích. Kdyby zákonodárce měl na mysli uvést takovouto konkrétní povinnost, která by se týkala bezpečného bočního odstupu při předjíždění, nepochybně by to uvedl právě v souvislosti se zněním ustanovení §17 odst. 3 citovaného zákona.“
23. Odvolací soud argumentoval také odkazem na odbornou literaturu. Uvedl, že v komentáři k zákonu o silničním provozu (druhé aktualizované vydání, Leges, 2011) se k ustanovení §17 odst. 5 písm. c) přesněji k pojmu „ohrozit jiné účastníky“ provozu na pozemních komunikacích uvádí, že může jít např. o chodce jdoucí po okraji vozovky, které může předjíždějící řidič omezit, nikoliv však ohrozit, dále že v jiném komentáři k zákonu o provozu na pozemních komunikacích (čtvrté vydání, Linde, 2012) se k tomuto ustanovení uvádí, že byť není v tomto ani jiném ustanovení tohoto zákona stanovena povinnost předjíždějícího vozidla dodržovat při předjíždění bezpečný boční odstup, lze tuto povinnost dovodit i z obsahu tohoto ustanovení a odkazuje se právě na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1046/2009. Podle názoru odvolacího soudu je evidentní, že v zákoně o provozu na pozemních komunikacích není nikde stanovena povinnost předjíždějícího vozidla dodržovat při předjíždění bezpečný boční odstup.
24. V daných souvislostech nelze než odkázat na podrobné odůvodnění kasačního usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 8 Tdo 28/2019, v němž se již s argumentací odvolacího soudu, kterou odvolací soud v novém rozhodnutí s určitou modifikací zopakoval, vypořádal. Odkazy odvolacího soudu na komentářovou literaturu, kterými se patrně snažil podpořit svůj právní názor, jsou nejméně rozpačité a evidentně nevyznívají ve prospěch jím učiněných závěrů. Odvolací soud urputné setrvání na právním názoru, který byl dovolacím soudem odmítnut, hájil způsobem, který nelze než označit za věcně nepodložený, argumentačně nevyvážený a vskutku až hraničící se svévolným zpochybněním autority Nejvyššího soudu, jak uvádí nejvyšší státní zástupce v dovolání. Vázanost právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí odvolacího či dovolacího soudu je součástí principu právního státu zakotveného v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Tato zásada sice nezapovídá soudu, aby na základě vlastního posouzení nemohl přihlédnout i k jiným závěrům a úvahám, popř. se jimi nechal inspirovat na cestě k dosažení správného rozhodnutí věci, jestliže to ale náležitě odůvodní a jedná-li se o skutkové úvahy (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 091/18). O takovou situaci se ale v posuzovaném případě zjevně nejednalo. S akcentem na nezměněná skutková zjištění odvolacího soudu nemá dovolací soud žádný rozumný důvod ke změně závěru, že obviněná porušila nejen povinnost účastníka provozu na pozemních komunikacích uvedenou v §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., ale i povinnost řidiče uloženou mu v §17 odst. 5 písm. c) tohoto zákona, třebaže povinnost zachovávat bezpečný boční odstup od předjížděného vozidla není řidiči předjíždějícího vozidla v zákoně explicitně uložena.
25. Navazující významnou otázkou tedy opět je, zda jde o porušení důležité povinnosti ve smyslu zákonného znaku uvedeného v §147 odst. 2 tr. zákoníku. Východiska pro posouzení naplnění předmětného znaku již byla vyložena v kasačním usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 8 Tdo 28/2019, byla zopakována i v tomto usnesení (bod 18.), proto není třeba je znovu připomínat.
26. Odvolací soud v těchto souvislostech mimo jiné upozornil, že i při porušení ustanovení §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. může být vysloven závěr o porušení důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku, k čemuž ale v konkrétním případě podle něj nedošlo vzhledem ke způsobu jízdy obviněné a vzhledem k tomu, jaké vozidlo řídila. Odvolací soud zdůraznil, že obviněná řídila malý osobní automobil zn. Suzuki mimo obec, pohybovala se rychlostí okolo 50 km/h, cyklista se pohyboval podle jeho vlastního vyjádření rychlostí okolo 30 km/h. Za jediný důvod vzniku dopravní nehody odvolací soud označil špatný odhad obviněné, a tedy nedodržení bezpečného bočního odstupu, čímž došlo k tomu, že pravým zpětným zrcátkem zavadila o řídítka jízdního kola poškozeného, který v důsledku toho, ač se snažil střet vyrovnat, nakonec spadl a způsobil si popsané zranění mající povahu těžké újmy na zdraví. Porušení takové povinnosti v daném případě při rychlosti a typu vozidla, které řídila obviněná, nevede k závěru o porušení důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku. Takové porušení povinnosti nelze srovnat s porušením povinností, které vždy bývají považovány za „důležité“, jako je např. nepřiměřená rychlost, nevěnování se řízení, jízda na červenou, předjíždění na horizontu nebo předjíždění přes plnou souvislou čáru či dokonce jízda pod vlivem alkoholu. Jestliže v posuzovaném případě došlo ke kontaktu pravého zpětného zrcátka vozidla obviněné, přičemž se jednalo o malé vozidlo pohybující se rychlostí okolo 50 km/h, a to mimo obec, přičemž poškozený se podle vlastního sdělení pohyboval rychlostí okolo 30 km/h, nepovažoval takové pochybení obviněné odvolací soud za porušení důležité povinnosti (body 40., 41. napadeného rozsudku odvolacího soudu).
27. Nejvyšší státní zástupce s názorem odvolacího soudu nesouhlasil. Měl za to, že zachování bezpečného bočního odstupu typicky bývá důležitou povinností ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku, a to zejména ve vztahu ke zranitelnějším účastníkům silničního provozu, neboť jejím nerespektováním pravidelně hrozí vznik závažných následků na jejich zdraví a životě, což vyplývá i z respektované judikatury Nejvyššího soudu. Takovýto bezpečný odstup však obviněná i podle zjištění odvolacího soudu nezachovala.
28. Dovolatel připomněl, že poškozený v řešeném případě byl řidičem lehkého bicyklu. Obviněná ho vystavila předjížděním s nedostatečným bočním odstupem nebezpečí, že bude vozidlem či některou jeho částí zachycen a sražen, což se také stalo. Nedostatečný boční odstup a riziko sražení cyklisty automobilem vždy hrozí úrazem s fatálními následky, a to i když se jedná o automobil osobní jedoucí povolenou rychlostí. Povinnost bezpečného bočního odstupu, vyplývající z §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., má těmto následkům předejít. Je proto důležitou povinností ve smyslu shora zmíněné judikatury, a tedy též ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku. Fakt, že šlo v daném případě o „důležitou povinnost“, nijak nevylučuje argument odvolacího soudu, že obviněná neřídila kamion, ale pouze osobní motorové vozidlo, a to povolenou rychlostí 50 km/h. Poškozený byl totiž jako cyklista vysoce zranitelným účastníkem silničního provozu, neboť nijak chráněný jezdec na bicyklu může utrpět fatální zranění i při pádu ve velice nízké rychlosti, a to již okolo 11 km/h, natož když je při jízdě sražen automobilem, ať již osobním či nákladním. Není tedy podle jeho názoru správné, pokud odvolací soud vylučuje důležitost povinnosti jen proto, že obviněná řídila osobní automobil a jela rychlostí 50 km/h, poškozený cyklista 30 km/h. Pro cyklistu může totiž mít fatální následky i sražení osobním automobilem, přičemž rychlosti 50 km/h ani 30 km/h nejsou zanedbatelné, takže nelze tvrdit, že by cyklistovi při takové rychlosti nebezpečí vážného úrazu či smrti při kontaktu s automobilem nehrozilo.
29. Upozornil rovněž, že Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 3 Tdo 1046/2009 shledal porušením §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. již „pouhý“ vznik vzdušného víru, vyvolaného předjížděním bez dostatečného bočního odstupu, a následné narušení stability předjížděného mopedu, aniž by došlo k přímému fyzickému kontaktu. Pokud již „pouhý“ vzdušný vír narušující stabilitu řidiče mopedu svědčí podle Nejvyššího soudu o nedostatečném bočním odstupu a porušení důležité povinnosti, tím spíše je nedostatečným bočním odstupem a porušením důležité povinnosti přímé sražení cyklisty zpětným zrcátkem vozidla obviněné řidičky v řešené kauze. Z předmětného rozhodnutí, následně publikovaného pod č. 7/2011 Sb. rozh. tr., jednoznačně vyplývá, že Nejvyšší soud považuje zachování bezpečného bočního odstupu za důležitou povinnost ve shora uvedeném smyslu, přičemž její podklad spatřuje v §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. Není přitom žádný důvod, proč se odchylovat od rozhodnutí publikovaného pod č. 7/2011 Sb. rozh. tr., a to tím spíše, že daný závěr vyplývá i z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dovolatel v této souvislosti poukázal např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 7 Tdo 574/2015, v němž tento soud shledal mj. porušení §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. v jednání obviněného, který jako řidič nákladního automobilu při předjíždění cyklisty, který měl v krvi 0,67 g/kg alkoholu, na nepřehledném místě před horizontem nezachoval bezpečný boční odstup od předjížděného cyklisty, v důsledku čehož ho srazil při pravém okraji vozovky zezadu pravým zpětným zrcátkem a pravou stranou automobilu na zem, způsobil mu zranění, v důsledku kterých poškozený na místě ihned zemřel.
30. V obecné rovině lze názoru dovolatele přisvědčit. Dozajista nelze zpochybnit, že zachování bezpečného bočního odstupu lze zařadit mezi důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku, a to zejména ve vztahu ke zranitelnějším účastníkům silničního provozu. Jak však vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, každý případ nutno hodnotit přísně individuálně, zvažovat konkrétní okolnosti, konkrétní situaci. Nad rámec rozhodnutí, na něž upozornil dovolatel, lze proto zmínit i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 835/2017, v němž tento soud shledal porušení §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. v jednání obviněné, která řídila osobní automobil a při předjíždění stejným směrem jedoucího cyklistu od něho nedodržela bezpečný boční odstup a když cyklista vlivem ztráty rovnováhy měnil směr jízdy vlevo, pravou přední částí svého vozidla narazila do levé boční části jízdního kola a následně s vozidlem najela na tělo cyklisty, přičemž ten utrpěl zranění, na jejichž následky následujícího dne v nemocnici zemřel. Při spoluzavinění poškozeného v rozsahu 60 % bylo jednání posouzeno jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv též podle odst. 2 §143 tr. zákoníku. Zde je pak třeba souhlasit s odvolacím soudem, který při posuzování konkrétního případu položil důraz na typ a rychlost malého motorového vozidla obviněné kolem 50 km/h při jízdě mimo obec, rychlost cyklisty kolem 30 km/h. Nelze také pominout celkovou situaci na místě činu, která nebyla nijak náročná co do provozu na pozemních komunikacích, ostatní účastníci silničního provozu (svědci řidič vozidla M. B. a spolujezdkyně M. G., č. listu 173, 174) zaznamenali až náhlý pád cyklisty na zem poté, co jej míjela obviněná ve svém vozidle. Sám poškozený J. Z. hovoří o širokém, přehledném úseku silnice. Automobil obviněné zaznamenal až ve chvíli, kdy ucítil kontakt na řídítkách, který si vyložil jako kontakt se zpětným zrcátkem, nikoliv samotným vozidlem, snažil se to vyrovnat, patrně se opřel na krátký okamžik levým bokem o auto, řídítka se mu „zamotala“ a letěl přes ně (č. listu 172). K žádnému dalšímu střetu či kontaktu mezi automobilem řízeným obviněnou a cyklistou již tedy nedošlo, obviněná krátce nato zastavila vozidlo a přiběhla na místo činu. Jakkoliv nejde o okolnosti určující, jsou významné pro posouzení nezbytného zásahu dovolacího soudu.
31. Dovolání a rozhodnutí o něm znamená průlom do právní moci rozhodnutí, a proto zpravidla narušuje stabilitu konečného a vykonatelného, v některých případech i již vykonaného rozhodnutí soudu. V konkrétním případě musí převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tak tomu bude pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát, takže není možné trvat na právní moci. V posuzovaném případě ale taková situace nenastala; pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu sice není bezvadné, ale v konkrétní situaci evidentně převažuje zájem na stabilitě a nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí, které již bylo dokonce vykonáno.
32. S ohledem na výše uvedené závěry Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265j tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Učinil tak v neveřejném zasedání, poněvadž s projednáním v neveřejném zasedání souhlasili nejvyšší státní zástupce i obviněná [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu