ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.268.2019.2
8 Tdo 268/2019-I.-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2019 o dovolání L. I. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 8 To 313/2018, jako stížnostního soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 Nt 52/2018, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 8 To 313/2018, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. 5 Nt 52/2018, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. 5 Nt 52/2018, bylo L. I. podle §99 odst. 1 tr. zákoníku uloženo ochranné ústavní psychiatrické léčení.
2. Shora označené usnesení napadl L. I. stížností, která byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 8 To 313/2018, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 8 To 313/2018, podal L. I. prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, přičemž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Dovolatel měl za to, že soudy nižších stupňů rozhodly v rozporu se zákonem, neboť pečlivě nezhodnotily, zda byly v jeho případě splněny všechny podmínky pro uložení ochranného ústavního psychiatrického léčení.
4. Soud prvního stupně neprovedl veškeré objektivně dostupné důkazy, ačkoliv tyto byly navrženy jak dovolatelem, tak státním zástupcem. Důvodem, proč dovolateli uložil ochranné léčení v ústavní formě, měla být skutečnost, že jeho pobyt na svobodě byl s ohledem na závěr znaleckého posudku nebezpečný. Znalec přitom nic takového neměl osvědčené, nedisponoval aktuální zdravotní dokumentací, z níž by se podávala stabilita stavu stěžovatele a jeho abstinence v užívání návykových látek. Tuto zdravotní dokumentaci ošetřující lékařka dovolatele ke dni konání veřejného zasedání soudu navzdory jeho předchozí žádosti nezaslala, tudíž byl vznesen návrh na doplnění dokazování v podobě opětovného vyžádání lékařské zprávy či doplnění znaleckého posudku z hlediska aktuálního zdravotního stavu dovolatele a průběhu jeho léčení. Soud uvedený návrh zamítl a rozhodl o uložení ochranného ústavního psychiatrického léčení. Tímto postupem však pochybil, neboť nereflektoval aktivní součinnost dovolatele, který dne 20. 6. 2018 udělil souhlas k vyžádání zdravotní dokumentace, doručení vyžádané zdravotní dokumentace v rámci přípravy veřejného zasedání nezkontroloval a teprve v den konání veřejného zasedání, dne 9. 7. 2018, kontaktoval ošetřující lékařku dovolatele, která mu sdělila důvod, pro který zdravotní dokumentaci nezaslala.
5. Stížnostní soud na pochybení soudu prvního stupně nereagoval, argumentací obsaženou v řádném opravném prostředku se patřičně nezabýval, nedoplnil dokazování a rozhodl v neveřejném zasedání, kdy své rozhodnutí velmi stručně odůvodnil. Nevyhodnotil dovolatelem postupně doložené výsledky z vyšetření moči (ze dnů 18. 7., 2. 8. a 10. 9. 2018), jež svědčily o dlouhodobém negativním stavu dovolatele na přítomnost psychoaktivních látek, a taktéž nezohlednil zprávu z kontrolního vyšetření psychiatrem ze dne 7. 8. 2018, z níž vyplynulo, že stav dovolatele byl uspokojivý a stabilizovaný, s abstinencí od psychoaktivních látek. Uvedené spolu se zdravotní dokumentací, jejíž vyžádání dovolatel opětovně navrhoval, nepostoupil znalci k doplnění znaleckého posudku a nadále vycházel z původního znaleckého posudku a z výslechu znalce nezohledňující jeho aktuální zdravotní stav.
6. Dovolatel vytkl, že ochranné léčení v ústavní formě omezuje osobní svobodu a jedná se o výjimečný institut, který má být uložen pouze v případě, neexistuje-li jiná eventualita k omezení obavy. Poukázal na princip subsidiarity a princip přiměřenosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 823/2017), které byly v jeho případě porušeny, a na to, že samotné doporučení znalce není dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu (viz komentářová literatura). Zdůraznil, že se objektivnímu zjištění svého zdravotního stavu nikterak nebránil, že se soudy nižších stupňů spolupracoval a poskytl jim lékařské zprávy, které znalec neměl k dispozici. Po propuštění z léčebny v XY se ambulantně léčil, tudíž není zřejmé, z čeho soudy dovodily, že neměl dostatečný náhled na svůj zdravotní stav. Tvrzený nedostatečný náhled nelze vyvozovat ze skutečnosti, že byl ze zmíněné léčebny propuštěn na tzv. negativní revers. Ostatně skutečnost, že byl na revers propuštěn, svědčí o tom, že jeho pobyt na svobodě nebyl nebezpečný. Počínaje 20. 4. 2018 do doby podání dovolání se pohyboval na svobodě, tudíž omezení jeho svobody z důvodu jeho nebezpečnosti postrádá racionální základ. V rámci ambulantní léčby nikoho neohrozil, nikomu neublížil, nespáchal trestný čin ani přestupek. Soudy konkrétní hrozbu plynoucí z jeho pobytu na svobodě nepopsaly.
7. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 8 To 313/2018, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. 5 Nt 52/2018, zrušil.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že je toho názoru, že výhrady dovolatele lze pod vytýkaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. podřadit a jsou opodstatněné [třebaže má za to, že formálně správně měl dovolatel odkazovat na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. j), l ) tr. ř.].
9. Po připomenutí podmínek pro uložení ochranného léčení pachateli činu jinak trestného (§99 odst. 1 tr. zákoníku) a způsobů výkonu ochranného léčení (§99 odst. 4 tr. zákoníku) poznamenal, že ačkoliv zjištění v posuzované věci svědčí pro závěr, že dovolatel není s ohledem na duševní poruchu chorobného charakteru trestně odpovědný a bez odpovídající léčby je jeho pobyt na svobodě nebezpečný, a to pro možnost opakování obdobného jednání (viz zejména znalecký posudek znalce MUDr. Bronislava Kobedy), ve shodě s dovolací argumentací má za to, že obecné soudy se dostatečným způsobem nevypořádaly s konkrétní mírou nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě, léčebnými možnostmi a zejména jeho zdravotním stavem v době, kdy bylo o ochranném opatření soudem prvního stupně rozhodováno. To je přitom pro volbu optimální a adekvátní formy ochranného léčení podstatné.
10. Byť nerozporoval, že nelze vycházet toliko ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, domníval se, že v případech rozhodování o uložení ochranného léčení je takový znalecký posudek podstatný. Duševní choroba L. I. nepochybně pravidelnou lékařskou péči vyžaduje, a potud se tedy – odhlédne-li od prvních tří podmínek pro uložení ochranného léčení podle §99 odst. 1 tr. zákoníku (že se skutek stal, že má jinak znaky trestného činu a že osoba, jíž se ochranné léčení ukládá, je pachatelem tohoto skutku) – se samotným uložením ochranného léčení psychiatrického ztotožňuje. Nicméně pokud jde o způsob výkonu ochranného léčení, sám znalec MUDr. Bronislav Kobeda v písemném posudku i ve svém výslechu připustil jako postačující možnost pouze ambulantní formy, a to za splnění tří základních podmínek, konkrétně dlouhodobé stabilizace dovolatelova zdravotního stavu, dodržování podmínek ambulantního léčení z jeho strany a dlouhodobé abstinence v užívání návykových látek. Podle mínění státního zástupce však obecné soudy splnění či nesplnění těchto předpokladů vůbec neobjasnily, přičemž jejich úvahy jsou mnohdy spíše spekulativní povahy a provedeným důkazům neodpovídají.
11. Připomněl, že znalec v rámci svého výslechu připustil, že s L. I. hovořil naposledy dne 17. 4. 2018, přičemž od té doby (míněno do dne rozhodování soudu) by pro spolehlivý závěr, zda dovolatel naznačené podmínky plní či nikoliv, bylo namístě vyžádat si podrobnější vyjádření ošetřujícího lékaře. Soud prvního stupně měl k dispozici pouze stručnou obecnou zprávu ošetřující lékařky ze dne 4. 6. 2018, která byla pro posouzení shora uvedeného nedostačující. Ačkoliv si vyžádal další lékařskou zprávu o aktuálním zdravotním stavu dovolatele, tato nebyla do dne konání veřejného zasedání doručena, a soud tak rozhodl o uložení ochranného léčení v ústavní formě, aniž by ji měl k dispozici. Ve veřejném zasedání v reakci na návrhy státního zástupce a dovolatele na doplnění dokazování o opětovné vyžádání lékařské zprávy či doplnění znaleckého posudku tyto návrhy zamítl s odůvodněním (viz str. 3 protokolu o veřejném zasedání), že „je nutná ochrana společnosti a stav pana I. je nezměněn.“ Z jím provedených důkazů však závěr, že by byl zdravotní stav dovolatele nezměněn, nevyplynul. Stížnostní soud postup prvostupňového soudu aproboval, třebaže dovolatel k podané stížnosti předložil několik listinných materiálů, z nichž se mohlo podávat (státní zástupce záměrně užil formulaci „mohlo“, neboť tyto listiny jako důkaz provedeny nebyly), že naopak všechny tři znalcem zmíněné předpoklady pro ambulantní formu ochranného léčení splněny jsou. Tedy že zdravotní stav dovolatele je stabilizován, odborného lékaře řádně navštěvuje, doporučené léčbě se podrobuje a návykové látky neužívá. Podle státního zástupce není pochybením dovolatele a nelze mu klást k tíži, pokud jeho ošetřující lékařka soudu nedoručila včas komplexní a podrobnou lékařskou zprávu, resp. pokud původně doručená zpráva obsahovala jen obecné informace.
12. Shodně s dovolatelem dále zastával názor, že závěr obecných soudů o údajném nedostatečném náhledu dovolatele na jeho onemocnění nelze učinit jen na podkladě okolnosti, že v důsledku negativního reversu byl po cca dvouměsíčním pobytu v ústavním zařízení propuštěn z léčebny v XY. To tím spíš, pokud bezprostředně poté zahájil dobrovolnou ambulantní léčbu. Přestože přisvědčil soudům, že při přijetí do nemocnice, a tedy krátce po spáchání skutku, dostatečný náhled na své onemocnění neměl a s lékaři nespolupracoval, zdůraznil, že žádný z provedených důkazů nesvědčí pro navazující závěr, že tento náhled neměl ani v době, kdy byl z léčebného zařízení propuštěn a kdy posléze o uložení ochranného léčení rozhodoval prvostupňový soud.
13. Nad rámec uvedeného doplnil, že z jemu dostupných materiálů (konkrétně z protokolu o veřejném zasedání ze dne 9. 7. 2018 a z usnesení soudů nižších stupňů) nevyplývá, že by bylo provedeno dokazování také ve vztahu k objasnění splnění dalších podmínek pro uložení ochranného léčení. V usnesení o uložení ochranného léčení absentují důkazně podložené závěry soudu stran toho, zda se skutek stal, zda má znaky činu jinak trestného a zda byl spáchán právě dovolatelem. Pro uložení ochranného léčení přitom nestačí prokázat existenci duševní poruchy pachatele a nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě, ale musí být náležitě objasněny i zbylé zákonné předpoklady.
14. Uzavřel, že důvodnost uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě sice v případě L. I. předem vyloučit nelze, dosud provedené důkazy však dostatečným podkladem pro takové rozhodnutí nejsou. Jeho dovolání proto považuje za opodstatněné. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 8 To 313/2018, i jemu předcházející usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. 5 Nt 52/2018, zrušil, aby zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
16. Podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
17. Z obsahu trestního spisu nutno rekapitulovat, že usnesením Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 11. oddělení obecné kriminality, ze dne 9. 5. 2018 č. j. KRPB-46994-64/TČ-2018-060241-JM, byla podle §159a odst. 2 tr. ř. ve spojení s §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. odložena věc podezření ze spáchání zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit L. I. tím, že dne 25. 2. 2018 v době kolem 17:10 v XY v úmyslu spáchat sebevraždu osobním motorovým vozidlem Ford Focus, RZ XY, šedé barvy, které řídil a jehož byl v dané době majitelem, najel v XY v prostoru 1. km na dálnici D-2 v protisměru, přičemž na 11,5. km vyjel s vozidlem do nezpevněného travnatého pásu u středových svodidel, která poškodil, poté vozidlo dostalo smyk a pokračovalo přes jízdní pruhy k pravému okraji dálnice, kde narazilo do svodidel, od kterých se odrazilo a zůstalo stát napříč uprostřed vozovky, poté, co byl dalšími účastníky silničního provozu vyproštěn z vozidla, se pokusil opětovně spáchat sebevraždu tím, že chtěl vběhnout pod zde náhodně projíždějící, blíže neustanovené vozidlo, což se mu nepodařilo, přičemž uvedeným jednáním způsobil obecné ohrožení tím, že vydal další účastníky silničního provozu v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví, a poškozenému Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČ 659 93 390, se sídlem na Pankráci 546, 140 00 Praha, způsobil na poškozených svodidlech škodu ve výši 94 554 Kč, protože proti tomu, jehož těžká choroba trvale vylučuje jeho postavení před soud, je trestní stíhání nepřípustné (srov. č. listu 101–102 policejního spisu). Státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně podal dne 28. 5. 2018 u Městského soudu v Brně návrh, aby L. I. bylo podle §99 odst. 1 tr. zákoníku uloženo ochranné psychiatrické léčení ústavní formou (č. listu 1-2 procesního spisu).
18. Soud prvního stupně návrhu státního zástupce vyhověl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z vypracovaného znaleckého posudku, resp. z výslechu znalce, jakož i z předloženého spisového materiálu (pozn.: soud v rámci provedených listinných důkazů zmiňoval rovněž policejní zprávy z místa činu, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2018, sp. zn. 71 L 81/2018, kterým byla vyslovena přípustnost převzetí L. I. do zdravotnické péče, předběžnou propouštěcí zprávou Psychiatrické nemocnice XY a zprávu ošetřující lékařky M. N. K. ze dne 4. 6. 2018) je zřejmé, že zdravotní stav podezřelého v době spáchání skutku byl velmi vážný, nebezpečný pro společnost i pro něj samého, což potvrzuje i průběh spáchaného skutku, chování podezřelého po jeho spáchání a odložení věci z důvodu zdravotního stavu podezřelého, u něhož bylo vyhodnoceno, že trpí těžkou chorobou, která trvale znemožňuje jeho postavení před soud pro spáchaný skutek. Soud zdůraznil, že L. I. byl hospitalizován toliko dva měsíce, přičemž z propouštěcí zprávy vyplývá, že při přijetí neměl náhled na své onemocnění, negoval sebevražedné myšlenky, ač v přípravném řízení bylo jeho sebevražedné jednání prokázáno, a současně negoval i užívání návykových látek, přestože jejich přítomnost byla toxikologickým vyšetřením potvrzena. I u veřejného zasedání užívání návykových látek odmítl, pouze připustil, že v minulosti užíval marihuanu. Podle soudu lze s ohledem na tuto skutečnost pochybovat o jeho orientaci v čase, což jen potvrzuje závěr o tom, že nemá náhled ani na své onemocnění, ani na negativní dopady užívání omamných a psychotropních látek na jeho psychiatrický zdravotní stav. Po dvouměsíční hospitalizaci v nemocnici podepsal negativní revers přesto, že ze znaleckého posudku je zřejmé, že jeho zdravotní stav vyžaduje dlouhodobou léčbu, resp. stabilizaci, stejně jako dlouhodobé zdržení se užívání návykových látek. Z propouštěcí zprávy tedy nevyplývá, že by na své onemocnění získal náhled, vyplývá z ní pouze to, že se jeho spolupráce postupně zlepšila, že vymizely psychotické produkce a zvládal víkendové propustky. Získání náhledu na onemocnění pak není zřejmé ani z lékařské zprávy ošetřující lékařky, která je jen velmi obecná a stručná a neposkytuje podrobné vyhodnocení stavu podezřelého, jakož ani vhodnosti konkrétní formy ochranného léčení. Podává se z ní, že léčba probíhá pouze 1x za 3 týdny, a tedy od propuštění proběhla fakticky jen 3x. Podle soudu nebylo možné odhlédnout rovněž od skutečnosti, že ačkoliv měl L. I. psychiatrické problémy již delší dobu, dosud je nikterak neřešil, neléčil se, což vypovídá o nekritičnosti vnímání jeho onemocnění, případně to svědčí o absolutní absenci uvědomění si problému. Aktuálně uvedl toliko to, že psychóza, kterou trpěl, již vymizela. Dne 20. 6. 2018 však sdělil, že posouzení potřeby ústavní léčby nechá na lékařce. K veřejnému zasedání ale hodnocení lékařky nepředložil a toto nebylo poskytnuto ani na výzvu soudu samotnou lékařkou.
19. S ohledem na závažnost zdravotního stavu vyhodnoceného při spáchání skutku, jakož i důsledku odložení věci a krátkou dobu probíhající léčby, v rámci které fakticky nemohlo dojít k vyléčení či alespoň k dostatečné kompenzaci zdravotního stavu, měl soud za to, že nelze konstatovat, že stav L. I. je dlouhodobě stabilizován. Po třech návštěvách ambulantní léčby nebylo možné ani s jistotou tvrdit, že by L. I. léčbu dlouhodobě dodržoval a že tato léčba má požadovaný účinek. S ohledem na negaci užívání návykových látek, které však bylo potvrzeno, nebylo možné podle soudu ani konstatovat, že L. I. od jejich užívání dlouhodobě abstinuje, kdy provádění kontrolních testů v rámci ambulantní léčby nebylo ošetřující lékařkou potvrzeno. Soud přisvědčil závěru znalce, že nedostatečný náhled na onemocnění podezřelého by mohl výrazně komplikovat léčbu, a naznal, že v daném případě je uložení ochranného léčení jednoznačně vyžadováno. Přistoupil k uložení ústavního výkonu ochranného psychiatrického léčení, neboť dospěl k závěru, že nebylo možné s jistotou konstatovat splnění ani jedné ze tří podmínek pro uložení ambulantní formy tak, jak byly vysloveny znalcem, a to především s ohledem na požadavek dlouhodobosti (str. 2, 3 usnesení).
20. Soud druhého stupně se s argumentací soudu prvního stupně ztotožnil a řádný opravný prostředek L. I. zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí poznamenal, že ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který vypracoval MUDr. Bronislav Kobeda, jenž byl u veřejného zasedání rovněž vyslechnut, zcela jednoznačně vyplývá, že L. I. trpí duševní poruchou chorobného charakteru, a to schizofrenní psychózou (velmi pravděpodobně se jedná o paranoidní schizofrenii), přičemž bez náležitého léčení hrozí nebezpečí, tzn. je vysoce pravděpodobné, že se může dopustit stejné nebo obdobné trestné činnosti, pro kterou je stíhán, a jeho ovládací schopnosti mohou být v důsledku psychózy opět vymizelé. Jeho pobyt na svobodě je proto z psychiatrického hlediska pro společnost nebezpečný. Stížností soud poukázal na návrh znalce na uložení psychiatrického ústavního léčení a na to, že znalec zmínil nutnost zdržení se požívání alkoholu a psychotropních látek, a konstatoval, že znalec závěry svého znaleckého posudku stvrdil u veřejného zasedání a uvedl, že ani lékařská zpráva M. N. K. na tyto závěry nemůže mít vliv. Soud připustil, že L. I. se jmenovanou lékařkou, k níž dochází, spolupracuje. Nicméně podle jeho názoru a podle názorů znalce a soudu prvního stupně není tímto způsobem dostatečně zajištěna ochrana společnosti, neboť znalec zejména ve znaleckém posudku, ale i ve své výpovědi, opakovaně uvádí, že stav L. I. vyžaduje dlouhodobou léčbu, přičemž i s ohledem na postoj L. I., kterému jednoznačně chybí náhled a který svůj zdravotní stav bagatelizuje, bylo nutno přistoupit k uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě. Pokud u něj dojde ke změně stavu, zcela jistě na to bude ze strany ústavu reagováno, a to návrhem na přeměnu ústavního psychiatrického léčení na léčení ambulantní (str. 1, 2 usnesení).
21. Dovolací soud se s rozhodnutími soudů nižších stupňů nemůže ztotožnit.
22. Podmínky pro uložení ochranného léčení podle §99 odst. l tr. zákoníku jsou stanoveny tak, že soud uloží ochranné léčení mimo jiné tehdy, jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Zároveň musí být ukládání ochranného léčení, které spadá do okruhu sankcí podle §36 tr. zákoníku, ovládáno zásadou přiměřenosti, jak to vyplývá z ustanovení §38 odst. l tr. zákoníku, §96 odst. l tr. zákoníku. Z ustanovení §99 odst. 4 věty první tr. zákoníku se podává, že podle povahy nemoci a léčebných možností soud uloží ochranné léčení ústavní nebo ambulantní.
23. Splnění všech uvedených zákonných podmínek pro uložení ochranného léčení podle §99 odst. 1 tr. zákoníku (tzv. obligatorní léčení) je soud povinen dokazovat. Okolnost, že se jmenovaný dopustil činu jinak trestného, musí být rovněž prokázána. Soud není vázán usnesením o zastavení trestního stíhání z důvodu, že obviněný nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný (viz č. 24/1992-I. Sb. rozh. tr.), stejně jako není vázán usnesením o odložení věci z důvodu, že je nepřípustné vést trestní stíhání proti tomu, jehož těžká choroba trvale vylučuje jeho postavení před soud. Jak přitom vyplývá z protokolů o veřejných zasedáních (č. listu 8–9, 22–25 procesního spisu) a z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (str. 1–3 usnesení), soud se otázkou, zda se L. I. jednáním popsaným v usnesení policejního orgánu o odložení věci podle §159a odst. 2 tr. ř., §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., resp. v návrhu státního zástupce na uložení ochranného léčení, dopustil činu jinak trestného, v procesu dokazování nezabýval a nevypořádal se s ní. Ani soud druhého stupně v tomto ohledu žádnou nápravu nezjednal. Na soudu prvního stupně proto bude, aby takto vytknutý nedostatek odstranil a na podkladě provedeného dokazování odůvodnil závěr, zda na dovolatele třeba pohlížet jako na pachatele činu jinak trestného, který není pro nepříčetnost trestně odpovědný.
24. V návaznosti na to bude na soudu prvního stupně, aby na podkladě provedeného dokazování odůvodnil závěr, že pobyt dovolatele na svobodě je nebezpečný. Jak bylo výše naznačeno, vedle nedostatku trestní odpovědnosti pro nepříčetnost pachatele činu jinak trestného je podmínkou pro uložení ochranného léčení rovněž skutečnost, že v době rozhodování o tomto ochranném opatření je prokázáno, že i v té době je pobyt takové osoby na svobodě nebezpečný tím, že je vysoce pravděpodobné, že pod vlivem duševní poruchy znovu spáchá závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem. Splnění této podmínky je třeba posoudit nejen na základě posudku znalce z oboru psychiatrie o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro budoucnost v uvedeném smyslu nebezpečný (k tomu č. 11/1974, 23/1979, č. 3/2000 Sb. rozh. tr.), ale i na základě zjištění o povaze a chování nepříčetné osoby. Samo doporučení znalce-lékaře, zda je či není vhodné uložit ochranné léčení, není dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu o této otázce. Takové rozhodnutí soud může učinit až na základě zhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů (k tomu č. 59/1968 Sb. rozh. tr.).
25. Pokud jde o posuzovanou věc, dovolací soud se přiklání k názoru státního zástupce, že soudy nižších stupňů se s konkrétní mírou nebezpečnosti pobytu dovolatele na svobodě v době, kdy bylo o ochranném opatření rozhodováno, dostatečným způsobem nevypořádaly. Z ustanovení §96 odst. l tr. zákoníku vyplývá, jak již bylo uvedeno shora, že ukládání ochranného léčení je ovládáno zásadou přiměřenosti. Ta je v případě ochranných opatření, mezi něž náleží i ochranné léčení, vymezena negativně, tedy tak, že ochranné opatření nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti spáchaného trestného činu (činu jinak trestného) a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. Mezi hlediska přiměřenosti ochranného léčení náleží mimo jiné „nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem“. Není-li toto nebezpečí dostatečně konkrétní, nehrozí-li aktuálně, postrádá-li nezbytnou míru reálnosti a má-li jen všeobecný a neurčitý charakter potencionálnosti, není splněna podmínka přiměřenosti jeho uložení, a to podle okolností případu ani v ambulantní formě (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 98/2013, uveřejněné pod č. 73/2013 Sb. rozh. tr.). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně se podává, že soud jednoznačně konstatoval nebezpečnost dovolatelova stavu pro společnost i pro něj samotného v době spáchání skutku. O nebezpečnosti pobytu dovolatele na svobodě v době rozhodování o ochranném opatření se však explicitně nezmiňoval, hovořil toliko o nedostatečné stabilizaci zdravotního stavu dovolatele a o nedostatečném náhledu dovolatele na jeho onemocnění. Závěr o nedostatečné stabilizaci zdravotního stavu dovolatele přitom učinil navzdory absentující aktuální lékařské zprávě o zdravotním stavu dovolatele pojednávající. Ve veřejném zasedání konaném dne 9. 7. 2018 měl k dispozici pouze stručnou zprávu ošetřující lékařky M. N. K. ze dne 4. 6. 2018 (č. listu 12 procesního spisu), která byla pro posouzení této okolnosti nedostačující, přičemž sám znalec MUDr. Bronislav Kobeda, jenž ve svém znaleckém posudku nebezpečnost dovolatelova pobytu na svobodě zdůrazňoval (srov. č. listu 16 policejního spisu), v rámci svého výslechu připustil, že s dovolatelem byl v přímém kontaktu naposledy dne 17. 4. 2018 (srov. č. listu 22–23 procesního spisu). Postup nalézacího soudu, který za naznačené důkazní situace nevyhověl návrhům státního zástupce a dovolatele na doplnění dokazování o opětovné vyžádání lékařské zprávy či doplnění znaleckého posudku (srov. č. listu 24), nutno označit za chybný. Zjištění týkající se aktuálního zdravotního stavu dovolatele, jež je stěžejní pro případný závěr o nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě, je zásadní nejen pro samotné rozhodnutí o ochranném léčení, nýbrž i pro rozhodnutí o jeho formě.
26. Nelze přehlédnout, že Ústavní soud v dovolatelem citovaném nálezu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02, upozornil, že ochranné léčení v ústavní formě je mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, které někdy může znamenat větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody, a to zejména díky neurčitosti svého trvání. Proto je třeba zjišťovat zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení v ústavní formě s mimořádnou pečlivostí. Jelikož právě hrozba nebezpečí ze strany pachatele je hlavní skutečností, která tento závažný zásah do jeho základních práv opravňuje, je zřejmé, že mezi těmito dvěma zájmy musí existovat určitá proporcionalita; tedy čím vyšší nebezpečí ze strany nepříčetné osoby hrozí, tím vyšší je možnost omezení její osobní svobody. Poznamenal, že přestože intenzita ochranného léčení není prvořadě určena stupněm nebezpečnosti činu jinak trestného pro společnost (nyní srov. povaha a závažnost činu jinak trestného), nýbrž potřebou léčby, jistá závislost mezi spáchaným činem a intenzitou ochranného léčení je žádoucí. Např. uložení ochranného léčení v ústavní formě je na místě zejména v těch případech, kdy nepříčetná osoba spáchá čin jinak trestný, za který by v případě její trestní odpovědnosti bylo zřejmě nutno uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. Naopak u nepříčetné osoby, která spáchala čin jinak trestný, který by v případě její trestní odpovědnosti byl zřejmě posouzen jako trestný čin, u něhož by bylo na místě uložení trestu nespojeného s přímým omezením na svobodě, je možno uložit ochranné léčení v ústavní formě spíše ve výjimečných případech, které jsou odůvodněny konkrétními skutkovými okolnostmi (obdobně také nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3654/10).
27. Soud prvního stupně nereflektoval, že znalec MUDr. Bronislav Kobeda v písemném znaleckém posudku i ve svém výslechu připustil jako postačující možnost pouze ambulantní formu ochranného léčení, a to za splnění tří základních podmínek, konkrétně dlouhodobé stabilizace dovolatelova zdravotního stavu, dodržování podmínek ambulantního léčení z jeho strany a dlouhodobé abstinence v užívání návykových látek (srov. č. listu 15 policejního spisu, č. listu 23 procesního spisu). V tomto smyslu nebral relevantně v potaz zmíněnou stručnou zprávu ošetřující lékařky dovolatele M. N. K., podle níž byl dovolatel převzat do péče dne 25. 4. 2018, a to po jeho hospitalizaci v psychiatrické nemocnici, a podle níž je v léčbě spolupracující, na kontroly dochází svědomitě a medikaci užívá v souladu s nařízením, a v tomto kontextu nezohlednil ani vyjádření samotného dovolatele, který uvedl, že na ambulantní léčení dochází druhým měsícem, jednou za 3 týdny, užívá doporučené psychofarmakum a zdržuje se užívání návykových látek (srov. č. listu 9 procesního spisu).
28. Dovolací soud tedy konstatuje, že závěr soudu prvního stupně o nebezpečnosti pobytu L. I. na svobodě není dostatečně důkazně podložen, tudíž na jeho rozhodnutí o uložení ochranného léčení, nadto ochranného léčení v ústavní formě, nutno nahlížet jako na rozhodnutí předčasné. Soud druhého stupně se s chybným postupem soudu prvního stupně nedůvodně ztotožnil, když v neveřejném zasedání stížnost L. I. zamítl (č. listu 76 procesního spisu) přesto, že dovolatel ke svému řádnému opravnému prostředku přiložil aktuální lékařské zprávy a výsledky toxikologických vyšetření (č. listu 42, 43, 53, 58, 63, 75 procesního spisu). Jeho rozhodnutí, jež učinil bez toho, že by přihlédl k podáním dovolatele a vypořádal se s nimi, tudíž nemůže být považováno za rozhodnutí založené na řádně zjištěném skutkovém stavu věci.
29. Nebezpečí, které od dovolatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, má podle dosavadních závěrů soudů jen všeobecný a neurčitý charakter potencionálnosti, což je pro přesvědčivé rozhodnutí o nutnosti ochranné ústavní psychiatrické léčby nedostačující. O uložení ochranného léčení tak bylo rozhodnuto, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení, a to ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. j) tr. ř. Na soudu prvního stupně, kam se věc rozhodnutím dovolacího soudu vrací, bude, aby se pečlivěji zabýval všemi zákonnými podmínkami pro uložení ochranného ústavního psychiatrického léčení. Aby tak mohl učinit, je vhodné, aby si vyžádal nové poznatky o chování L. I. v uplynulém období (zejména po rozhodnutí soudů v dané věci a po propuštění dovolatele z Psychiatrické nemocnice XY v návaznosti na přerušení výkonu ochranného léčení, viz č. listu 136 ve spojení s č. listu 141 procesního spisu), o jeho návštěvách v psychiatrické ambulanci M. N. K. a o jeho pobytu v Psychiatrické nemocnici v XY, aby nové informace předložil znalci MUDr. Bronislavu Kobedovi a požádal jej o doplnění znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Bude-li zapotřebí ke spolehlivému rozhodnutí o ochranném léčení opatřit a provést důkazy další, bude na soudu, aby tak učinil. Teprve poté bude moci náležitě posoudit, zda je nezbytné ochranné psychiatrické léčení ukládat a v jaké formě.
30. Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 8 To 313/2018, jakož i jemu předcházející usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. 5 Nt 52/2018, zrušil. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch dovolatele, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
31. Obviněný také navrhl, aby dovolací soud podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil, popřípadě přerušil výkon rozhodnutí odvolacího soudu. Konstatoval, že výkon ochranného ústavního psychiatrického léčení je citelným a nereparovatelným zásahem do jeho práva na osobní svobodu, jenž se negativně promítne v jeho soukromém životě. Odkladem výkonu rozhodnutí nevznikne třetím osobám žádná reálná újma.
32. V kontextu posledně uvedeného návrhu dovolatele na odložení či přerušení výkonu rozhodnutí je vhodné poznamenat, že předsedkyně senátu Nejvyššího soudu usnesením ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 8 Tdo 268/2019, podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušila výkon rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. 5 Nt 52/2018, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 8 To 313/2018, na dobu, než bude rozhodnuto o podaném dovolání L. I.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 3. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu