ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.39.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 39/2019-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2019 o dovoláních obviněných M. F. , nar. XY, bytem XY, a P. R. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 5 To 26/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 21/2017, takto:
I.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. F. odmítá .
II.
K dovolání obviněného P. R. se podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 5 To 26/2018, v části týkající se tohoto obviněného ve výroku o náhradě škody.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí v uvedené části obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 67 T 21/2017, byli obvinění M. F. , P. R. , M. J. (nar. XY, bytem XY), K. K. (nar. XY, bytem XY), L. L. (nar. XY, bytem XY), R. L. (roz. V., nar. XY, bytem XY), D. M. (nar. XY, bytem XY), M. P. (nar. XY, bytem XY), J. R. (nar. XY, bytem XY) a M. Š. (nar. XY, bytem XY) uznáni vinnými ze spáchání čtyř skutků – pod body 39), 43), 47) a 60) obžaloby – popsaných ve skutkové větě výroku tohoto rozsudku, spočívajících (stručně řečeno) v jejich účasti na zinscenovaných dopravních nehodách, případně při následném uplatnění nároku na pojistné plnění z takto fingovaných pojistných událostí. Hlavním organizátorem této rozsáhlé trestné činnosti, která byla projednávána hned v několika trestních řízeních, byl odděleně stíhaný (a dnes již pravomocně odsouzený) Z. Č.
2. Jednání shora identifikovaných deseti obviněných soud prvního stupně právně kvalifikoval převážně jako dokonaný trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 2, odst. 4 písm. a), písm. b) tr. zákona, a to u obviněných M. F. a K. K. pod bodem 43), u obviněných M. J. a R. L. pod bodem 60) ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, u obviněných D. M. a M. P. pod bodem 47) obviněného P. R. pod body 39), 43) a 47) a u obviněného M. Š. pod body 47) a 60) jako dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona. Jednání obviněných L. L. a J. R. pod bodem 39) právně kvalifikoval podle §250a odst. 2, odst. 3, odst. 4, písm. a) tr. zákona. Za to jim uložil: obviněným M. F., L. L., D. M., M. P. a J. R. podle §250a odst. 4 tr. zákona každému trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 20 (dvaceti) měsíců, obviněným K. K., P. R. a M. Š. podle §250a odst. 4 tr. zákona každému trest odnětí svobody v trvání 2,5 (dva a půl) roku, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let, obviněnému M. J. podle §250a odst. 4 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 5 T 116/2013, jenž byl doručen obžalovanému dne 16. 10. 2013 a nabyl právní moci dne 25. 10. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, obviněné R. L. podle §250a odst. 4 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákona zařadil do věznice s ostrahou, když současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 8. 2012, sp. zn. 3 T 71/2017, v právní moci dne 26. 9. 2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Citovaným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl rovněž o náhradě způsobené škody. Podle §228 odst. 1 tr. ř. stanovil obviněným L. L., P. R. a J. R. povinnost samostatně zaplatit poškozené společnosti Allianz pojišťovna, a. s., se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, IČ: 471 159 71, na náhradě škody částku ve výši 46 222,20 Kč; podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal tuto poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §228 odst. 1 tr. ř. stanovil obviněným M. F., K. K. a P. R. povinnost samostatně zaplatit poškozené společnosti Česká pojišťovna, a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha, IČ: 452 72 956 (dále jen „Česká pojišťovna, a. s.“), na náhradě škody částku ve výši 56 774,10 Kč; podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal tuto poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §228 odst. 1 tr. ř. stanovil obviněným D. M., M. P., P. R. a M. Š. povinnost samostatně zaplatit poškozené společnosti Česká pojišťovna, a. s., na náhradě škody částku ve výši 43 566 Kč; podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal tuto poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §228 odst. 1 tr. ř. stanovil obviněným M. J. R. L. a M. Š. povinnost samostatně zaplatit poškozené společnosti Česká pojišťovna, a. s., na náhradě škody částku ve výši 7 200 Kč; podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal tuto poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku nalézacího soudu podali odvolání obvinění M. F., K. K., R. L., J. R., M. Š., státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 (ten tak učinil v neprospěch obviněných) a poškozená Česká pojišťovna, a. s. Obviněný P. R. vzal své odvolání po předložení věci odvolacímu soudu zpět. O odvoláních zbývajících obviněných rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 5 To 26/2018, tak, že nejprve z podnětu odvolání obviněné R. L., státního zástupce a poškozené České pojišťovny, a. s., podle §258 odst. 1 písm. e), f) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu ohledně jmenované obviněné a ve všech výrocích o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §37 a §40 odst. 1, 2 tr. zákona u obviněné R. L. upustil od uložení souhrnného trestu vzhledem k trestu uloženému jí rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 8. 2012, sp. zn. 3 T 71/2011. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou společnost Allianz pojišťovna, a. s., se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil: obviněným M. F., K. K. a P. R. povinnost společně a nerozdílně uhradit na náhradě škody poškozené České pojišťovně, a. s., částku ve výši 564 004 Kč, obviněným D. M., M. P., P. R. a M. Š. povinnost společně a nerozdílně uhradit na náhradě škody poškozené České pojišťovně, a. s., částku ve výši 580 880 Kč, a obviněným M. J., R. L. a M. Š. povinnost společně a nerozdílně uhradit na náhradě škody poškozené České pojišťovně, a. s., částku ve výši 72 000 Kč. Ostatní výroky napadeného rozsudku zůstaly tímto výrokem nedotčeny (celý výrok o vině a všechny výroky o uložených trestech s výjimkou trestu uloženého obviněné R. L.). Nakonec soud podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná odvolání obviněných M. F., K. K., J. R. a M. Š.
5. S rozhodnutím odvolacího soudu, resp. s jeho novým výrokem o náhradě škody, se neztotožnili obvinění M. F. a P. R, kteří proti němu podali dovolání. Učinili tak prostřednictvím svých obhájců JUDr. Ing. Adama Černého, LL.M., a Mgr. Michala Dittricha, přičemž oba uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že prvý jmenovaný obviněný zvolil ještě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a druhý obviněný pak i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. [ten sice ve svém podání odkázal na písm. e) citovaného zákonného ustanovení, avšak z jeho citace („ byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a veřejném zasedání “) i konkrétních námitek je zřejmé, že mínil jednoznačně písm. d) tohoto ustanovení].
6. Obviněný M. F. (dále též „obviněný“, příp. „dovolatel“) ve svém podání nejprve zopakoval úvahy soudů obou stupňů týkající se jejich rozhodnutí o náhradě škody, aby poté vyjádřil názor, že odvolací soud fatálně pochybil, když neuplatnil princip tzv. dělené odpovědnosti a nadto ani neuvedl, co jej ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně vedlo. Dovolatel poukázal na §438 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „občanský zákoník“), který dílčí odpovědnost škůdců umožňuje. Není proto vyloučeno, aby soud, rozhodující v trestním řízení v rámci výroku podle §228 odst. 1 tr. ř., za dodržení zákonem stanovených podmínek uložil obviněnému povinnost nahradit poškozenému škodu v menším rozsahu oproti celé výši způsobené škody. V tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 8 Tdo 317/2008, a vyzdvihl skutečnost, že jeho účast na trestné činnosti byla minimální a zcela okrajová. Považuje proto za naprosto nespravedlivé, aby měl platit částku ve výši škody stanovenou odvolacím soudem. Připomněl, že neinkasoval ničeho z pojistného plnění, za své jednání získal pouze odměnu ve výši 5 000 Kč od organizátora trestné činnosti Z. Č., který využil jeho finanční nouze a mladické nerozvážnosti. Byl naprosto okrajovým článkem celého soukolí, a proto jeho odpovědnost k náhradě škody by měla být snížena na absolutní minimum, reflektující jeho minimální účast.
7. Tento obviněný dále poukázal na to, že soudy měly v rámci rozhodování o náhradě škody vzít v úvahu všechna ustanovení občanskoprávních předpisů o odpovědnosti za škodu, včetně tzv. moderačních ustanovení. Měly dbát na to, aby uložená povinnost nahradit škodu neměla pro pachatele doživotní likvidační následky, tj. aby mu umožňovala vést snesitelný a lidsky důstojný život. Soudní rozhodnutí, které nerozlišuje stupeň závažnosti deliktu a na ní závislý stupeň přísnosti sankce a nezohledňuje mimořádné osobní poměry pachatele, nemůže být hodnoceno jako spravedlivé (odkázal tu na nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11). Těmito otázkami se ovšem soudy nezabývaly. Dále obviněný upozornil na to, že má jen základní vzdělání, žije sám a nemá žádnou podporu v rodině. Pobírá v podstatě minimální mzdu ve výši necelých 13 000 Kč měsíčně, přičemž po úhradě nájmu, poplatků za telefon a internet mu zbývá cca 2 400 Kč na jídlo, ošacení, léky, cestové a další věci osobní potřeby. Již nyní balancuje na hraně životního minima. Úhrada škody by tak pro něj byla likvidační záležitostí, která by jej uvrhla do exekuce. Na tom nic nemění ani fakt, že může žádat tzv. regres, jelikož další dva obvinění na tom nejsou finančně dobře a mají exekuce. V této souvislosti požádal o odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku, neboť již byl poškozenou společností kontaktován s požadavkem úhrady škody ve výši určené soudem druhého stupně.
8. Ze všech uvedených důvodů dovolatel M. F. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ve výroku o náhradě škody, a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl rozsudkem tak, že jeho povinnost k náhradě škody bude minimalizovat při uplatnění tzv. dělené odpovědnosti, popřípadě podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikáže soudu prvního stupně k dalšímu jednání. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
9. Obviněný P. R. (dále též jen „obviněný“, či „dovolatel“) ve svém podání poukázal – v rámci prvního z uplatněných dovolacích důvodů – na požadavky §198 tr. ř., podle něhož předseda senátu stanoví den hlavního líčení nebo veřejného zasedání tak, aby od doručení předvolání měl alespoň pět pracovních dnů k přípravě. Tuto lhůtu lze zkrátit pouze s jeho souhlasem až na tři dny. V tomto směru upozornil, že byla podstatným způsobem zkrácena jeho obhajoba, když nebyl předvolán k veřejnému zasedání o odvolání státního zástupce podanému v jeho neprospěch. Ani tento dovolatel se neztotožnil – v rámci druhého z uplatněných dovolacích důvodů – s výrokem odvolacího soudu o náhradě škody. Připomněl, že nalézací soud rozhodl podle jeho názoru správně o děleném poměru k úhradě škody mezi hlavní organizátory trestné činnosti a zbylé obviněné, když přihlédl zejména k poměru jejich zavinění, úloze jednotlivých obviněných a jejich podílu na vzniku škody. Odvolací soud naopak nesprávně uložil všem obviněným společně a nerozdílně nahradit škodu v její plné výši, aniž by zohlednil podíl na zavinění a zejména likvidační podstatu takto uložené povinnosti, která je i vzhledem k délce trestního řízení nepřiměřeně přísná.
10. Z těchto důvodů tento dovolatel P. R. navrhl, aby Nejvyšší soud ve vztahu k jeho osobě zrušil napadené výroky o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 5 To 26/2018, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
11. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání obviněných písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). K procesní námitce obviněného P. R. uvedla, že byl – jakožto osoba, jejíž účast u veřejného zasedání odvolacího soudu nebyla nutná – ve smyslu §233 odst. 1 věta druhá tr. ř. o konání veřejného zasedání odvolacího soudu, nařízeného na jednací den 20. 3. 2018, ve lhůtě uvedené v §233 odst. 2 tr. ř., toliko vyrozuměn (s osobním převzetím poštovní zásilky dne 16. 2. 2018) s oprávněním se jej účastnit (§233 odst. 1, 2 tr. ř.). Předseda senátu odvolacího soudu dal přitom jednoznačně najevo, že jeho účast u veřejného zasedání není nezbytná, neboť věc je možno i s přihlédnutím k jejímu charakteru spolehlivě rozhodnout a účelu předmětného trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti, a to v kontextu s postačujícím rozsahem provedeného dokazování. V pořadí následující veřejné zasedání před odvolacím soudem ze dne 22. 3. 2018 bylo nařízeno již pouze za účelem vyhlášení rozsudku.
12. Pokud se tento dovolatel bez omluvy nedostavil k prve datovanému termínu veřejného zasedání, pak státní zástupkyně konstatovala, že mu nebylo znemožněno právo účasti na něm a tudíž ani využití jeho práva na obhajobu. Jestliže svým pasivním postojem v rámci řízení před odvolacím soudem pouze demonstroval pasivní způsob naplnění svého procesního postavení obviněného, pak rozhodně nelze mít za to, že by konáním veřejného zasedání odvolacího soudu bez jeho účasti došlo ke zbavení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 Listiny základních práv a svobod a tím i k zásahu do jeho práva na obhajobu způsobem presumovaným v §265b odst. 1písm. d) tr. ř. Na straně druhé si státní zástupkyně povšimla, že pro konání veřejného zasedání ze dne 20. 3. 2018 (§205 odst. 2 tr. ř. za použití §238 tr. ř.) nebyly splněny podmínky z důvodu překážky uvedené v §263 odst. 3 tr. ř., neboť tento úkon proběhl bez účasti řádně vyrozuměného a nikterak neomluveného obhájce Mgr. Michala Dittricha. Současně však dodala, že takovou námitku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dovolatel ve svém podání neuplatnil.
13. Ke společné námitce obou dovolatelů směřující do výroku o náhradě škody státní zástupkyně konstatovala, že v případě rozhodnutí podle §228 odst. 1 tr. ř., vztahující se k více pachatelům trestného činu, jsou tito povinni k plnění zásadně společně a nerozdílně, tak jak to vyplývá z ustanovení §438 odst. 1 občanského zákoníku. Naproti tomu tzv. dělená odpovědnost škůdců podle §438 odst. 2 téhož předpisu představuje výjimku z obecného pravidla a musí vyplývat ze zvláštních okolností konkrétního případu. Poté v obecné rovině definovala tzv. solidární odpovědnost a jejich vzájemné vypořádání podle §439 občanského zákoníku. V této souvislosti zmínila, že dovolatel M. F. obecně sice správně akcentoval povinnost soudů vzít v rámci rozhodování o náhradě škody v úvahu všechna ustanovení občanskoprávních předpisů o odpovědnosti za škodu, včetně tzv. moderačních ustanovení, v konkrétnostech však již nevzal zcela v potaz pravidla jejich aplikace v tom směru, kterým se vztahují k výjimečné použitelnosti tzv. dělené odpovědnosti škůdců. Každý takový případ přitom za podmínek §438 odst. 2 občanského zákoníku podléhá takovému způsobu odůvodnění jeho aplikace, které odpovídá výjimečným okolnostem, vymykajícím se z rámce zásadního aplikačního postupu podle §438 odst. 1 občanského zákoníku o tzv. solidární odpovědnosti. Použití §438 odst. 2 občanského zákoníku tedy vyžaduje podrobné zdůvodnění, v němž je soud povinen v každém konkrétním případě zkoumat, zda se jedná o „odůvodněný případ“, kdy lze stanovit, že ti, kteří škodu způsobili, za ni odpovídají jen podle své účasti na jejím vzniku.
14. Ve vztahu k odkazu obviněného M. F. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 8 Tdo 317/2008, státní zástupkyně poukázala na jeho odůvodnění, podle kterého: zásadním hlediskem při této úvaze (odůvodňující výjimečnou aplikaci ust. §438 odst. 2 občanského zákoníku) však nemůže být ani míra zavinění, ani podíl na prospěchu ze společné trestné činnosti každého z více škůdců, tedy spravedlivé vypořádání poměrů mezi škůdci podle účasti na způsobení vzniklé škody. Jestliže je primární zájem soustředěn k poškozenému a k ochraně jeho práv, přichází v úvahu v situacích, kdy výsledky dokazování přesvědčivě dokládají, že ani rozhodnutím o dílčí (dělené) odpovědnosti nebude zájem poškozeného a uspokojení jeho nároku nikterak ohroženo. Teprve za splnění tohoto předpokladu lze podle účasti škůdců na způsobení škody rozhodnout o jejich dílčí odpovědnosti .
15. V posuzované trestní věci je přitom podle názoru státní zástupkyně zřejmé, že případné rozhodnutí o dělené odpovědnosti by bylo učiněno výlučně ve prospěch obviněných, nikoliv již ve prospěch a v zájmu poškozené společnosti České pojišťovny, a. s. Odvolací soud proto postupoval správně, pokud na filosofii tzv. dělené odpovědnosti nepřistoupil, byť svůj odlišný právní postoj nikterak argumentačně nepodložil, vycházeje zřejmě ze zákonného požadavku odůvodnění výjimečných okolností rozhodování v rámci právního režimu tzv. dělené odpovědnosti, které však v posuzovaném případě neshledal. Státní zástupkyně podotkla, aplikace dělené odpovědnosti je s ohledem na znění §438 odst. 2 občanského zákoníku věcí úvahy soudu. Nejde tak o obligatorní postup soudu, a proto jej nelze ani s úspěchem nárokovat. Námitku k otázce vymahatelnosti adhezního nároku v kontextu se sociálními dopady na životní úroveň povinného považovala za vybočující z rámce řízení o dovolání a postrádající jakoukoliv právní relevanci.
16. Na výše uvedeném argumentačním podkladě státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovoláních obviněných M. F. a P. R. tak, že se odmítají podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a dále vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
17. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno datovou schránkou na vědomí obhájcům obou obviněných JUDr. Ing. Adamu Černému, LL.M. a Mgr. Michalu Dittrichovi Jejich případnou repliku Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí ani od jednoho z nich neobdržel.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že obě dovolání jsou v dané věci do příslušných výroků odvolacího soudu o náhradě škody podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustná, byla učiněna osobami oprávněnými, tedy obviněnými prostřednictvím jejich obhájců, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňují též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
20. Oba obvinění uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Sem spadá např. posouzení tzv. předběžné otázky (§9 odst. 1 tr. ř.), otázky náhrady škody, nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení (§228 odst. 1 tr. ř.) i některá pochybení týkající se ukládání trestu. Například pokud soud nesprávně zhodnotí hmotněprávní podmínky pro uložení úhrnného, souhrnného či společného trestu.
21. Oba dovolatelé ve vztahu k jimi napadeným výrokům shodně brojili proti rozhodnutí odvolacího soudu o jejich solidární odpovědnosti za způsobenou škodu, a požadovali aplikaci principu tzv. dělené odpovědnosti. S ohledem na shora uvedené je zjevné, že taková námitka v rámci zvoleného dovolacího důvodu je relevantní, neboť spadá pod jiné nesprávné hmotněprávní posouzení . Bylo proto povinností Nejvyššího soudu se jí v dovolacím řízení po věcné stránce zabývat, což pochopitelně také učinil, přičemž však dospěl k závěru, že je (v případě obou podaných dovolání) zjevně neopodstatněná.
22. Škodu způsobenou více škůdci upravují (i pro účely rozhodnutí o její náhradě v trestním řízení podle §228 odst. 1 tr. ř.) občanskoprávní předpisy. Jelikož se předmětná trestná činnost odehrála v roce 2009, uplatní se tehdy účinný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Podle jeho §438 odst. 1 platí, že „ způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně “. Ustanovení §438 odst. 2 pak zakotvuje, že „ v odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody “. Z této citace je evidentní, že uplatnění solidární odpovědnosti škůdců je obecným pravidlem, zatímco dělená odpovědnost je výjimkou z tohoto pravidla, která se může realizovat pouze v ojedinělých, slovy zákona „odůvodněných“ případech. Nadto posouzení, zda jsou dány podmínky pro tento výjimečný postup, je věcí volné úvahy soudu, a proto na uplatnění dělené odpovědnosti za způsobenou škodu nemá žádný z obviněných právní nárok, kterého by se mohl na základě některé zákonné normy s úspěchem dovolávat. Z tohoto důvodu lze jen stěží považovat za pochybení, resp. porušení zákona, pokud soud k aplikaci ustanovení §438 odst. 2 občanského zákoníku nepřistoupí a rozhodne o povinnosti spoluobviněných nahradit škodu společně a nerozdílně.
23. Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 v podaném odvolání i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření správně poukázali na konstantní právní názor soudní praxe, podle něhož není v daném směru rozhodující ani míra zavinění nebo podíl na prospěchu z trestné činnosti, nýbrž pouze ochrana oprávněných zájmů poškozeného. To ostatně plyne z již výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 8 Tdo 317/2008, podle kterého „ dělená odpovědnost více škůdců jako spolupachatelů trestného činu za škodu přichází v úvahu jen v situacích, kdy jejím uplatněním nebude nikterak ohrožen zájem poškozeného na uspokojení jeho nároku na náhradu škody “. V návaznosti na právě uvedené Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 966/2015, konstatoval, že „ solidární odpovědnost má poškozenému poskytnout výhodnější možnosti domoci se náhrady škody. Funkcí pasivní solidarity (solidarity dlužníku, tedy i škůdců) je ulehčení pozice věřitele, resp. poškozeného. “
24. V této trestní věci je nutno připustit, že praktická vymahatelnost předmětných pohledávek poškozené České pojišťovny, a. s., asi nebude příliš vysoká bez ohledu na konkrétní charakter odpovědnosti dlužníků (škůdců). Hlavní pachatel a organizátor celé trestné činnosti, obviněný Z. Č., jemuž bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 48 T 11/2016, uloženo hradit způsobenou škodu v řádu miliónů Kč, zároveň vykonává nepodmíněný devítiletý trest odnětí svobody, ostatní obvinění, kteří se podíleli na spáchání skutků pod body 43), 47) a 60) obžaloby, jsou povětšinou osoby sociálně slabé a zadlužené. Právě z tohoto důvodu ovšem není jakkoliv namístě právní postavení věřitele ještě více ztěžovat uplatněním dělené odpovědnost dlužníků. Za dané situace se tak nelze než ztotožnit s poznámkou státní zástupkyně, že změna rozhodnutí podle §228 odst. 1 tr. ř., kterého se oba dovolatelé ve svých podáních domáhali, by byla učiněna výhradně v jejich prospěch a naopak čistě v neprospěch poškozené obchodní společnosti.
25. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou nedostatečného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu týkající se změny způsobu náhrady škody. Primárně je třeba zopakovat, že samo rozhodnutí tohoto soudu podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo učiněno v souladu se zákonem, přičemž podle §265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné . Navíc však soud na straně 14 odůvodnění svého rozhodnutí výslovně konstatoval, že „ přijal odvolací námitky státního zástupce a poškozené České pojišťovny, a. s. “, s tím, že konkrétní výhrady zmíněných odvolatelů v podrobnostech reprodukoval na stranách 6 až 9. Pokud s nimi v plném rozsahu souhlasil, je zcela zjevné, že právě tyto důvody jej také vedly ke změně rozhodnutí nalézacího soudu. V neposlední řadě požadavkům na vyčerpávající odůvodnění ze své podstaty podléhá výjimečný postup spočívající v uplatnění dělené odpovědnosti podle §438 odst. 2 občanského zákoníku, zatímco opačný postup v podobě odpovědnosti solidární na základě §438 odst. 1 občanského zákoníku, který je naopak pravidlem, takové nároky na odůvodnění neklade.
26. Pokud obvinění shodně prohlašovali, že závazek k náhradě škody je pro ně likvidační, nezbývá než ve stručnosti podotknout, že oba jsou mladí muži ve věku 32 a 40 let, tedy v produktivním věku, kdy ani jeden ve svém podání nehovořil o jakémkoliv zdravotním problému či handicapu. Situace na trhu práce v České republice je v současné době spíše příznivá, s poměrně širokou nabídkou volných pracovních míst i brigád, a to zejména v hlavním městě Praze. Neměl by tak být problém obstarávat si prostředky k uspokojení alespoň základních životních potřeb, přičemž ani v případě uvalení exekuce (exekučních srážek ze mzdy) není možné, aby byl povinný připraven o veškeré zdroje svých příjmů a bylo mu tak znemožněno vést (alespoň trochu) důstojný život. Každopádně se taková výhrada již ani nedotýká hmotněprávního posouzení uložené povinnosti k náhradě škody způsobené trestným činem a míjí se s rozsahem uplatněného dovolacího důvodu.
27. Jelikož obviněný M. F. žádné další námitky ve svém podání neuplatnil, Nejvyšší soud jeho dovolání ze shora (jen stručně) uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
28. Nejvyšší soud nepřehlédl, že tento dovolatel ve svém podání rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku. Pro takový případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. však neshledal důvod, a to již vzhledem ke způsobu, jakým o dovolání tohoto obviněného rozhodl.
29. Obviněný P. R. dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. , jenž je dán, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání . Citované ustanovení dopadá na situace, kdy došlo ke zkrácení práva obviněného na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům, a tímto postupem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Zmíněný dovolací důvod však nelze aplikovat na jakýkoli případ konání hlavního líčení nebo veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. Může být uplatněn pouze za situace, kdy soudy konají hlavní líčení či veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, a činí tak v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu jej nelze bez osobní účasti obviněného konat.
30. Tento dovolatel konkrétně vznesl námitku, že ani on ani jeho obhájce nebyl vyrozuměn o konání veřejného zasedání 22. 3. 2018, při němž byl vyhlášen rozsudek. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že k namítanému pochybení odvolacího soudu opravdu došlo, k tomu navíc v kombinaci s nedostatkem dalším, na který sice nebylo obhajobou nepoukazováno, jenž však v dovolání zmiňované porušení procesních předpisů ještě zvýraznil. S ohledem na tyto skutečnosti Nejvyšší soud stran tohoto dovolatele neshledal důvody pro odmítnutí podaného dovolání, a proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
31. Faktem je, že účast obviněného P. R. u veřejného zasedání, konaného u Městského soudu v Praze dne 20. 3. 2018, nebyla ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. nutná, proto jej předseda senátu odvolacího soudu o jeho konání pouze vyrozuměl. Tento úkon proběhl řádně, obviněný si příslušnou písemnost osobně vyzvedl na poště dne 16. 2. 2018 (srov. č. l. 511 spisu). O konání veřejného zasedání v uvedeném termínu byl také datovou schránkou vyrozuměn jeho obhájce Mgr. Michal Dittrich (stalo se tak dne 14. 2. 2018 – srov. č. l. 511 spisu). Do tohoto okamžiku Městský soud v Praze učinil vše v souladu se zákonem, obviněnému nic nebránilo veřejného zasedání se zúčastnit a měl (stejně jako jeho obhájce) i dostatek času na jeho přípravu. Proto ani skutečnost, že obviněný sám se k veřejnému zasedání před soudem druhého stupně bez omluvy nedostavil, by neznamenala porušení ustanovení o jeho přítomnosti při veřejném zasedání.
32. Problémem ale již byla neúčast jeho obhájce Mgr. Michala Dittricha při tomto veřejném zasedání. Přestože byl o jeho konání řádně a včas vyrozuměn a bez omluvy se k němu nedostavil, nelze pominout, že v jeho průběhu byla projednávána i odvolání poškozeného a státního zástupce podaná v neprospěch obviněného, a především že se jednalo o trestný čin podle §250a odst. 4 tr. zákona, jehož trestní sazba pro trest odnětí svobody činí dvě léta až osm let. Šlo tedy s ohledem na ustanovení §36 odst. 3 tr. ř. o případ nutné obhajoby a v takovém případě odvolací soud nemohl (alespoň ve vztahu k tomuto obviněnému) v nepřítomnosti jmenovaného obhájce veřejné zasedání vůbec konat. Tím, že tak přesto (i ve vztahu k tomuto obviněnému) učinil, dopustil se vážného procesního pochybení, které by bylo možno zcela relevantně namítat v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Pokud navíc předseda senátu odvolacího soudu dne 20. 3. 2018 veřejné zasedání odročil na 22. 3. 2018 (byť jen za účelem vyhlášení rozhodnutí), aniž by o tom obviněného P. R. a jeho obhájce Mgr. Michala Dittricha vůbec vyrozuměl, předchozí procesní pochybení ještě prohloubil, neboť ve svém důsledku jim oběma znemožnil dalšího veřejného zasedání se zúčastnit, čímž zároveň porušil ustanovení §233 odst. 1, 2 tr. ř. (ale i §33 odst. 5 tr. ř., podle něhož všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny vždy obviněného o jeho právech poučit a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění).
33. Závěrem je tak možno shrnout, že Nejvyšší soud popsaná pochybení soudu druhého stupně ve smyslu výše citovaných ustanovení nemohl tolerovat – byť při veřejném zasedání dne 22. 3. 2018 odvolací soud žádné konkrétní námitky neřešil a žádné další procesní úkony nečinil, když v jeho průběhu „pouze“ vyhlašoval rozsudek – již s ohledem na zdůrazněnou závažnost těchto procesních vad, zvláště když k nim došlo za současného porušení ustanovení o nutné obhajobě obviněného (k této problematice srov. přiměřeně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 4 Tz 22/2015).
34. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného P. R. rozhodl z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 5 To 26/2018, v části týkající se tohoto obviněného ve výroku o náhradě škody. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Následně podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
35. V souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
36. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, jenž je při svém rozhodování vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§265s odst. 1 tr. ř.). Na něm proto bude, aby ve veřejném zasedání znovu projednal odvolání státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podané v neprospěch obviněného P. R. a odvolání poškozené České Pojišťovny, a. s. Bude přitom povinen vzít v potaz, že ve vztahu k tomuto dovolateli jde o případ nutné obhajoby ve smyslu §36 odst. 3 tr. ř., a tudíž bude potřeba jednat přinejmenším za účasti jeho obhájce.
37. Nakonec je nutno zdůraznit, že napadená část rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným P. R., a proto nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 3. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu