ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.606.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 606/2020-3599
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2020 o dovoláních obviněných M. J., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, a M. H. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 10 To 103/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 1/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných M. J. a M. H. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 9. 2019, č. j. 5 T 1/2017-3459, byli obvinění M. J. a M. H. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byli oba obvinění podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za užití §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeni ke stejnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku shodně zařazeni do věznice s ostrahou.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění M. J. a M. H. shora uvedené trestné činnosti dopustili tím, že:
společně s K. P., nar. XY, J. P., nar. XY, a P. K., nar. XY, v období nejméně od počátku října 2015 do 23. 11. 2015 na přesně nezjištěných místech v Karlovarském kraji, především v okrese Cheb, a na přesně nezjištěných místech v Plzeňském kraji v průběhu osobních schůzek a při tipování za použití osobních motorových vozidel tov. zn. Ford Galaxy, RZ: XY, modré barvy užívaného obviněným J. P., tov. zn. Škoda Octavia, RZ: XY, černé barvy užívaného obviněným M. H., tov. zn. Toyota Land Cruiser, RZ: XY, stříbrné metalické barvy užívaného obviněným P. K., a tov. zn. BMW 525, RZ: XY, černé barvy užívaného obviněným M. J., plánovali a připravovali přepadení, které chtěli uskutečnit nejprve dne 9. 11. 2015, následně dne 16. 11. 2015 a dále dne 23. 11. 2015, vždy v době od 10:00 hodin do 12:00 hodin, kdy za použití střelné zbraně a teleskopického obušku chtěli přinutit pracovníka společnosti P. & K., ochrana majetku, s. r. o., převážejícího z benzínové čerpací stanice společnosti M. s. r. o. v XY, XY do pobočky banky ČSOB v Chebu, XY, víkendovou tržbu převyšující 500.000,- Kč, k vydání bezpečnostního kufru s převáženou hotovostí, přičemž k naplnění tohoto společného záměru získal obviněný P. od F. P., nar. XY, informace o způsobu a době převozu tržby, informace o tom, že vždy v pondělí je převážen největší obnos, obviněný P. k účasti na přepadení sjednal obviněné P. a H., obviněný P. opatřil k provedení přepadení plynovou pistoli a teleskopický obušek, obvinění P., P. a H. prováděli sledování objektu benzínové čerpací stanice, zjišťovali chování a zvyky pracovníka společnosti P. & K., ochrana majetku, s. r. o., přičemž obviněný H. na samotné přepadení a zmocnění se kufru s převáženou tržbou sjednal obviněného J. a ten si ke spolupráci při přepadení sjednal obviněného K., obvinění J. a K. za účelem odvozu odcizeného bezpečnostního kufru s hotovostí zajistili motocykl tov. zn. KINROAD XT200-18, RZ: XY.
dne 9. 11. 2015 se všichni obvinění nejprve sešli v Chebu u bývalé prodejny koberců K+K, kde se na základě předchozí společné dohody rozdělili, přičemž obviněný P. vozidlem tov. zn. Ford Galaxy a obviněný K. vozidlem tov. zn. Toyota Land Cruiser odjeli do části města XY a odtud sledovali vozidlo tov. zn. Nissan Almera, RZ: XY, řízené pracovníkem společnosti P. & K., ochrana majetku, s. r. o., převážejícího bezpečností kufr s tržbou z benzínové čerpací stanice, obviněný J. na parkovišti u banky ČSOB v Chebu dle předchozí dohody vyčkával příjezdu pracovníka převážejícího bezpečností kufr s tržbou, kterému měl vytrhnout z ruky bezpečnostní kufr s tržbou a s tímto utéci do domu na adrese Cheb, XY, kde na něj čekali obvinění P. a H., vzhledem k tomu, že pracovník společnosti P. & K., ochrana majetku, s. r. o. oproti předpokladu obviněných neočekávaně zaparkoval u zadního vchodu banky ČSOB v Chebu, obviněný J. od realizace přepadení upustil,
dne 16. 11. 2015 přivezli obvinění J. a K. jimi zajištěný motocykl tov. zn. KINROAD XT200 - 18, RZ: XY, do Chebu, kde se sešli s obviněnými P., P. a H. u bývalé prodejny koberců K. a motocykl přeložili do vozidla tov. zn. Ford Galaxy, obviněný K. odjel vozidlem tov. zn. Toyota Land Cruiser do XY, kde vyčkával na parkovišti prodejny L., a obvinění P., P., H. a J. odjeli vozidlem tov. zn. Ford Galaxy do obce XY u XY, kde na lesní cestě vyndali ze zavazadlového prostoru motocykl, na kterém měl následně dle předchozí domluvy obviněný J. odjet k benzínové čerpací stanici, zde vyčkat, až pracovník společnosti P. & K., ochrana majetku, s. r. o. vyjde s bezpečnostním kufrem s tržbou z objektu benzínové čerpací stanice, a poté na něj vystřelit z plynové pistole nebo jej udeřit do hlavy teleskopickým obuškem, vzít mu bezpečnostní kufr a s tímto na motocyklu odjet zpět za spoluobviněnými do obce Nebesa u Aše, vzhledem k tomu, že motocykl se obviněným nepodařilo nastartovat a došlo k vybití baterie, obvinění P., P., H. a J. od realizace přepadení upustili,
dne 23. 11. 2015 všichni obvinění, kromě obviněného K., který oproti domluvě v důsledku autonehody na místo setkání nepřijel, se nejprve sešli v Chebu u bývalé prodejny koberců K., kde se rozdělili, obvinění P., P. a H. odjeli vozidlem tov. zn. Ford Galaxy do obce XY u XY, kde vyčkávali ve vozidle, obviněný J. poté, co na své vozidlo tov. zn. BMW 525 osadil jiné RZ: XY, odjel k benzínové čerpací stanici, kde měl dle předchozí domluvy vyčkat, až pracovník společnosti P. & K., ochrana majetku, s. r. o. vyjde s bezpečnostním kufrem s tržbou z objektu benzínové čerpací stanice a poté na něj vystřelit z plynové pistole nebo jej udeřit do hlavy teleskopickým obuškem, vzít mu bezpečnostní kufr a s tímto svým vozidlem odjet zpět za spoluobviněnými do obce XY u XY, obviněný J. svým vozidlem opakovaně projížděl kolem benzínové čerpací stanice, ale od realizace přepadení upustil, vrátil se za obviněnými P., P. a H., kterým sdělil, že přepadení nešlo provést, protože v blízkosti benzínové čerpací stanice jezdila multikára odklízející sníh.
3. Rozsudek Krajského soudu v Plzni napadl řádným opravným prostředkem jen státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni, který podal odvolání v neprospěch obou obviněných, a to toliko do výroku o trestu. Na základě odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze napadený rozsudek ve vztahu k osobám obviněných M. J. a M. H. podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu zrušil pouze částečně, a to v celých výrocích o uložených trestech, načež při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, obviněného M. J. podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku nově odsoudil, a to i za sbíhající se přečin podvodu podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 5 T 9/2016, k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře tří let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 5 T 9/2016, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněného M. H. pak odvolací soud podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku svým rozsudkem ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 10 To 103/2019, nově odsoudil k trestu odnětí svobody ve výměře třiceti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
II.
Dovolání obviněných a vyjádření k nim
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 10 To 103/2019, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 5 T 1/2017, a to v celém rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné.
5. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolatel namítl, že trestní stíhání, které bylo proti němu vedeno, bylo nepřípustné a mělo být s odkazem na §85 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. m. j. s.“) zastaveno, neboť podle tohoto ustanovení nemůže být osoba vydaná z jiného státu zbavena osobní svobody, nemůže na ni být podána obžaloba nebo návrh na potrestání, vedeno proti ní trestní stíhání ani na ní vykonán trest nebo ochranné opatření pro jiný skutek spáchaný před vydáním, než pro který byla vydána. V době vydání napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, jakož i v době probíhajícího trestního řízení před Krajským soudem v Plzni se přitom obviněný nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody na území České republiky, kam byl vydán ze Spolkové republiky Německo na základě rozhodnutí Vrchního zemského soudu Bamberg ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. 1 Ausl AR 42/17. S tímto svým vydáním však nesouhlasil, což vyjádřil výslovným nesouhlasem s předáním do České republiky a nevzdáním se zásady speciality upravené právě v citovaném ustanovení §85 z. m. j. s. Za této situace tak měl dle dovolatele krajský soud dříve, než v nyní posuzované věci nařídil hlavní líčení, nejprve posoudit, zda se neuplatní zásada speciality uvedená v čl. 14 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání ze dne 13. 12. 1957, publikované pod č. 549/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), resp. některá z výjimek z této zásady, tedy zda mohly nastat okolnosti předvídané čl. 14 odst. 1 písm. b) Úmluvy. Jelikož dovolatel byl od svého vydání až do vydání dovoláním napadeného rozhodnutí ve výkonu trestu odnětí svobody, je zřejmé, že tyto okolnosti nastat nemohly. V úvahu tak dle jeho tvrzení připadal postup podle §85 odst. 1 písm. e) z. m. j. s., kdy si měl krajský soud vyžádat dodatečný souhlas Spolkové republiky Německo s trestním stíháním jeho osoby pro tímto soudem projednávaný skutek. Krajský soud však tento postup zcela opomněl a prováděl trestní řízení, jež v konečném důsledku vedlo k vydání napadeného rozhodnutí, a to v rozporu s právní úpravou, kterou byl povinen se řídit.
6. Tuto zásadní procesní vadu dle dovolatele neodstranil ani vrchní soud svým rozhodnutím, v jehož rámci námitku týkající se uplatnění zásady speciality odbyl nevěcným konstatováním, že „zásada speciality by se uplatňovala primárně ve vztahu k řízení na území Spolkové republiky Německo a nikoli již zpětně ve vztahu k původně předávající České republice, na jejíž území byli takto předaní obvinění jen zákonným způsobem navrácení.“ Daná úvaha je však dle obviněného mylná, neboť podmínky uplatnění zásady speciality, resp. jejich výjimek, je nutno znovu zkoumat při každém vydání z jiného státu, a to bez ohledu na okolnosti předcházející. Řízení, které bylo vedeno v rozporu s mezinárodními závazky České republiky a tím i v rozporu s jejím právním řádem, nemůže být podkladem pro rozhodnutí soudu. Z dikce čl. 14 Úmluvy, jakož i s ustanovení §85 z. m. j. s. totiž dle obviněného jasně vyplývá, že zásada speciality zabraňuje již samotnému vedení trestního stíhání a potažmo také odsouzení. Trestní řízení, které vedl Krajský soud v Plzni, tak bylo po předání obviněného k výkonu trestu ze Spolkové republiky Německo v jiné trestní věci dle tvrzení dovolatele nezákonné, ve vztahu k čemuž odkázal i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 11 Tz 62/2009.
7. Vzhledem k výše uvedenému dovolatel závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 10 To 103/2019, stejně jako jemu předcházející vadné řízení, a dále aby věc přikázal státnímu zástupci k novému projednání a rozhodnutí.
8. Proti rozhodnutí vrchního i krajského soudu podal prostřednictvím svého obhájce dovolání rovněž obviněný M. H., který své námitky subsumoval pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je, stejně jako spoluobviněný M. J., přesvědčen o tom, že v nyní posuzovaném případě došlo ze strany nalézacího i odvolacího soudu k porušení zásady speciality, v důsledku čehož je jeho trestní stíhání nepřípustné. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel vyjádřil zásadní nesouhlas s právním názorem vrchního soudu, dle kterého byl do Spolkové republiky Německo předán již v době, kdy proti jeho osobě již bylo v této věci na území České republiky vedeno trestní řízení, pročež v okamžiku, kdy se na území České republiky vracel, již nemohlo dojít k porušení zásady speciality. Toto vysvětlení však dle obviněného popírá jednoduchou logiku celé úpravy zásady speciality jako takové, jejímž smyslem je ochrana obviněného před trestním stíháním pro skutky, pro něž nebyl dožádaným státem vydán. Výklad prezentovaný vrchním soudem v dovoláním napadeném rozsudku tak obviněný vnímá jako účelový a příčící se logice příslušné právní úpravy.
9. Vzhledem k výše uvedenému dovolatel závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, stejně jako jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni, resp. celou část trestního řízení, která proběhla v rozporu se zásadou speciality, a dále aby věc přikázal státnímu zástupci k novému projednání a rozhodnutí.
10. K podaným dovoláním obou obviněných se ve svém písemném stanovisku ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 1 NZO 325/2020-23, vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který konstatoval, že byť lze oběma dovolateli uplatněné námitky subsumovat pod jimi vytýkaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, je třeba je odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Ačkoli se oba obvinění před Obvodovým soudem Bayreuth, Spolková republika Německo, vyjádřili v tom smyslu, že se svým předáním k výkonu trestu do České republiky nesouhlasí a uplatnění zásady speciality se nevzdávají, tato skutečnost sama o sobě neznamená, že by procesní postup obecných soudů v nyní projednávané trestní věci vedoucí k odsuzujícímu rozsudku byl z tohoto důvodu v rozporu se zákonem. Krajský soud totiž dle státního zástupce neporušil ustanovení §198 odst. 1 z. m. j. s., podle kterého platí, že předaná osoba nemůže být zbavena osobní svobody ani proti ní nemůže být vedeno trestní stíhání ani na ní vykonán trest nebo ochranné opatření pro jiný skutek spáchaný před jejím předáním, než pro který byla z cizího státu předána, ledaže (mimo jiné) v rámci trestního stíhání nedojde k omezení nebo zbavení její osobní svobody. Jednou z výjimek umožňujících průlom do zásady speciality je totiž okolnost, že předaná osoba je sice stíhána pro jiný skutek spáchaný před předáním, avšak v rámci trestního stíhání nedojde k omezení či zbavení její osobní svobody.
11. Státní zástupce dále poukázal na skutečnost, že v rámci předávacího řízení mezi členskými státy Evropské unie s účinností od 1. 1. 2014 je zásada speciality, jež je vyjádřením uvedeného principu upraveného v čl. 27 Rámcového rozhodnutí Rady ze dne 13. 6. 2002 o Evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (2002/584/SVV) [dále jen „rámcové rozhodnutí“], zakotvena v §198 odst. 1 z. m. j. s. V souvislosti s uplatňováním zásady speciality státní zástupce odkázal rovněž na její vymezení v klíčovém rozsudku Soudního dvora ze dne 1. 12. 2008 ve věci C-388/08 PPU, který ve vztahu k článku 27 rámcového rozhodnutí zaujal při rozhodování o předběžné otázce právní názor, podle něhož výjimka stanovená v čl. 27 odst. 3 písm. c) rámcového rozhodnutí musí být vykládána v tom smyslu, že pokud se jedná o „jiný trestný čin“, než kvůli kterému byla osoba předána, musí být souhlas vyžádán – v souladu s čl. 27 odst. 4 tohoto rámcového rozhodnutí – a získán, má-li být vykonán trest odnětí svobody nebo opatření spojené s odnětím svobody. Osoba, která byla předána, může být stíhána a odsouzena za takový trestný čin před obdržením souhlasu, pokud během trestního stíhání nebo soudního řízení týkajících se tohoto trestného činu nebylo uloženo žádné opatření omezující svobodu. Souhlas cizího státu s rozšířením předání tak musí být vyžádán, aby bylo možné vykonat uloženou trestní sankci spojenou s omezením nebo zbavením osobní svobody (např. nepodmíněný trest odnětí svobody).
12. Jelikož v nyní posuzované trestní věci nedošlo v řízení před obecnými soudy až do pravomocného odsouzení k omezení či zbavení osobní svobody žádného z obou dovolatelů, nemohlo již z tohoto důvodu dle státního zástupce dojít k porušení zásady speciality. Oba obvinění byli předáni k výkonu zbytku trestu odnětí svobody, přičemž v České republice vykonávali a aktuálně stále vykonávají tento trest uložený ve Spolkové republice Německo. S ohledem na výše uvedené tak ani prohlášení obviněných, že nesouhlasí s předáním k výkonu zbytku trestu do České republiky a trvají na dodržení zásady speciality, dle státního zástupce nikterak nebránilo oběma nižším soudům aktuálně řešenou trestní věc projednat a rozhodnout o ní odsuzujícím rozsudkem, v jehož rámci jim byly uloženy nepodmíněné tresty odnětí svobody. Soudy prvního ani druhého stupně v projednávané věci neporušily zásadu speciality, pokud po předání obviněných na území České republiky pokračovaly v jejich trestním stíhání, které vyústilo v pravomocné odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, neboť se dle státního zástupce uplatnila výjimka vyplývající z ustanovení §198 odst. 1 písm. a) z. m. j. s., za jejíž existence se zásada speciality neuplatňuje. Omezení vyplývající ze zásady speciality pak bude namístě dle státního zástupce řešit až v budoucnu, a to v souvislosti s nařízením trestů odnětí svobody uložených v nyní posuzované trestní věci.
13. Vzhledem k výše uvedenému tak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání obou obviněných v neveřejném zasedání v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání obou obviněných přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání byla podána v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obou obviněných splňují všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
15. Po jejich prostudování Nejvyšší soud shledal, že oba obvinění všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, pročež předmětná dovolání vyhodnotil jako přípustná a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jejich věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze oběma obviněnými shodně uplatněný dovolací důvod považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
17. V souvislosti s oběma obviněnými shodně uplatněným dovolacím důvodem Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné. Na tento dovolací důvod je tedy možné úspěšně odkázat jen tehdy, pokud ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 4 nebo v §11a tr. řádu, pro který trestní stíhání nelze zahájit, a pokud již bylo zahájeno, musí být zastaveno. To znamená, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání [podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. řádu] a místo tohoto vydal „rozhodnutí ve věci samé“ (viz §265a odst. 1, 2 tr. řádu), které je pro obviněného méně příznivé (nejčastěji se jedná o odsuzující rozsudek). Z výše uvedeného vyplývá, že tento dovolací důvod se týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech spočívajících v ustanovení §11 odst. 1, 4 nebo §11a tr. řádu, neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání . Naopak jakékoli jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, tento dovolací důvod nezakládají.
18. Nejvyšší soud tedy zkoumal, zda dovolání obou obviněných splňují kritéria jimi uplatněného dovolacího důvodu či jiného důvodu dovolání. Po prostudování předmětného spisového materiálu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky, které oba obvinění podřadili pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, jsou zcela zjevně neopodstatněné.
19. V rámci námitek subsumovaných pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu oba obvinění shodně namítli, že v nyní posuzované trestní věci proti nim bylo vedeno trestní stíhání nepřípustně, pročež mělo být zastaveno. Zejména obviněný M. J. přitom podstatu tohoto dovolacího důvodu opřel o ustanovení §85 odst. 1 z. m. j. s., které dle jeho tvrzení zakazuje vést trestní stíhání proti osobě vydané z cizího státu pro jiný skutek spáchaný před jejím vydáním, než pro který byla vydána, není-li současně splněna některá ze zákonných podmínek uvedených pod písmeny a) až e) tohoto ustanovení, jež zde zakotvenou zásadu speciality prolamují. V rámci této námitky přitom obvinění poukázali na skutečnost, že byli do České republiky vydáni ze Spolkové republiky Německo výlučně za účelem pokračování ve výkonu trestu odnětí svobody, který jim byl pravomocně uložen rozsudkem německého soudu, konkrétně Zemského soudu Weiden ze dne 1. 12. 2016, tedy nikoli pro skutek projednávaný před Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 5 T 1/2017, za který jim byl dovoláním napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 10 To 103/2019, uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře tří let (v případě obviněného M. J.), resp. třiceti měsíců (v případě obviněného M. H.). V souvislosti s uplatněnou argumentací se tak oba dovolatelé domáhají aplikace institutu nepřípustnosti trestního stíhání pro jiné skutky, než pro které byli vydáni z cizího státu, a to nikoli až na počátku vykonávacího řízení, nýbrž již v průběhu vedeného trestního stíhání s tím, že právní názor odvolacího soudu, vtělený do bodu 18. napadeného rozhodnutí, dle kterého by se zásada speciality uplatňovala primárně ve vztahu k řízení vedenému na území Spolkové republiky Německo, kam byli obvinění Českou republikou dříve předání, a nikoli již zpětně ve vztahu k původně předávajícímu státu, tj. České republice, na jejíž území byli takto předaní obvinění posléze jen zákonným způsobem navráceni, je zcela mylný, neboť podmínky uplatnění zásady speciality, resp. jejich výjimek, je dle obviněného J. nutno znovu zkoumat při každém vydání z jiného státu, a to bez ohledu na okolnosti tomu předcházející.
20. V návaznosti na oběma dovolateli vznesené dovolací námitky Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že v případě předání osoby z jiného členského státu Evropské unie je třeba postupovat podle speciální úpravy obsažené v §192 až §201 z. m. j. s. a nikoli podle ustanovení §78 až §86 z. m. j. s. (včetně §85 z. m. j. s. zakotvujícího zásadu speciality), o která se opírá dovolací argumentace zejména obviněného M. J., neboť tato ustanovení upravují režim vydání, resp. vyžádání osoby z cizího státu, jímž je míněn jiný než členský stát Evropské unie, což však není situace řešená v nyní posuzované věci, kdy byli oba obvinění do České republiky předáni ze Spolkové republiky Německo, tedy z jiného členského státu Evropské unie. V případě předání osoby z jiného členského státu Evropské unie je tak třeba uplatnit zásadu speciality, jejíž režim je upraven v ustanovení §198 z. m. j. s. a která se vztahuje na skutky (nikoli jejich právní posouzení) spáchané před tímto předáním, pročež trestní stíhání nebo výkon trestu, jakož i ochranného opatření jsou obecně možné toliko pro skutky, pro které byla dotčená osoba z cizího státu předána.
21. Z obecně formulovaného pravidla zákazu zbavení osobní svobody, trestního stíhání a výkonu trestu nebo ochranného opatření pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který byla dotčená osoba předána, vyjádřeného v ustanovení §198 odst. 1 z. m. j. s. (jímž se provádí čl. 27 výše citovaného rámcového rozhodnutí 2002/584/SVV), však existuje řada zákonných výjimek, jejichž taxativní výčet je obsažen v §198 odst. 1 písm. a) až g) z. m. j. s. Podle ustanovení §198 odst. 1 písm. a) z. m. j. s. [představujícího implementaci čl. 27 odst. 3 písm. c) citovaného rámcového rozhodnutí] tak lze osobu, která byla do České republiky předána na základě evropského zatýkacího rozkazu z jiného členského státu Evropské unie, trestně stíhat i pro jiný skutek (skutky) spáchaný před předáním, než pro který byla předána, pakliže v rámci trestního stíhání vedeného pro tento jiný skutek nedojde k omezení nebo zbavení její osobní svobody. Podle §198 odst. 1 písm. g), odst. 3 z. m. j. s. je totiž třeba souhlas příslušného orgánu předávajícího státu vyžádat až v případě, že došlo k pravomocnému odsouzení předané osoby k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nebo ochrannému opatření spojenému se zbavením osobní svobody, přičemž se jedná o souhlas k výkonu takovéhoto trestu nebo ochranného opatření. Naopak, byl-li v rámci trestního řízení vedeného pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který byla osoba předána z jiného členského státu Evropské unie do České republiky, uložen jiný druh trestu nebo ochranného opatření než nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody, není podle §198 odst. 1 písm. d) z. m. j. s. souhlasu příslušného orgánu předávajícího státu vůbec třeba.
22. Ustanovení §198 z. m. j. s. se přitom užije obdobně i v řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie ukládajícího nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody (k tomu blíže §298 až §313 z. m. j. s.).
23. V nyní projednávaném případě byli obvinění M. J. a M. H. rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 5 T 1/2017, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 10 To 103/2019, uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustili v období nejméně od počátku měsíce října roku 2015 do 23. 11. 2015, za což jim byl uložen v případě obviněného J. souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře tří let (za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 5 T 9/2016) a v případě obviněného H. nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře třiceti měsíců. Ještě před tímto odsouzením bylo rozsudkem Krajského soudu v Plzni ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze dne 17. 4. 2018 (ve vztahu k osobě obviněného M. H.), resp. dne 24. 5. 2018 (ve vztahu k osobě obviněného M. J.) na základě žádosti příslušného orgánu Spolkové republiky Německo ze dne 7. 12. 2017 pravomocně rozhodnuto o uznání odsuzujícího rozsudku Zemského soudu Weiden, Spolková republika Německo, ze dne 1. 12. 2016 na území České republiky a výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře devíti let, který byl oběma obviněným německým soudem uložen, pro jehož výkon byli na území České republiky zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Byť oba obvinění po svém poučení o zásadě speciality pro případ předání k výkonu trestu odnětí svobody před německým soudem výslovně uvedli, že se svým vydáním do České republiky nesouhlasí, a současně se nevzdali dodržení zásady speciality, bylo dne 1. 12. 2017 Vrchním soudem v Bambergu rozhodnuto o tom, že pokračování ve výkonu trestu odnětí svobody v České republice je ve vztahu k oběma obviněným přípustné. K dodání obviněných do věznice na území České republiky za účelem pokračování ve výkonu uznaného trestu, uloženého jim dříve soudem jiného členského státu Evropské unie, pak došlo dne 30. 5. 2018 (v případě obviněného H.), resp. dne 4. 7. 2018 (v případě obviněného J.). Z obsahu příslušného spisového materiálu dokumentujícího průběh extradičního řízení je přitom zřejmé, že toto předání (uskutečněné bez souhlasu obviněných, kteří se ani nevzdali práva speciality) bylo omezeno toliko na převzetí dalšího výkonu trestu odnětí svobody, který byl obviněným dříve uložen citovaným rozsudkem Zemského soudu Weiden. Přípravy trestného činu loupeže ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 1/2017 se tedy oba obvinění dopustili dříve, než byli příslušným orgánem Spolkové republiky Německo předáni k dalšímu výkonu trestu odnětí svobody do České republiky pro jiné skutky, tzn. že daný trestný čin představuje „jiný skutek“ ve smyslu výše citovaného ustanovení §198 z. m. j. s.
24. S ohledem na charakter extradičního řízení, v rámci kterého došlo k předání obou obviněných ze Spolkové republiky Německo, tedy z jiného členského státu Evropské unie, na území České republiky, bylo při posouzení možnosti vedení, resp. pokračování v trestním stíhání jejich osob pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který byli předáni, namístě postupovat podle ustanovení §298 až §313 z. m. j. s. upravujících řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu ukládajícího nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody. Podle §313 z. m. j. s. se přitom i v tomto řízení obdobně užije zásada speciality vyjádřená v ustanovení §198 z. m. j. s., nikoli v §85 z. m. j. s., neboť se jedná o režim předávacího řízení mezi členskými státy Evropské unie, nikoli mezi jinými (tzn. nečlenskými) státy. Podle odstavce 1 písm. a) citovaného ustanovení, které je promítnutím principu speciality upraveného v čl. 27 výše citovaného rámcového rozhodnutí Rady ze dne 13. 6. 2002 č. 2002/584/SVV, je zásada speciality vylučující mimo jiné zbavení osobní svobody předávané osoby, vedení trestního stíhání vůči ní či výkon trestu nebo ochranného opatření pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který byla předána, prolomena tím, že v rámci trestního stíhání nedojde k omezení nebo zbavení osobní svobody. Tomuto principu ostatně plně odpovídá i státním zástupcem přiléhavě citovaná judikatura Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), konkrétně rozsudek ze dne 1. 12. 2008 ve věci C-388/08 PPU, dle kterého je třeba výjimku stanovenou v čl. 27 odst. 3 písm. c) rámcového rozhodnutí [který je promítnut do ustanovení §198 odst. 1 písm. a) z. m. j. s.] vykládat v tom smyslu, že pokud se jedná o „jiný trestný čin“, než kvůli kterému byla osoba předána, musí být souhlas vyžádán a také získán, má-li být vykonán trest odnětí svobody nebo opatření spojené s odnětím svobody. Osoba, která byla předána, tak může být za takový trestný čin před obdržením souhlasu trestně stíhána a odsouzena, pakliže během trestního stíhání nebo soudního řízení týkajících se tohoto trestného činu nebylo uloženo žádné opatření omezující svobodu. Souhlas cizího státu s rozšířením předání tak musí být dle SDEU vyžádán až k tomu, aby bylo možné na dříve předané osobě vykonat uloženou trestní sankci spojenou s omezením nebo zbavením osobní svobody (typicky nepodmíněný trest odnětí svobody).
25. Jelikož oba obvinění v rámci extradičního řízení vedeného v souvislosti s žádostí příslušného německého orgánu o převzetí dalšího výkonu uloženého trestu odnětí svobody na území České republiky (tedy v rámci řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu ukládajícího nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody podle §298 a násl. z. m. j. s.) nesouhlasili se svým předáním do České republiky a současně se nevzdali (a to ani dodatečně po svém předání) uplatnění zásady speciality, přičemž na jejich straně nebylo možné shledat ani jiné výjimky prolamující uplatnění této zásady, předpokládané ustanovením §198 odst. 1 písm. b), c), d), g) z. m. j. s., bylo namístě postupovat podle §198 odst. 1 písm. a) z. m. j. s., tedy i bez souhlasu předávajícího státu pokračovat ve vedení trestního stíhání před Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 5 T 1/2017 pro přípravu trestného činu loupeže, avšak toliko za předpokladu, že v rámci tohoto trestního stíhání nedojde k omezení nebo zbavení osobní svobody obou předaných obviněných. Ti sice byli po svém předání do České republiky po celou dobu nadále vedeného trestního stíhání, tedy až do svého pravomocného odsouzení, zbaveni osobní svobody, avšak nikoli v rámci trestního stíhání vedeného v nyní posuzované věci (tj. pro přípravu trestného činu loupeže), nýbrž na základě převzetí dalšího výkonu nepodmíněného trestu uloženého rozsudkem německého soudu, o jehož uznání a výkonu na území České republiky bylo pravomocně rozhodnuto příslušnými českými justičními orgány. V návaznosti na obviněným M. J. namítané porušení ustanovení §85 z. m. j. s. přitom neobstojí ani jeho argumentace rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 11 Tz 62/2009, neboť dané rozhodnutí vycházelo z právní úpravy extradičního řízení platné před 1. 1. 2014, tedy ještě před přijetím z. m. j. s.
26. S ohledem na shora uvedené je tedy zřejmé, že poté, co byli obvinění v nyní projednávané věci, jež nebyla ve vztahu k jejich osobám vedena vazebně, rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 5 T 1/2017, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 10 To 103/2019, pravomocně odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let (obviněný J.), resp. třiceti měsíců (obviněný H.), nic nebrání tomu, aby Krajský soud v Plzni až v této fázi trestního řízení zaslal ve smyslu čl. 27 odst. 3 písm. g) rámcového rozhodnutí příslušnému orgánu předávajícího státu (tj. příslušnému orgánu Spolkové republiky Německo) žádost o souhlas s dalším trestním stíháním předaných osob, resp. žádost o dodatečný souhlas s výkonem nepodmíněných trestů odnětí svobody, které byly oběma obviněným v této trestní věci pravomocně uloženy.
27. Z výše uvedeného je tedy zjevné, že oba soudy nižších stupňů, tedy Krajský soud v Plzni stejně jako Vrchní soud v Praze, postupovaly v nyní projednávané věci zcela v souladu s §198 odst. 1 z. m. j. s., neboť toto ustanovení nikterak nebrání vedení trestního stíhání pro skutky spáchané před předáním obviněných z cizího státu (konkrétně v období od počátku října 2015 do 23. 11. 2015), jakož i pravomocnému odsouzení obou obviněných, jež byli do České republiky předáni z jiného členského státu Evropské unie (na základě rozhodnutí Vrchního zemského soudu v Bambergu, Spolková republika Německo ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. 1 Ausl AR 42/17) pro jiné skutky, resp. za účelem pokračování ve výkonu trestu odnětí svobody (dříve uloženého německým soudem) na území České republiky. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze bylo dne 17. 4. 2018 (ve vztahu k osobě obviněného M. H.), resp. dne 24. 5. 2018 (ve vztahu k osobě obviněného M. J.) pravomocně rozhodnuto o uznání na území České republiky rozsudku Zemského soudu Weiden, Spolková republika Německo ze dne 1. 12. 2016 (jímž byli obvinění pravomocně uznáni vinnými trestnými činy vyděračským omezováním osobní svobody v souběhu se závažným případem loupeže, závažným případem loupežného vydírání, nebezpečným ublížením na zdraví a poškozováním cizích věcí) a výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře devíti let, který byl oběma obviněným německým soudem uložen, pro jehož výkon byli na území České republiky zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. K dodání obviněných do věznice na území České republiky k pokračování ve výkonu uznaného trestu uloženého soudem jiného členského státu Evropské unie došlo dne 30. 5. 2018 (v případě obviněného H.), resp. dne 4. 7. 2018 (v případě obviněného J.). Jelikož v rámci trestního stíhání ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 1/2017, resp. u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 10 To 103/2019, nedošlo poté, co byli oba obvinění předáni ze Spolkové republiky Německo do České republiky, k omezení ani zbavení jejich osobní svobody, neboť výstup z trestu odnětí svobody dříve uloženého německým soudem, který byl na území České republiky uznán, mají plánován až na termín 26. 11. 2024 (obviněný J.), resp. 28. 1. 2025 (obviněný H.), nelze v postupu obou jmenovaných soudů shledat jakýkoli rozpor s ustanovením §198 odst. 1 z. m. j. s., neboť samotné vedení trestního stíhání pro jiný skutek, než pro který byla osoba z cizího státu předána, není nikterak vyloučeno, jsou-li zároveň zachovány určité omezující podmínky upravené v písmenu a) citovaného ustanovení z. m. j. s.
28. Jak tedy v obecné rovině správně poukázal vrchní soud, a věcně správně konstatoval i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, v nyní posuzované věci nic nebránilo pokračování v trestním stíhání obou obviněných (tedy ani věcnému projednání podané obžaloby a následně i odvolání podaného ze strany státního zástupce) i po předání jejich osob ze Spolkové republiky Německo do České republiky (byť za účelem uznání a výkonu rozsudku německého soudu). Zásadu speciality vyjádřenou v ustanovení §198 z. m. j. s. je totiž třeba respektovat až v okamžiku pravomocného uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, popř. ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody (a nikoli již ve fázi přípravného, nalézacího či odvolacího řízení, kterak nesprávně namítají oba dovolatelé), neboť takovýto druh sankce by nebylo možné bez souhlasu příslušného orgánu předávajícího státu, popř. při vzdání se práva na uplatnění zásady speciality předanou osobou či při splnění některého z dalších důvodů zakládajících výjimku ze zásady speciality ve smyslu §198 odst. 1 z. m. j. s., na obviněných vykonat. Za tohoto stavu, kdy samotným uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody nebyla osobní svoboda obou dovolatelů jakkoli omezena, není nikterak vyloučeno, aby Krajský soud v Plzni teprve po pravomocném skončení trestního stíhání požádal příslušný orgán předávajícího státu o dodatečný souhlas s výkonem obviněným uložených nepodmíněných trestů odnětí svobody ve výměře tří let (v případě obviněného J.) a třiceti měsíců (v případě obviněného H.), neboť takovýto postup zcela odpovídá ustanovení §198 odst. 1 písm. g), odst. 3 z. m. j. s., když k omezení, resp. zbavení osobní svobody dovolatelů by došlo až samotným výkonem trestů uložených jim v nyní posuzované věci. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že trest odnětí svobody je univerzálním druhem trestu, který lze za podmínek stanovených zákonem uložit za každý trestný čin, pročež pokud by samotná možnost uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody byla překážkou pro další vedení trestního stíhání po předání osoby z cizího státu, postrádalo by ustanovení §198 odst. 1 písm. a) z. m. j. s. svůj smysl, neboť právě v tomto ustanovení je zakotvena jedna ze zákonných výjimek připouštějících vedení trestního stíhání i pro jiný skutek (spáchaný před předáním), než pro který byla osoba předána z jiného členského státu Evropské unie do České republiky, a to poté, co k tomuto předání fakticky došlo.
29. V návaznosti na oběma dovolateli vznesenou námitku mylného závěru Vrchního soudu v Praze vážícího se k otázce aplikace zásady speciality (tak jak je vyjádřen v bodě 18. napadeného rozsudku) Nejvyšší soud ve shodě s dovolací argumentací obou obviněných konstatuje, že podmínky uplatnění zásady speciality, včetně výjimek tuto zásadu prolamujících, je třeba vždy znovu zkoumat při každém jednotlivém předání obviněné osoby z jiného členského státu, a to bez ohledu na okolnosti, jež tomuto předání eventuálně předcházely. Pakliže tak byli oba obvinění v nyní posuzované věci na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného příslušným orgánem Spolkové republiky Německo zadrženi na území České republiky a následně v souladu s usnesením Krajského soudu v Plzni, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze, předání k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo (a to obviněný M. J. dne 16. 3. 2016 a obviněný M. H. dne 13. 4. 2016), bylo i v případě jejich následného předání (zpět) do České republiky za účelem pokračování ve výkonu nepodmíněného trest odnětí svobody uloženého německým soudem v případě vedení trestního stíhání pro jiný trestný čin, než pro který byli předáni (tedy pro přípravu trestného činu loupeže spáchaného ještě před jejich předáním do České republiky), třeba plně respektovat ustanovení §198 z. m. j. s. zakotvující zásadu speciality v rámci extradičního řízení mezi členskými státy Evropské unie, včetně výjimek tuto zásadu prolamujících. Na tomto závěru přitom ničeho nemění skutečnost, že již v okamžiku předání obou dovolatelů k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo (pro skutek spáchaný na území tohoto státu) bylo proti jejich osobám v České republice zahájeno a dále vedeno trestní stíhání v nyní posuzované věci. V tomto ohledu nelze na následné předání obviněných do České republiky k pokračování ve výkonu trestu uloženého německým soudem pohlížet toliko jako na zákonný způsob jejich navrácení do České republiky, aniž by se bylo třeba zabývat uplatněním zásady speciality ve smyslu §313 za užití §198 z. m. j. s., neboť takovýto závěr nemá žádnou oporu v platné právní úpravě právního stryku s cizinou, jež takovouto výjimku z dané zásady nikterak nestanoví. Naopak, i při předání obviněných ze Spolkové republiky Německo do České republiky k zajištění výkonu rozsudkem německého soudu uloženého trestu poté, co byly tytéž osoby v minulosti (v roce 2016) naopak předány z České republiky k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo, a to právě pro skutek, za který byly následně odsouzeny k nepodmíněnému trestu, k jehož výkonu byly v roce 2018 předány (zpět) do České republiky, je třeba na každé jednotlivé extradiční řízení pohlížet samostatně a tedy i samostatně v každém řízení znovu zkoumat zákonné podmínky pro uplatnění zásady speciality, včetně jejího případného prolomení. V tomto ohledu Nejvyšší soud pouze na okraj připomíná, že v případě převažujícího zájmu na výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, které byly pravomocně uloženy soudem České republiky, anebo je-li toho třeba pro účely trestního řízení vedeného v České republice, má český soud rozhodující o předání osoby do jiného členského státu Evropské unie možnost za podmínek §210 z. m. j. s. rozhodnout o odložení předání dané osoby na dobu, po kterou je nezbytná její přítomnost v České republice (a to v souvislosti s jiným trestným činem, než pro který má být na základě vydaného evropského zatýkacího rozkazu do jiného členského státu předána), k čemuž však v nyní posuzované věci nedošlo, byť se o to oba nižší soudy ve vztahu k osobě obviněného M. H. pokusily.
30. Z výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud vyhodnotil námitky obou dovolatelů, podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, jako zjevně neopodstatněné, ježto z obsahu přiloženého spisového materiálu je zřejmé, že trestní stíhání pro skutek popsaný v tzv. skutkové větě rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 5 T 1/2017, bylo přípustné, neboť nebylo shledáno, že by mu bránila jakákoli zákonná překážka, včetně oběma obviněnými namítaného ustanovení §85, resp. §198 odst. 1 z. m. j. s.
V.
Závěr
31. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím vrchního soudu ani jemu předcházejícím postupem nedošlo k porušení zákona ve smyslu oběma obviněnými uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Jelikož byla dovolání obviněných M. J. a M. H. z výše uvedených důvodů dovolacím soudem shledána zjevně neopodstatněnými, postupoval Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a jimi podaná dovolání odmítl. O odmítnutí obou dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není , s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 17. 6. 2020
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík