ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.304.2019.3
8 Tdo 304/2019-I.-733
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2019 dovolání obviněného R. Č. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 6 To 67/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 1/2018, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 6 To 67/2018, v části týkající se obviněného R. Č.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc obviněného R. Č. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 50 T 1/2018, byl obviněný R. Č. uznán vinným pod bodem 2. přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle §62 odst. 1 a §63 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin a podle §75 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu pobytu na území Statutárního města Brna na dobu dvou let. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněné S. Č., o její povinnosti ve vztahu k nároku na náhradu škody poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ 47114321, se sídlem Praha 4, Roškotova 1225/1, a poškozené Ž. G. a o zproštění obžaloby obviněné S. Č.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně a poškozená Ž. G. Státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněných S. Č. a R. Č. směřující proti výrokům o vině i trestu a v neprospěch S. Č. napadl výrok, jímž byla zproštěna obžaloby. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 6 To 67/2018, byl podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných S. Č. a R. a Č. napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen, a to ve výroku o vině a trestu ve vztahu k obviněným S. Č. a R. u Č., jakož i ve výroku o povinnosti obviněné S. Č. nahradit škodu poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ 47114321, se sídlem Praha 4, Roškotova 1225/1. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný R. Č. byl uznán vinným zločinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za což byl podle §214 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §75 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu pobytu na území Statutárního města Brna na dobu dvou let. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněné S. Č. a o nároku o náhradu škody poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ 47114321, se sídlem Praha 4, Roškotova 1225/1 (výrok I.). Podle §256 tr. ř. byla odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněné S. Č. a odvolání poškozené Ž. G. zamítnuta (výrok II.).
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obvinění R. Č. a S. Č. dopustili trestných činů, jimiž byli odvolacím soudem uznáni vinnými, tím, že
dne 2. 6. 2017 v době od 13:57 do 13:58 hod. na XY v XY na zastávce tramvaje obviněná S. Č. záměrně fyzicky napadla poškozenou Ž. G., nar. XY, tak, že ji uchopila za vlasy a strhla z lavičky na zem, na zemi ji tahala za vlasy a bila do hlavy a těla, následně na zem vysypala obsah dámské kabelky poškozené a odtud odcizila kapesní nožík nezjištěné hodnoty, který vzápětí předala obviněnému R. Č., v důsledku čehož poškozená Ž. G. vedle vícečetných povrchních oděrek obličeje, zhmoždění v oblasti čela a zhmoždění hrudníku vlevo utrpěla trojkotníkovou zlomeninu pravé nohy – zlomeninu lýtkové a holenní kosti a zlomeninu vnitřního kotníku, s částečným vykloubením hlezenní kosti, kdy toto zranění si vyžádalo okamžitou hospitalizaci a operaci v nemocnici U svaté Anny v Brně, a poškozenou citelně omezovalo v obvyklém způsobu života nejméně po dobu šesti měsíců, a to bolestivostí, omezením při chůzi, kdy se poškozená mohla až do října 2017 pohybovat pouze za pomocí berlí a i následně docházelo k omezení stereotypu chůze a tím mobility poškozené,
bezprostředně poté a na témže místě obviněný R. Č. převzal od obviněné S. Č. kapesní nožík, který jmenovaná předtím vzala z kabelky poškozené, která ležela v jejím dosahu, ačkoliv byl po celou dobu přítomen výše uvedenému fyzickému napadení poškozené a věděl, že jí nožík obviněná S. Č. bezprostředně poté odcizila, poté oba obvinění odjeli z místa činu tramvají a následně obviněný R. Č. po vystoupení z tramvaje na ulici XY vsunul zmíněný nožík na blíže nezjištěném místě do mezery v obrubníku chodníku.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 6 To 67/2018, podal obviněný R. Č. prostřednictvím obhájkyně dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Konkrétně vytkl, že skutek, jak byl soudem prvního a druhého stupně zjištěn, byl nesprávně odvolacím soudem právně kvalifikován jako trestný čin podílnictví, když nebyla naplněna subjektivní a ani objektivní stránka skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Podle obviněného nebyl prokázán úmysl trestný čin spáchat, jednal naopak s dobrým úmyslem zamezit konfliktu své sestry a poškozené a předejít případným horším následkům, které za situace, kdy jeho sestra bezprostředně po útoku držela v ruce nůž, mohly nastat. Upozornil, že sám odvolací soud připustil, že z kamerového záznamu je spíše zřejmé, že se obviněný snažil ženy od sebe oddělit, případně dokonce zabránit S. Č. v dalším napadání poškozené, podle jeho názoru je tedy absurdní, aby bylo takové počínání dovolatele vyhodnoceno tak, že chtěl být podílníkem a nakládat s odcizeným nožíkem či z něj mít prospěch. Rovněž měl za to, že nebyla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty zločinu podílnictví, neboť zde nedošlo k ukrytí věci ve smyslu §214 tr. zákoníku. K tomuto znaku připomněl komentářovou literaturu, která rozlišuje úmysl pachatele, který ho k dispozici s věcí vedl, a to tak, že pachatel při ukrytí věci nebo jiné majetkové hodnoty nejedná v úmyslu, aby pachateli pomohl uniknout trestnímu stíhání či trestu anebo jeho výkonu, neboť takové jednání by bylo nutno posoudit jako trestný čin nadržování, ale jedná uvedeným způsobem proto, aby z ukryté věci nebo jiné majetkové hodnoty mohl opatřit sobě nebo jinému prospěch, popř. aby znemožnil odhalení a převzetí věci nebo jiné majetkové hodnoty oprávněnými osobami (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2135 a násl.). Tento závěr je podložen i judikaturou Nejvyššího soudu, např. usnesením ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 101/2017, usnesením ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1417/2007, či rozsudkem Nejvyššího soudu SSR ze dne 17. 11. 1977, sp. zn. 4 Tz 73/77. Obviněný také upozornil, že aby mohl být trestně odpovědný za spáchání trestného činu podílnictví podle §214 odst. 3 tr. zákoníku, musel by znát všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že šlo o zvlášť závažný zločin loupeže, což nemohl vědět. Upozornil na skutečnost, že ani Krajský soud v Brně v jednání S. Č. loupež neshledal, těžko pak mohl k této kvalifikaci dospět dovolatel. K tomu odkázal na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 11. 1993, sp. zn. 4 To 804/93, a ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 4 To 695/2000.
6. S odkazem na znění ustanovení §28 tr. zákoníku o krajní nouzi uvedl, že ačkoliv podle jeho přesvědčení nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podílnictví, i v případě opačného závěru nelze než zohlednit, že ve věci existuje okolnost vylučující protiprávnost, tudíž nemůže být trestně odpovědný. Obviněný definoval zákonné podmínky pro jednání v krajní nouzi a uzavřel, že všechny tyto podmínky byly naplněny, když existovalo nebezpečí, kterým byla sestra dovolatele útočící na poškozenou, které se do ruky dostal nůž, toto nebezpečí bylo přímo hrozící, když sestra dovolatele sice již bezprostředně neútočila, avšak v rukou měla nůž, přičemž obviněný nemohl vědět, co s ním zamýšlí učinit, nebezpečí pak nebylo možno odvrátit jinak a jako nejrychlejší a nejefektivnější způsob se zdálo vzít nůž z rukou sestry, rovněž byly splněny i ostatní podmínky, tedy že způsobený následek nebyl stejně závažný ani závažnější než hrozící porucha zdraví nebo života a zároveň se nejednalo o případ, kdy by byl někdo ze zúčastněných povinen předmětné nebezpečí snášet.
7. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 6 To 67/2018, ve výroku I. v rozsahu, ve kterém se tento týká dovolatele, a buď ve věci sám rozhodl tak, že se v souladu s §226 písm. a), eventuálně písm. b), eventuálně písm. c) tr. ř. dovolatel zprošťuje obžaloby, anebo aby přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265h odst. 3 tr. ř. a odložil nebo přerušil výkon napadeného rozhodnutí.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že právní kvalifikace jednání obviněného jako zločinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku odpovídá skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Ve skutkové větě je jasně vyjádřen znak věci získané trestným činem, jakož i znak ukrytí věci, a to včetně znaku úmyslného zavinění, neboť je přímo z povahy věci vyloučeno, aby se jednání popsaného v tzv. skutkové větě dopustil z nedbalosti, když obviněný byl očitým svědkem násilného jednání další osoby vůči poškozené, viděl, že došlo k sebrání kapesního nožíku, přesto ho převzal, z místa činu odešel a posléze jej ukryl. Pokud obviněný zpochybňoval naplnění subjektivní stránky tvrzením, že se snažil zamezit konfliktu a snížit z něj plynoucí riziko, pak jde o jeho vlastní skutkovou verzi, která nemá v provedených důkazech reálnou oporu. Upozornil, že fyzické napadení poškozené ze strany další osoby netrvalo, poškozená byla paralyzována prvotním útokem, neschopna jakékoliv obrany či odporu, další osoba se zmocňovala jejích věcí, přičemž kapesní nožík předala obviněnému. Nebyl zde tedy fyzický střet, kterému by obviněný měl čelit nebo jej tlumit, či mu zamezovat, jak v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními tvrdil obviněný. Pokud jde o zpochybnění naplnění znaku „ukrytí věci“, pak se jedná o výhrady neopodstatněné, když obviněný oprávněné osobě znemožnil odhalit a převzít věc. Ve vztahu k tvrzení, že nožík obviněný neukryl, ale nakládal s ním proto, aby snížil nebezpečnost konfliktní situace a zamezil pokračování a vyhrocení konfliktu prostřednictvím nože, jde podle státního zástupce opět o argumentaci, která nemá žádný podklad ve výsledcích provedeného dokazování. Co se týče obviněným zmiňované existence okolnosti vylučující protiprávnost v podobě krajní nouze, státní zástupce uvedl, že z provedeného dokazování nevyplývají skutková zjištění, která by nasvědčovala tomu, že obviněný svým jednáním zamýšlel odvrátit přímo hrozící nebezpečí. Jedná se pouze o skutkovou verzi obviněného, ke které však nelze v dovolacím řízení přihlížet s ohledem na vázanost skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím a odvolacím soudem, přičemž podle státního zástupce nelze ve věci dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
9. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
10. Obviněný v replice k vyjádření státního zástupce vyjádřil nesouhlas s názorem státního zástupce ohledně podřaditelnosti argumentace dovolatele pod jím uplatněný dovolací důvod. Zopakoval, že skutek, jak byl soudem prvního i druhého stupně zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin podílnictví, ačkoli o takový trestný čin nejde. Rovněž zdůraznil, že nerozporoval skutkový stav, jak byl soudy nižších stupňů zjištěn, pouze vyzdvihnul určité pasáže z rozhodnutí odvolacího soudu. K tvrzení státního zástupce, že v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku v řešené kauze je mimo jiné uvedeno, že obviněný převzal od další osoby kapesní nožík, který předtím získala tato osoba loupeží, přičemž obviněný „byl po celou dobu přítomen ... fyzickému napadení poškozené a věděl, že nožík byl v rámci loupeže poškozené uzmut, takto získaný nožík obviněný vzal s sebou na cestu tramvají, načež ho po vystoupení z tramvaje vsunul „do mezery v obrubníku chodníku“, uvedl, že státní zástupce si skutkovou větu odsuzujícího rozsudku znatelně upravil, když tato skutková věta rozhodně neobsahuje tvrzení o loupeži, když to, zda se jednalo o loupež či nikoliv, je otázkou právní kvalifikace, nikoliv skutkového děje. Podle obviněného je tvrzení, že se snažil zamezit konfliktu či snížit z něj plynoucí riziko, není žádnou vlastní verzí skutkového děje, ale je naopak v souladu se zjištěními soudů. V tomto směru poukázal na to, že prvostupňový soud ve svém rozsudku uvedl: „… poté, co obžalovaná S. Č. fyzicky napadla poškozenou Ž. G., nar. XY, čemuž se obžalovaný R. Č. snažil zabránit, …" a odvolací soud v rozsudku uvedl: „Z tohoto záznamu je skutečně spíše zřejmé, že obžalovaný R. Č. se snaží obě ženy od sebe oddělit, případně dokonce zabránit S. Č. v dalším napadání poškozené.“ Dále upozornil, že státní zástupce nereflektoval, že při zamezení konfliktu je potřeba vycházet z toho, že konflikt má dvě strany, a i kdyby byla jedna strana neschopná odporu, je zde ještě druhá strana v tomto případě sestra dovolatele vyzbrojená nožem, který by mohla použít. Obviněný zdůraznil, že nikdy netvrdil, že odebral nůž své sestře, aby s ním nemohla útočit poškozená. Podle jeho názoru je logické, že pokud odebral nůž sestře, bylo to proto, aby s ním nemohla útočit sestra, která nůž v ruce držela. Toto tvrzení je i v souladu se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, který uvedl: „obžalovaný R. Č. se snaží obě ženy od sebe oddělit, případně dokonce zabránit S. Č. v dalším napadání poškozené.“ K vyjádření státního zástupce k naplnění znaku „ukrytí věci“ obviněný odkázal na své dovolání, v němž podrobně odůvodnil, proč jsou výhrady stran naplnění tohoto znaku opodstatněné. Závěrem obviněný zdůraznil význam projednávaného případu, který podle jeho názoru dalece přesahuje zájmy jeho konkrétní osoby, když mělo dojít k tomu, že člověk, který se připletl ke konfliktu, aby jej uklidnil a zabránil mu, odpykává trest odnětí svobody v délce dvou let a šesti měsíců za podílnictví. Měl za to, že pokud se prosadí excesivní a nesprávná kvalifikace Vrchního soudu v Olomouci, může to ve svém důsledku vést k „defenzivnějšímu“ chování a k ještě větší míře lhostejnosti každého jedince ve společnosti k tomu, co se v jeho okolí děje. V dalším odkázal na své dovolání.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nelze odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., načež podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
12. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
14. Z hlediska napadeného rozsudku, obsahu dovolání a uplatněného důvodu dovolání je významná především otázka, zda obviněný jednáním popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu naplnil všechny zákonné znaky zločinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Námitky obviněného založené na argumentaci, že nebyla prokázána subjektivní stránka zločinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, když nebyl prokázán úmysl být podílníkem a nakládat s odcizeným nožem či z něj mít prospěch, jakož ani objektivní stránka uvedeného zločinu, neboť nebyl naplněn znak „ukrytí věci“, neboť odvolací soud nerozlišil úmysl, který ho k dispozici s nožíkem vedl, nasvědčují závěru, že ve skutečnosti nepolemizoval s naplněním objektivní stránky uvedeného zločinu, nýbrž především stránky subjektivní, když fakticky zpochybňoval, zda jeho zavinění zahrnovalo znak „ukrytí věci“.
15. Zločinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019 (dále jen „tr. zákoníku“), se dopustí, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj, a takový čin spáchá ve vztahu k věci pocházející ze zvlášť závažného zločinu. Pro úplnost je vhodné dodat, že s účinností od 1. 2. 2019 byla zákonem č. 289/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ustanovení §214 a 215 včetně nadpisů zrušena. Zákonné znaky trestného činu podílnictví podle §214 tr. zákoníku jsou však ve srovnatelné podobě obsaženy ve skutkové podstatě trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 2. 2019. Lze jen připomenout, že podle §2 odst. 1 tr. zákoníku trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
16. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu se podává, že obviněný naplnil znaky zločinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku tím, že ukryl věc, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky jinou osobou, a spáchal takový čin ve vztahu k věci pocházející ze zvlášť závažného zločinu.
17. Objektem trestného činu podílnictví je cizí majetek. Předmětem útoku je cizí věc. Není rozhodné, jakým trestným činem byla taková věc získána, zpravidla půjde o majetkový trestný čin, ale může to být i trestný čin nemajetkové povahy. Může jít o jakoukoliv věc (peníze, alkoholické nápoje, cigarety apod.). Při ukrytí věci pachatel s ní jedná tak, že ji odstraní z dosahu možného odhalení nebo zjištění u pachatele či jinde. Podílník získává nad věcí dispoziční moc, nejedná však v úmyslu, aby pomohl pachateli uniknout trestnímu stíhání nebo trestu; takové jednání by bylo nutno posoudit jako trestný čin nadržování podle §366 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 29/1979 a č. 42/1979 Sb. rozh. tr.). Podílník jedná uvedeným způsobem proto, aby z ukryté věci mohl opatřit sobě nebo jinému prospěch, popř. aby znemožnil odhalení a převzetí věci oprávněnými osobami.
18. U přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 tr. zákoníku se po subjektivní stránce ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 2 tr. zákoníku). K naplnění subjektivní stránky trestného činu podílnictví podle §214 tr. zákoníku je třeba, aby pachatel znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, kterým byla věc získána, je trestným činem, anebo že jde o odměnu za takový původní (základní) trestný čin. Pokud jde o zavinění ve vztahu k zvlášť přitěžující okolnosti podle §214 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (věc pocházela ze zvlášť závažného zločinu), pak ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku postačuje, zavinil-li ji pachatel z nedbalosti [§16, §17 písm. b) tr. zákoníku].
19. Dovolatelem zpochybňované zavinění je psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, a spočívá na složce vědění a složce vůle. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.). Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).
20. Odvolací soud po doplnění dokazování provedeném ve veřejném zasedání modifikoval skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, týkající se dispozice s nožem obviněným R. Č. Nad rámec skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku v odůvodnění rozhodnutí vyložil, že z kamerového záznamu vyplývá, že obviněný byl přítomen po celou dobu konfliktu mezi obviněnou S. Č. a poškozenou Ž. G., probíhající konflikt svými smysly vnímal. Byl bezprostředně přítomen i situaci, v níž obviněná S. Č. po ukončení fyzického napadání poškozené eliminací jejího odporu vysypala obsah kabelky poškozené a z jejího obsahu vzala nůž, který předala obviněnému R. Č. Ten ho převzal do své dispozice, ačkoliv si musel být vědom, že nůž pochází z majetku poškozené, a měl ho u sebe nejméně po cestu tramvají z místa činu na ulici Polní, kam všichni odjeli. Zde po vystoupení z tramvaje nůž vsunul do štěrbiny v obrubníku chodníku (bod 26., str. 12, 13 rozsudku).
21. I odvolací soud přisvědčil závěru, že z kamerového záznamu nelze zjistit žádné zapojení obviněného R. Č. do fyzického napadání poškozené obviněnou S. Č. Je z něj podle jeho hodnocení spíše zřejmé, že obviněný se snaží obě ženy od sebe oddělit, případně dokonce zabránit obviněné S. Č. v dalším napadání poškozené. Jednání obviněného nelze vyhodnotit ani jako chování pachatele, který se sice aktivně do napadání poškozené nezapojuje, ale svojí přítomností na místě činu zdůrazňuje intenzitu hrozby či útoku ze strany hlavního pachatele (bod 25., str. 11, 12 rozsudku).
22. Odvolací soud se na podkladě skutkových zjištění popsaných v jeho rozsudku v tzv. skutkové větě, doplněných v jeho odůvodnění, posléze zabýval otázkou právní kvalifikace jednání obviněného. Po důkladném rozboru a s odkazem na tzv. komentářovou literaturu týkající se naplnění znaku „ukryl věc, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky“ vyvodil, že obviněný tím, že převzal předmětný nůž od obviněné S. Č., tuto věc odstranil z dosahu jejího možného zjištění u hlavního pachatele trestného činu, tedy u obviněné S. Č. Svým jednáním tak naplnil zákonné znaky trestného činu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jde-li o formu zavinění ve vztahu k této základní skutkové podstatě, obviněný podle závěrů odvolacího soudu jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože věděl, že nůž, který přebírá do své dispozice, získala obviněná S. Č. trestnou činností, a tudíž zcela zřejmě chtěl popsaným způsobem porušit zájem chráněný trestním zákonem. Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě §214 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku odvolací soud v jednání obviněného bez bližší argumentace spatřoval zavinění nedbalostní, a to nejméně ve formě nedbalosti vědomé ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 28., str. 14, 15 rozsudku).
23. Skutková zjištění odvolacího soudu a v návaznosti na to i jeho úvahy o právním posouzení jednání obviněného však postrádají konkrétní závěry stran úmyslu, který obviněného vedl k dispozici s nožem, tedy zjištění, z jakého důvodu obviněný předmětný nůž převzal a především ukryl. Tato skutečnost je ale zásadní pro právní kvalifikaci projednávaného skutku. Jak správně poukázal dovolatel, při ukrytí věci ve smyslu §214 odst. 1 tr. zákoníku jedná pachatel zásadně proto, aby z ukryté věci mohl opatřit sobě nebo jinému prospěch, popř. aby znemožnil odhalení a převzetí věci oprávněnými osobami. Pokud by však pachatel věc ukryl v úmyslu, aby pomohl pachateli původního trestného činu uniknout trestnímu stíhání nebo trestu či jeho výkonu, jednalo by se o trestný čin nadržování podle §366 tr. zákoníku (vedle již zmiňovaných rozhodnutí uveřejněných pod č. 29/1979, č. 42/1979 Sb. rozh. tr. viz také ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2141).
24. Obviněný ve výpovědi v přípravném řízení dne 27. 9. 2017 (č. listu 97) uvedl, že po vysypání kabelky poškozené obviněná S. Č. našla nůž, vzala si ho; on dával pozor, aby si přítomné děti nožem neublížily. Zakřičel na obviněnou, aby mu nůž dala, že jsou tam děti a plno lidí, aby se něco nestalo. Pak přijela tramvaj, poškozená s obviněnou se ještě dohadovaly, pak mu obviněná dala nůž, všichni nastoupili do tramvaje a odjeli. V hlavním líčení dne 4. 4. 2018 (č. listu 358 a verte, 359) obviněný potvrdil, že nůž, který nejdříve držela obviněná S. Č., se posléze dostal k němu. Nejprve uvedl, že když nastoupili do tramvaje, obviněná si něco mumlala a najednou viděl, že drží něco v ruce. Když vystupovali z tramvaje, řekl jí, ať mu nůž dá, předtím ho neměl. K dotazu, co s nožem udělal, odvětil, že měl z toho strach. Když šel se sestrou na soud, byl tam u chodníku velký obrubník, a tak ho strčil do obrubníku. Když se vraceli, na nůž zapomněl a vracel se pro něj až s policií. Posléze udával, že si přesně nepamatuje, kdy od obviněné převzal nůž, a nakonec připustil (po připomenutí výpovědi z přípravného řízení), že mu obviněná dala nůž u tramvaje, myslí, že před jízdou. Z výpovědi obviněné S. Č. nelze učinit žádný relevantní poznatek; uváděla, že byla v šoku, a když posléze na soudu, kam šli, zjistila, že má nůž, dala ho obviněnému nebo ho vyhodila, přesně neví (č. listu 356 a verte). Neurčitě se v tomto ohledu vyjadřovala i S. Č. (č. listu 360 a verte); ta na otázku, jak se nůž dostal k obviněnému, uvedla, že neví, jestli vzal nůž obviněné S. Č. „tam v tu chvíli“ (patrně konfliktu), není si jista, protože byla v šoku. Uvedla také, že když jeli na soud, vyhodili ho do stromu, nebo co to bylo, patrně tak učinil obviněný. Žádné významné zjištění o dispozicích s nožem nelze získat ani z výpovědi svědkyně Ž. G. (zejména č. listu 364, 365).
25. Za stávajícího stavu dokazování tak nelze dospět ke spolehlivému závěru o naplnění subjektivní stránky zločinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019. Bylo již řečeno, že pachatel trestného činu podílnictví podle §214 tr. zákoníku jedná uvedeným způsobem proto, aby z ukryté věci mohl opatřit sobě nebo jinému prospěch, popř. aby znemožnil odhalení a převzetí věci oprávněnými osobami. Jednal-li by v úmyslu, aby pomohl pachateli uniknout trestnímu stíhání, pak by přicházelo v úvahu posoudit takové jednání (při splnění dalších zákonných předpokladů) jako trestný čin nadržování podle §366 tr. zákoníku. Výsledky dosud provedeného dokazování, absence potřebných zjištění z výpovědí obviněných a svědků, především však obviněného R. Č., nedovolují vyloučit tuto posledně uvedenou eventualitu, tj. že obviněný při ukrytí nože jednal např. v úmyslu pomoci sestře uniknout trestnímu stíhání či alespoň modifikovat v její prospěch povahu jejího trestného činu (dosáhnout mírnější právní posouzení). Bude proto na odvolacím soudu, aby se touto otázkou zabýval a obviněného R. Č. vyslechl především k okolnostem, za jakých přebíral od obviněné S. Č. nůž, a k důvodům, jakými byl veden.
26. V návaznosti na doplnění dokazování nechť odvolací soud odstraní také pochybnosti o případné možnosti použití ustanovení o krajní nouzi ve smyslu §28 tr. zákoníku. Podle §28 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Podle §28 odst. 2 tr. zákoníku nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet. Dosud učiněná skutková zjištění odvolacího soudu, který se touto otázkou explicitně nezabýval, jsou postavena na tom, že v době převzetí kapesního nože od obviněné S. Č. byl již její útok vůči poškozené ukončen a tento soud neučinil žádná skutková zjištění nasvědčující tomu, že by obviněný svým jednáním zamýšlel odvrátit přímo hrozící nebezpečí, třebaže ten ve své výpovědi ze dne 27. 9. 2017 neurčitě hovoří o tom, že „zakřičel na obviněnou, aby mu nůž dala, že jsou tam děti a plno lidí, aby se něco nestalo“. Bude tedy na odvolacím soudu, aby obviněného i k této otázce zevrubně vyslechl a v návaznosti na jeho výpověď, jakož i vyznění ostatních provedených důkazů učinil odpovídající závěr případné možnosti použití této okolnosti vylučující protiprávnost činu.
27. Dospěje-li odvolací soud i po tomto doplnění dokazování k závěru o naplnění zákonných znaků uvedených v §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (což bude i otázkou současně řešeného problému časové působnosti trestního zákona), bude na něm, aby se znovu a důsledněji vypořádal s otázkou zavinění jak ve vztahu k základní, ale především také kvalifikované skutkové podstatě trestného činu podílnictví. Jde-li o zvlášť přitěžující okolnost uvedenou v §214 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, tj. spáchání činu ve vztahu k věci pocházející ze zvlášť závažného zločinu, což v posuzovaném případě představoval zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaný obviněnou S. Č., nelze než přisvědčit výhradám obviněného, které ve své podstatě zpochybňují závěr, že obviněný mohl znát všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že byl spáchán zločin loupeže podle §173 tr. zákoníku. Odvolací soud ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby vyvodil zavinění nedbalostní, a to nejméně ve formě nedbalosti vědomé ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jakkoliv se ze skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě výroku o vině a stejně tak i v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu podává, že obviněný R. Č. převzal od obviněné S. Č. kapesní nožík, ačkoliv byl po celou dobu přítomen fyzickému napadení poškozené a věděl, že jí nožík obviněná S. Č. bezprostředně poté odcizila, načež obvinění R. Č. i S. Č. odjeli z místa činu tramvají, neskýtají takto učiněná skutková zjištění spolehlivý podklad pro závěr o nedbalostním zavinění obviněného. Okolnost, že se obviněná S. Č. dopustila fyzického útoku vůči poškozené, jakož i na ni navazující zmocnění se jejího kapesního nožíku obviněnou S. Č., ještě nejsou skutečnostmi, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr o nedbalostním zavinění obviněného R. Č. k zvlášť přitěžující okolnosti založené na tom, že věc, kterou od obviněné S. Č. převzal, pocházela ze spáchání zvlášť závažného zločinu.
28. Trestný čin je podle §16 odst. 1 tr. zákoníku spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Odvolací soud nevysvětlil, jakými úvahami byl veden, dovodil-li existenci nejméně nedbalosti vědomé. Skutečnost, že v jednání obviněné S. Č., jemuž byl obviněný po celou dobu přítomen, vnímal ho svými smysly a jemuž se také snažil zabránit, shledal naplnění znaků zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a tedy zvlášť závažného zločinu ve smyslu §14 odst. 3 tr. zákoníku, tento právní závěr sama o sobě neopodstatňuje. Významné je, zda lze na podkladě učiněných skutkových zjištění učinit závěr, že obviněný věděl, že obviněná S. Č. s ohledem na způsob útoku mohla spáchat zločin loupeže, případně jiný zvlášť závažný zločin, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že se tak nestalo, či to sice nevěděl, ale vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, že obviněná S. Č. takový zvlášť závažný zločin spáchala. V této souvislosti nelze nechat stranou pozornosti, že právní kvalifikace činu obviněné S. Č. nebyla shodně řešena ani soudy, je tedy otázkou, nakolik lze odpovídající závěr o povaze trestného činu hlavního pachatele zjistit u obviněného R. Č.
29. Konečně stranou pozornosti nelze ponechat ani konkrétní okolnosti daného případu, jež nelze označit za zcela typické pro jednání pachatele trestného činu podílnictví. I odvolací soud přisvědčil závěru, že z vyhodnocení kamerového záznamu je spíše zřejmé, že obviněný se snaží obě ženy od sebe oddělit, případně dokonce zabránit obviněné S. Č. v dalším napadání poškozené, nelze zjistit žádné zapojení obviněného R. Č. do fyzického napadání poškozené obviněnou S. Č. Bude na odvolacím soudu, aby se důsledněji než dosud zabýval i komplexním vyhodnocením všech okolností, za nichž byl čin spáchán, jeho průběhem a v návaznosti na to i případným uplatněním subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio .
30. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že ačkoliv zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem (§13 odst. 1 tr. zákoníku), tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
31. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ ultima ratio “, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
32. Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného R. Č. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 6 To 67/2018, v části týkající se tohoto obviněného, současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc obviněného R. Č. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na odvolacím soudu bude, aby doplnil dokazování ve věci tak, aby byly zjištěny všechny okolnosti podstatné pro právní posouzení projednávaného skutku. Teprve poté nechť soud znovu hodnotí provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a o vině obviněného znovu rozhodne. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 1, 2 tr. ř.). Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
33. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že usnesením předsedkyně senátu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 8 Tdo 304/2019, byl podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušen výkon dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 6 To 67/2018, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 50 T 1/2018. Poněvadž v důsledku tohoto rozhodnutí se již na obviněném nevykonával trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem, jehož výrok o trestu byl k dovolání zrušen, nebylo třeba rozhodnout zároveň o vazbě ve smyslu §265 l odst. 4 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu