ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1508.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 1508/2018-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 1. 2019 o dovolání obviněného R. O. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 6 To 241/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 29/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. O. odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 2 T 29/2018, uznal obviněného R. O. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že (citováno i s nepřesnostmi):
dne 21. 7. 2017 v 11.05 hodin v XY u Úřadu práce, jako řidič osobního motorového vozidla značky Opel Astra, RZ XY, při vyjíždění z ulice XY na ulici XY porušil ustanovení §4a, §5 odstavec 1 písmeno b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, když přehlédl chodkyni A. H., narozenou XY, která přecházela na rovném úseku vozovky kolmo ulici XY zprava doleva, a tuto uprostřed komunikace srazil na zem levou přední částí vozidla, přičemž poškozená utrpěla zranění ve formě dislokované zlomeniny horní části holenní kosti vlevo s nutností operace a vložení kovového materiálu, v důsledku čehož byla hospitalizována v XY a následně od 12. 10. do 22. 11. 2017 v Rehabilitačním ústavu v XY.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §147 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 1 (jednoho) roku a 6 (šesti) měsíců, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 1 (jednoho) roku a 6 (šesti) měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu rovněž uložil povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, IČ: 41197518, částku 334 323 Kč, a poškozené A. H., nar. XY, trvale bytem XY, nemajetkovou újmu v penězích ve výši 40 453 Kč a majetkovou škodu ve výši 18 430 Kč.
3. Proti rozhodnutí nalézacího soudu podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 6 To 241/2018, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Ivo Menšíka proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť měl za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel sice v úvodu svého podání deklaroval vědomost, že Nejvyšší soud není další odvolací instancí, která by přezkoumávala skutkové závěry nalézacího a odvolacího soudu, proto proti nim nebrojí, nicméně následně konstatoval, že se s nimi neztotožňuje. Především však vyjádřil nesouhlas s tím, že soudy jeho jednání podřadily pod kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §147 odst. 2 tr. zákoníku, jejímž znakem je také porušení důležité povinnosti. Zdůraznil, že porušením důležité povinnosti vyplývající řidiči z jeho povolání nebo uložené mu zákonem není každé poručení každého dopravního předpisu. S odkazem na rozhodnutí publikované pod č. 5/1962 Sb. rozh. tr. (šlo o rozhodnutí bývalého blíže neoznačeného vojenského obvodového soudu ze dne 14. 2. 1962, sp. zn. 3 T 71/62, podle něhož: „ V porušení každého dopravního předpisu nelze spatřovat "porušení důležité povinnosti", která pro řidiče vyplývá z jeho povolání, nebo mu je uložena podle zákona … “), rozhodnutí publikované pod č. 33/1972 Sb. rozh. tr. (šlo o rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 14. 9. 1971, sp. zn. 2 Tz 85/71, podle něhož: „Porušení důležité povinnosti při provozu na silnicích je zejména takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá. “) a další starší judikaturu podal nejprve obecné vymezení pojmu porušení důležité povinnosti řidičem při provozu na pozemních komunikacích a posléze vyjmenoval některé typické příklady, kdy závadné jednání řidiče je podle judikatury považováno za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona – např. řízení pod vlivem požitého alkoholu, nepřiměřeně rychlá jízda (hlavně v zatáčce), předjíždění na místech, kde je to zakázáno, nesledování technického stavu vozidla (zejména účinnosti brzd), porušení předpisů o zastavení nebo zmírnění rychlosti jízdy (např. při vjezdu na železniční přejezd) atd.
6. Poté obviněný namítl, že toto vymezení neodpovídá v hlavním líčení popsané situaci, kterou interpretoval tak, že řídil malé motorové vozidlo absolutně minimální rychlostí, sledoval provoz, a přesto došlo k dopravní nehodě. Následně citoval jak část odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, tak argumentaci, kterou na jeho námitky reagoval odvolací soud, a namítl, že byl uznán vinným z porušení obecných ustanovení provozu na pozemních komunikacích, ačkoli se choval obezřetně a opatrně. Závěr soudů, že „přehlédl chodkyni“, je podle něho v rozporu s provedeným dokazováním, neboť chodkyni registroval jako účastníka silničního provozu, který má v úmyslu přejít vozovku, dává však přednost motorovým vozidlům, tedy i jemu. Proto je přesvědčen, že neporušil žádnou konkrétní povinnost stanovenou mu zákonem na pozemních komunikacích, neboť se provozu na nich věnoval a bezprostředně po nehodě poskytl poškozené A. H. (dále jen „poškozená“) pomoc. Soudy jeho odpovědnost za dopravní nehodu dovodily z obecných ustanovení §4 písm. a) a §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákona o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „silniční zákon“, příp. „zákon č. 361/2000 Sb.“), která mu ukládají chovat se ohleduplně a ukázněně, věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v dopravním provozu. Zdůraznil, že porušení důležité povinnosti nelze dovozovat z míry škodlivého následku, neboť následek nemůže být současně příčinou. Z ublížení na zdraví jako znaku základní skutkové podstaty nelze dovozovat znak kvalifikované skutkové podstaty. Podle logiky soudů obou stupňů by každé porušení zákona o provozu na pozemních komunikacích bylo porušením důležité povinnosti a žádné způsobení těžké újmy na zdraví v dopravě by nemohlo být posouzeno podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Navíc závěr soudů obou stupňů o porušení důležité povinnosti nebyl dokazován a nebyl zmíněn ani ve výroku či odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí.
7. V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud „vyhověl tomuto dovolání a postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí“.
8. V souladu s ustanovením §265k odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně poznamenal, že návrh na rozhodnutí Nejvyššího soudu není úplný, neboť neobsahuje konkrétní návrh na další postup soudu podle §265 l až §265m tr. ř. po zrušení napadeného rozhodnutí. To ovšem nepovažoval za takovou vadu, která by měla vést k odmítnutí dovolání pro nesplňování náležitostí jeho obsahu podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Dále pak podotkl, že deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky, ve kterých dovolatel odmítá skutkové zjištění soudů obou stupňů, podle kterého poškozenou chodkyni přehlédl.
9. V obecné rovině státní zástupce přisvědčil dovolateli v tom, že za porušení důležité povinnosti uložené řidiči podle zákona nelze považovat porušení každého dopravního předpisu. Připustil, že za porušení důležité povinnosti bývá zpravidla považováno porušení takových dopravních předpisů, které regulují chování řidiče konkrétněji nežli obecná ustanovení §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. b) silničního zákona, která řidičům v podstatě ukládají povinnost chovat se ohleduplně, plně se věnovat řízení motorového vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. V tomto směru odvolací soud použil na str. 3 odůvodnění svého rozhodnutí poněkud zkratkovité argumentace, kterou by bylo možno interpretovat tak, že každé porušení povinností plynoucích z ustanovení §4 a §5 silničního zákona je bez dalšího porušením důležité povinnosti, neboť tyto povinnosti chrání zdraví a život účastníků silničního provozu.
10. Státní zástupce však vyjádřil přesvědčení, že nedostatek ohleduplnosti a nesledování situace v provozu na pozemních komunikacích ve vztahu k chodcům pohybujícím se na této komunikaci lze podle okolností za porušení důležité povinnosti uložené řidiči zákonem považovat, když prakticky každý střet chodce s motorovým vozidlem může vést k dopravní nehodě spojené s vážným zraněním chodce. V dané věci akcentoval, že dovolatel navíc porušil konkrétní povinnost plynoucí mu z ustanovení §5 odst. 2 písm. g) citovaného zákona, podle kterého řidič nesmí ohrozit chodce přecházejícího pozemní komunikaci, na kterou řidič odbočuje. Toto ustanovení stanoví řidiči zvýšenou míru opatrnosti ve vztahu k chodcům při odbočování na pozemní komunikaci; porušení obecných povinností podle §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. b) silničního zákona ve spojení s konkrétní povinností uloženou §5 odst. 2 písm. g) tohoto zákona proto již lze považovat za porušení důležité povinnosti uložené řidiči zákonem.
11. K tomu státní zástupce dodal, že odvolací soud porušení ustanovení §5 odst. 2 písm. g) silničního zákona obviněným správně konstatoval, nedoplnil však v tomto směru popis skutku s odkazem na skutečnost, že odvolání podal pouze obviněný a že by tedy šlo o nepřípustný zásah do skutkových zjištění v neprospěch obviněného. S tímto názorem však nesouhlasil, neboť zásada zákazu reformace in peius v takovém případě nijak nebránila odvolacímu soudu, aby doplnil popis skutku o okolnosti, které vyplývaly ze skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem a které nalézací soud pouze opomněl zahrnout do popisu skutku. Takováto změna by nevedla k žádnému zhoršení postavení obviněného, jak pokud jde o právní kvalifikaci skutku, tak pokud jde o výroky o trestu a o náhradě škody. Skutek jako událost v objektivním světě nelze zaměňovat s jeho slovním popisem a určitá neúplnost popisu skutku nemůže být sama o sobě důvodem ke zrušení věcně správného soudního rozhodnutí.
12. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
13. Vyjádření státního zástupce zaslal již soud prvního stupně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 19. 11. 2018). Jeho případnou repliku Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neměl k dispozici.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posoudil otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17. Z tohoto pohledu uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají ty námitky dovolatele, jimiž odmítá skutkové zjištění soudů obou stupňů, podle kterého poškozenou chodkyni přehlédl, a současně zpochybňuje své zavinění na způsobeném následku.
18. Nejvyšší soud – podobně jako státní zástupce – sice nepřehlédl, že dovolatelův návrh na rozhodnutí dovolacího soudu není úplný, neboť neobsahoval konkrétní návrh na další postup dovolacího soudu podle §265 l až §265m tr. ř. po navrhovaném zrušení napadeného rozhodnutí, ani on však tento nedostatek nepovažoval za tak významnou vadu, která by měla vést k odmítnutí podaného dovolání pro nesplnění náležitostí jeho obsahu ve smyslu §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
19. Pro rozhodnutí Nejvyššího soudu ovšem bylo podstatné, že dovolatel v části svého podání uplatnil i námitky, které do kontextu právního posouzení zjištěného skutku bezpochyby zapadají – konkrétně šlo o relevantní námitky zaměřené proti závěru soudů o naplnění skutkové podstaty §147 odst. 2 tr. zákoníku, resp. naplnění znaku „důležité povinnosti“. Nejvyšší soud se proto na danou otázku po věcné stránce zaměřil, obviněnému ovšem v jeho názoru nepřisvědčil; naopak se plně ztotožnil se závěry obou soudů nižších instancí i přiléhavým vyjádřením státního zástupce, na které by bylo možné odkázat a jen v některých směrech doplnit.
20. Je pravdou, že důležitá povinnost není v trestním zákoníku ani jinde přesně definována, s výjimkou toho, že jde o povinnost vyplývající ze zaměstnání, postavení nebo funkce, případně uloženou podle zákona. V obecné rovině není možno za porušení důležité povinnosti mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen porušení takové povinnosti, které má zpravidla za následek usmrcení nebo způsobení těžké újmy na zdraví (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 7. 1963, sp. zn. 1 Tz 36/63, publikované pod č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Rovněž tak (jak dovolatel ve svém podání správně citoval) za porušení důležité povinnosti v dopravě nelze považovat každé porušení zákona č. 361/2000 Sb., nýbrž jen takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (viz shora odst. 5. tohoto usnesení). Obviněný také správně připomněl, že výpočet všech „důležitých povinností“ řidiče motorového vozidla není možný, poněvadž význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci (srov. Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, str. 1506-7). V tomto světle pak uváděl i konkrétní, judikaturně uznané, případy porušení důležité povinnosti řidičem motorového vozidla (viz shora odst. 6. tohoto usnesení).
21. Pokud obviněný namítal, že svým nedbalostním jednáním porušil pouze obecná (ve výroku o vině zmíněná) ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., nelze mu dát zcela za pravdu. Odvolací soud důvodně poukázal také na porušení konkrétní povinnosti uložené ustanovením §5 odst. 2 písm. g) tohoto zákona, podle kterého řidič mimo jiné nesmí ohrozit chodce přecházejícího pozemní komunikaci, na kterou řidič odbočuje . Soud druhého stupně sice tuto skutečnost nedoplnil do skutkové věty výroku o vině, nicméně Nejvyšší soud je toho názoru (opět ve shodě se státním zástupcem), že k ní v rámci rozhodnutí o podaném dovolání mohl přihlédnout, aniž by tím porušil zásadu zákazu reformace in peius (v daném případě se skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně nemění v neprospěch obviněného a nedochází ani ke zpřísnění již přisouzené právní kvalifikace, pouze se zpřesňuje argumentace pro odůvodněnost použité právní kvalifikace).
22. Nejvyšší soud konstatuje, že nepozorné chování řidičů ve vztahu k chodcům přecházejícím pozemní komunikace, které vede až ke vzájemné kolizi, podle všeobecné zkušenosti mívá vcelku obvykle za následek zranění (často vážné) a někdy dokonce i smrt sraženého chodce. Se zvyšující se rychlostí dopravního prostředku se úměrně tomu zvyšuje i riziko závažnosti následku (pochopitelně především na straně chodce). Je tomu tak již vzhledem k nepoměrně vyšší síle a hmotnosti motorových vozidel oproti lidskému tělu. Každopádně v dopravní situaci tohoto druhu může daný škodlivý následek bezpochyby nastat i při poměrně nízké rychlosti motorového vozidla. Je-li pak člověk (chodec) ve vozovce sražen a v důsledku toho utrpí těžkou újmu na zdraví či zemře, lze takovou událost bezpochyby chápat i jako závažnou dopravní nehodu, přičemž je možno zopakovat, že v běžném životě nejsou takové nehody nijak ojedinělé. Proto ani ve smyslu shora citované judikatury nelze vyloučit závěr o porušení důležité povinnosti řidičem motorového vozidla v případě porušení pravidel obezřetnosti ve vztahu k chodcům (a to včetně těch obecně formulovaných).
23. Vždy je ovšem nutno přihlédnout ke konkrétním okolnostem posuzovaného případu, tj. zejména k dopravní situaci v místě a čase nehody, ke způsobu počínání chodce, k povětrnostním podmínkám apod. V dané trestní věci z provedeného dokazování vyplynulo, že dopravní situace byla přehledná, v okamžiku, kdy dovolatel odbočoval vlevo na ul. XY, se poblíž nenacházelo ani jej neohrožovalo žádné další motorové vozidlo (v daném směru byla jeho skutková verze přednesená u hlavního líčení dalšími důkazy vyvrácena). Dále je třeba akcentovat, že soudy nižších stupňů neshledaly jakékoliv porušení pravidel silničního provozu ze strany poškozené chodkyně. To upřesnil odvolací soud, který neakceptoval námitku obviněného, že poškozená chodkyně měla použít přechod pro chodce; zjistil totiž, že přechod pro chodce je vzdálen více než 50 metrů (zřejmě tu mínil aplikovat §54 odst. 1 silničního zákona, byť na něj explicitně neodkázal).
24. Při posuzování závažnosti jednání obviněného z hlediska porušení zákona o silničním provozu má značný význam i skutečnost, kterou on sám ve své výpovědi uvedl a v podaném dovolání zopakoval, totiž že poškozenou předtím zaregistroval, jak stojí na protějším chodníku a chystá se přejít vozovku (mohl si jistě povšimnout i toho, že se jedná o starší osobu). Za této situace již mohl a měl počítat s tím, že poškozená do vozovky vstoupí, a proto byl povinen věnovat jejímu počínání zvýšenou pozornost. Pokud tak přesto neučinil, aniž by mu v tom bránily jakékoliv další okolnosti, porušil své zákonem stanovené povinnosti řidiče motorového vozidla hrubým způsobem. Nejvyšší soud je přesvědčen, že právě takto výrazné přehlížení chodců vstupujících (v souladu s pravidly silničního provozu) do vozovky je snadno způsobilé vyvolat vážnou dopravní nehodu s velice závažným následkem, a to i v případě, že motorové vozidlo se nepohybuje nikterak vysokou rychlostí.
25. Lze tudíž uzavřít, že ačkoliv ne každé porušení §4 písm. a) a §5 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb. je bez dalšího porušením důležité povinnosti uložené řidiči podle zákona ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku, v tomto konkrétním případě s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem (zejména tomu, že obviněný poškozenou ještě před střetem viděl stát na protilehlém chodníku u vozovky a mohl a měl počítat s jejím pohybem v té části vozovky, na kterou hodlal odbočovat) jeho jednání intenzity porušení takové povinnosti již nabylo. Jeho námitku, že se choval obezřetně, opatrně a situaci v dopravním provozu sledoval, je zapotřebí odmítnout na základě pouhé logické úvahy, že v takovém případě by k posuzovanému skutku jistě nedošlo.
26. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 1. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu