ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1460.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1460/2019-162
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2019 o dovolání obviněného M. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, sp. zn. 5 To 246/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 T 9/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 5 T 9/2019, byl obviněný M. V. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
ačkoli byl příkazem Magistrátu města Brna, odboru dopravně správních činností, ze dne 16. 2. 2018 pod č. j. ODSČ-45512/17-17, sp. zn. ODSČ-45512/17-MI-PŘ, v právní moci dne 10. 3. 2018, uznán vinným přestupkem podle §125c odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a byl mu, mimo jiné, uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtrnácti měsíců, tedy od 10. 3. 2018 do 25. 1. 2019, a dále byl trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2018, č. j. 10 T 48/2018-32, v právní moci dne 15. 5. 2018, uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl mu, mimo jiné, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání jednoho roku a šesti měsíců, tedy od 15. 5. 2018 do 15. 11. 2019, přesto dne 24. 12. 2018 kolem 21.20 hodin v Ostravě - Porubě na XY a dále na ulici XY řídil po pozemních komunikacích osobní motorové vozidlo zn. Audi A6 RZ XY, byl sledován a následně zastaven hlídkou Policie České republiky Ostrava.
2. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř roků.
3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 7. 2019, sp. zn. 5 To 246/2019 odvolání obviněného prodané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Z dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. dovolání, a to pouze proti výroku o trestu, který považoval za nesprávný v důsledku vadného hmotně právního posouzení. Odvolacímu soudu vytkl, že neodstranil nedostatky, na jejichž základě mu byl vyměřen nepřiměřeně přísný trest, neboť odvolání obviněného, které směřovalo rovněž pouze proti výroku o trestu, zamítl podle §256 tr. ř. Nesprávnost postupu soudů spatřoval obviněný zejména v hodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, na jejichž základě mu soudy vyměřily nepodmíněný trest odnětí svobody (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96).
5. Kromě obecných úvah o možnosti podat dovolání na podkladě označených dovolacích důvodů obviněný konkrétně poukázal na závěry, které uvedl v přezkoumávaném rozhodnutí odvolací soud, s nimiž se neztotožnil. Rovněž zdůraznil, že soud prvního stupně pro závěry o nutnosti uložit mu nepodmíněný trest odnětí svobody ho označil za osobu zneužívající návykové látky, a i když uvedl, o jaké okolnosti tento závěr opíral, podle obviněného uvedená skutečnost nebyla výsledky provedeného dokazování prokázána, neboť pouze na základě toho, že byl za distribuci drog v minulosti odsouzen, nelze tvrdit, že bylo požívání návykových látek prokázáno. Ani tvrzení policisty, jenž odhadoval požití drog, nepovažoval za dostatečný důkaz k prokázání závěru, že u něj došlo k požívání omamných látek.
6. Podle obviněného nebyl důkazně podložen ani závěr soudu, že nerespektoval příkaz spolupracovat s probačním úředníkem, protože z prohlášení probačního úředníka, které doložil obviněný v odvolacím řízení, vyplývá, že s probační a mediační službou řádně spolupracoval. Odvolací soud však tento předložený důkaz vůbec nevzal v úvahu a nevypořádal se ani s ostatními odvolacími námitkami. Z těchto důvodů je podle obviněného (z hlediska ukládání trestu) proces dokazování natolik rozporuplný, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Kromě uvedeného obviněný též zmínil, že v usnesení odvolacího soudu není uvedeno obsazení senátu, který ve věci rozhodoval, což svědčí o tom, že nebyl řádně obsazen, a proto „z opatrnosti uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 věta druhá tr. ř.“
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení zrušil a věc přikázal Krajskému soudu k novému rozhodnutí, případně aby sám rozhodl a obviněnému uložil trest domácího vězení.
8. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného poté, co shrnul obsah podaného dovolání a odkázal na podstatu dovolacích důvodů, o něž obviněný tento mimořádný opravný prostředek opíral, s důrazem na konstantní judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, uvedl, že námitky obviněného směřující proti přísnosti uloženého trestu odnětí svobody nelze pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit.
9. Pro úplnost doplnil, že trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou uložený obviněnému podle §337 odst. 1 tr. zákoníku, je druhem trestu odpovídajícím zákonem stanovené výměře až na dvě léta, a nejednalo se o trest mimo trestní sazbu vymezenou trestním zákoníkem pro trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Soudy postupovaly v souladu s kritérii stanovenými pro ukládání trestu v §39 až 42 tr. zákoníku. Rovněž trest zákazu činnosti byl uložen podle podmínek stanovených v §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za jedinou rozpornou skutečnost považoval, zda se obviněný v minulosti řádně podroboval či nepodroboval probačnímu dohledu, což však ve srovnání s ostatními kritérii určujícími druh a výměru trestu je skutečností velmi málo podstatnou.
10. K námitce, že v usnesení není uvedeno obsazení senátu, jenž ve věci rozhodoval, v níž státní zástupce shledal dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., poukázal na význam uvedeného dovolacího důvodu s tím, že za soud, který nebyl náležitě obsazen, je třeba považovat soud, jehož obsazení neodpovídalo ustanovením §27, 31 a 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. S ohledem na §134 odst. 1 písm. a) a §120 odst. 1 písm. a) tr. ř. dovodil, že odvolací soud postupoval při vyhotovení svého usnesení v souladu se zákonem a toliko z tohoto písemného vyhotovení usnesení nelze naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. dovozovat. Z žádné jiné skutečnosti neplyne, že by ve věci rozhodoval náležitě neobsazený soud.
11. Protože dovolání obviněného neobsahuje žádné výhrady, které by dopadaly na důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g), h) a l) tr. ř., státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
12. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněnému, jenž na něj do konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu nereagoval.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
14. Protože posouzení správnosti napadených rozhodnutí může být založeno jen na dovolání opřeném o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval, zda obviněný argumentací v obsahu dovolání zaměřenou pouze proti výroku o trestu označené důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. naplnil.
IV. K námitkám obviněného
15. Dovolání obviněného směřuje pouze proti výroku o trestu, pro který slouží výslovně důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž je dán, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jeho prostřednictvím je tedy možné vytýkat jen to, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon vůbec nepřipouští, anebo byl uložen mimo trestní sazbu, která je pro konkrétní trestný čin trestním zákonem stanovena. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. [viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.].
16. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj., pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Může jít i o případ kumulace dvou nebo více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jde též o takový druh trestu, jenž nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu. Za uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se považuje případ, kdy u odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákoníkem, se vyměří trest, jenž zákonnou maximální hranici přesahuje. U trestu odnětí svobody je konkrétní hranice trestní sazby stanovena v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona.
17. K uvedenému lze v přezkoumávané věci uvést, že když byl obviněnému vyměřen trest za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v trvání pěti měsíců nepodmíněně, jde o trest použitý v souladu s podmínkami tohoto zákonného ustanovení, podle něhož lze uložit trest odnětí svobody až na dva roky. Trest odnětí svobody, jenž byl obviněnému vyměřen, je trestem pod polovinou takto vymezené zákonné trestní sazby a je druhem trestu, který trestní zákon připouští, a tudíž byl vyměřen i v zákonném rozmezí daném tímto ustanovením.
18. Pokud obviněný soudům vytýkal, že mu uložily trest nepřiměřený, neboť dostatečně nezhodnotily všechny jím upřednostňované skutečnosti jako polehčující okolnosti, případně přihlížely ke skutečnostem, které podle něj nebyly výsledky provedeného dokazování prokázány, což vedlo k tomu, že mu byl uložen trest v nesprávné výši, a že je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu a jeho závěry, jde o výhrady, jimiž nenaplnil žádnou z alternativ důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože tyto námitky se s uvedeným důvodem neslučují.
19. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený dovolací důvod dopadá zejména na případy týkající se výroku o vině, kdy skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným [srov. rozhodnutí č. 36/2004-18 Sb. rozh. tr.]. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Za „jiné hmotně právní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
20. Průlom by mohl i ve vztahu k výroku o trestu nastat pouze tehdy, pokud by byly shledány při ukládání trestu zásadní procesní nedostatky zakládající porušení pravidel spravedlivého procesu, například pro nedostatek odůvodnění trestu v přezkoumávaných rozhodnutích, a nebylo reagováno dostatečně na zásadu přiměřenosti uloženého trestu zejména s přihlédnutím k ochraně soukromého života obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1624/2019), a to v návaznosti na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod SbNU 599; 40/2014 Sb.).
21. Podle těchto kritérií obviněný své dovolání nepodal, protože vytýkal výhradně vady týkající se skutečností, k nimž přihlížely soudy při ukládání trestu, a brojil proti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, který považoval za nepřiměřeně tvrdý, jelikož soudy vadně posoudily jeho spolupráci s probační a mediační službou a že užíval omamné látky. Těmito výhradami směřujícími proti výroku o trestu obviněný podtrhoval jeho nepřiměřenost, nicméně se jedná o námitky, jež nelze uplatnit ani prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože se netýkají nedostatků „jiného hmotněprávního posouzení“ záležejících v porušení hmotného práva, ale nepřiměřené výměry trestu. Obviněný tak sice formálně označil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale fakticky jej nenaplnil. Nejvyšší soud proto neměl povinnost věcnou stránku jím vytýkaných vad přezkoumávat. Obviněný však ve svém dovolání namítal, že při ukládání trestu došlo k porušení práva na spravedlivý proces, a proto, s ohledem na výše vyjádřené zásady, Nejvyšší soud zkoumal, zda soudy nižších stupňů dodržely při ukládání trestu všechna zákonem zakotvená pravidla (přiměřeně srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod SbNU 599; 40/2014 Sb.).
22. Nejprve je třeba uvést, že soud prvního stupně závěry o tom, na základě jakých skutečností uložil obviněnému trest v uvedené míře, vysvětlil v bodě 6., kde rozvedl, že jako polehčující okolnost bral do úvahy doznání obviněného. Naproti tomu v jeho neprospěch posuzoval, že byl v minulosti opakovaně odsouzen pro obdobnou trestnou činnost, čin spáchal ve zkušební době předchozího odsouzení a soustavně nerespektoval soudní rozhodnutí, byť mu pomocí nich byly ukládány zejména výchovné tresty, které nebyly spojeny s nepodmíněným odnětím svobody. Poukázal zejména na to, že obviněnému byly v minulosti poskytnuty šance, především v podobě podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a bylo upuštěno i od uložení souhrnného trestu, nicméně obviněný i přesto vždy navázal na svou kriminální minulost (srov. bod 6. rozsudku soudu prvního stupně).
23. Odvolací soud k námitkám obviněného zaměřeným v dovolání výhradně proti výroku o trestu poukázal na správnost úvah soudu prvního stupně s tím, že sám zdůraznil navíc i to, že obviněný má v evidenční kartě řidiče deset záznamů a stav jeho sankčních bodů je dvanáct. V trestním rejstříku má osm záznamů pro různorodou trestnou činnost a v poslední době byl trestaný převážně pro obdobnou trestnou činnost (maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 tr. zákoníku). Dále poukázal na odsouzení Okresním soudem v Opavě, sp. zn. 4 T 78/2012, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a osmi měsíců, ze kterého byl 10. 10. 2013 podmíněně propuštěn na zkušební dobu v trvání čtyř let s dohledem, a to do 10. 10. 2017, a i když bylo 16. 11. 2017 rozhodnuto, že se osvědčil, byl následně odsouzen ve věci vedené u Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 2 T 46/2018, pro trestná jednání, která spáchal od jara 2015 do 21. 7. 2015 ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu. Jednání v nyní přezkoumávané věci tak spáchal několik dnů po nabytí právní moci rozsudku ve věci sp. zn. 2 T 46/2018 (viz bod 6. usnesení odvolacího soudu).
24. Z uvedeného je zřejmé, že oba soudy dbaly na to, aby v dostatečné míře uvážily všechny rozhodné skutečnosti, jak jim ukládá mimo jiné ustanovení §38 tr. zákoníku, jež určuje základní principy přiměřenosti ukládaného trestu, protože stanoví, že „sankce je nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele“ a „tam kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější“. Jde o ustanovení, které vymezuje limity pro určování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu stanovené v §39 odst. 2 tr. zákoníku a poměry pachatele, které jsou stanoveny v §39 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho praktický význam je při úvahách soudů o uložení trestu podle kritérií §39 tr. zákoníku, tzn. o stanovení druhu a výměry trestu. Je jím konkretizována povaha a závažnost spáchaného činu a poměry pachatele a další hlediska umožňující hlubší individualizaci ukládaného trestu zejména se zřetelem ke zvláštnostem osobnosti pachatele. Uplatňuje se nejen jako určující vodítko při ukládání trestních sankcí, ale i při jejich výkonu (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 503 až 505). Soudy respektovaly především zásadu přiměřenosti (proporcionality) v širším slova smyslu, podle níž se řídily a v jejím duchu trest obviněnému vyměřily, čímž braly do úvahy v něm vyjádřený zákaz nadměrnosti zásahů do práv a svobod.
25. Pro úplnost lze poznamenat, že Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal žádný exces při vyměření trestu, neboť soud prvního stupně zkoumal podmínky rozhodné pro jeho ukládání, když podrobně uvedl veškeré okolnosti, které posuzoval. Vysvětlil i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil a na jejichž základě dospěl k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v té konkrétní délce, přičemž neopomněl uvést relevantní důvody podstatné pro zařazení obviněného do věznice s ostrahou (viz body 6 až 8 rozsudku soudu prvního stupně). Vycházel z toho, že obviněný byl opakovaně soudně trestán pro přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a tresty ryze výchovného charakteru naprosto neplnily svůj účel. Své úvahy doložil na podkladě konkrétních skutečností, které opíral o poznatky učiněné podle výsledků provedeného dokazování v posuzované věci, anebo plynoucí z trestních věcí, v nichž byl obviněný již v minulosti odsouzen. Tento způsob zvažování všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti včetně důvodnosti zařazení obviněného do věznice s ostrahou, lze považovat za dostatečný pro zhodnocení všech potřebných hledisek [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, a další].
26. Ke konkrétní výhradě obviněného o jeho vztahu k drogám, je třeba zdůraznit, že soud se zcela důvodně ohledně této dílčí okolnosti, kterou při úvahách o výši trestu a jeho nepodmíněnosti zvažoval, opíral o obsah spisu Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 2 T 46/2018, kdy byl obviněný pravomocně odsouzen pro distribuci drog. Kromě toho vycházel i ze svědecké výpovědi policisty P. K. provedené u hlavního líčení, podle níž u obviněného byly s jeho souhlasem provedeny kontrolní testy na přítomnost návykové látky, z nichž vyplynul pozitivní výsledek na přítomnost amphetaminu a metamphetaminu. K tomu je však třeba dodat, že obviněný v dané souvislosti odmítnul lékařské vyšetření a odběr krve nebo tělních tekutin na prověření tohoto výsledku. Zjevně však jevil známky požití návykových látek, což bylo patrné i z očního kontaktu a nadměrného pocení obviněného (srov. bod 3 rozsudku soudu prvního stupně a též č. l. 96 spisu). Uvedené skutečnosti svědčí o tom, že soud vycházel pro své úvahy z výsledků provedeného dokazování, a není významné, že se s takovým závěrem obviněný nespokojil.
27. Pochybnost o tom, do jaké míry obviněný spolupracoval s probační a mediační službou, není významná pro správnost závěru o výměře trestu, protože šlo o úvahu soudu, která vyplynula z výsledku dokazování, jak soud prvního stupně zmínil v bodě 6. svého rozsudku, byť ji podrobněji nekonkretizoval. Je však třeba zdůraznit, že mezi podklady, které měl soud prvního stupně k dispozici a zprávou, jíž obviněný předložil odvolacímu soudu, uplynula určitá doba (srov. „Prohlášení probačního úředníka“ na č. l. 112 spisu ze dne 8. 4. 2019). Tato skutečnost však byla známa odvolacímu soudu, jenž rozhodoval o odvolání obviněného 15. 7. 2019, a který své úvahy dostatečně shrnul v přezkoumávaném rozhodnutí.
28. Na podkladě těchto zjištění je zřejmé, že soudy se zabývaly všemi rozhodnými skutečnostmi, které byly povinny při ukládání trestu zvažovat z hledisek stanovených v §37 až 42 tr. zákoníku, a to jak s ohledem na osobu pachatele, tak i souvislostmi, za nichž byl čin spáchán. Dostatečně braly do úvahy i vztah polehčujících a přitěžujících okolností, a neopomenuly ani možnosti nápravy obviněného, které posuzovaly především podle jeho dosavadního chování, pohnutek a příčin spáchané trestné činnosti, a toho, zda na něj již bylo působeno trestními nebo jinými sankcemi či opatřeními. Soudy rovněž hodnotily, jaký byl postoj obviněného k vlastní trestné činnosti, ke způsobeným následkům apod. (srov. přiměřeně rozhodnutí č. rozhodnutí 39/1965 a č. 23/1967 Sb. rozh. tr.).
29. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody zvažovaly s ohledem na nutnost zkoumat, zda jde o zásah do osobní svobody (článek 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) obecně ústavním pořádkem předvídaný, a zda je proporcionálním zásahem či nikoliv. Byl respektován účel trestu i základní právo obviněného na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/2004).
30. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že soudy při ukládání trestu obviněného nepochybily, neboť dodržely všechna základní pravidla pro určení jeho druhu i výměry, jde o trest předvídatelný, spravedlivý a respektující test proporcionality.
31. Pokud obviněný v dovolání jen z hlediska opatrnosti poukázal na to, že v přezkoumávaném usnesení nejsou uvedena jména soudců, je třeba uvést, že tento argument stojí mimo vymezený rozsah dovolání směřujícího proti výroku o trestu a neshoduje se ani s žádným dovolacím důvodem, který obviněný v dovolání označil. Dále je nutné předeslat, že nedopadá ani na žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., jak se domníval nejvyšší státní zástupce. Lze totiž uvést, že v §134 odst. 1 tr. ř. týkajícím se obsahových náležitostí usnesení není uvedeno, že musí obsahovat přesné složení senátu, který v dané věci rozhodoval, a takovou povinnost není možné nalézt ani v ustanoveních §14 až 16 Instrukce Ministerstva spravedlnosti, ze dne 3. 12. 2001, č. j. 505/2001–Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, zabývajících se náležitostmi písemných vyhotovení soudních rozhodnutí.
32. Touto námitkou proto obviněný nemohl naplnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť pro jeho uplatnění nesplnil formální předpoklady podle §265f odst. 1 tr. ř., jelikož zamýšlený dovolací důvod ve svém dovolání přesně, a to formálním odkazem na jeho zákonné ustanovení, nevymezil. V této souvislosti nelze souhlasit ani s názorem státního zástupce, který na takto vznesenou výhradu nahlížel jako na řádně uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., podle nějž je možné dovolání podat pouze v případě, kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. To však pouze z obecného odkazu na to, že v písemném vyhotovení usnesení odvolacího soudu nebylo uvedeno složení senátu, který rozhodoval, dovozovat nelze.
33. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že obviněný svými námitkami dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nenaplnil, resp. dovolání podal mimo jejich zákonné vymezení. Jestliže za těchto podmínek dovolání opřel i o důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ani ten nebyl shledán, protože na jeho základě je možné dovolání podat jen, když bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř.
34. Jelikož Nejvyšší soud zjistil, že soud druhého stupně odvolání obviněného, směřující proti rozsudku soudu prvního stupně podle §254 odst. 1 tr. ř., věcně přezkoumal a pro jeho nedůvodnost jej podle §256 tr. ř. zamítl (neodmítl je z formálních důvodů), mohl obviněný uvedený dovolací důvod dovolání použít jen při existenci vad naplňujících některý z dalších dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což však Nejvyšší soud, jak je popsáno shora, u důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. vyloučil.
V. Závěr
35. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud zjistil, že v dovolání nejsou namítány žádné vady, kterými by byly naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř., a rovněž nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud toto dovolání jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu