ECLI:CZ:NS:2019:8.TZ.41.2018.1
sp. zn. 8 Tz 41/2018- 24
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 16. 1. 2019 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a JUDr. Jana Bláhy stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného F. U. , nar. XY, trvale bytem XY, proti pravomocnému rozsudku Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 1979, sp. zn. 1 T 92/79, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje , že pravomocným rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 1979, sp. zn. 1 T 92/79, byl porušen zákon v ustanovení §269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy účinném znění, v neprospěch obviněného XY.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek zrušuje . Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za splnění podmínek §271 odst. 1 tr. ř. se rozhoduje tak, že obviněný XY se podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 31. 3. 1979 do 12.00 hodin a ani do 24 hodin po tomto termínu v úmyslu trvale se vyhnout vojenské činné službě nenastoupil k v. ú. XY přesto, že dne 15. 3. 1979 vlastnoručně převzal povolávací rozkaz řady E čís. 113896 a povinnosti z toho vyplývající znal,
že tedy v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nenastoupil službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze,
čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák.,
neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 1979, sp. zn. 1 T 92/79, byl obviněný XY uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy účinném znění (dále jen „tr. zák.“), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Označený rozsudek nabyl právní moci dne 25. 7. 1979.
2. Podle skutkových zjištění soudu se obviněný trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že dne 31. 3. 1979 do 12.00 hodin a ani do 24 hodin po tomto termínu v úmyslu trvale se vyhnout vojenské činné službě nenastoupil k v. ú. XY přesto, že dne 15. 3. 1979 vlastnoručně převzal povolávací rozkaz řady E čís. 113896 a povinnosti z toho vyplývající znal.
3. Přezkumné řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, v dané věci nebylo konáno.
4. Pro úplnost je vhodné doplnit, že obviněný byl vazebně stíhán, a to od 27. 4. 1979 do 17. 5. 1979, a že usnesením předsedy senátu Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 1983, sp. zn. 1 T 92/79, bylo podle §330 odst. 4 tr. ř. vysloveno, že podle §60 odst. 1 tr. zák. se obviněný ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčil a podle §60 odst. 4 tr. zák. se na něho hledí, jako by nebyl odsouzen.
II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
5. Proti rozsudku Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 1979, sp. zn. 1 T 92/79, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného F. U. stížnost pro porušení zákona. Podle názoru ministra spravedlnosti byl napadeným rozhodnutím v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, v tehdy účinném znění (dále jen „tr. ř.“) ve vztahu k ustanovení §269 odst. 1 tr. zák.
6. Stěžovatel vycházel z účelu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších justičních křivd, které se v době komunistické totality staly v justičním rozhodování. Obviněný byl v podstatě odsouzen pro své náboženské přesvědčení. V Ústavě ČSSR z roku 1960 (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.), konkrétně v jejím čl. 32 odst. 1, byla svoboda vyznání zaručena. Byť bylo v čl. 32 odst. 2 této Ústavy náboženské vyznání omezeno, a to tak, že bylo stanoveno, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k odpírání plnění občanské povinnosti uložené zákonem, a přestože podle citované Ústavy (viz čl. 37 odst. 1, 2) patřil k občanské povinnosti i výkon základní vojenské služby, nutno konstatovat, že právo na svobodu svědomí nelze zaměňovat za svobodu víry či náboženskou svobodu, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02). Svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, tj. takovým, která nelze omezit obyčejným zákonem. Tento charakter práva na svobodu svědomí nemůže změnit ani skutečnost, že Ústava z roku 1960 svobodě svědomí charakter tzv. absolutního práva odepřela, neboť uvedené nové omezení svobody svědomí přerušilo kontinuitu chápání svědomí jako absolutního práva tak, jak ji chránila již Ústavní listina ČSR z roku 1920. Při výkladu letitých norem trestního práva je třeba vycházet z kontinuity obsahu právních norem, avšak z diskontinuity vnímání právem chráněných hodnot a jejich případné kolize.
7. Uvedl, že je třeba napravit nezákonný stav a poskytnout obviněnému, který setrval na svém náboženském přesvědčení i v době totalitního režimu, určité zadostiučinění.
8. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 1979, sp. zn. 1 T 92/79, byl v neprospěch obviněného F. U. porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, a §269 odst. 1 tr. zák. Podle §269 odst. 2 tr. ř. aby napadený rozsudek Vojenského obvodového soudu v Olomouci zrušil, jakož aby zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř. a podle §226 písm. b) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 31. 3. 1979 do 12.00 hodin a ani do 24 hodin po tomto termínu v úmyslu trvale se vyhnout vojenské činné službě nenastoupil k v. ú. XY přesto, že dne 15. 3. 1979 vlastnoručně převzal povolávací rozkaz řady E čís. 113896 a povinnosti z toho vyplývající znal, čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
9. Obhájce obviněného se ke stížnosti pro porušení zákona nejprve písemně vyjádřil. Uvedl, že ji považuje za opodstatněnou, neboť napadený rozsudek je v rozporu s právním názorem, který opakovaně vyslovil Ústavní soud (např. nálezy ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01) a na který navázal svojí judikaturou i Nejvyšší soud. Zcela proto souhlasil i s návrhem ministra spravedlnosti a za správný pokládal i návrh na zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
10. Ve veřejném zasedání na již řečené odkázal a dodal, že se v podstatě ztotožňuje se stížností pro porušení zákona a připojuje se k ní. Dal toliko ke zvážení, zda je nezbytné vyslovit porušení zákona i v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., chce-li Nejvyšší soud sám bez doplnění dokazování ve věci rozhodnout. Učinil návrh shodný s návrhem obsaženým v písemném vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona, tedy aby Nejvyšší soud po vyslovení porušení zákona v neprospěch obviněného a zrušení napadeného rozsudku, jakož i všech dalších rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
11. Státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství intervenující ve veřejném zasedání po shrnutí obsahu stížnosti pro porušení zákona a zevrubném právním rozboru projednávané věci navrhla, aby Nejvyšší soud mimořádnému opravnému prostředku vyhověl, aby vyslovil porušení zákona v neprospěch obviněného v ustanoveních §2 odst. 6 tr. ř. a §269 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění, aby zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek uvedený v žalobním návrhu, neboť není trestným činem.
III. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
12. Na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení tomuto rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k závěru, že zákon byl v neprospěch obviněného F. U. porušen.
13. Podle čl. 32 odst. 1 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky, v tehdy účinném znění (dále jen „Ústava z roku 1960“), svoboda vyznání je zaručena. Každý může vyznávat jakoukoli náboženskou víru, nebo být bez vyznání, i provádět náboženské úkony, pokud to není v rozporu se zákonem. Podle čl. 32 odst. 2 Ústavy z roku 1960 náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem.
14. Podle čl. 37 odst. 1 Ústavy z roku 1960 vrcholnou povinností a věcí cti každého občana je obrana vlasti a jejího socialistického zřízení. Podle čl. 37 odst. 2 Ústavy z roku 1960 občané jsou povinni vykonávat službu v ozbrojených silách podle zákona.
15. Podle §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
16. Podle §269 odst. 1 tr. zák. se trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách dopustil, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupil službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.
17. Ze skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku a jeho odůvodnění vyplývá, že obviněný dne 31. 3. 1979 do 12.00 hodin a ani do 24 hodin po tomto termínu v úmyslu trvale se vyhnout vojenské činné službě nenastoupil k v. ú. XY přesto, že dne 15. 3. 1979 vlastnoručně převzal povolávací rozkaz řady E čís. 113896 a povinnosti z toho vyplývající znal. Povolávací rozkaz vrátil s tím, že k výkonu základní vojenské služby nenastoupí z náboženských důvodů, poněvadž je Svědkem Jehovovým.
18. Obviněný se k činu doznal. V protokolu o výpovědi obviněného uvedl, že ve výkonu vojenské služby mu brání jeho náboženské přesvědčení, neboť je členem sekty Svědků Jehovových. V hlavním líčení, ačkoliv vypověděl, že jehovistou ještě není a že v rozhodné době toliko studoval Bibli a připravoval se, setrval na svém stanovisku, že k útvaru nenastoupil proto, že mu v tom bránilo náboženské přesvědčení.
19. Z výše naznačeného zřetelně vyplývá, že Vojenský obvodový soud v Olomouci nesprávně dospěl k závěru, že zjištěný skutkový stav lze podřadit pod ustanovení §269 odst. 1 tr. zák.
20. Nejvyšší soud, odkazuje především na bohatou judikaturu Ústavního soudu, zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (dále též obhájcem obviněného zmiňované nálezy ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01, aj.), i na ni navazující judikaturu Nejvyššího soudu (k tomu zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, ale též např. rozsudky sp. zn. 4 Tz 52/2009, 7 Tz 31/2011, 6 Tz 8/2013, 7 Tz 15/2013, 8 Tz 16/2013, aj.), konstatuje, že pokud obviněný odmítl nastoupit k vojenskému útvaru a plnit povinnosti spojené s výkonem vojenské základní služby z důvodu svého náboženského přesvědčení (Svědků Jehovových), a toto jeho jednání bylo projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, pak svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí, resp. vyznání a náboženského přesvědčení zaručené Ústavou z roku 1960. Přestože tato deklarovala v čl. 32 odst. 1 svobodu vyznání, zároveň ji již v druhém odstavci citovaného ustanovení nepřípustně omezila: „Náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem.“ Deklarovanou svobodu vyznání Ústava z roku 1960 popírala i v čl. 37 odst. 2, když mimo jiné stanovila každému občanovi povinnost vykonávat službu v ozbrojených silách. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, v nichž by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce, a výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výklad vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze jednání obviněného, spočívající v tom, že si s ohledem na své náboženské přesvědčení odmítl plnit povinnosti spojené s výkonem vojenské základní služby, považovat za trestný čin.
21. V této souvislosti nelze než připomenout i ministrem spravedlnosti akcentovaný nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, publikovaný pod č. 106/2003 Sb., podle něhož „výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku ČR. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se starým právem (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/93, uveřejněný pod č. 1, sv. 1 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, vyhlášený pod č. 14/1994 Sb.), jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona“. Ústavní soud zde taktéž připomněl, že: „Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy tady a teď , pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.“
22. Z konfrontace napadeného rozsudku Vojenského obvodového soudu v Olomouci s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že nalézací soud porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud ho uznal vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák.
23. Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 1979, sp. zn. 1 T 92/79, byl porušen zákon v ustanovení §269 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného F. U. Proto podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a současně zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Porušení zákona v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. coby procesního ustanovení majícího význam zejména pro správná skutková zjištění neshledal z hlediska rozhodnutí o vině obviněného natolik relevantním, aby bylo vysloveno, že zákon byl porušen i v tomto ohledu. Jde totiž o ustanovení, které nemá přímý vztah k tomu, že podstatou porušení zákona v dané věci bylo vadné právní posouzení skutku.
24. Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění učiněných v předmětné trestní věci a za splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám rozhodnout. Protože skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného F. U. pro tento skutek, v němž byl spatřován trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., zprostil obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř., tedy proto, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 1. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu