ECLI:CZ:NS:2020:11.TVO.12.2020.1
sp. zn. 11 Tvo 12/2020-4430
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 9. 2020 o stížnosti obviněného V. R. , narozeného dne XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici České Budějovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 7. 2020, č. j. 7 To 64/2020-4377, takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obviněného V. R. zamítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 5. 2020, č. j. 9 T 6/2019-4271, byl obviněný V. R., (společně s dalšími spoluobviněnými) uznán vinným účastenstvím ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ke zvlášť závažnému zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (jednání pod bodem 1.) a účastenstvím ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ke zvlášť závažnému zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku (jednání pod bodem 2.). Za uvedené sbíhající se trestné činy mu soud prvního stupně uložil jednak podle §272 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a dále podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 1 000 000 Kč, kdy pro případ jeho nevykonání obviněnému stanovil zároveň podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
2. Současně soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 27. 5. 2020, č. j. 9 T 6/2019-4267, o dalším trvání vazby obviněného ve smyslu §72 odst. 1 tr. řádu, a to tak, že jej nadále ponechal ve vazbě, do níž byl vzat usnesením Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 0 Nt 332/2019, neboť u obviněného nadále shledal důvody vazby podle §67 písm. a), c) tr. řádu. Žádost obviněného o propuštění z vazby pak soud prvního stupně týmž usnesením podle §71a tr. řádu zamítl.
3. Proti výše uvedenému usnesení soudu prvního stupně o dalším trvání vazby a o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dne 10. 6. 2020 stížnost.
4. V záhlaví označeným usnesením pak Vrchní soud v Praze (dále jen „stížnostní soud“) stížnost obviněného podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl a současně rozhodl, že podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu se vazba obviněného nenahrazuje dohledem probačního úředníka. Pokud jde o druhý výrok usnesení stížnostního soudu, k tomuto daný soud uvedl, že obviněný se v rámci své stížnosti domáhal propuštění z vazby na svobodu při současném vyslovení dohledu probačního úředníka, když slib podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu již učinil a tento je obsažen ve spisu (viz bod 6. usnesení stížnostního soudu). Tuto alternativu vazby však stížnostní soud neshledal – vzhledem k osobě obviněného a povaze projednávaného případu – jako dostatečnou náhradu vazby, jíž by bylo možné dosáhnout téhož účelu. Jak charakter a závažnost projednávané trestné činnosti obviněného (kterou přiblížil v předchozí části svého usnesení), tak i sama osoba obviněného, totiž takový postup neumožňovaly, a proto daný návrh na nahrazení vazby ve smyslu §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnostní soud nepřijal (viz bod 10. usnesení stížnostního soudu).
5. Proti druhému výroku v záhlaví uvedeného usnesení stížnostního soudu podal obviněný dne 13. 7. 2020 prostřednictvím svého obhájce u téhož soudu stížnost. Její důvodnost obviněný spatřuje v tom, že sice byl odsouzen za dva zvlášť závažné zločiny, avšak domnívá se, že právní kvalifikace užitá na základě provedeného dokazování je nesprávná (k čemuž poukazuje na materiální pojetí trestního práva). Následně obviněný předkládá řadu námitek směřujících proti hodnocení provedených důkazů, způsobu vypořádání námitek obhajoby, procesnímu postupu soudu prvního stupně a v neposlední řadě i k právní kvalifikaci jednání, které mu je kladeno za vinu. Ve vazbě na uvedené pak obviněný konstatuje, že si je vědom skutečnosti, že rozhodování o vazbě není totéž jako rozhodování o vině a trestu, ale má za to, že užití nesprávné právní kvalifikace, díky níž je ohrožen trestní sazbou v rozmezí od 8 od 15 let, má zásadní vliv na úvahy o nezbytnosti vazebního stíhání, které nelze nahradit instituty uvedenými v §73 a §73a tr. řádu. Naopak v případě právní kvalifikace jeho jednání, které obviněný nabízí, tj. jako přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1, 3 tr. zákoníku, by byl ohrožen trestem odnětím svobody v rozmezí od šesti měsíců až na tři léta, kdy by bylo možné nahradit jeho současnou vazbu peněžitou zárukou, kterou opakovaně marně nabídla i jeho dcera, popř. dohledem probačního úředníka, písemným slibem, elektronickým náramkem či vhodným omezením. Tento fakt měl přitom být dle obviněného stížnostním soudem zohledněn a k uvedeným skutečnostem měl daný soud zaujmout přezkoumatelné stanovisko.
6. Závěrem své stížnosti obviněný žádá, aby Nejvyšší soud napadené usnesení stížnostního soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí a současně mu uložil, aby se zabýval možností nahrazení vazby, jak je předestřeno výše.
7. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání stížnosti v tomto případě připouští, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, načež zjistil, že zákonné podmínky pro přezkoumání v záhlaví označeného usnesení jsou v tomto směru splněny. Následně proto v souladu s revizním principem aktivně prověřil napadené usnesení podle §147 odst. 1 tr. řádu, tedy přezkoumal jeho správnost, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, načež dospěl k závěru, že stížnost obviněného V. R., není důvodná.
8. Zcela na úvod Nejvyšší soud zdůrazňuje, že předmětem tohoto řízení je toliko rozhodování o stížnosti obviněného proti druhému výroku napadeného usnesení stížnostního soudu (jak ostatně tento správně uvedl v poučení o opravném prostředku), neboť proti prvnímu výroku téhož usnesení není stížnost ex lege přípustná.
9. Nejvyšší soud dále akcentuje skutečnost, že obviněný je stíhán pro dva zvlášť závažné zločiny, za které byl soudem prvního stupně nepravomocně odsouzen, a to zejména k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) let a 6 (šesti) měsíců.
10. Ve shodě se stížnostním soudem považuje Nejvyšší soud za nutné poukázat na judikaturu Ústavního soudu (srov. např. jeho nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14) a Evropského soudu pro lidská práva [dále též jen „ESLP“], dle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy (srov. „zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“ ), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy [srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu ze dne 27. 6. 1968, č. stížnosti 2122/64]. Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek článku 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku ze dne 24. 3. 2005, č. stížnosti 9808/02, či Yefimenko proti Rusku ze dne 12. 2. 2013, č. stížnosti 152/04).
11. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu platí, že je-li dán důvod vazby uvedený v §67 písm. a) nebo c), může orgán rozhodující o vazbě ponechat obviněného na svobodě nebo ho propustit na svobodu, jestliže s ohledem na osobu obviněného a povahu projednávaného případu lze účelu vazby dosáhnout dohledem probačního úředníka nad obviněným.
12. Nejvyšší soud po provedeném přezkumu konstatuje, že se s výše uvedeným závěrem stížnostního soudu o neakceptování návrhu obviněného na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka plně ztotožňuje a považuje jej za správný a odůvodněný. V předmětné trestní věci nejsou i podle Nejvyššího soudu totiž splněny zákonné podmínky pro nahrazení tzv. vazby útěkové a vazby předstižné [§67 písm. a), c) tr. řádu] dohledem probačního úředníka nad obviněným ve smyslu §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu, a to s ohledem k osobě obviněného a k povaze projednávané trestní věci [viz bod 1. tohoto usnesení].
13. Pokud jde o zbývající námitky obviněného stran samotného právního posouzení jeho jednání, jímž byl uznán vinným shora označeným (nepravomocným) rozsudkem soudu prvního stupně, popř. týkající se dokazování v hlavním líčení, procesního postupu soudu prvního stupně a dalších otázek souvisejících s meritorním rozhodnutím v nyní projednávané trestní věci, pak platí, že těmito se Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti nemohl zabývat. Je tomu tak proto, neboť zcela vybočují z předmětu stížnostního řízení a obviněný se jejich prostřednictvím de facto domáhá přehodnocení důkazů provedených v hlavním líčení, kdy taková činnost Nejvyššímu soudu v řízení o stížnosti proti usnesení, jímž bylo (toliko) rozhodnuto, že podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu se vazba obviněného nenahrazuje dohledem probačního úředníka, nepřísluší.
14. Nejvyšší soud proto uzavírá, že napadené usnesení stížnostního soudu, jakož i řízení předcházející jeho vydání, v rámci jím provedeného přezkumu obstála, a proto stížnost obviněného V. R. musel podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnout jako nedůvodnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 9. 2020
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
soudce