ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1283.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1283/2019-499
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2019 dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněné L. Z. , roz. R., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2019, sp. zn. 13 To 134/2019, jako stížnostního soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 151/2018, a za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce zamítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 1 T 151/2018, bylo podle §223 odst. 2 tr. ř., §172 odst. 2 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněné L. Z. pro skutek spočívající v tom, že v květnu 2016 v Liberci, v sídle O. s. v L., v ulici XY, jako soudkyně O. s. v L., v trestní věci obžalovaného P. B., nar. XY, vedené u O. s. v L. pod sp. zn. 3 T XY, poté, co nezajistila, aby bylo o dalším trvání vazby obžalovaného rozhodnuto řádně a ve lhůtě dle §72 odst. 1, 3 tr. ř., která uplynula dne 18. 5. 2016, tak následně, aby toto své předchozí pochybení, které zjistila dne 19. 5. 2016 v dopoledních hodinách, zakryla, a s vědomím toho, že jedná v rozporu zejména s ustanoveními §72 odst. 3 a 73b odst. 6 tr. ř. a ustanoveními §79 odst. 1 a 80 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), vyhotovila dne 19. 5. 2016 nepravdivé usnesení č. j. 3 T XY o ponechání obžalovaného ve vazbě, které označila datem 18. 5. 2016 a dala pokyn k jeho vypravení, i přesto, že věděla, že dne 18. 5. 2016 nebylo žádné vazební zasedání konáno a nebylo ani jinak o vazbě rozhodováno a obsah usnesení je tak nepravdivý, a takto jednala namísto toho, aby neprodleně vydala příkaz k propuštění obžalovaného z vazby na svobodu, v důsledku čehož byl poškozený P. B., nar. XY, ve výkonu vazby v rozporu se zákonem v době od 19. 5. 2016 do 26. 5. 2016, v němž byly spatřovány zločin zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1 tr. zákoníku a přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť o tomto skutku obviněné již bylo kárně rozhodnuto jiným orgánem a toto rozhodnutí lze považovat za dostačující.
2. Proti citovanému usnesení podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích v neprospěch obviněné stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2019, sp. zn. 13 To 134/2019, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
3. Pro úplnost je namístě dodat, že podle obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích se měla obviněná dopustit zločinu zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku skutkem popsaným zcela shodně se skutkem uvedeným v usnesení o zastavení trestního stíhání obviněné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2019, sp. zn. 13 To 134/2019, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné L. Z. dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g), l ) tr. ř. a namítl, že usnesení soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že tímto usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) tr. ř., přestože bylo v řízení předcházejícím rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
5. Zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a konstatoval, že s právními závěry soudů nižších stupňů nemůže souhlasit. Podle jeho mínění přestože skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, byl zjištěn řádně a v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, Okresní soud v Mělníku nesprávně aplikoval fakultativní možnost zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. b) tr. ř., aniž pro takový postup byly splněny zákonné podmínky, přičemž Krajský soud v Praze tento jeho vadný postup aproboval. Soud druhého stupně navíc vadně či přinejmenším neurčitě hodnotil subjektivní stránku jednání obviněné, přes ztotožnění se s postupem a rozhodnutím nalézacího soudu současně poukazoval na důvodnost uplatnění subsidiarity trestní represe, a jeho úvahy jsou tedy do značné míry nejasné a zakládají faktickou nejistotu o důvodech, pro něž stížnost státního zástupce zamítl.
6. Pokud jde o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. b) tr. ř., připomněl, že k jeho využití může přistoupit orgán činný v trestním řízení tehdy, bylo-li již o skutku obviněného rozhodnuto jiným orgánem, kázeňsky, kárně anebo cizozemským soudem nebo úřadem anebo mezinárodním trestním soudem, mezinárodním trestním tribunálem, popřípadě obdobným mezinárodním soudním orgánem s působností v trestních věcech, i když nesplňují některou z podmínek uvedených v §145 odst. 1 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a toto rozhodnutí lze považovat za postačující. Takové rozhodnutí může učinit nejen státní zástupce, ale i soud při aplikaci §188 odst. 2, §223 odst. 2, eventuálně §231 tr. ř. Zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. b) tr. ř. představuje průlom do převažující zásady legality, jíž je české trestní řízení ovládáno, a to ve prospěch zásady oportunity, a je projevem diskreční pravomoci státního zástupce, případně soudu. Řešení, jehož se aplikací uvedeného ustanovení dosahuje, tj. nepokračování v trestním stíhání, v tomto případě není odůvodněno hlediskem hmotněprávním (ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe a pojímání trestního práva jako prostředku ultima ratio ). Uvedeného výsledku se dosahuje procesním řešením skrze projev zásady oportunity, opřený v podstatě o neúčelnost trestního postihu obviněného [viz přiměřeně DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer 2017, str. 1281]. Závěr o faktické neúčelnosti dalšího trestního stíhání z důvodu postačujícího rozhodnutí o skutku jiným orgánem musí mít podklad ve skutkovém zjištění, že jsou dány okolnosti, kterými dochází k naplnění zákonných předpokladů aplikace §172 odst. 2 písm. b) tr. ř. Těmi jsou předchozí rozhodnutí o skutku obviněného jiným orgánem (např. kárně, jako tomu bylo v případě obviněné L. Z.), které současně musí být, zejména z hlediska kritérií vymezených v §39 odst. 2, 3, eventuálně 6, 7 tr. zákoníku, zhodnoceno jako postačující. Ačkoliv litera zákona v obecné rovině nebrání aplikaci tohoto institutu ani v případě zločinů, typicky si jeho užití lze představit u méně závažných trestných činů. Mělo-li by být toto ustanovení aplikováno i ve vztahu ke zločinu, orgán činný v trestním řízení by měl velmi důsledně uvážit, zda konkrétní okolnosti tento čin charakterizující spolu s osobou obviněného skutečně vedou k přesvědčivému a odůvodněnému závěru, že na dalším trestním stíhání není dán veřejný zájem. Dovodit takový závěr u zločinu, byť by byl naplněn skutkem, o kterém již jiný orgán rozhodl, tak bude spíše výjimkou. Nejvyšší státní zástupce shrnul, že procesní korektiv, kterým aplikace §172 odst. 2 písm. b) tr. ř. bezesporu je, se uplatňuje na poněkud jiné linii než korektiv hmotněprávní. K zastavení trestního stíhání obviněného podle něj (stejně jako podle ostatních fakultativních možností zastavení trestního stíhání ve smyslu §172 odst. 2 tr. ř.) může dojít pouze tehdy, pokud se neuplatní a) zásady a instituty trestního práva hmotného, které vyvození trestní odpovědnosti pachatele odvrátí, ani b) přednostní obligatorní důvody zastavení trestního stíhání upravené v §172 odst. 1 tr. ř., a c) jsou-li splněny zákonné předpoklady užití procesní oportunity. Zdůraznil, že primárním předpokladem fakultativního důvodu zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. b) tr. ř. je předchozí závěr o tom, že se skutek stal, vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu, avšak uplatnění všech důsledků trestní represe není zapotřebí s ohledem na předchozí postih pachatele jinými právními prostředky pro tentýž skutek.
7. Podle přesvědčení nejvyššího státního zástupce je dán rozpor mezi úvahami soudů nižších stupňů. Zatímco Okresní soud v Mělníku žádné výhrady proti tomu, že obviněná naplnila zákonné znaky dvou úmyslných trestných činů, nevznesl, Krajský soud v Praze na straně jedné zamítl jako nedůvodnou stížnost státního zástupce proti usnesení o zastavení trestního stíhání, na straně druhé však v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil jisté pochyby o naplnění subjektivní stránky žalovaných trestných činů. Není proto zcela zřejmé, zda v jednání obviněné spatřoval znaky skutkové podstaty stíhaných úmyslných trestných činů či některého z nedbalostních trestných činů, či dokonce jen kárného provinění. Jeho rozhodnutí je proto v tomto ohledu jen obtížně přezkoumatelné. Dovolatel měl nicméně za to, že případný závěr o nedostatku subjektivní stránky trestného činu odporuje provedeným důkazům, a tedy skutkovým zjištěním. Obviněná jako soudkyně O. s. v L. a osoba znalá práva totiž bezesporu věděla, že jedná v rozporu se zákonem. Současně věděla i to, že důsledek jejího nezákonného postupu a rozhodnutí založeného na antedatování usnesení o dalším trvání vazby, kterým se snažila napravit předchozí opomenutí, je jediný a předem daný – totiž nezákonné ponechání P. B. ve vazbě, a tedy zbavení jeho osobní svobody. Třebaže připustil, že jejím prvotním motivem nemusela být snaha poškozenému uškodit, považoval za zásadní, že fakticky činila vědomé a aktivní kroky k tomu, aby tento následek zcela nevyhnutelně způsobila. Jiný následek, než ponechání P. B. ve vazbě, totiž ani očekávat nemohla. V jejím jednání je proto namístě dovozovat přímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Opačné úvahy soudu druhého stupně, byť v samotném usnesení o zamítnutí stížnosti nejsou vyjádřeny nikterak určitě, tak zakládají dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Naznačené a ne zcela jasné úvahy stížnostního soudu navíc vzbuzují pochyby, i co se týče způsobu vyřízení věci. Soud prvního stupně totiž dospěl k závěru (respektive netvrdí opak), že k úmyslné trestné činnosti došlo, a důvody pro zastavení trestního stíhání shledal ve fakultativní možnosti aplikace §172 odst. 2 písm. b) tr. ř. Pokud by však soud druhého stupně dospěl k závěru jinému, např. že jednání obviněné trestným činem není, jen stěží mohl akceptovat zastavení jejího trestního stíhání z důvodu, jehož implicitním předpokladem je, že k trestnému činu došlo a že trestní stíhání je neúčelné právě s přihlédnutím k postačujícímu rozhodnutí jiného orgánu o skutku obviněného. Primárně je tedy ve shodě se soudem prvního stupně nutno učinit závěr, že znaky skutkové podstaty zločinu zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku naplněny byly.
9. Dovolatel poukázal na další odlišné úvahy soudů obou stupňů. Okresní soud v Mělníku sice na podkladě jím zjištěných okolností shledal jednání obviněné méně škodlivé, nedovodil však natolik malou společenskou škodlivost, aby v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe nebylo namístě uplatňovat její trestní odpovědnost a nepříznivé důsledky s ní spojené. Odpovídajícím pak tento soud shledal zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. b) tr. ř., a to ve shodě s principem oportunity v trestním řízení, který umožňuje zastavit trestní stíhání pachatele z důvodu neúčelnosti či nevhodnosti i přesto, že obecné podmínky pro trestní stíhání jinak splněny jsou. Krajský soud v Praze daný postup aproboval, současně však vyjádřil přesvědčení, že zjištěné skutečnosti svědčí dokonce o natolik nízké společenské škodlivosti jednání obviněné, že již soudem prvního stupně mohlo být uvažováno v intencích zásady subsidiarity trestní represe. Pokud by však, jak naznačuje soud druhého stupně, bylo s ohledem na jím tvrzenou minimální škodlivost jednání obviněné důvodné neuplatnit její trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené, a to ve vazbě na zásadu subsidiarity trestní represe a s ní spojený princip ultima ratio , rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle §223 odst. 2 tr. ř., §172 odst. 2 písm. b) tr. ř. by nepřicházelo v úvahu.
10. Poznamenal, že soudy nižších stupňů spojily důvodnost zastavení trestního stíhání s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 13 Kss 3/2017, jímž byla obviněná uznána vinnou kárným proviněním podle §87 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, které mělo spočívat v tom, že jako soudkyně O. s. v L. v trestní věci obviněného P. B., vedené u tamního soudu pod sp. zn. 3 T XY, nezajistila, aby bylo o dalším trvání jeho vazby rozhodnuto ve lhůtě podle §72 odst. 1 a 3 tr. ř., která uplynula dne 18. 5. 2016, přičemž následně dne 19. 5. 2016 vyhotovila usnesení č. j. 3 T XY o ponechání P. B. ve vazbě, které označila datem 18. 5. 2016 (a tedy antedatovala), namísto toho, aby jmenovaného z vazby neprodleně propustila, jak to ukládá §72 odst. 1 a 3 tr. ř. V důsledku jejího jednání pak P. B. pobýval ve vazbě až do 26. 5. 2016, 14:40 hod., tj. déle než 7 dní, nezákonně. Za to jí bylo podle §88 odst. 1 písm. b) zákona o soudech a soudcích uloženo kárné opatření snížení platu o 25 % na dobu jednoho roku. Citovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu tak byla obviněná uznána vinnou pro stejný skutek, pro který bylo současně vedeno i její trestní stíhání, přičemž rozhodnutí kárného senátu netvoří překážku věci rozhodnuté, a není tedy důvodem pro nepřípustnost trestního stíhání, což žádný ze soudů nižších stupňů nezpochybnil.
11. Se soudy učiněnými závěry, že jednání obviněné vykazuje nižší společenskou škodlivost, a z toho důvodu lze považovat samotné rozhodnutí kárného soudu za postačující, se dovolatel neztotožnil. Stejně tak nepřisvědčil argumentaci stížnostního soudu, podle níž by mohlo být uvažováno dokonce o natolik nízkém stupni společenské škodlivosti, že v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio nebylo namístě dovozovat trestní odpovědnost obviněné a trestněprávní důsledky s ní spojené. Podstatou protiprávního jednání obviněné nebylo toliko opomenutí splnění zákonné povinnosti rozhodnout o dalším trvání vazby (a tedy okamžité nepropuštění P. B. z vazby). Na toto ryze nedbalostní pochybení totiž navazovalo její mnohem závažnější aktivní protiprávní jednání spočívající v tom, že v úmyslu zakrýt své předchozí opomenutí vydala antedatované rozhodnutí o ponechání P. B. ve vazbě. V podstatě podvodným a pravomoc soudce překračujícím jednáním tedy navodila stav, který měl nasvědčovat tomu, že ve skutečnosti o dalším trvání vazby rozhodla včas a P. B. je ve vazbě nadále v souladu se zákonem. Toliko o kárné provinění by mohlo jít v případě opomenutí rozhodnutí o dalším trvání vazby, a to za předpokladu, že by obviněná po zjištění nezákonnosti přijala opatření k odstranění této nezákonnosti, tj. rozhodla o propuštění P. B. z vazby. K takovému kroku mohla nesporně přikročit, v rozporu s povinnostmi soudce však toto úmyslně nečinila a konala aktivní kroky k zakrytí uvedeného pochybení. K nápravě vzniklého stavu přitom došlo až v návaznosti na podněty jiných subjektů. Stížnostní soud, třebaže usnesení soudu prvního stupně aproboval, vyjádřil současně názor, že mělo (či mohlo) být uvažováno v intencích zásady subsidiarity trestní represe. Dovolatel v kontextu hodnocení společenské škodlivosti jednání, které naplnilo formální znaky skutkové podstaty trestného činu, v podrobnostech poukázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
12. Podle mínění dovolatele lze na straně obviněné vysledovat řadu polehčujících okolností, není možné ovšem pominout tu podstatnou okolnost, že obviněná byla trestně stíhána pro dva trestné činy, a to jednak pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku s trestní sazbou v rozmezí jednoho roku až pěti let, jednak pro zločin zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1 tr. zákoníku s trestní sazbou odnětí svobody v rozmezí dvou až osmi let. Byť tedy její jednání nepatří mezi typické případy zločinu podle §170 odst. 1 tr. zákoníku, rozhodně nelze mít za to, že by se jednalo o bagatelní trestnou činnost s nízkou společenskou škodlivostí. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů přitom vyplývá poněkud nepřesvědčivá snaha aktivní a nezákonný postup obviněné bagatelizovat. A to jednak tím, že je zlehčována závažnost jejího jednání (viz např. tvrzení Krajského soudu v Praze o přetrvávajících pochybnostech o úmyslném jednání obviněné), případně je společenská škodlivost umenšována úvahami, že si poškozený vlastně na nic nestěžoval, neboť si byl vědom trvání vazebního důvodu, dále že očekával uložení nepodmíněného trestu, že doba strávená ve vazbě mu bude tak či tak započtena, případně že podle soudu fakticky absentuje závažnější následek, který poškozený ani nedokázal přesně specifikovat. Takové úvahy jsou podle nejvyššího státního zástupce nepatřičné. P. B. i jeho sestra se o možné propuštění z vazby zajímali a proti antedatovanému rozhodnutí o dalším trvání vazby byla podána i stížnost. Pokud jde o způsobenou újmu, ta je zcela nepochybná, neboť počínaje dnem 19. 5. 2016 měl být P. B. stíhán na svobodě, jiná eventualita v úvahu nepřicházela, a pokud se tak nestalo, byl jednoznačně bezdůvodně zbaven osobní svobody. Závěr, že vazební důvod tak či tak trval, vyznívají nepatřičně v situaci, kdy se vazební zasedání, v jehož rámci mohl poškozený P. B. uplatnit svá práva, nekonalo, a existence trvání vazebních důvodů tedy nebyla nijak dokazována. Z hlediska posouzení skutku není bez významu ani motivace jednání obviněné. Dovolatel nerozporoval absenci zištného jednání ani to, že obviněná primárně nejednala s cílem P. B. poškodit. Zdůraznil ovšem, že poškozeného neváhala úmyslně zbavit osobní svobody pouze proto, aby za cenu zásadního porušení trestního řádu dosáhla plynulého průběhu řízení a aby zakryla své profesní pochybení a z něj plynoucí postih. Samo opomenutí rozhodnout o dalším trvání vazby lze omluvit pracovním vytížením či nezkušeností soudkyně. Nelze jimi však omlouvat navazující aktivní a vědomé jednání, jehož smyslem je v podstatě podvodné zastření předchozího pochybení.
13. Z hlediska posouzení společenské škodlivosti jednání obviněné dovolatel akcentoval, že k propuštění P. B. z vazby došlo až po týdnu nezákonného omezování osobní svobody, a to na základě intervence nadřízeného soudu a po stížnostech obhájkyně a státního zástupce, nikoliv tedy z vůle obviněné, jakožto vlastní a ničím neovlivněné sebereflexe a nápravy úmyslně vyvolaného protiprávního stavu uvěznění osoby nad rámec zákonem stanoveného režimu pro další trvání vazby. Úvahu Krajského soudu v Praze o postupu v intencích zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku proto odmítl. Nepřisvědčil ani důvodnosti užití procesního korektivu představovaného §172 odst. 2 písm. b) tr. ř., když k zastavení trestního stíhání podle tohoto ustanovení lze přistoupit jen tehdy, je-li zjištěno, že obviněný spáchal trestný čin, o kterém již bylo rozhodnuto jiným orgánem (např. kárně), a takové rozhodnutí je namístě považovat za postačující – tedy že s ohledem na předchozí rozhodnutí o skutku a případné uložení sankce není dán veřejný zájem na pokračování v trestním stíhání. V posuzované věci bylo o skutku obviněné rozhodnuto kárně a bylo jí uloženo kárné opatření finančního rázu, které z pohledu běžného občana lze označit za vcelku citelné. Současně však – vedle okolností zmiňovaných výše – nelze pominout, že obviněná se dopustila dvou trestných činů, z nichž jeden byl zločinem, pro který byla ohrožena trestem odnětí svobody v sazbě dva až osm let, že svým jednáním porušila nejen zájem státu na řádném výkonu pravomoci úředních osob, tedy výkonu souladném s právním řádem, ale zejména zájem na ochraně osobní svobody člověka. Svým aktivním jednáním bez legitimního oprávnění zbavila P. B. osobní svobody zaručené v čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a postupovala v rozporu s jejím čl. 8 odst. 2, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. S přihlédnutím k pozornosti, která je i v návaznosti na historické zkušenosti věnována ochraně osobní svobody občanů, a současně vzhledem k nezpochybnitelnému požadavku veřejnosti na odborný a zejména morální kredit konání policejních orgánů, státních zástupců či soudců je namístě trvat na potřebě důsledného postihu úmyslných protiprávních jednání úředních osob, které při zneužití pravomoci – bez ohledu na to, zda z důvodů korupce, neschopnosti či krytí vlastního pochybení – v rozporu se zákonem činí taková rozhodnutí a úkony, jejichž důsledkem je úmyslné nezákonné zbavení osobní svobody jiného člověka. Za dané situace proto rozhodnutí kárného senátu, kterým bylo obviněné soudkyni L. Z. uloženo kárné opatření snížení platu o 25 % na dobu jednoho roku, nelze považovat za postačující rozhodnutí, jež by odůvodňovalo absenci veřejného zájmu na pokračování v trestním řízení a jímž by byl v konečném důsledku naplněn účel zákona tak, jak to předpokládá §1 odst. 1 tr. ř.
14. Dovolatel uzavřel, že jednání obviněné naplnilo nejen po stránce objektivní, ale i subjektivní znaky skutkových podstat žalovaných trestných činů. Úvahy Krajského soudu v Praze, který jednak zpochybnil subjektivní stránku uvedených trestných činů a jednak s akcentem na §12 odst. 2 tr. zákoníku vyjádřil názor, že mohl být zvažován rovněž postup v intencích zásady subsidiarity trestní represe, jsou nesprávné a zakládají vadu ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odmítl závěr soudu prvního stupně, že trestní stíhání obviněné lze zastavit s přihlédnutím k tomu, že o skutku již bylo rozhodnuto kárně a toto rozhodnutí lze považovat za postačující. Případné polehčující okolnosti, tedy zejména doznání, lítost obviněné a její dosavadní bezúhonnost, stejně jako dříve uložené kárné opatření, totiž bylo namístě zohlednit až při úvahách o uložení trestu. Pokud přesto Okresní soud v Mělníku rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněné podle §172 odst. 2 písm. b) tr. ř., aniž pro tento postup byly splněny zákonné podmínky, zatížil své rozhodnutí vadou podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Jestliže pak Krajský soud v Praze uvedenou vadu neodstranil a stížnost státního zástupce naopak zamítl, rozhodl tím o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., čímž své rozhodnutí dále zatížil též vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
15. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2019, sp. zn. 13 To 134/2019, a jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 1 T 151/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Mělníku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
16. Ve vyjádření k podanému dovolání obviněná L. Z. prostřednictvím obhájkyně uvedla, že nejvyšší státní zástupce ve skutečnosti brojí proti stížnostním soudem vyřčeným úvahám o eventualitě uplatnění zásady subsidiarity trestní represe v dřívějších stadiích trestního řízení, které toliko provázely argumentaci stížnostního soudu stran společenské škodlivosti jednání obviněné a do meritorního způsobu vyřízení věci se nepromítly. Procesní předpoklady zastavení trestního stíhání z důvodu podle §172 odst. 2 písm. b) tr. ř. byly soudy nižších stupňů považovány za splněné, jak je podrobně zdůvodněno v jejich rozhodnutích. Protestuje-li tedy dovolatel proti pochybnostem o naplnění subjektivní stránky, které sám neshledal, a ani soudy obou stupňů hmotněprávní korektiv v podobě subsidiarity trestní represe neužily, pak svým mimořádným opravným prostředkem fakticky napadá pouhé úvahy o procesním postupu, který nakonec zvolen nebyl, přičemž dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Obviněná připustila, že argumentace Krajského soudu v Praze vztahující se k její osobě, motivaci jejího jednání a jeho následkům jako faktorům určujícím povahu a závažnost trestného činu mohla vést k důvodnosti toho projevu zásady oportunity, který je zakotven v §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. a spočívá v další z fakultativních možností zastavení trestního stíhání, které obhajoba in eventum navrhovala. Tím však podle ní nemohou být založeny nejvyšším státním zástupcem namítané pochybnosti o způsobu vyřízení věci a vyčerpávající úvahy o společenské škodlivosti jednání jistě nemohou mít za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu, neboť právě jimi jsou naplňovány požadavky na odůvodnění rozhodnutí zakotvené v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Procesní korektiv spočívající v aplikaci §172 odst. 2 písm. b) tr. ř. má své místo pouze v situaci, neuplatní-li se obligatorní důvody zastavení trestního stíhání vymezené v §172 odst. 1 tr. ř. Pouze potud by bylo možno s usnesením krajského soudu polemizovat, neboť v posuzované věci přicházelo v úvahu zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost podle §172 odst. 1 písm. d) tr. ř., z důvodu uvedeného v ustanovení §11 odst. 1 písm. m) tr. ř., a to vzhledem k existenci pravomocného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 13 Kss 3/2017, a s přihlédnutím k dosahu zásady ne bis in idem ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Poněvadž nebyly splněny podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal dovolací soud podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejvyšší státní zástupce odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. f), g) a l ) tr. ř.
19. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174, 3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
20. K zamítnutí stížnosti státního zástupce nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §148 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ nevztahuje. Stížnost státního zástupce byla zamítnuta jako nedůvodná poté, co stížnostní soud meritorně přezkoumal jí napadené usnesení soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou dovolatel odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř.
21. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto (mimo jiné) o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Je zjevné, že námitky nejvyššího státního zástupce lze pod jím uplatněné dovolací důvody podřadit.
22. Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání nejvyššího státního zástupce jsou významné dvě otázky; tou první je, zda jednání obviněné vykazuje znaky jednak zločinu zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a druhou, zda trestní stíhání obviněné bylo možné zastavit podle §223 odst. 2 tr. ř. za použití §172 odst. 2 písm. b) tr. ř. s přihlédnutím k tomu, že o skutku již bylo rozhodnuto kárně a toto rozhodnutí lze považovat za postačující.
23. Podstata jednání obviněné spočívala podle zjištění soudů v tom, že v květnu 2016 jako soudkyně O. s. v L., v trestní věci obžalovaného P. B., vedené u O. s. v L. pod sp. zn. 3 T XY, poté, co nezajistila, aby bylo o dalším trvání vazby obžalovaného rozhodnuto řádně a ve lhůtě podle §72 odst. 1, 3 tr. ř., která uplynula dne 18. 5. 2016, tak následně, aby toto své předchozí pochybení, které zjistila dne 19. 5. 2016 v dopoledních hodinách, zakryla, a s vědomím toho, že jedná v rozporu zejména s ustanoveními §72 odst. 3 a 73b odst. 6 tr. ř. a ustanoveními §79 odst. 1 a 80 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, vyhotovila dne 19. 5. 2016 nepravdivé usnesení č. j. 3 T XY o ponechání obžalovaného ve vazbě, které označila datem 18. 5. 2016 a dala pokyn k jeho vypravení, i přesto, že věděla, že dne 18. 5. 2016 nebylo žádné vazební zasedání konáno a nebylo ani jinak o vazbě rozhodováno a obsah usnesení je tak nepravdivý, a takto jednala namísto toho, aby neprodleně vydala příkaz k propuštění obžalovaného z vazby na svobodu, v důsledku čehož byl poškozený P. B. ve výkonu vazby v rozporu se zákonem v době od 19. 5. 2016 do 26. 5. 2016.
24. Okresní soud v Mělníku (dále „soud prvního stupně“) v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že obviněná se popsaného jednání dopustila, nijak nezpochybnil ani naplnění formálních znaků trestných činů, jež byly v jejím jednání obžalobou spatřovány. Současně ale upozornil na existenci okolností svědčících o nižší společenské škodlivosti jejího jednání oproti běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V tomto kontextu v její prospěch přihlédl k doznání, projevené lítosti, bezúhonnosti, jakož i kladnému pracovnímu hodnocení; konstatoval taktéž, že P. B. nedokázal specifikovat újmu, kterou mu způsobil nezákonný pobyt ve vazbě, a sám ani nepodal trestní oznámení. Připomněl též její pracovní vytížení a relativně krátkou praxi na trestním úseku a jednání obviněné tak označil za unáhlenou reakci nezkušené soudkyně, její snahu napravit původní nedbalostní pochybení a za ojedinělý exces v jinak bezproblémovém plnění povinností soudce a vedení řádného života. Soud prvního stupně připomněl, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 13 Kss 3/2017, byla obviněné pro totožné jednání uznána vinnou kárným proviněním a bylo jí uloženo kárné opatření snížení platu o 25 % na dobu jednoho roku. Se zřetelem k tomuto kárnému postihu, jímž byla z platu obviněné sražena částka přesahující 250 000 Kč, jakož i s ohledem na samo projednání věci v trestním řízení, dospěl soud prvního stupně k závěru, že rozhodnutí kárného soudu lze považovat za dostačující, a její trestní stíhání zastavil (bod 28., str. 7, 8 usnesení).
25. Krajský soud v Praze (dále „stížnostní soud“ či „soud druhého stupně“) v důvodech svého usnesení, jímž neshledal stížnost podanou státním zástupcem důvodnou, předeslal, že skutková zjištění soudu prvního stupně mají ve výsledcích provedeného dokazování plnou oporu, což ostatně ani stěžovatel nezpochybnil. Jde-li o právní závěry, podle stížnostního soudu není pochyb o tom, že obviněná vystupovala jako úřední osoba ve smyslu §127 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž svou pravomoc vykonávala způsobem odporujícím právnímu předpisu, v důsledku čehož byl P. B. od 19. 5. 2016 do 26. 5. 2016 v rozporu se zákonem omezen na osobní svobodě vazbou bez právního titulu. Porušena byla i příslušná ustanovení zákona o soudech a soudcích, nehledě na znění čl. 8 Listiny základních práv a svobod. Podle stížnostního soudu ale nebylo prokázáno, resp. přetrvávají významné pochybnosti o tom, že by takto obviněná jednala záměrně (v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu). Významnou roli podle jeho názoru sehrála nezkušenost obviněné jakožto začínající soudkyně na trestním úseku, v jejímž důsledku si nedokázala práci dostatečně zorganizovat, jakož i její snaha vyhovět všem povinnostem a požadavkům na ni kladeným. Stížnostní soud ve shodě se soudem prvního stupně zdůraznil doznání obviněné, její lítost a bezúhonnost, stejně jako skutečnost, že P. B. byl vzat do vazby zákonně, přičemž důvody vazby u něj byly aktuální i v době nezákonného jednání obviněné. V návaznosti na to znovu i tento soud zmínil, poškozený nedokázal uvést, jaká újma mu byla jednáním obviněné způsobena, sám trestní oznámení nepodával, věc nehodlal řešit, neboť očekával uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, přičemž doba strávená ve vazbě mu bude do trestu započítána. Ve shodě se soudem prvního stupně i stížnostní soud označil jednání obviněné za ojedinělý exces v jinak bezproblémovém a pečlivém plnění povinností soudce, jakési zkratovité jednání, jež bylo důsledkem její nezkušenosti. Bez zjištění konkrétní pohnutky lze podle stížnostního soudu stěží uzavřít, že by obviněná jednala v úmyslu (ať již přímém či nepřímém) poškozeného jakkoliv poškodit. V návaznosti na již uvedené stížnostní soud vyjádřil názor, že všechny zmiňované skutečnosti snižují společenskou škodlivost jednání obviněné, jež bylo spolehlivě prokázáno, a to do té míry, že v intencích zásady subsidiarity trestní represe mohlo být již soudem prvního stupně uvažováno o dostatečnosti uplatnění kárné odpovědnosti (body 6.–10., str. 3, 4 usnesení).
26. Soud druhého stupně ve shodě se soudem prvního stupně akcentoval, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného ze dne 7. 6. 2017, č. j. 13 Kss 3/2017-77, jímž byla obviněná uznána vinnou kárným proviněním podle §87 odst. 1 zákona o soudech a soudcích a bylo jí uloženo kárné opatření snížení platu o 25 % na dobu jednoho roku, byla obviněná poměrně citelně postižena. Za daného stavu je namístě označit takový kárný postih za postačující a postup podle §172 odst. 2 písm. b) tr. ř. za adekvátní (body 11., 12., str. 5 usnesení).
27. Se zřetelem k dalším úvahám pokládá dovolací soud za významné připomenout, že důvodnost zastavení trestního stíhání soudy spojují s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného ze dne 7. 6. 2017, č. j. 13 Kss 3/2017-77, jímž byla obviněná uznána vinnou kárným proviněním podle §87 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, které mělo spočívat v tom, že jako soudkyně O. s. v L. ve věci obžalovaného P. B., vedené u O. s. v L. pod sp. zn. 3 T XY, nezajistila, aby bylo o dalším trvání jeho vazby rozhodnuto ve lhůtě podle §72 odst. 1 a 3 tr. ř., která uplynula dne 18. 5. 2016, a následně dne 19. 5. 2016 vyhotovila usnesení č. j. 3 T XY o ponechání obžalovaného ve vazbě, které označila datem 18. 5. 2016, a dala pokyn k jeho odeslání namísto toho, aby obžalovaného z vazby neprodleně propustila, jak ukládá §72 odst. 1 a 3 tr. ř., přičemž obžalovaný pobýval nezákonně ve vazbě do 26. 5. 2016, 14:40 hod., tj. déle než 7 dní. Za to jí bylo podle §88 odst. 1 písm. b) zákona o soudech a soudcích uloženo kárné opatření snížení platu o 25 % na dobu jednoho roku.
28. Citovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu tak byla obviněná uznána vinnou pro stejný skutek, pro který bylo současně vedeno i její trestní stíhání. Nutno dodat, že rozhodnutí kárného senátu netvoří překážku věci rozhodnuté, a není tedy důvodem pro nepřípustnost trestního stíhání, což žádný ze soudů nižších stupňů (a ani dovolatel) nezpochybnil. Již Nejvyšší správní soud v označeném rozhodnutí s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu, jakož i tzv. obecných soudů vyložil, že kárné obvinění soudce není považováno za trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. kárný delikt za trestný čin ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě ve světle zásady ne bis in idem . Dovolací soud jeho úvahy sdílí a odkazuje na ně, což činí jen se s ohledem na poznámku obviněné v jejím vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce, že v posuzované věci přicházelo v úvahu zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost podle §172 odst. 1 písm. d) tr. ř., z důvodu uvedeného v ustanovení §11 odst. 1 písm. m) tr. ř., a to vzhledem k existenci pravomocného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného ze dne 7. 3. 2017 (správně 7. 6. 2017), sp. zn. 13 Kss 3/2017, a s přihlédnutím k dosahu zákazu ne bis in idem ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Tento názor obviněné je nesprávný, není podložen vývojem dosavadní judikatury již zmiňovaných soudů (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ramos Nunes de Carvalho e Sá proti Portugalsku ze dne 6. 11. 2018, stížnost č. 55391/13, 57728/13 a 74041/13, rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ve věci Kremzow proti Rakousku ze dne 7. 11. 1990, stížnost č. 16417/90, přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 33/09, ze dne 5. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 2617/15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 3 Tdo 231/2017, ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 3 Tdo 949/2016, aj.).
29. Z rekapitulace nosných důvodů odůvodnění usnesení soudu prvního stupně na straně jedné a stížnostního soudu na straně druhé vyplývá, že dovolatel opodstatněně poukázal na rozpor mezi úvahami soudů nižších stupňů. Výstižně shrnul, že zatímco soud prvního stupně žádné výhrady proti tomu, že obviněná naplnila zákonné znaky dvou úmyslných trestných činů, nevznesl, stížnostní soud na straně jedné zamítl jako nedůvodnou stížnost státního zástupce proti usnesení o zastavení trestního stíhání, na straně druhé však v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil jisté pochyby o naplnění subjektivní stránky uvedených trestných činů a také s akcentem na §12 odst. 2 tr. zákoníku vyjádřil názor, že mohl být zvažován rovněž postup v intencích zásady subsidiarity trestní represe. Dovolatel proto poukazoval na to, že není zcela zřejmé, zda v jednání obviněné spatřoval znaky skutkové podstaty stíhaných úmyslných trestných činů či některého z nedbalostních trestných činů, či dokonce jen kárného provinění. Hmotněprávní úvaha soudu je však podle dovolatele určující také pro procesněprávní řešení věci.
30. Podle §223 odst. 2 tr. ř. soud může zastavit trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některý z důvodů uvedených v §172 odst. 2 tr. ř. Podle §172 odst. 2 písm. b) tr. ř. státní zástupce může zastavit trestní stíhání, bylo-li o skutku obviněného již rozhodnuto jiným orgánem, kázeňsky, kárně anebo cizozemským soudem nebo úřadem anebo mezinárodním trestním soudem, mezinárodním trestním tribunálem, popřípadě obdobným mezinárodním soudním orgánem s působností v trestních věcech, i když nesplňují některou z podmínek uvedených v §145 odst. 1 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a toto rozhodnutí lze považovat za postačující. Takové rozhodnutí může učinit nejen státní zástupce, ale i soud podle §188 odst. 2, §223 odst. 2, eventuálně §231 tr. ř.
31. Nejvyšší státní zástupce s oporou v komentářové literatuře správně připomněl, že zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. b) tr. ř. představuje průlom do převažující zásady legality, a to ve prospěch zásady oportunity, a je projevem diskreční pravomoci státního zástupce, případně soudu. K zastavení trestního stíhání obviněného z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. b) tr. ř. může v obecné rovině dojít pouze tehdy, pokud se neuplatní zásady a instituty trestního práva hmotného, které vyvození trestní odpovědnosti pachatele odvrátí, přednostní obligatorní důvody zastavení trestního stíhání upravené v §172 odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/1977 Sb. rozh. tr.) a jsou-li splněny zákonné předpoklady užití procesní oportunity. Závěr o faktické neúčelnosti dalšího trestního stíhání z důvodu postačujícího rozhodnutí o skutku jiným orgánem musí mít podklad ve skutkovém zjištění, že jsou dány okolnosti, kterými dochází k naplnění zákonných předpokladů aplikace §172 odst. 2 písm. b) tr. ř. Těmi jsou předchozí rozhodnutí o skutku obviněného jiným orgánem (např. kárně, jako tomu bylo v případě obviněné L. Z.), které současně musí být, zejména z hlediska povahy a závažnosti jednání, poměrů obviněného, možnosti jeho nápravy, ochrany společnosti a dalších kritérií vymezených v §39 odst. 2, 3, eventuálně 6, 7 tr. zákoníku, zhodnoceno jako postačující (přiměřeně srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 14/1971-II., č. 23/1976 Sb. rozh. tr.). Lze také souhlasit s dovolatelem, že ačkoliv znění zákona nebrání aplikaci tohoto institutu ani v případě zločinů, typicky si jeho užití lze představit u méně závažných trestných činů, tedy především přečinů. Mělo-li by být toto ustanovení aplikováno i ve vztahu ke zločinu, orgán činný v trestním řízení by měl důsledně uvážit, zda povaha a závažnost konkrétního činu spolu s osobou obviněného vedou k přesvědčivému a odůvodněnému závěru, že na dalším trestním stíhání není dán veřejný zájem.
32. Primárním předpokladem fakultativního důvodu zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. b) tr. ř. je předchozí závěr o tom, že se skutek stal, vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu, avšak uplatnění všech důsledků trestní represe není zapotřebí s ohledem na předchozí postih pachatele jinými právními prostředky pro tentýž skutek.
33. Zločinu zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného bez oprávnění uvězní nebo jiným způsobem zbaví osobní svobody. Přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchá úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.
34. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (podrobněji viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013-I., II. Sb. rozh. tr.).
35. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti případu z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, se zřetelem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ ultima ratio “, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku).
36. V souladu se závěry vyjádřenými ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. nutno připomenout, že společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale vždy je třeba ji zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného trestného činu, u kterého přichází v úvahu použití zásady subsidiarity trestní represe, přičemž je nutné ji zhodnotit z hlediska intenzity naplnění uvedených kriterií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Proto, pokud jde o trestný čin, je třeba důsledně vycházet z jeho povahy a závažnosti a společenskou škodlivost vázat jen na celkové posouzení případu, kde se mohou uplatnit i jiná hlediska a okolnosti mimo samotný trestný čin. Zároveň je vhodné ještě zdůraznit, že náležité konkrétní zhodnocení společenské škodlivosti zcela nevyčerpává použití zásady subsidiarity trestní represe, neboť její posouzení je zpravidla spojeno s principem „ ultima ratio “.
37. Oba soudy nižších stupňů spatřovaly v jednání obviněné znaky objektivní stránky trestných činů, jež jí byly obžalobou kladeny za vinu, tedy jednak zločinu zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jak zločin zbavení osobní svobody podle §170 tr. zákoníku, tak přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jsou úmyslnými trestnými činy, přičemž postačí úmysl eventuální. Nejvyšší soud poznamenává, že i pro spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku postačí nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nevyžaduje se úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu (někdy též tzv. druhý úmysl, obmysl, dolus coloratus ), který v případě ustanovení §329 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v jednání s úmyslem způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, může být v tomto případě naplněn i ve formě eventuálního úmyslu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 5 Tdo 939/2017).
38. Soud prvního stupně s naplněním subjektivní stránky obou těchto trestných činů nepolemizoval, soud druhého stupně ale v této souvislosti bez bližšího vysvětlení uvedl, že „nebylo prokázáno, respektive přetrvávají významné pochybnosti o tom, že by takto obžalovaná jednala záměrně (v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu)“ a naznačoval, že jednala ve snaze zakrýt své pochybení. Přesto ale rozhodnutí soudu prvního stupně akceptoval, vypořádal se i s otázkou, zda lze považovat předchozí kárný postih obviněné za totéž jednání za postačující, a stížnost státního zástupce zamítl jako nedůvodnou.
39. Dovolatel měl opodstatněně za to, že tento, byť poněkud neurčitě vyjádřený, závěr soudu druhého stupně o nedostatku subjektivní stránky trestného činu odporuje provedeným důkazům, a tedy skutkovým zjištěním. Obviněná jako soudkyně O. s. v L. a osoba znalá práva totiž bezesporu věděla, že jedná v rozporu se zákonem. Současně věděla i to, že důsledek jejího nezákonného postupu a rozhodnutí založeného na antedatování usnesení o dalším trvání vazby, kterým se snažila napravit předchozí opomenutí, je jediný a předem daný – totiž nezákonné ponechání P. B. ve vazbě, a tedy zbavení jeho osobní svobody. Třebaže připustil, že jejím prvotním motivem nemusela být snaha poškozenému uškodit, správně považoval za zásadní, že fakticky činila vědomé a aktivní kroky k tomu, aby tento následek zcela nevyhnutelně způsobila. Jiný následek, než ponechání P. B. ve vazbě, totiž ani očekávat nemohla. V jejím jednání je proto namístě dovozovat přímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Opačné úvahy soudu druhého stupně, byť v samotném usnesení o zamítnutí stížnosti nejsou vyjádřeny nikterak určitě, tak nelze akceptovat.
40. Ani podle dovolacího soudu proto není pochybností o tom, že obviněná naplnila všechny formální znaky trestných činů zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1 tr. zákoníku i zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
41. Nejvyšší státní zástupce obsáhle polemizoval se závěry soudu prvního stupně, že jednání obviněné vykazuje nižší společenskou škodlivost oproti běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové povahy, a z toho důvodu lze považovat samotné rozhodnutí kárného soudu za postačující, a stejně tak nepřisvědčil argumentaci stížnostního soudu, podle níž je snižována společenská škodlivost jednání obviněné „do té míry, že mohlo být uvažováno v intencích zásady subsidiarity trestní represe již prvým soudem o dostatečnosti uplatnění kárné odpovědnosti…“. Akcentoval, že podstatou protiprávního jednání obviněné nebylo toliko opomenutí splnění zákonné povinnosti rozhodnout o dalším trvání vazby (a tedy okamžité nepropuštění P. B. z vazby). Na toto ryze nedbalostní pochybení totiž navazovalo její mnohem závažnější aktivní protiprávní jednání spočívající v tom, že v úmyslu zakrýt své předchozí opomenutí vydala antedatované rozhodnutí o ponechání P. B. ve vazbě. V podstatě podvodným a pravomoc soudce překračujícím jednáním tedy navodila stav, který měl nasvědčovat tomu, že ve skutečnosti o dalším trvání vazby rozhodla včas a P. B. je ve vazbě nadále v souladu se zákonem. Toliko o kárné provinění by mohlo jít v případě opomenutí rozhodnutí o dalším trvání vazby, a to za předpokladu, že by obviněná po zjištění nezákonnosti přijala opatření k odstranění této nezákonnosti, tj. rozhodla o propuštění P. B. z vazby. K takovému kroku mohla nesporně přikročit, v rozporu s povinnostmi soudce však toto úmyslně nečinila a konala aktivní kroky k zakrytí uvedeného pochybení. K nápravě vzniklého stavu přitom došlo až v návaznosti na podněty jiných subjektů, nikoliv tedy z vůle obviněné, jakožto vlastní a ničím neovlivněné sebereflexe a nápravy úmyslně vyvolaného protiprávního stavu uvěznění osoby nad rámec zákonem stanoveného režimu pro další trvání vazby.
42. Tyto hodnotící úvahy dovolatele shledal dovolací soud v zásadě opodstatněnými. Ve shodě s ním také konstatuje, že jednání obviněné nelze zlehčovat argumenty, na něž poukázal především soud druhého stupně, zmínil-li např. skutečnost, že P. B. byl vzat do vazby zákonně, byl si vědom trvání vazebního důvodu, že očekával uložení nepodmíněného trestu, přičemž doba strávená ve vazbě mu bude tak či tak započtena, případně že poškozený ani nedokázal přesně specifikovat újmu, která mu byla jednáním obviněné způsobena, sám trestní oznámení nepodával. Jde o okolnosti, které jsou z hlediska posouzení závažnosti obviněné podružné a nevěcné z důvodů, které také dostatečně přiléhavě shrnul nejvyšší státní zástupce (viz bod 12. tohoto usnesení Nejvyššího soudu).
43. Dovolatel nepolemizoval s absencí zištného jednání a nerozporoval ani to, že obviněná primárně nejednala s cílem P. B. poškodit. Zdůraznil ovšem, že poškozeného neváhala úmyslně zbavit osobní svobody pouze proto, aby za cenu zásadního porušení trestního řádu dosáhla plynulého průběhu řízení a aby zakryla své profesní pochybení. Také k těmto hodnotícím úvahám se dovolací soud připojuje, má je za podložené. Ve shodě s ním podotýká, že opomenutí rozhodnout o prodloužení vazby lze omluvit pracovním vytížením, případně nezkušeností obviněné soudkyně, omluvu pro navazující aktivní a vědomé jednání obviněné, mající charakter podvodného zastření tohoto pochybení, zde ale hledat nelze. Správná a zákonná reakce na pochybení, jehož se dopustila, jednoznačně vyplývá ze zákona a vědomostí o nápravě tohoto pochybení musí být vybaven každý, byť začínající soudce.
44. Jakkoliv nevyznívá toto hodnocení povahy a následků jednání obviněné pro ni příznivě a dokládá, že jednání obviněné rozhodně nelze bagatelizovat, lze na straně obviněné vysledovat řadu polehčujících okolností, na něž upozornily nejen soudy nižších stupňů, ale i Nejvyšší správní soud jako soud kárný. Soudy nemohly opomenout, že obviněnou, jež jednání doznala a litovala ho, nevedl zištný motiv, nejsou patrné jakékoliv korupční vlivy, jak připomněl Nejvyšší správní soud, její prvotní úmysl nesměřoval k poškození P. B., ke způsobení mu jakékoliv, natožpak závažné újmy. Vcelku výstižně soudy shrnuly, že se jednalo spíše o myšlenkový zkrat, unáhlenou reakci začínající, ještě nezkušené trestní soudkyně, na zjištění svého původního nedbalostního jednání. K jednání obviněné dozajista přispěl i značný časový tlak, pod nímž, soustředěna k hlavnímu líčení v jiné trestní věci, rozhodla, jakož i její dlouhodobá pracovní zátěž. Obviněná, dosud bezúhonná po stránce profesní i občanské, byla po pracovní, odborné stránce hodnocena příznivě, výrazně v její prospěch vyznívá i její hodnocení z 25. 10. 2019, jež si od předsedy O. s. v L. vyžádal Nejvyšší soud. Z něj se podává, že si své pracovní povinnosti nadále bez jakýchkoliv problémů a řádně plní, je ochotna pomoci jiným v pracovních či jiných problémech. Není proto od věci shrnout, že posuzované jednání představuje ojedinělý, byť svou povahou závažný, exces v její dosud bezproblémové právní a soudcovské kariéře.
45. Třebaže úvahy o „nižší společenské škodlivosti daného jednání oproti běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové povahy“ předestřené soudem prvního stupně, či závěry o okolnostech případu, které „snižují společenskou škodlivost jednání obviněné do té míry, že mohlo být uvažováno v intencích zásady subsidiarity trestní represe již prvým soudem o dostatečnosti uplatnění kárné odpovědnosti“ druhého stupně, nelze mít za zcela přesvědčivé a komplexní, jimi zvolený procesní postup spočívající v zastavení trestního stíhání obviněné z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. b) tr. ř. nutno označit za citlivě a vyváženě zvolený. Tento procesní postup také dokládá, že soudy ve výsledku relevantně nezpochybnily ani právní posouzení jednání obviněné jako obou označovaných trestných činů. K již zmiňovaným nedostatkům zejména soudu druhého stupně spojeným s právním posouzením jednání obviněné není od věci uvést, že dovolání a rozhodnutí o něm znamená průlom do právní moci rozhodnutí, a proto zpravidla narušuje stabilitu konečného a vykonatelného, v některých případech i již vykonaného rozhodnutí soudu. Nejvyšší soud musí v konkrétním případě převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tak tomu bude pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát, takže není možné trvat na právní moci. V posuzovaném případě ale taková situace nenastala; pravomocné rozhodnutí stížnostního soudu sice není bezvadné, ale v konkrétní situaci evidentně převažuje zájem na stabilitě a nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí, které co do jeho výsledku má dovolací soud za správné.
46. Na rozdíl od nejvyššího státního zástupce je totiž dovolací soud přesvědčen, že užití procesního korektivu představovaného §172 odst. 2 písm. b) tr. ř. je důvodné. K zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. b) tr. ř. lze přistoupit tehdy, je-li zjištěno, že obviněný spáchal trestný čin, o kterém již bylo rozhodnuto jiným orgánem (např. kárně), a takové rozhodnutí je namístě považovat za postačující – tedy že s ohledem na předchozí rozhodnutí o skutku a případné uložení sankce není dán veřejný zájem na pokračování v trestním stíhání. V posuzovaném případě závěr o faktické neúčelnosti dalšího trestního stíhání z důvodu kárného rozhodnutí o skutku obviněné musí mít proto podklad ve zjištění, že zejména z hlediska povahy a závažnosti jednání, poměrů obviněné, možnosti její nápravy, ochrany společnosti a dalších kritérií vymezených v §39 odst. 2, 3 tr. zákoníku lze takové rozhodnutí považovat za postačující. O skutku obviněné, který vykazuje znaky v obžalobě uvedených trestných činů, tj. zločinu zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, o čemž nemá ani dovolací soud pochyb, bylo rozhodnuto kárně a bylo jí uloženo kárné opatření finanční povahy, které lze označit za vcelku citelné. Dovolací soud si je, stejně jako soudy nižších stupňů, vědom, že obviněná svým jednáním nezákonně zbavila P. B. osobní svobody zaručené v čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a postupovala v rozporu s jejím čl. 8 odst. 2, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, že byla trestně stíhána pro dva trestné činy, a to jednak pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku s trestní sazbou v rozmezí jednoho roku až pěti let, jednak pro zločin zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1 tr. zákoníku s trestní sazbou odnětí svobody v rozmezí dvou až osmi let. Stejně tak nepomíjí pozornost, která je i v návaznosti na historické zkušenosti věnována ochraně osobní svobody občanů, a respektuje oprávněnost požadavku veřejnosti na odborný a zejména morální kredit konání policejních orgánů, státních zástupců či soudců. Přesto ale zastává názor, že s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem případu, poměrům obviněné, možnostem její nápravy, které byly zevrubně rozvedeny oběma soudy nižších stupňů, Nejvyšším správním soudem jako soudem kárným a rekapitulovány pod bodem 44. tohoto usnesení dovolacího soudu, není třeba trvat na vyvození trestní odpovědnosti obviněné a trestněprávních důsledků s ní spojených. Za dané situace proto rozhodnutí kárného senátu, kterým bylo obviněné soudkyni L. Z. uloženo kárné opatření snížení platu o 25 % na dobu jednoho roku, lze považovat za postačující. Toto rozhodnutí přijatelně odůvodňuje absenci veřejného zájmu na pokračování v trestním řízení, a to při naplnění účelu zákona ve smyslu §1 odst. 1 tr. ř. Vyvození trestněprávních důsledků spojených s trestní odpovědností zde není nezbytné, neboť již uplatněním kárné odpovědnosti bylo dosaženo adekvátního splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti za prokázané jednání obviněné, tj. splnění v nezbytné a postačující míře funkce represivní, především ale i cíle preventivního (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Vyplývá to i z hodnocení předsedy O. s. v L. P. H., který mimo jiné uvedl, že kárné i trestní řízení obviněné je nejen pro ni, ale i pro její mladší kolegy významným poučením, a také mínil, že jak co do nápravy, tak co do prevence svůj účel „splnilo měrou vrchovatou“.
47. Nejvyšší soud ze všech výše uvedených důvodu dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265j tr. ř. zamítl. Učinil tak v neveřejném zasedání, poněvadž s projednáním v neveřejném zasedání souhlasili dovolatel i obviněná [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu