ECLI:CZ:NS:2020:11.TVO.11.2020.1
sp. zn. 11 Tvo 11/2020-2270
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2020 stížnost obviněného T. D., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2020, č. j. 10 Ntd 10/2020, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obviněného T. D. zamítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 2. 2020, č. j. 32 T 14/2017-2130, byl obviněný T. D. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to jako účastník formou návodu ve smyslu §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (skutky popsané pod body II. a III.).
2. Za to byl odsouzen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 1 T 7/2016, který nabyl právní moci dne 29. 8. 2017, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 5 To 198/2017, dále výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 1 T 7/2016, který nabyl právní moci dne 13. 3. 2019, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 5 To 68/2019, dále výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 38 T 49/2017, který nabyl právní moci dne 14. 11. 2019, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 5 To 227/2019, jakož i všech dalších rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku Obvodní soud pro Prahu 8 výkon tohoto trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest propadnutí věci, a to datového úložiště zn. WD MY Cloud EX2, v. č. XY, a externího disku 400 GM zn. WD černé barvy, obojí včetně napájecích kabelů.
Proti tomuto rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 podal obviněný T. D. odvolání, jež bylo dne 23. 4. 2020 společně s kompletním spisovým materiálem předloženo Městskému soudu v Praze (č. l. 2174) a v souladu s rozvrhem práce bylo přiděleno do senátu 9 To ve složení předsedkyně senátu JUDr. Věra Trojanová a soudci JUDr. Pavel Benda a Mgr. Miroslav Rákosník.
4. Během veřejného zasedání konaného dne 28. 5. 2020 (č. l. 2215) obviněný D. namítl, že je zastupován substitutem, ačkoli udělil plnou moc k zastupování v této věci Mgr. Petru Fillippimu. Poté podal návrh na delegaci této trestní věci ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který odůvodnil tím, že Městský soud v Praze již proti němu v minulosti několikrát vystupoval neobjektivně a poškozoval jej v jeho právech. V reakci na výše uvedené námitky předsedkyně odvolacího senátu obviněnému sdělila, že v případě substituce je postupováno v souladu s ustanovením §26 zákona o advokacii. Nicméně vzhledem k podanému návrhu na delegaci odložila veřejné zasedání na neurčito a v souladu s §25 tr. řádu věc předložila k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze.
5. Svoji námitku obviněný konkretizoval v písemném odůvodnění svého návrhu ze dne 7. 6. 2020, ve kterém dodal, že Městský soud v Praze během dříve nařízených jednání ignoroval všechny jeho námitky a vynesl odsuzující rozsudek, který však byl z důvodu jím podaného dovolání zrušen Nejvyšším soudem a věc byla vrácena obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Z tohoto důvodu již obviněný nemá důvěru k rozhodovací činnosti soudců Městského soudu v Praze. V této souvislosti stěžovatel rovněž zdůraznil, že tato výhrada není námitkou podjatosti vůči stávajícímu senátu, nýbrž se jedná o návrh na delegaci, resp. návrh na odnětí a přikázání předmětné věci Krajskému soudu v Hradci Králové (č. l. 2220).
6. Nicméně v závěru tohoto písemného odůvodnění obviněný dodal, že vzhledem k tomu, že o návrhu na delegaci bude rozhodovat Vrchní soud v Praze pod sp. zn. 10 Ntd 10/2020, tak tímto podáním vznáší námitku podjatosti proti soudcům tohoto senátu, tj. proti JUDr. Vladimíru Stiboříkovi, JUDr. Zdeňku Sovákovi a JUDr. Ivo Skoupému. V odůvodnění této námitky pak vyjádřil pochybnost o nezaujatosti těchto soudců s tím, že jejich kolegou je i JUDr. Tome Frankič, který jej v minulosti soudil ve shora uvedené věci projednávané u Obvodního soudu pro Prahu 5, a to před svým odchodem na Vrchní soud v Praze, pročež se domnívá, že ani rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nemůže být zcela nezaujaté (č. l. 2220 verte).
7. Vrchní soud v Praze k návrhu obviněného T. D. o podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze, jakož o návrhu na odnětí a přikázání věci rozhodl usnesením ze dne 15. 6. 2020, č. j. 10 Ntd 10/2020-2230, a to tak, že podle §30 a §31 tr. řádu nejsou soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Vladimír Stibořík, JUDr. Zdeněk Sovák a JUDr. Ivo Skoupý vyloučeni z projednávání trestní věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 10 Ntd 10/2020 (výrok pod bodem I.) a dále podle §25 tr. řádu a contrario věc pod sp. zn. 9 To 157/2020 Městskému soudu v Praze neodnímá (výrok pod bodem II.).
8. K námitce podjatosti členů senátu č. 10 vrchní soud v odůvodnění svého usnesení zdůraznil, že nikdo ze členů tohoto senátu nezná obviněného, ani nikoho z jeho rodiny, a ani s ním nebo s jeho rodinou nepřišel v minulosti do styku. K osobě JUDr. Tomeho Frankiče vrchní soud dodal, že od 1. 1. 2020 již není soudcem zdejšího soudu. Jelikož stěžovatel nepředložil žádný konkrétní důvod, jenž předpokládá §30 odst. 1 tr. řádu, dospěl vrchní soud k závěru, že výše uvedení členové odvolacího senátu nejsou vyloučeni z projednání trestní věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 10 Ntd 10/2020.
9. K navazujícímu návrhu delegace vrchní soud konstatoval, že věc může být příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně pouze z důležitých důvodů. Takovými jsou důvody, které významně ohrožují nestranné a zákonné projednání věci a které dostatečně vymezuje soudní judikatura. Nicméně v případě obviněného D. nebyl tak závažný důvod z hlediska formálního ani materiálního zjištěn, pročež soud rozhodl v souladu s §25 tr. řádu a contrario, že se Městskému soudu v Praze trestní věc vedená pod sp. zn. 9 To 157/2020 neodnímá.
10. Následně byl obviněný T. D. řádně poučen o tom, že proti výroku pod bodem I. lze podat stížnost do tří dnů od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu, zatímco proti výroku uvedenému pod bodem II. není stížnost přípustná.
11. Obviněný T. D. následně podal k Nevyššímu soudu proti výroku pod bodem I. tohoto usnesení vrchního soudu v zákonné lhůtě stížnost, v níž zdůraznil svůj nesouhlas s výše uvedeným rozhodnutím vrchního soudu, neboť – jak uvedl – je odůvodněno pouze „formalisticky a alibisticky“. Dále vyjádřil přesvědčení, že tento soud měl nejprve rozhodnout o námitce podjatosti a poté vyčkat, zda obviněný využije svého práva na podání stížnosti. Vrchní soud však rozhodl jedním usnesením jak o návrhu podjatosti, tak o návrhu na delegaci, a to bez ohledu na to, kterak rozhodne stížnostní soud. V této souvislosti dodal, že v případě, že by stížnostní soud rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí, by došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, který je zaručen Listinou základních práv a svobod. Vzhledem k právě uvedenému je přesvědčen, že o odnětí věci měl vrchní soud rozhodnout až po případném rozhodnutí o vyloučení soudců z důvodu jejich podjatosti.
12. Jelikož se tak nestalo, je obviněný přesvědčen, že vrchní soud svým usnesením popřel výklad trestního řádu, který zásadně neumožňuje rozhodovat o podaných návrzích jedním usnesením. Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze v celém rozsahu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
13. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem prověřil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze podle §147 odst. 1 tr. řádu, tedy přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obviněného T. D. není důvodná.
14. V obecné rovině je třeba připomenout, že podle §30 odst. 1 až odst. 3 tr. řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící (jakož i státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná), u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu. Z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak.
15. Jedná-li se o požadavek nestrannosti soudu, pak je jím rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího subjektu ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatným je přitom fakt, že nejde toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, kterak by se rozhodování jevilo nezávislému vnějšímu pozorovateli.
16. Tento subjektivní i objektivní aspekt vyzdvihla mimo jiné i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně zohledňuje obě tato hlediska, přičemž k tomuto pojetí se přiklonil i Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například ve svém nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04: ,,Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“ Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář . Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739 - 740).
17. Při posouzení stížnosti obviněného T. D. výše uvedenými hledisky a konkrétními okolnostmi daného případu je zřejmé, že dospěl-li Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 15. 6. 2020, č. j. 10 Ntd 10/2020-2230, k závěru, že podle §30 odst. 1 a §31 tr. řádu nejsou soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Vladimír Stibořík, JUDr. Zdeněk Sovák a JUDr. Ivo Skoupý vyloučeni z projednávání trestní věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 10 Ntd 10/2020, nelze tomuto postupu vytknout žádné pochybení. Z obsahu příslušného spisového materiálu totiž nebyly zjištěny žádné známky osobní podjatosti jmenovaných soudců vůči osobě obviněného T. D., a to ani z důvodu existujícího poměru k projednávané věci či poměru k jinému orgánu činnému v trestním řízení ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu.
18. K zákonné podmínce „pro poměr k projednávané věci“ , Nejvyšší soud podotýká, že za poměr k věci nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná ze subjektivních názorů obviněného. Zásadně se jedná pouze o okolnosti, které jednoznačně svědčí o tom, že soudce není schopen ve věci objektivně, spravedlivě a nestranně rozhodnout. Takovou okolností by byla např. skutečnost, kdyby byl některý ze soudců senátu č. 10 Vrchního soudu v Praze přímo poškozen trestnou činností obviněného D., nebo pokud by nastala jiná situace podobně zásadního významu. Z přiloženého spisového materiálu však Nejvyšší soud ověřil, že žádná takto zásadní okolnost zjištěna nebyla.
19. Stejně tak stran zákonné podmínky „pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům“ Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu zjistil, že soudci JUDr. Vladimír Stibořík, JUDr. Zdeněk Sovák, ani JUDr. Ivo Skoupý prokazatelně nejsou v žádném osobním vztahu k obviněnému T. D., resp. k jeho rodinným příslušníkům, konkrétně v příbuzenském či rodinném poměru a rovněž nebyli před projednáváním tohoto případu k žádnému z nich ani v osobně přátelském nebo naopak nepřátelském vztahu.
20. Stejně tak ani u jednoho z výše uvedených soudců senátu č. 10 nebyl v nyní projednávaném případě zjištěn nedovolený „poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení“ , neboť JUDr. Vladimír Stibořík, JUDr. Zdeněk Sovák a JUDr. Ivo Skoupý nebyli v projednávané věci činní jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, kterak to předpokládá §30 odst. 2 tr. řádu. Rovněž ani jeden z výše jmenovaných nebyl ve věci činný jako soudce, který by v přípravném řízení v této věci nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, stejně jako nikdo z nich nevydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení ve vztahu k osobě obviněného, stejně jako nerozhodoval o vazbě osoby, na kterou byla následně podána obžaloba nebo se kterou byla sjednána dohoda o vině a trestu. Stejně tak ani jeden z nich se jako soudce nebo přísedící neúčastnil projednávání této věci u Městského soudu v Praze, který ve věci rozhodl v prvním stupni ve smyslu §30 odst. 3 tr. řádu. Identické závěry přitom platí i ve vztahu k podmínkám popsaným v ustanovení §30 odst. 4 tr. řádu.
21. Obviněný T. D. odůvodnil svoji námitku rovněž vyjádřením své pochybnosti o nezaujatosti těchto soudců s ohledem na skutečnost, že jejich kolegou je JUDr. Tome Frankič, o kterém tvrdí, že jej v minulosti soudil u jiného soudu a dnes působí na Vrchním soudu v Praze. Tím implicitně naznačil, že tento soudce bude své kolegy při výkonu jejich soudcovské funkce ovlivňovat v jeho neprospěch. Nejvyšší soud však prověřil, že JUDr. Tome Frankič již od 1. 1. 2020 není soudcem Vrchního soudu v Praze z důvodu dosažení věku pro odchod do důchodu. Nicméně i kdyby tomu tak nebylo, ani v případě tohoto soudce obviněný nepředložil žádný zákonem předpokládaný důvod, který by měl pro něj zásadní dopad. Ke spekulativním úvahám obviněného o nezákonném ovlivňování kolegů – soudců ve smyslu ohrožování soudcovské nezávislosti – nebylo možné přihlédnout, neboť ze strany stěžovatele se jedná o ničím nepodloženou spekulaci, která nemá žádnou právní relevanci.
22. Lze tedy shrnout, že Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu realizovaného na podkladě stížnosti obviněného ověřil, že Vrchní soud v Praze reagoval stran námitky podjatosti členů senátu č. 10 tohoto soudu zcela dostatečně, přičemž nezjistil ničeho, co by dokládalo, že by soudci JUDr. Vladimír Stibořík, JUDr. Zdeněk Sovák a JUDr. Ivo Skoupý byli skutečně vůči T. D. v jakémkoli nedovoleném objektivním nebo subjektivním vztahu, pro který by bylo nutné řešit otázku jejich podjatosti.
23. V druhé části své stížnosti obviněný namítl, že soud měl podle jeho názoru rozhodnout o námitce podjatosti zvlášť (tedy nikoli společně s návrhem na delegaci věci), a poté vyčkat marného uplynutí lhůty pro podání stížnosti, popř. rozhodnutí stížnostního soudu. Vrchní soud však rozhodl svým usnesením ze dne 15. 6. 2020 současně jak o vznesené námitce podjatosti, tak o návrhu na delegaci, čímž podle obviněného popřel výklad trestního řádu, který takový postup neumožňuje. Nejvyšší soud však i tuto námitku stěžovatele odmítl, neboť není důvodná.
24. Podle §31 odst. 1 tr. řádu je proti rozhodnutí o vyloučení orgánů činných v trestním řízení přípustná stížnost. Ta však podle citovaného znění zákona nemá odkladný účinek, z čehož plyne, že podání takové stížnosti nebrání napadenému soudu dokončit probíhající úkony trestního řízení. To však platí za podmínky, že nebude z jeho strany shledán důvod pro vyloučení podle §30 odst. 1 až 4 tr. řádu. V této procesní situaci tedy musí soud (senát), který rozhoduje o námitce podjatosti svých členů, odpovědně zvážit, zda v projednávané věci skutečně není reálně přítomen některý z důvodů pro jejich vyloučení ve smyslu §30 tr. řádu, neboť v případě, že by bezprostředně nadřízený orgán zaujal ke stížnosti obviněného opačný názor a rozhodl o vyloučení výše uvedených soudců, vedlo by to následně k absolutní neúčinnosti všech těmito soudci provedených úkonů.
25. Postup vrchního soudu, který rozhodl v neveřejném zasedání jedním společným usnesením o námitce podjatosti, jakož i o návrhu na delegaci, aniž by vyčkal, zda obviněný podá proti jeho rozhodnutí o podjatosti stížnost, je zcela v souladu s platným trestním řádem. Z jeho ustanovení totiž nikterak nevyplývá povinnost, aby soud poté, co o námitce podjatosti rozhodl, vyčkal, zda obviněný proti jeho rozhodnutí podá stížnost, a v případě, že ji skutečně podá, tak aby nevykonával žádné další úkony, a to až do doby rozhodnutí bezprostředně nadřízeného soudu o podané stížnosti. Postup, který zvolil vrchní soud v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2020, je tedy trestním řádem dovolený, neboť případná stížnost proti rozhodnutí o vznesené námitce podjatosti nemá odkladný účinek. Namítl-li tedy obviněný ve své stížnosti, že tímto postupem Vrchní soud v Praze „popřel výklad trestního řádu, který takový postup neumožňuje“ , prokazatelně se mýlí.
26. Závěrem tak lze shrnout, že Vrchní soud v Praze posoudil námitku obviněného o podjatosti soudců JUDr. Vladimíra Stiboříka, JUDr. Zdeňka Sováka a JUDr. Ivo Skoupého zcela správně. Ježto stížnost proti tomuto výroku napadeného usnesení nemá odkladný účinek, byl vrchní soud oprávněn rozhodnout v rámci téhož neveřejného zasedání i o návrhu obviněného na delegaci věci.
27. Nejvyšší soud dále konstatuje, že vznesená námitka podjatosti vůči soudcům senátu č. 10 není ze strany obviněného podložena žádnou relevantní argumentací, jež by mohla vést k závěru o faktické podjatosti soudců tohoto senátu. Vzhledem k tomu se plně ztotožnil s napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2020, č. j. 10 Ntd 10/2020-2230, pročež stížnost obviněného T. D. podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 8. 2020
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu