ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.28.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 28/2019-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. 2. 2019 dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněné A. M. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 9 To 175/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 10 T 109/2017, a za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 9 To 175/2018, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 10 T 109/2017, byla obviněná A. M. uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což byla podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněná a státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město odvolání. Obviněná brojila proti výroku o vině a tím i všem na něj navazujícím výrokům, státní zástupce zaměřil odvolání podané v neprospěch obviněné proti výroku o trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 9 To 175/2018, byl k odvolání obviněné napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná byla uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, za což byla podle §147 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody (bod I.). Odvolání státního zástupce bylo jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto (bod II.).
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu (shodných s těmi, jež učinil soud prvního stupně) se obviněná uvedeného přečinu dopustila tím, že v XY dne 10. 4. 2017 kolem 15:52 hodin jako řidička osobního automobilu značky Suzuki SX4, registrační značky XY, při jízdě po vozovce ulice XY ve směru od ulice XY k ulici XY v prostoru zastávky městské hromadné dopravy „XY“ nedodržela při předjíždění bezpečný boční odstup od stejným směrem jedoucího cyklisty J. Z., narozeného XY, a během předjíždění cyklisty se střetla nejméně pravým zpětným zrcátkem svého vozidla s řídítky jízdního kola poškozeného, v důsledku čehož došlo ke ztrátě stability cyklisty J. Z. a jeho pádu vpravo mimo vozovku, při tom J. Z. utrpěl zranění spočívající ve vychýleném klíčkonadpažkovém vykloubení v pravém ramenním kloubu, oděrkách pravého ramene, paže a lokte, levého zápěstí, oděrkách pravého kolene a podvrtnutí krční páteře s následnou hospitalizací od 10. 4. 2017, v rámci které se podrobil operaci spočívající ve vzájemné fixaci klíční kosti a nadpažku lopatky voperovanou kovovou pomůckou, kdy vykloubení klíčkonadpažkového kloubu, který je součástí pletence horní končetiny, umožňující pohyby horní končetiny nad úroveň horizontály, vedené přechodem krčku v trup, je nutno považovat za poškození ramene – důležitého orgánu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 9 To 175/2018, podal nejvyšší státní zástupce v zákonné lhůtě dovolání v neprospěch obviněné. Odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřoval ve vadě napadeného rozhodnutí spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, který podle jeho názoru není pouze přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
5. Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení konstatoval, že pochybení odvolacího soudu, který překvalifikoval předmětný delikt na přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, spočívá v podstatě ve dvou základních vadách, a to v nehodnocení prvku bočního odstupu jako důležité povinnosti vyplývající ze zákona ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku a dále v úzce souvisejícím nesprávném výkladu §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“).
6. Stanovisko odvolacího soudu, že obviněná „pouze“ nejela dostatečně ohleduplně a ukázněně a „špatně odhadla bezpečný boční odstup od cyklisty“, což údajně nelze označit za porušení důležité povinnosti, je podle něj neopodstatněné a neobstojí. Dovolatel připomněl závěry vyplývající z judikatury soudů a uvedl, že není podstatné, že zákon č. 361/2000 Sb. výslovně neupravuje problematiku bočního odstupu. Vedle potřeby bezpečného bočního odstupu vyplývající z obecné povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích uvedené v §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. chovat se ohleduplně a ukázněně a neohrožovat svým jednáním život jiných osob, soudní praxe též na základě §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. dovodila, že předjíždějící vozidlo musí zachovávat bezpečný boční odstup, a současně dané ustanovení označila za důležitou povinnost. Z citované normy totiž vyplývá, že řidič nesmí předjíždět, jestliže by ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích. Jde o povinnost formulovanou záměrně poměrně obecně, aby postihovala všechny v praxi se vyskytující případy a situace související s předjížděním, a to včetně bezpečného bočního odstupu.
7. V posuzované věci byl poškozený řidičem lehkého bicyklu. Obviněná ho přitom vystavila předjížděním s nedostatečným bočním odstupem nebezpečí, že bude vozidlem či některou jeho částí zachycen a sražen, což se také stalo. Nedostatečný boční odstup a riziko sražení cyklisty automobilem vždy hrozí úrazem s fatálními následky. Podle nejvyššího státní zástupce povinnost bezpečného bočního odstupu vyplývající z §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/200 Sb. má těmto následkům předejít. Je proto důležitou povinností ve smyslu shora zmíněné judikatury, a tedy též ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku.
8. Dovolatel odkázal na závěry Nejvyššího soudu učiněné v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1046/2009, v němž bylo shledáno, že k porušení §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. došlo již „pouhým“ vznikem vzdušného víru, který byl vyvolán předjížděním bez dostatečného bočního odstupu, a následným narušením stability předjížděného mopedu, aniž by došlo k přímému fyzickému kontaktu. Pokud již „pouhý“ vzdušný vír narušující stabilitu řidiče mopedu svědčí podle Nejvyššího soudu o nedostatečném bočním odstupu, tím spíše je nedostatečným bočním odstupem přímé sražení cyklisty zpětným zrcátkem vozidla obviněné řidičky v nyní řešené kauze. Z předmětného a dalších rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, 7 Tdo 574/2015, ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 7 Tdo 660/2013) podle nejvyššího státního zástupce jednoznačně vyplývá, že Nejvyšší soud považuje zachování bezpečného bočního odstupu za důležitou povinnost ve shora uvedeném smyslu, přičemž její podklad spatřuje v §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. K otázce, zda je zachování bezpečného bočního odstupu důležitou povinností ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku, shrnul, že tomu tak je, a to zejména ve vztahu ke zranitelnějším účastníkům silničního provozu, neboť jejím nerespektováním pravidelně hrozí vznik závažných následků na jejich zdraví a životě. To má pro posouzení trestní odpovědnosti obviněné v nyní řešeném případě rozhodující význam, neboť podle samotného odvolacího soudu obviněná takovýto bezpečný odstup nezachovala.
9. Nejvyšší státní zástupce se v dovolání dále vyjádřil k nesprávně podanému výkladu §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. Uvedl, že citovaná norma stanoví, že řidič nesmí předjíždět, jestliže by ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích. Jak již naznačil, podle Nejvyššího soudu z citovaného ustanovení vyplývá i povinnost zachování bezpečného bočního odstupu při předjíždění. Podle odvolacího soudu však neporušila obviněná citované ustanovení proto, že předjížděného nelze považovat za jiného účastníka provozu ve smyslu předmětného ustanovení. Podle názoru nejvyššího státního zástupce je výklad podaný odvolacím soudem, podle kterého pojem „jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích“ nezahrnuje předjížděné vozidlo, nesprávný, odporuje jednoznačnému textu zákona, jakož i judikatuře Nejvyššího soudu, navíc odvolací soud ani řádně nevysvětluje, proč se od ustáleného výkladu předmětné normy odchýlil. V předmětném ustanovení je zakotvena ochrana protijedoucích řidičů, která je přísnější, neboť ty nelze ohrozit ani omezit, je zde však zakotvena též ochrana všech ostatních účastníků provozu odlišných od protijedoucího řidiče (arg. „jiné účastníky“), které lze předjížděním omezit, je však zakázáno je ohrozit. Pojem účastníka provozu je definován v §2 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., přičemž je jím každý, kdo se přímým způsobem účastní provozu na pozemních komunikacích. Ustanovení §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. ve spojení s §2 písm. a) tohoto zákona tedy nepochybně poskytuje ochranu rovněž předjížděnému vozidlu, ať motorovému či nemotorovému, neboť i řidič předjížděného vozidla je účastníkem provozu. Jednoznačná je v tomto ohledu i judikatura. Odkázal na výše citovaná rozhodnutí, ve kterých bylo shledáno porušením §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. právě ohrožení předjížděného vozidla.
10. Nejvyšší státní zástupce uzavřel, že zejména pro pochybení odvolacího soudu ve vztahu k posouzení naplnění znaku důležité povinnosti a ve vztahu k výkladu §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. je nutné shledat naplněným důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože napadené rozhodnutí ve svém důsledku spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který měl být posouzen jako přečin těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
11. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 9 To 175/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §256l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. Obviněná ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce předně uvedla, že rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný a přiléhavě odůvodněný. Uvedla, že je zřejmé, že použití kvalifikované skutkové podstaty podle ustálené judikatury předpokládá vyhodnocení spousty dalších okolností, a podotkla, že nejvyšší státní zástupce argumentoval především usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1046/2009, které se však týkalo řidiče z povolání. Obviněná přisvědčila závěrům odvolacího soudu ohledně výkladu pojmu „ostatní účastníci silničního provozu“ a uzavřela, že předjíždět mohla, protože ostatní účastníky silničního provozu neohrozila svým předjíždějícím manévrem, pouze nezvládla předjíždějící manévr konkrétního člověka. Upozornila, že v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 7 Tdo 574/2012, na něž nejvyšší státní zástupce rovněž odkazoval, byl §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. porušen tím, že pachatel předjížděl v nepřehledném úseku, čímž ohrozil potenciálně další účastníky silničního provozu. Odvolací soud tedy podle jejího názoru posoudil její trestnou činnost velmi citlivě a s přihlédnutím ke všem důležitým souvislostem, jakož i k ustálené judikatuře.
13. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265j tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože Nejvyšší soud shledal, že nejsou dány podmínky pro odmítnutí podaného dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
15. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Je tudíž zjevné, že námitky dovolatele lze pod jím deklarovaný dovolací důvod podřadit.
17. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu se podává, že tento soud označil za správná skutková zjištění nalézacího soudu, s nimiž se ztotožnil. Z uvedeného vyplývá, jak přiléhavě shrnul dovolatel, že soudy dospěly ke shodnému skutkovému závěru, podle kterého se obviněná při nezachování dostatečného bočního odstupu během předjíždění poškozeného cyklisty střetla pravým zpětným zrcátkem svého vozidla s řídítky jízdního kola poškozeného, z bicyklu ho srazila, a způsobila mu tak poruchu zdraví mající povahu těžké újmy na zdraví.
18. Odvolací soud však na rozdíl od právních závěrů soudu prvního stupně shledal, že není k dispozici důkaz o tom, že obviněná porušila ustanovení §17 odst. 3, popř. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. Ve vztahu k ustanovení §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o nějž se zřetelem k námitkám uplatněným v dovolání jde, vyslovil názor, že užívá-li zákon pojem „jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích“, není tím myšleno předjížděné vozidlo nebo předjížděný cyklista. Toto ustanovení podle jeho mínění reaguje na případy, ve kterých řidič nesmí předjíždět za situace, že předjetí není bezpečné ať už z hlediska protijedoucích vozidel nebo z hlediska šířky vozovky a dalších okolností (bod 23., str. 5 rozsudku). Jelikož porušení ustanovení §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. (a ani §17 odst. 3 tohoto zákona) nebylo podle odvolacího soudu prokázáno, lze jí klást za vinu pouze porušení ustanovení §4 písm. a) téhož zákona. Vina obviněné spočívá podle odvolacího soudu tedy v tom, že nejela dostatečně ohleduplně a ukázněně a že špatně odhadla bezpečný boční odstup od cyklisty. Takové porušení povinnosti zákona č. 361/2000 Sb. však podle závěrů odvolacího soudu nelze považovat za porušení „důležité povinnosti“ ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku, poněvadž při porušení této povinnosti nedochází zpravidla nebo pravidelně k nehodám s těžkými či vážnými následky. Proto bylo jednání obviněné posouzeno jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku (body 25.–27., str. 5 napadeného rozsudku).
19. Naplnění všech zákonných znaků základní skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání nezpochybňuje, žádné výhrady vůči němu neuplatnila ani obviněná. Nejvyšší státní zástupce neakceptoval právní závěr odvolacího soudu, podle něhož jednání obviněné nemá charakter porušení „důležité povinnosti“ vyplývající z jejího postavení a uložené jí podle zákona ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku, jakož i s tím související výklad ustanovení §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. Nejvyšší státní zástupce mínil, že odvolací soud měl zjištěný skutek správně právně kvalifikovat jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
20. Z hlediska napadeného rozsudku, obsahu dovolání a uplatněného dovolacího důvodu jsou tudíž významné otázky jednak výkladu §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., jednak zda porušení povinnosti zde uvedené je (popř. za jakých okolností může být) porušením důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku.
21. Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle 147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Spáchá-li pachatel čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, naplní znaky tohoto přečinu uvedené v §147 odst. 2 tr. zákoníku.
22. Nejvyšší soud připomíná, že pojem „důležitá povinnost“ není obsažen přímo v textu trestního zákona, ale vymezuje jej jen všeobecně respektovaná judikatura soudů. Podle ní se porušením důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku rozumí porušení takové povinnosti, jež má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, když tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 7. 1963, sp. zn. 1 Tz 36/63, uveřejněné pod č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Přitom není možný vyčerpávající výpočet důležitých povinností řidiče motorového vozidla, neboť význam jejich porušení je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 5. 11. 1965, sp. zn. 2 Tz 15/65, uveřejněné pod č. 1/1966 Sb. rozh. tr.). Je také důležité zkoumat, zda ke vzniku následku uvedeného v §147 odst. 1 tr. zákoníku spolupůsobilo více příčin, či zda šlo o příčinu jedinou (viz rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 4. 2. 1971, sp. zn. 3 Tz 5/71, uveřejněný pod č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).
23. V tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu se uvádí, že obviněná nedodržela při předjíždění bezpečný boční odstup od cyklisty jedoucího stejným směrem a během jeho předjíždění se střetla nejméně pravým zpětným zrcátkem svého vozidla s řídítky jízdního kola poškozeného, v důsledku čehož došlo ke ztrátě stability cyklisty a jeho pádu vpravo mimo vozovku, v důsledku čehož poškozený utrpěl zde popsaná poranění mající povahu těžké újmy na zdraví.
24. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že nebylo prokázáno, že by obviněná porušila ustanovení §17 odst. 3 zákona č. 361/200 Sb., když citované ustanovení se vztahuje na jednání činěné po předjetí, zatímco ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že obviněná těžkou újmu na zdraví poškozenému způsobila svým jednáním při jeho předjíždění. Argumentaci odvolacího soudu, podle níž povinnost zachovávat bezpečný boční odstup při předjíždění z ustanovení §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. nevyplývá, však podle Nejvyššího soudu přisvědčit nelze.
25. Výklad ustanovení §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. podaný odvolacím soudem je v kolizi s textem i smyslem zákona č. 361/2000 Sb. Neodpovídá ani judikatuře Nejvyššího soudu, který již opakovaně ve svých rozhodnutích vyložil citované ustanovení tak, že k jeho porušení dojde právě ohrožením předjížděného vozidla, popř. cyklisty (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1046/2009, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 7 Tdo 574/2015, ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 835/2017, aj.).
26. Hlavním účelem zákona o silničním provozu je zajistit bezpečné užívání veřejně přístupných pozemních komunikací všemi subjekty, které se provozu na silnicích účastní (KOVALČÍKOVÁ, D., ŠTANDERA, J., Zákon o provozu na pozemních komunikacích. Komentář. 2 vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, str. 2–4). Ustanovení §17 zákona č. 361/2000 Sb. upravuje povinnosti řidiče, které musí dodržovat při předjíždění jiných vozidel. Podle §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. řidič nesmí předjíždět, jestliže by ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích. Podle §2 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. pro účely tohoto zákona je účastník provozu na pozemních komunikacích každý, kdo se přímým způsobem účastní provozu na pozemních komunikacích. S ohledem na skutečnost, že §17 odst. 5 písm. c) nespecifikuje, kdo se rozumí „jiným účastníkem provozu“, při dodržení účelu zákona č. 361/2000 Sb., kterým je zajištění bezpečnosti všech účastníků provozu, nelze než dovodit, že se jím myslí každý jiný účastník provozu, kterým není řidič a protijedoucí řidič. Lze tedy uzavřít, že z ustanovení §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. vyplývá mj. zákaz řidiče při předjíždění ohrozit předjížděného účastníka provozu, tedy i předjížděného cyklistu.
27. Obviněná ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce v souvislosti s jeho námitkou, že odvolací soud chybně nespatřoval v jejím jednání porušení §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., označila za nepřiléhavý odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1046/2009, s argumentem, že v předmětné věci se jednalo o řidiče z povolání. K tomu je třeba uvést, že z uvedeného usnesení nevyplývá, že by Nejvyšší soud dovodil porušení povinnosti dodržení bezpečného odstupu při předjíždění cyklisty jako porušení „důležité povinnosti“ ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák. (nyní §147 odst. 2 tr. zákoníku) ze skutečnosti, že se jednalo o řidiče z povolání, nýbrž právě a jen z jeho postavení „řidiče“. Povinnost dodržovat bezpečný odstup při předjíždění podle §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. je totiž stanovena pro každého řidiče, ne pouze řidiče z povolání. Ze skutečnosti, že byl obviněný v uvedené věci profesionálním řidičem, soud dovozoval pouze skutečnost, že obviněný měl a mohl vědět, že při předjíždění nákladní soupravou existuje riziko vzniku vzdušného víru, který může mít za následek pád předjížděného cyklisty či v předmětné věci mopedu (viz odůvodnění citovaného usnesení). Rovněž nelze přisvědčit obviněné, když uvedla, že ve věci, o níž se pojednává v usnesení ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 7 Tdo 574/2015, na niž dovolatel taktéž odkazoval, došlo k porušení §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. tím, že pachatel předjížděl v nepřehledném úseku, čímž potenciálně ohrozil další účastníky silničního provozu. Toto tvrzení obviněné nekoresponduje závěrům obsaženým v označeném usnesení. Zde je výslovně uvedeno, že obviněný předjížděním v nepřehledném místě před horizontem porušil ustanovení §17 odst. 5 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. (viz str. 3 usnesení). Porušení §17 odst. 5 písm. c) tohoto zákona bylo v uvedené věci vyvozováno ze zjištění, že obviněný „nezachoval bezpečný boční odstup od předjížděného cyklisty“ (str. 4 usnesení).
28. Dovolací soud sdílí názor dovolatele, že obviněná porušila nejen povinnost účastníka provozu na pozemních komunikacích uvedenou v §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., ale i povinnost řidiče uloženou mu v §17 odst. 5 písm. c) tohoto zákona. Navazující otázkou pak je, zda jde o porušení důležité povinnosti ve smyslu zákonného znaku uvedeného v §147 odst. 2 tr. zákoníku.
29. Jak již bylo řečeno, za porušení důležité povinnosti není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 33/1972, č. 11/1964, č. 32/2016 Sb. rozh. tr.). Samotný právní předpis neobsahuje výčet všech důležitých povinností řidiče motorového vozidla, poněvadž význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci. Správné právní posouzení věci je tedy vždy podmíněno důsledným vyhodnocením všech skutkových okolností, které ji vymezují z hlediska své jedinečnosti, tj. při náležitém posouzení jednání řidičů vozidel, jakož i ostatních účastníků provozu na pozemních komunikacích z hlediska jejich kauzálního významu pro vzniklý následek. K naplnění označeného zákonného znaku pachatelem dochází tehdy, pokud porušení dané povinnosti je rozhodné pro vznik následku, tj. lze-li ho výlučně, či v rozhodující části (kdy se jednání poškozeného na jeho vzniku podílí měrou nepodstatnou) přičítat jednání pachatele.
30. Ustanovení §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. vyjadřuje zásadu, že při předjíždění řidič nesmí ohrozit jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích. „Nesmět ohrozit“ znamená podle §2 písm. l ) zákona č. 361/2000 Sb. povinnost počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nevzniklo žádné nebezpečí. Jde o povinnost záměrně formulovanou poměrně obecně, aby postihovala všechny případy vyskytující se v praxi. Ty se mohou lišit v závislosti na typu vozidla předjíždějícího (když dlouhé nákladní soupravy budou z tohoto pohledu patřit mezi nejnebezpečnější, a tudíž vyžadující nejohleduplnější přístup jejich řidičů), vozidla předjížděného (zde se jako „nejrizikovější“ jeví právě jízdní kola a mopedy, a to pro svou menší stabilitu, přičemž měl by být brán zřetel i na jejich řidiče, např. řídí-li jízdní kolo dítě či naopak osoba vyššího věku), dále budou hrát roli i ostatní okolnosti, např. počasí (pro riziko větrných vírů, sražení cyklisty vodou z louže), stav komunikace (nebezpečí odletujícího štěrku, zvíření prachu atd.). Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí dospěl k závěru, že povinnost dodržení bezpečného bočního odstupu od předjížděného cyklisty náleží mezi povinnosti vyplývající z §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. a její porušení může být porušením důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku (k tomu viz již citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 835/2017, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 7 Tdo 574/2015, či přiměřeně ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1046/2009). Je zjevné, že obviněná tuto povinnost nesplnila, což vyplývá ze zjištění, že „nezachovala při předjíždění bezpečný boční odstup od stejným směrem jedoucího cyklisty“. Obviněná tím vystavila předjížděného cyklistu nebezpečí, že bude vozidlem či některou jeho částí zachycen a sražen, což se ve skutečnosti také stalo. Bude proto na odvolacím soudu, aby s ohledem na komplexní vyhodnocení všech konkrétních okolností, způsobu jízdy obviněné coby řidičky motorového vozidla, chování poškozeného posoudil, zda se jednalo o porušení důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku a svůj právní závěr náležitě odůvodnil.
31. S ohledem na výše uvedené nemohl napadený rozsudek odvolacího soudu obstát, neboť spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 9 To 175/2018, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na soudu, jemuž se předmětná trestní věc vrací, bude, aby ve věci rozhodl s ohledem právní názory vyslovené v tomto rozhodnutí dovolacího soudu, jimiž je vázán (§265s odst. 1 tr. ř.). Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté v dovolání a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 2. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu